Jules ani Declan nejsou černobílými postavami. Místy je budete chápat a místy vás budou neuvěřitelně rozčilovat. Knih s těžkými osudy už bylo napsáno více než dost, ale málokdy se autoři dokážou odpoutat od vyvolávání smutku a lítosti ve čtenářích. Dopisy ale nereferují k nespravedlivosti života a nepopisují sebelitování hlavních postav. Ano, kniha je o vyrovnávání se se ztrátami - a postavy se s nimi opravdu vyrovnávají. U obou protagonistů je od začátku vidět neuvěřitelný progress a i když by je čtenář někdy opravdu rád prosplekl, bude jim fandit. 

Pro čtenáře není žádným velkým tajemství, kdo stojí za vzkazy. Je mu to odhaleno hned v prvních kapitolách, a tak jen vyčkává jako tichý pozorovatel a hodnotí interakce mezi protagonisty ve "skutečném světě". Tahle nemožnost udržet tajemství je ale způsobena tím, že se střídají pohledy vyprávění hlavních postav. Není to tedy způsobeno autorčinou neschopností udržet nejzásadnější tajemství celého příběhu.

Pro samotné protagonisty ale identita dopisovatele tajemstvím je. Přijde mi ale, že Jules očividně nečetla Declanovy dopisy moc poctivě, protože jinak by si jeho identitu s tou dopisovatelovou musela spojit už o mnoho dříve. Ale chápu, že autorka potřebovala knihu trochu natáhnout.

Jeden odstaveček rozhodně musím věnovat vedlejším postavám. Velkou roli v příběhu hráli rodiče. Velká část příběhu byla věnována Declanovým rodiným poměrům, jeho nevlastnímu otci a matce. O dost menší část byla věnováva otci Jules. Trochu mě mrzí, že její otec hrál velice pasivní roli, protože osobně by mě zajímalo, jak on sám se vyrovnává se ztrátou a jak se staví ke své dceři. Nakonec je ještě zásadní zmínit Declanova nejlepšího kamaráda Reva, který se jednoznačně stal mou oblíbenou postavou (a je hlavním protagonistou druhého dílu).

Dopisy ztraceným pro mě představovaly spíše jednohubku. Po velice dlouhé době jsem knihu přečetla na tři posezení a neuvěřitelně si ji užila. I když takto lazené příběhy příliš nevyhledávám, Dopisy mi padly přímo do noty i nálady. Autorka má především velice příjemný styl psaní a překladu by se taktéž dalo vytknout jen málo co. Za mě rozhodně palec nahoru a doporočuji knihu všem, kteří si chtějí přečíst nějakou novinku.

Autor: Brigid Kammerer; Série: Letters to the Lost #1 (nezávazné pokračování) Vydáno v originále: 4. 4. 2017 (Letters to the Lost); Vydání u nás: 25. 3. 2019 (CooBoo); Počet stran: 360; Hodnocení na goodreads: 4.36 při 13 915 hodnoceních.

Eliza žije online. Už tři roky tvoří internetový komix Monstrous sea, který je velice úspěšný. Proto vyškerý čas tvráví buď kreslením anebo na fórech. Tuhle idylku se jí snaží zkazit přehnaně sportovní rodina, ale ona se zuby nehty brání vystoupit ze své bubliny. Dokud nepřijde Wallace. Nevýrazný kluk s postavou fotbalisty, který nemluví a neustále něco píše. Právě Wallace vytáhne Elizu z ústraní, stane se jejím prvním face-to-face kamarádem a spřízněnou duší. Problém je, že Wallace je jedním z jejích fanoušků, dokonce píše fanfikci na Monstrous Sea... A ona mu nejdříve nechce a poté neví jak říct, kým ve skutečnosti je. 

Příběhová linka není nijak složitá. Eliza kreslí komix, komunikuje s fanoušky a svými online kamarády, školu řeší jenom do té míry, aby prolezla a pak začte trávit čas s Wallacem, který jí obrátí život o sto osmdesát stupňů. Takhle to nezní jako nic extra, nicméně něco extra to opravdu je. Je to obyčejně neobyčejný příběh, který toho pod povrchem nabízí mnohem víc, než čekáte.

Eliza je naprosto ztotožnitelná postava. Pokud tedy opomenete její talent a skutečnost, že vytvořila komix, který čtou miliony lidí (protož s tím se asi ztotožní jen málokdo). Eliza řešila reálné problémy, se který se každý denně setká. Nezapadá do kolektivu, stydí se před lidmi, je introvertní, nespolečenská a bojí se pozornosti. Chce být nevidiětelná, lpí na své anonymitě a rozhodně se lépe cítí online. Všechno tohle ale autorka pouze nepopisuje, ale skrze příběh nás nechává to prožívat s Elizou samotnou. 

U contemporary se mi to stává málokdy, ale tahle kniha ve mě vyvolala velikou řádku emocí. Ukáplo i pár slziček, což se stává ještě výjmečněji. Právě tyhle emoce byly způsobeny tím, jak moc jsem se s Elizou ztotožnila a také tím, jak jednoduše autorka dokázala podat příběh. Její styl psaní je svižný a upřímný, bez eufemismů a metafor. Podává ho prostě tak jak to je a je jenom na čtenáři, jak se s tím dokáže srovnat. 

Autorce se zároveň daří bořit zajeté trendy v YA. Rodiče i rodina obecně hrají v životech hlavních hrdinů velkou roli. Řeší se tu emoční nevyrovnanost a deprese - a to i bez toho, aniž by byly v centru dění a nemluvilo se o ničem jiném. Kniha je také výjimečná tím, že se stále drží svého tématu a neustupuje romantice. 

A jednou z dalších věcí, které na příběhu obdivuju, je samotné Monstrou Sea. Příběh v příběhu a úžasné ilustrace. Kromě vyprávění samotného a chatových konverzací (které jsou absolutně reálné) jsou v příběhu úryvky o Monstrous Sea. Je velice těžké se v nich orientovat, ale mají takový hrozně super metaforický a záhadný nádech, který si musíte zamilovat. A jednou bych ten příběh chtěla vydět napsaný. Nebo nakreslený. Protože rozhodně stojí za to. 

Eliza and Her Monsters bylo jedno velké překvapení, které všem doporučuji. Pokud jste se někdy snažili něco tvořit nebo byli něčeho velkým fanouškem, je to kniha pro vás. Dávám pět z pěti, protože si kniha prostě zaslouží. A rozhodně se nebudu bránit další knize od autorky.

Začneme rovnou upřímně. Příběh o kyborgské Popelce, hackerce Zlatovlásce, pilotce Karkulce a princezně Sněhurce (ok, to posledí zní docela v pohodě) může znít jako parádní průšvih. Opak je ale pravdou. Marissa Meyer vytvořila něco neskutečného. Dokázala vytvořit neuvěřitelně komplexní a promyšlený svět, ve kterém se myslelo snad na všechno. Každá postava byla úplně jiná, vyvíjela se, měla stinné i světlé stránky a co víc, chtě nechtě jste si ji museli zamilovat. Přestože se jednalo o stoprocentně sci-fi příběh i prostředí, nějakým záhadným způsobem působil neuvěřitelně realisticky. A tohle všechno se vešlo do čtyř dílů parádní futuristické sci-fi. 

V Měsíčních kronikách s nešetří zápletkami, zvraty ani akcí. Autorka větišnou sleduje několik dějových linek najednou a střídá až deset pohledů (pokud umím dobře počítat, což je velice místná otázka). Přesto pasuje časouvá souslednost, události se neopakují a opravdu příběh jako celek dává smysl. Občas je sice příbeh trochu předvídatelný, ale to vás určitě od čtení neodradí. Protože i přes pár dříve vyzrazených tajemství v příběhu zůstane mnoho věcí, které vás u čtení udrží. 

Kdybych si měla vybrat oblíbenou postavu, bylo by to velice těžké. Kyborgku Cinder jsem si zamilovala hned na prvních stárnkách a nepřestala ji mít ráda ani na konci (přestože opravdu dokázala lézt na nervy - ale což, byla to součást její role v příběhu, tak trochu). Scarlet byla neuvěřitelně odvážná a odhodlaná. Rozhodně se nechcete dotknout koholi, koho má ráda, protože vám to hodně rázně vysvětlí. Ale ani její drsná schránka nemění nic na tom, že ta holka prostě má srdce na správném místě. Cress mám možná o chloupek raději než ostatní, protože jsem strašně odbdivovala její vnitřní sílu. V životě to neměla lehké a rozhodně se nechystala vzdát, i když tušila, že ostatní jsou silnější a zdatnější než ona. Nakonec je tu Winter, bláznivá měsíčňanka, která ale obětovala vlastní příčetnost správné věci. A jako poslední je v knize ještě androidka Iko, kterou prostě budete zbožňovat. Bez výjimky. 

Můžské osazenstvo bylo podobně pestré a různorodé. Máme tu mladého prince/císaře Kaita, kterému na bedrech leží osud celého lidstva. Pak je tu Vlk, který se nechal zlákat chutí rajčat a dezertoval na druhou stranu barikády. Kapitán Carswell Thorne je geniální zlodějíček, který nešetří sarkasmem a láskou pro ženskou posádkou (v nakonec mu připadne i vaše srdce, to vám prostě zaručuju). A pak je tu královský strážce Jacin, který je až příliš oddaný své princezně (a co si budeme, taky mi dost lezl na nervy).

Na jednu stranu mě trochu rozčilovalo, že autorka usoudila, že žádná z dam pravděpodobně nebude schopná přežít bez sévho mužského protějšku. Na druhou stranu knihy nebyly přehnaně romantické a když už byly, bylo to prostě... ách! Nicméně jsem tím vlastně chtěla říct, že každá z hrdinek byla samostatná jednotka a nebyla omezení tím, že nutně potřebuje zahraňovat od muže.

Na počet stran Měsíční kroniky působí jako náročné a zdlouhavé čtení, nicméně pokud vezmeme v úvahu formát, ve kterém jsou, díky širokému řádkování se ten rozsah trochu změnší. Nicméně i tak je to série, ve které je pramálo zbytečného a vy se navíc tolik ponoříte do příběhu, že vám stránky budou ubíhat nadsvětelnou rychlostí. Rozhodně tomu přidává i povedený překlad. 

Pomalu už mi začínají docházet superlativa, takže bych tenhle vychvalovací článek chtěla shrnout tím, že pokud jste na Marissu ještě nenarazili a nebo pokud stále váháte, jestli vám Měsíční kroniky stojí za to, tak odpověď je rozhodně ano. Včera už bylo pozdě, takže byste se do toho měli konečně pusitt!

PS: Měsíční kroniky mají kromě nějakých těch povídek také komixové pokračování, v hlavní roli právě s Iko. A pokud si na ně netroufnete v anglitině, rozhodně nezoufejte - EGMONT se je totiž chystá vydat. 

Okolo Illuminae se toho hodně namluvilo, především kvůli jeho velice neobvyklé a originální formě vyprávění. Následně ale začalo internet zaplavovat velké množství pozitivnách recenzí, které dokonce slibovaly dobrý příběh. Illuminae jsem měla doma už od dob vydání, nicméně jsem se k němu nemohla dostat. Až do teď. Spoiler alert: Ještě v půlce jsem si běžela pro dvojku.

Píše se rok 2575 a dvě znepřátelené korporace jsou ve válce kvůli planetě, která je stěží něčím víc než obřím kusem kamene pokrytým ledem. Obyvatele před útokem nikdo nevaroval, nikomu na nich nezáleží. Kady je nucená spojit se s bývalým přítelem Ezrou a pod nepřátelskou palbou se snaží dostat k evakuační lodi, která oba dostane do bezpečí. Jenže po celé planetě se šíří zmutovaná epidemie. Úniková flotila se snadno může stát pastí a jejich hrobem. (anotace z GR)

Netradiční forma, krev a akce

Přestože jsem si myslela, že Illuminae bude táhnout akorát netradiční forma, nemohla jsem se více mýlit. Ano, forma je neuvěřitelně originální a chytlavá. Příběh sledujete prostřednictvím chatových konverzací, přepisů kamerových záznamů, e-mailů, ofiicální zpráv, černé skříňky umělé intelgince a mnoho dalšího. Nicméně ten příběh! Příběh! Ach!

Pokud bych měla celou dějovou linku shrnout jedním slovem, bylo by to masakr. Doslova. Nejen, že to byla od začátku do konce parádní akční jízda (pouze s chvilkovými pauzami na vydechnutí), ale bylo tam hodně krve a mrtvých. A když říkám hodně, tak se to počítá v řádu tisíců. Celý děj odstartoval útokem na planetu Kerenza a pak se odehrával v několikaměsíční vesmírné honičce na skokovou stanici. 

Právě díky formě vyprávění má čtenář spoustu prostoru pro fantazírování a domýšlení událostí, které se mohly udát v "mezerách" mezi jednotlivými úryvky. Příběh tak sice může působit poměrně nesouvisle, ale právě tahle "bílá místa" vytváří atmosférů. Střídají se totiž místa i pohledy děje a vám bude trvat téměř celou knihu, než si do detailu postavíte celý obrázek. Stěžejní ale je, že všechno má svůj důvod a všechno do sebe nakonec zapadne. Až moc dobře. 

0001100101 <error>

Příběh sleduje tři hlavní postavy. Hackerku Kady, jejího bývalého přítele a pilota Ezru a porouchanou umělou inteligenci SPIRO. Každá postava byla trochu jiná a rozhodně ne černobílá. Každý měl nějakého kostlivce ve skříni a za svým cílem byl ochotný jít přes mrtvoly, často dokonce i doslovně. Nejlepší vztah jsem si ale udělala právě se SPIRem, protože jeho "způsob vyprávění" byl skvělý - a to především v kontextu toho, že se jedná o stroj.

Trochu mě ale rozčiloval vztah mezi Kady a Ezrou, protože jsem jim ho nedokázala uvěřit. Nepomáhaly tomu ani jejich chatové konverzace, protože v překladu oba používali fakt zvláštní typ psaní, kterými prostě nešel přes oči. A tak trochu i doufám, že si překladatel fakt nemyslí, že takhle dnešní mládež mluví (prosím, ne!). Nicméně jinak bylo vyprávění velice svižné a každý dokument byl psaný trochu jinak. Najdete tam formální e-maily, sarkasmus i dostatečnou dávku metaforičnosti. 

Jak to vidím já

Od Illuminae jsem toho čekala hodně, nicméně nic konkrténího. Právě proto mě strašně překvapila jeho syrovost a bezprostřednost. Autoři se vykašlali na jakékoli příkrasy (jenom tam byla začerněná sprostá slova, nicméně to opět dávalo prostor pro improvizaci) a jak už jsem jednou říkala, udělali z toho absolutní masakr. A právě takové příběhy já ráda. Nikdo nikomu nemazal med kolem pusy, všechno se řeklo přesně tak, jak to bylo a nic víc, nic míň. 

I přes poměrně velký rozsah se kniha čte v podstatě sama a jelikož na stránkách není zas tolik textu, opravdu to ubíhá. Zároveň tam není moc prostoru na nudu, a i když se některé části zdají jako klidnější, vždycky se něco na pozadí  děje. Tohle parádní sci-fi bych tedy doporučila všem, kteří hledají něco neotřelého, akčního a nevadí mu drsnější scény. Slibuji, že vás to dostane do kolen!

Svého času se o Marťanovi mluvilo pořád a jenom v dobrém. Jelikož ale vypadává z konceptu YA, které stále (i ve svém věku) čtu nejvíc, nevěnovala jsem mu příliš pozornosti. Dokonce jsem ani neviděla film! Nicméně jsem si po maratonu dívčích románků a následně skvělého Ready Player One vybrala jako další knihu Marťana. A jako - moje ruka rozhodně vedle nesáhla.

Nikdy jsem moc nestudovala, o čem kniha je. Každopádně jsem tak trochu tušila, že bude bude o nějakém chlápkovi, který uvíznul na Marsu. Taky jsem podvědomě očekávala zelený mužíčky (nepřišli), rodinné drama (nope) anebo tragickou smrt někoho z hrdinova okolí (umřelo mu dost vybavení - počítá se to?). Po tomhle výpisu možná budete očekávat šíleně utahaný příběh o tom, jaká je na Marsu šílená nuda. Jako - nuda tam je, což o to. Ale ten příběh je všechno, jen ne nudný.

Hlavní postava Mark Watney je neunavitelný vtipálek, který nás skrze deníkové záznamy informuje o všech způsobech, jak se ho planeta snaží zabít. A jak on to nechce dovolit, takže neunavitelně opisuje chemické a fyzikální postupy, jak přežít. A přestože se to technickými termíny jenom hemží, autor nenechal nic náhodě a všechno neunavitelně vysvětluje. Obecně je to psáno jako pro vědou nepolíbené idioty (s dovolením), což je jedno z největších plusů. Protože i když jste do teď neuměli přeměnit hydrazin na vodu, s touhle "Příručkou pro přežití na Marsu" to rozhodně zvládnete.

Kromě deníkových záznamů z Marsu jsou v knize i různě dlouhé epizody s hlavouny z NASA a původní Markovou posádkou, která ho svým způsobem nechala na Rudé planetě. Ale jenom svým způsobem, jak to bylo se totiž dozvíte hned na začátku knihy a celkově vás nechci přiravit ani o kousíček tohole dobrodružného, napínavého a správně vtipného příběhu. Takže si běžte pro svůj výtisk, rozhodně totiž nechcete přijtí o tenhle zážitek.

Ready Player One je poměrně dost opěvovanou knihou, která čtenáře dostlala poutavým příběhem, velice propracovaným virtuálním světem a skvělým vyprávěním. Navíc se velice brzy objeví na plátnech kin (a co víc, pod taktovkou Stephena Spielberga). A znáte nějaký lepší důvod, proč se konečně pustit do dlouho odkládaného čtení?

Wede žije v roce 2044 ve světě zužovaném nejrůznějšími krizemi. Proto není divu, že se většina lidí raději uvrtává do pohodlí full-experience virtální reality OASIS. OASIS představuje rozsáhlý svět otevřených možností, ve kterým můžete být kýmkoli a čímkoli chcete. Posledních pět ale OASIS nepředstavuje pouze únik z reality - po smrti tvůce je vyhlášena soutěž, ve které její výherce zdědí veškeré jeho jmění a dostane pod palec samotné OASIS. K výhře jsou potřeba tři klíče a prolomení tří bran. A ten první po pěti letech našel právě Wade. 

Zlatá osmdesátá

Kniha je encyklopedií popkultury a videoherních zážitků osmdesátých let. Odkazy na tuhle dekádu se to jenom hemží a přestože polovinu z toho nebudete znát, stejně vás to bude fascinovat. Zároveň je na tom skvělé to, že autor ani v nejmenším nepředpokládá, že budete stejní znalci jako on, a tak většinu stěžejních věcí neúnavně vysvětluje. Pouští se do dlouhých popisů starých akrádových her a slavnných osmdestákových filmů. A vás to ani v nejmenší nebude nudit, naopak potom po večerech budete pařit Pac-Mana, Joust (strašná hra, nechápu, jak si ji Aech mohl oblíbit) a Galagu.

Právě podobnost s popkulturou osmdesátek může vyvolávat pocit, že autor nepřišel s ničím novým. Opak je ale pravdou. Přestože jsme o většině plavidel, planet a hrách slyšeli, podařilo se mu vytvořit neuvěřitelně propracované a originální universum hry OASIS, virtuální reality, ve které většina lidstva tráví veškerý čas. Ono, co jiného také dělat, když se planeta Země pomalu rozkládá, je hladomor a čím dál tím více lidí končí na ulici?

OASIS a Hallidayvo vejce

Příběh otevírá velice podorobný a rozsáhlý úvod, který zodpovídá veškeré vaše otázky - kdo, kdy, kde, jak a proč. Autor nenechal nic náhodě, a tak nás kromě nastínění současných ekonomických a sociálních podmínek v roce 2044 dopodrobna seznamuje především s Jamesem Hallidayem, tvůrcem nejúžasnější hry na světě, OASIS. Dozvídáme se, kdo byl tvůrce, jak a proč OASIS vzniklo a především, o čem celá kniha bude. 

Po smrti Jamese Hallidaye svět obletí video, ve kterém vyhlašuje soutěž - v OASIS schoval "velikonoční vejce", které je klíčem k jeho nezměrnému bohatství. Hráči z celého světa, tvz. gunteři (zkrácenina z "egg hunter") zasvěcují svůj život hledání prvního ze tří klíčů, který vede k Hallidayovu vejci. Už je to ale pět let a nikomu se jej nepodařilo jej objevit. Až na našeho hlavního hrdinu. 

Vše do puntíku

V noci jsem dočetla třetí díl původní duologie od Jenny Han, Všem klukům, které jsem milovala. Pro mě to byla asi nejočekávanější kniha roku, protože (jak už všichni musíte vědět), Jenny zbožňuju. Lara Jean mi k srdci přirostla asi nejvíce ze všech jejích hlavních protagonistek. (I když pro Lilii a Kat z Oko za oko mám taky docela dost slabost). Dokázala jsem se s ní neuvěřitelně ztotožnit, chápala jsem její chování a co víc, neuvěřitelně se vyvíjela a ohledně Petera měla dost dobrý postoj (žádné hej počkej). A jsem neuvěřitelně ráda, že všechny Sonogovic holky jsou Korejky a Jenny na to nezapomínala a ta Korea tam byla prostě pořád! Pro Petera K. mám slabost od prvního dílu a tady byl snad ještě sladší než v těch předchozích. 

Děje bylo v knížce poměrně málo, ale vůbec mi to nebránilo k tomu, abych si příběh užila. Právě nahlížení do Lařiny hlavy mě bralo mnohem víc než super akční děj. Taky jsem hrozně ráda za to, že Jenny dokázala udržet příběh v realitě a neudělala všechno růžové. Byly tam vzestupy a pády (a já ty pády prožívala víc než Lara Jean), ale hlavní hrdinové chtěli všechno řešit. Poslední kapitoly jsem probrečela.

Sice Jenny slibovala, že tohle je opravdu poslední díl a že se na dobro loučí s Larou Jean a Peterem... Ale já bych si tak moc přála alespoň jeden další díl... Anebo deset dalších, takhle úžasných knih od Jenny Han. 

Nejvíc mi v knize chyběl seznam receptů na všechnyLařiny sušenky!

(P.S. Na léto chci naplánovat společné čtení, se soutěží a tak, takže STAY TUNED!)

Jenny Han miluju, což není žádná novinka. Její sérii Burn for Burn jsem před pár lety četla v originále hned po vydání. A jako všechny její knihy se mi líbila. Proto jsem měla obrovskou radost, že se jí ujalo CooBoo. Přesto jsem ale měla trochu obavy. 

Ostrov Jar není jen idylické místo na dovolenou, ale to vědí pouze ti, co na něm žijí. Kat, Mary a Lillia chodí na střední školu, ale to je asi to jediné, co mají společného… tedy kromě touhy pomstít se. Pomstít se těm, kteří je šikanovali, vysmívali se jim a udělali jim ze života peklo. Špatné věci se totiž stávají i hodným holkám. Kat už má dost toho, jak ji její bývalá nejlepší kamarádka ponižuje. Lillia klukům vždy věřila, ale tomu je konec. Ne potom, co se stalo tohle léto. A rozhodně to nenechá jen tak. Mary ostrov před šesti lety opustila kvůli klukovi. Ale vrátila se a chce, aby ten, co jí kdysi ublížil, taky trpěl. Žádná z dívek by se sama nedokázala bránit, ale dohromady… dohromady jsou schopné čehokoli. (oficiální anotace)

Většinou tím končím, ale teď tím začnu. Překlad je naprosto fantastický. Většinou si stěžuju na to, že se překladatelé urputně snaží postihnout řeč dnešní mládeže, což často úplně nefunguje. Tady se to ale překladatelce povedlo vystihnout na jedničku. Protože se kniha četla sama, nebylo tam nic rušivého a já jsem opravdu uvěřila, že to jsou moji vrstevníci. 

Co se týče příběhu. Autorky se rozhodly pro vyprávění hned ze tří pohledů a zároveň vymyslely tři odlišné vypravěčky. Lillia je Asitka z bohaté rodiny. Je populární, namyšlená a vždy dostane všechno, co chce. A ví to moc dobře. Pak je tu Kat. Drzá ranařka, která si nenechá nic líbit, ví, co chce, a jde si za tím. A nakonec je tu šedá myška Mary, která se po několika letech vrátila na ostrov. Nikoho nezná, ale má nevyřízené účty, které čekaly už moc dlouho. I když jsou každá úplně jiná, spojuje je jedna důležitá věc - jsou na ostrově lidé, kteří jim ublížili. A oni se jim rozhodly pomstít. Odlišnost všech dívek prostupuje celou knihu, což je jedině dobře. Nejen, že jsou jiné povahově, ony se liší i tím, jak mluví a jaká slova používají. 

„Tak to vole ani omylem!“ sjede ji Kat. „Zejtra to bude epický. První zápas sezóny. Všichni uvidí, čeho jsme schopný. Bude to naše zatím nejlepší dílo. Vsadím se, že dneska ani neusnu. Těším se na to víc než na zatracený Vánoce.“ - strana 155 

Právě množství vypravěček zapříčinilo to, že začátek knihy je hodně zmatený. Není tam tolik postav, ale jelikož je každá z dívek vnímá úplně jinak, musíte si je trochu uspořádat v hlavě, než všechno zapadne na své místo. Také proto je úvod trochu pomalejší. Autorky čtenáře pomalu seznamují s příběhem a nechávají všechno hezky uležet, než se začne dít to důležité. 

Příběhy o pomstě nejsou mými nejoblíbenějšími, nicméně mají jednu výhodu. Žádná z postav není černobílá. Všichni mají na své straně dobro i zlo a celým příběhem se to prolíná. Zároveň je ale trochu potřeba dívat se mezi řádky a hledat motivy, proč se postavy chtějí vlastně mstít. A zrovna v Oku za oko to chce poměrně hodně empatie, protože ty důvody nejsou na první pohled úplně viditelné.

Jelikož se jedná o první díl série, nemohlo se v něm stát všechno. Proto je pomalejší, ale zároveň slibuje, že v těch dalších dílech se bude dít něco většího. A jelikož už mám dočteno všechno, opravdu vám můžu slíbit, že ten příběh bude gradovat. A to hodně. Vlastně klidně přiznám, že se autorkám podařilo pěkně mě vodit za nos. A na konci druhé dílu je fakt pěkný cliffhanger. 

„Tady je Karma. Bozi mlyny melou. Vis o nekom, kdo by si zaslouzil, aby ho semlely?“ - strana 96

Ani podle mého pohnutého měřítka to není nejlepší příběh na světě. Je to ale příjemná jednohubka, která vás bude bavit. Bude ve vás vyvolávat nejrůznější emoce. A osobně jsem hltala každou stránku. I když kniha nepřekypuje akcí, je tam hodně dialogů, které vyloženě baví a jsou fakt autentické. Kdejaká dívka se najde v popisech oblečení (ahoj, Jenny, já vím, žes to psala ty) a při nejrůznějších malých gestech (ehm, Jenny, to je pro tebe taky typický) se budete přihlouple usmívat. Budete jásat nad úspěchy holek, budete se ušklíbat nad věcmi, co si ostatní provádějí. A nakonec si ještě můžete vybrat, komu vlastně budete fandit. Autorky vás totiž nenutí oblíbit si všechny a přesvědčit vás o jejich dobrých záměrech. Naopak jsou holky často pěkně protivné a umíněné. 

Se Siobhan nemám žádnou zkušenost, ale od Jenny jsem četla všechny jhejí YA. A všechny jsem si zamilovala. Výjimkou není ani Oko za oko, a přestože tohle není ideální objektivní recenze, nemyslím si, že bych si to tolik přikrášlovala. A český překlad se mi dokonce líbil víc, než originál. Ha! To jste nečekali, co? 

Autorka: Jenny Han; Série: Oko za oko, 1. díl Vydáno v originále: 17. 11. 2012 (Burn for burn); Vydání u nás: 20. 2. 2017 (Oko za oko; CooBoo); Počet stran: 272; Hodnocení na goodreads: 3.87 při 19 028 hodnoceních.

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství CooBoo! Knihu si můžete zakoupit na jejich e-shopu a rovnou si do košíku přihoďte Všem klukům, které jsem milovala (recenze) - protože Jenny Han nikdy není krok vedle. 

Větší prostor je věnovaný životu Eleanor. Rowellová hodně píše o tom, v jakých podmínkách žije a jaký je její nevlastní táta a jak se k tomu staví její mamka. Nicméně i když má Eleanor spoustu sourozenců, jsou jen velice okrajovými postavami, což je opravdu škoda. Park naopak pochází z 'dokonalé rodiny', které není věnováno moc prostoru. O to těžší je vytvořit si vztah s Parkovými rodiči, protože se chovají hodně situačně, protože nám chybí nějaký širší kontext jejich osobnosti.

Felicia Day je herečka. Youtuberka. Producentka a scénáristka. Autorka internetového seriálu The Guild. Gamerka. Žena s neuvěřitelně zajímavým charakterem. Vytříbeným způsobem vyjadřování. A zvláštním smyslem pro humor. Ale má i svou druhou stránku, kterou nám ukázala ve své životopisné knize Jak (ne)být divný na netu.

Ze série Paper Gods jsem byla totálně unesená. Japonsko, skvělý styl psaní, úžasně propracovaná mytologie. Byla jsem z toho celá na větvi. Ale nakonec mi trvalo docela dlouho, než jsem celou sérii přečetla. A možná, kdyby mi to netrvalo tak dlouho, bych z toho byla tak odvařená i na konci.

Příběh začíná pozvolně. Katie se přestěhuje z rodné Kanady do Japonska. Na škole je to jediná bílá a blonďatá dívka, která se sotva domluví. Nicméně má dva dobré kamarády a zvláštní talent nachomýtnout se u nepříjemných a nevhodných situací. Tak se potká s Yuu Tomohirem. Školní hvězdou kenda a nadaným umělcem. V jeho umělecké kariéře mu ale brání jedna nepříjemná skutečnost. Jeho obrazy se hýbou... a snaží se ho zabít. Yuu je totiž potomkem japonských šintoistických božstev, tzv. kami. Katie a Toma to k sobě zvláštním způsobem táhne. Ale věci se začnou komplikovat. Toma chce využít Yakuza... A kami je mnohem víc, než si kdo myslel.

Tuto sérii jsem začala číst v roce 2013 a dokončila ji letos krátce před Vánoci. Po přečtení prvního dílu jsem byla nadšená. Zamilovala jsem si Japonské zasazení, úžasnou atmosféru (Japonsko ze stránek přímo dýchalo), svým způsobem i postavy a ze všeho nejvíc dechberoucí ilustrace. 

Kromě výše zmíněného se série vyznačuje příjemným stylem psaní s poměrně jednoduchou angličtinou. Nejproblematičtější místa jsou japonské fráze, ale knihy jsou vybaveny poměrně užitečným slovníčkem na konci. S přibývajícími díly a stránkami mi ale přišla angličtina lehce komplikovanější, možná protože byla autorka už trochu vypsanější. 

Paradoxně s vytříbenějším stylem psaní upadala kvalita příběhu a místy se mi to začínalo zdát poměrně zdlouhavé. Možná mi to jenom přijde, ale oproti dynamickému prvnímu dílu byl ten třetí lehce utahaný. Také mi úplný závěr přišel trochu jako slátanina, protože autorka úplně nevěděla, jak to všechno ukončit. Možná se do toho i trochu zamotala, nebo jsem nedávala moc pozor. 

Celý příběh se točil kolem Katie a Tomohira a ostatní postavy dostaly jen tolik prostoru, kolik potřeboval příběh. Ostatní postavy se mi tedy místy zdály neslané nemastné a hodně z nich jich tam byla pouze jako vata. Na druhou stranu jich nebylo příliš a dalo se v nich lehce vyznat. 

Aby to nevypadalo, že sérii pouze pomlouvám. V knihách najdete romantiku, akci, napětí, mytologii i úsměvné momenty. Mezi všemi postavami to tak nějak funguje a vše působí přirozeně. Nápad je naprosto originální a jestli najdete nějakou knihu s podobným námětem, rozhodně mi ji musíte podstrčit. Ale věřím, že se vám nebude hledat úplně lehce.

Amandě Sun se podařilo vytvořit originální a kouzelné univerzum. Současnost se proplétá s tradičními japonskými mýty a vše harmonicky ladí dohromady. Ink rozhodně stojí za zkoušku. Alespoň první díl. Buď vás to chytne nebo ne.

Nacházíme se v Novém Mexiku v USA, roku 1987. Aristotele je patnáctiletý kluk, jehož bratr je ve vězení a jeho rodiče předstírají, že vlastně ani neexistuje. Nemá moc kamarádů a v létě se chodí plácat do bazénu, přestože neumí moc plavat. Pak se tam objeví Dante. Takový ten kluk, který všechno ví, všechno zná a kde nebyl, tam se chystá. Dante je nevýrazný jedináček, ptá se na hodně věcí, skvěle kreslí a ještě ke všemu je chytrý. Na první pohled jsou to úplně rozdílní kluci. Ale právě jejich rozdílnost z nich udělá pravé přátele... A nakonec možná i víc...


Mám ráda podobné knihy. Takové ty, kde se toho závratně moc nestane, ale zato pořádně poznáte postavy. Ty knihy, které jsou spíš o pocitech a pravých vztazích mezi lidmi. Ty, ve kterých vůbec nevadí, že tam není žádná akce. A právě takovou knihou je tato. Spíš než o ději je totiž o pocitech a vývoji postav. Všechno je neuvěřitelně realistické a hlavně nenásilné. 

Často se mi příčí knihy o dospívání. Když nějakou čtu, většinou mi přijdou plné klišé. Nebo je to všechno pravda a já jsem dospívala nějak divně. Tady to bylo ale podané opravdu dobře, nijak násilně. Docela mě ale překvapila, že ten, kdo dříve dospěl byl právě Dante. To spíš on se "oddával" poznávání světa, dívek, chlapců a prožitků.

Autor: Benjamin Alire Saenz; Vydáno v originále: 21. 2. 2012; Vydání u nás: připravuje CooBoo; Počet stran: 368; Hodnocení na goodreads: 4.31 při 46 495 hodnoceních.

Knihy Jenny Han miluju. Kdybych si musela vybrat nejoblíbenější autorku, byla by žhavá adeptka. Píše poutavě a strašně lehce. Vtipně. Z milostného trojúhelníku dokáže udělat něco tak NEklišoidního, až budete valit oči. A hlavně má úžasné hrdinky. Obyčejné holky. Normální, praštěné, vtipné a bláznivé. Mají zdravé sebevědomí. Nepovažují se za střed vesmíru. A mají všech pět pohromadě.

Lara Jean je poloviční Korejka, která po smrti své matky žije s otcem a dvěma sestrami, Kitty a Margot. Lara Jean je ta prostřední. Margot se starala o rodinu a vždycky všechno zařídila. Jenomže teď odjíždí na vysokou do Skotska a všechna zodpovědnost by měla připadnout na Laru. Lara si uvědomuje svou zodpovědnost. Najednou by měla jít Kitty příkladem a dokázat sama sobě, že je dost samostatná na to, aby se mohla postarat o sebe i rodinu. A neulehčí jí to ani fakt, že někdo poslala její dopisy.

Lara Jean už byla párkrát zamilovaná. Ale žádnému klukovi to nikdy neřekla. Místo toho jim psala dopisy. Milostné dopisy na rozloučenou, které pečlivě uložila do krabice na klobouky. S tím, že je adresáti nikdy neuvidí. Pak dopisy zmizely. A Lara se musela vypořádat se svými starými city. Možná by to nebylo tak hrozné... kdyby nepřišel jeden i bývalému příteli její sestry. 

Anotace knihy slibuje přesně to, co tam najdete. Nic víc v tom není a to je právě to kouzlo. Je to odpočinkové. Ideální čtení na léto nebo na dlouhé odpoledne. Příběh vám uteče jako voda, ani nebudete vědět jak. Podstatné také je, že se řeší celý život Lary Jean a její rodiny, že se děj netočí jen okolo jejího milostného dramatu, i když všichni víme že právě o to jde. (Lara také nezapomíná na to, že má chodit do školy!)

Kapitol je hodně a jsou opravdu krátké, což preferuji. Většinou byly jen na pár stránek a řekly jen to podstatné. Kniha není plná nudných popisných scén, i když tam samozřejmě také nechybí. Neuvěřitelné plus patří překladu. Oproti jiným knihám pro mladé dospělé nebyl nijak škrobený a nesnažil se za každou cenu působit hrozně "cool" se spoustou slov, které podle dospělých používá dnešní mládež, ale přesto skvěle vystihl současnou mluvu Lařiných vrstevníků. 

Lara Jean je naprosto skvělou hrdinkou, kterou jsem si zamilovala od prvních stránek. Je to realistka, která se na všechno dívá racionálně a má fakt skvělé názory. Přemýšlí nad svým činy i nad svým životem a není jenom robotem, který se zaměřuje pouze na své city a nově objevenou lásku. Je na ní hodně vidět její starost o rodinu, její sestru a otce, což je skvělá změna od všech sebestředných hrdinek, co si myslí, že jsou středem vesmíru. Lara mi přirostla k srdci především kvůli tomu, že mi připomínala mě samou, jelikož na první pohled působila docela nevýrazně a možná až nudně, ale zároveň měla duši dobrodruha a dokázala být řádně bláznivá.
S mužským osazenstvem to bylo podobné, ale nebudu jmenovat, abych nijak nespoilerovala. ;) Můžu jen říct, že pánské osazenstvo bylo vyloženě Hanovské. Byl tu jeden, který byl moc hezký a zároveň vtipný, ale taky takový ten středobod vesmíru, který si je toho dost vědom. Zároveň se ale dokáže postavit za to, na čem mu záleží a ani jeho vlastní rodina mu není ukradená. Ten druhý je ale takový nevýrazný slaďouš, který je fakt milý a takový ten, který se všem zavděčí, protože to má už v povaze. Takový prototyp ideálního kluka, kterého si zamilují vaši rodiče. Pak jeden tajemný, který se pořádně ukáže až v druhém díle a taky kamarád gay, který má ty správné připomínky.

V knize nemůžete čekat nějaké veliké drama. Je to příběh, u kterého si budete moct představit, že se stal vaší kamarádce nebo nám. Vztah Lary k ostatním není nijak umělý a škrobený. Nicméně její názory jsou natolik racioální, že tak nějak předvolí, jestli daného člověka mít rádi budete nebo nebudete (kromě její sestry Margot, která mi tak nějak lezla na nervy).

Co dál o knize říct? Ze vás chytne a nepustí. Nebo alespoň mně se to stalo. Začala jsem číst a četla jsem a četla, dokud jsem na to nebyla moc unavená. A pak jsem vstala a začala jsem znovu, protože jsem byla hrozně zvědavá, co se stane dál. A když jsem došla na konec, okamžitě jsem pokračovala druhým dílem v originále. A ten byl stejně skvělý jako jednička, možná dokonce lepší. Ale jenom možná, protože byl zároveň trochu jiný, stejně skvělý.

Knize dávám pět hvězdiček, ale nejsem si jistá, jestli si je úplně zaslouží. Na druhou stranu jsem z knihy byla tak moc nadšená, že jsem si nedokázala všímat, jestli je v ní něco špatně. Nebo jsem na to nemohla myslet přes ten úsměv, co jsem měla celou dobu vyražený na tváři.
Mnohokrát děkuji nakladatelství CooBoo za poskytnutí recenzního výtisku. Kniha vychází koncem července, ale jestli se nemůžete dočkat, přečtěte si cokoliv jiného od Jenny Han, protože to rozhodně stojí za to!

Autorka: Jenny Han; Série: Všem klukům, které jsem milovala, první díl; Vydáno v originále: 15. 4. 2014 (To All the Boys I've Loved Before); Vydání u nás: 27. 7. 2015 (Všem klukům, které jsem milovala, CooBoo); Počet stran: 320; Hodnocení na goodreads: 4.10 při 61 252 hodnoceních.

Autor: Leslye Walton

Autor: Lois Lowry
Série: Dárce
Díl: první

Autor: Mike Lancaster
Série: Point 4
Díl: první

Tahle kniha už nějakou dobu byla zařazena do pomyslné kategorie "stejně to nikdy nepřečtu". Občas se mi stává, že si nějakou knihu koupím a ona se mi válí doma bůhvíjak dlouho a já nějakým způsobem dojdu k názoru, že by se mi stejně nelíbila, tak proč s ní ztrácet čas. A nemyslete si, takových knih mám doma požehnaně. Občas mě ale osvítí a já začnu hledat "vhodnou knihu pro dnešní den". A proč jsem si vybrala tohle? Chtěla jsem něco v paperbacku, ale tenkého, aby se to jednoduše převáželo v tašce. Ale aby to nebyla kniha, které by mi bylo líto, kdyby se ušpinila nebo zničila... A tak jsem vytáhla tuhle tenoučkou knížečku, která má něco okolo 160 stránek a už od prvního prolistování popraskaný hřbet.

Tahle kniha je zvláštní. Je vyprávěna jako záznam z magnetofonových pásek a popisuje zmatené události, které se staly v naší době. Nicméně pásky si přehrává až další generace lidí, která nemá nejmenší páru o tom, jaké to bylo v naší době a tak trochu tápe i v tom, co třeba byli Teletubbies.

I když je to vyprávěné z magneťáku, příběh je v ich-formě a vypravěčem je již v anotaci zmíněný Kyle Straker. A víc vám o tom neřeknu. Proč? Protože pravé kouzlo této knihy je v tom, jak dokonale vás dokáže vodit za nos. Svádí vás na falešné stopy a táhne přesně k tomu, co chce, abyste si mysleli. Ale nakonec je to úplně jinak a vy se to dozvíte až na samotném konci. A to je na tom to nejlepší. Prostě vás to nutí. Nutí vás to číst dál a dál a vy si v hlavě stále omíláte nejšílenější scénáře a dokonce i sami sebe přesvědčíte o tom, že to je přesně tak, jak si myslíte. Protože jak by to mohlo být jinak, když všechny indicie jsou nad slunce jasné?
Soumrak civilizace je jednohubka. Má nějakých 160 stránek, které se dají přelouskat na jedno dvě posezení. Děj je nepředvídatelný, ale napínavý. Hrdinové nezůstávají dlouho na jednom místě a stále se něco děje. Jsou stále na cestách, snaží se zjistit, co se děje a proč je svět najednou takový, jaký je. Jako plus vidím skutečnost, že je tam jen velmi malé množství postav a když už se o nich mluví nějak víc, mají nějakou větší roli v ději.

A jako neposlední plus vidím nápad. Nechci se moc rozepisovat, protože bych prozradila celé jádro knihy, ale celé to rozuzlení mi doslova vyrazilo dech. Pravda, trošičku mě to zklamalo, protože jsem čekala něco jiného. Nicméně mi to v konečném výsledku ani trochu nevadilo. Vždyť o to v dobrých knihách jde, ne? Vyrazit nám dech, nabídnout něco, co jsem vůbec nečekali a něco, co tu ještě nebylo.

Knize dávám pět hvězdiček, což jsem neudělala už hodně dlouho. 0.4 Soumrak civilizace je zářný příklad toho, že kniha nemusí mít několik stovek stran, rozvleklou zápletku nebo hromadu postav. V tomto případě je méně více a já bych byla moc ráda, kdyby u nás vyšlo i pokračování, protože tahle kniha - ať už s jakkoliv odpudivou, nicméně k příběhu dokonale sedící obálkou - je něco, co na našem trhnu nenajdete víckrát.

Autor: John Green
Originální název: The Fault In Our Stars

Žánr: YA, contemporary

Nakladatel: Knižní klub

John Green je vynášen do nebes v superlativech. A co si budeme povídat, má proč. Nejen, že bez pochyby psát umí, ale jeho příběhy jsou na vážná témata, nemažou nám med kolem pusy a tak nějak nám pomáhají vidět svět i z jiného úhlu pohledu. A taky nás učí, že ne všechno je samozřejmé. 

Hazel má rakovinu. Nevyléčitelnou formu, která začala ve štítné žláze a nakonec se vydala na okružní jízdu po plicích. Hazel se uzavřela do sebe a jejím nejlepší přítelem je kyslíková bomba, kterou za sebou vodí místo psa. Ale Hazel není roztříštěná na milion malinkých kousíčků a nelituje se. Žije, přežívá, ale všechno beze nadneseně a v reálných barvách. Podobně jako Augustus. Potkali se na podpůrné skupině. Skamarádili se. A pak i něco víc. A kromě toho, spojuje je právě zkušenost s rakovinou.

Je jasné, že tenhle příběh nebude plný naděje a plánování budoucího života, svatby a dětí. Tenhle příběh metaforu "do konce života" hodně konkretizuje, a když si to vezmete kolem a kolem, je to hodně depresivní. V téhle knížce vám to ale nepřijde. Berete to jako holý fakt, protože tak to máte brát. Postavy nestojí o to, aby je někdo litoval. Ony stojí o to, abyste je braly i s jejich handicapem a pochopili, že i tak se dá žít. 

Hvězdy nám nepřály není rakovinová kniha. Víc než o nemoci je o psychice lidí s touhle nemocí a celkově o lásce a rodině a věrnosti a existenciálních problémech v pomíjivosti lidského života a o tom, že nic není věčné a ani lidé si na nás nebudou pamatovat věčně. Protože všichni si pamatují třeba Shakespearovy sonety, ale už nikdo neví o člověku, pro kterého je napsal. (nepřesná citace z knihy. Peter van Nevím-jak-dál měl někdy chytrý myšlenky.)

Tento příběh vás nutí přemýšlet. Ať už kvůli filozofujícím teenagerům nebo neustálým metaforám. Prostě přemýšlíte. Uvědomujete si. Litujete a doufáte. Porovnáváte svůj život s tím hrdinů. Filozofujete. A nakonec zjistíte, že Green sebral všechnu naději. 

Ale ještě jedna věc je na Hvězdách skvělá. Nezapomínají. Celou dobu je neustále připomínán Hazelin a Gusův handicap. Izákův i Patrikův handicap - kluků, kteří sice přežili, ale rakovina jim zničili život a prodloužila pobyt na téhle zavodněné kouli, i když o to třeba nestojí, protože jej nebudou moci prožít úplně. 

Kniha Hvězdy nám nepřály se nedá označit za skvělou nebo úžasnou. Protože to není správné. Knihy s takovým příběh by se neměly takto označovat a ani hodnotit. Osobně pak mám pocit, jako bych souhlasila se vším tím děním uvnitř. Ale já s tím nesouhlasím. Nelíbí se mi to a frustruje mě to, protože osudu prostě neporučíš a ten si nevybírá. Ale stejně si myslím, že je úžasná, i když to nerada přiznávám.

Tahle kniha vám vyrve srdce a prožene ho mlýnkem na maso. Bez anestezie a bez jakéhokoliv umrtvení. Bezohledně bude hrát ping pong s vašimi emocemi a vy ji stejně budete milovat. Právě kvůli tomuhle. Nemaže vám med kolem pusy a vy se stanete takovými sadisty, že každé slovo spolknete i s pěkně nabroušeným navijákem.