Hodnocení: 4.11  při 35 551 hodnoceních (goodreads)

Můj názor:
S dystopiemi se roztrhl pytel. Vychází jak na běžícím pásu a čtenáři nevědí, po které skočit dřív. Většina to také považuje za poměrně mladý žánr, který se rozmohl až v posledních letech. Nicméně jeho kořeny sahají mnohem dál. A například tahle, místně poměrně novinka, vyšla už v roce 1993.

Jonas žije v idylickém světě, ve kterém je všechno harmonické. Vše má své místo a zaručenou budoucnost. Všichni jsou neomylní a nikdo Společenství nezpochybňuje. Jednoduše – život je naprosto dokonalý. Dvanáctiletý chlapec ale nakonec zjistí, že ne všechno je takové, jaké se zdá. A že to takové bylo odjakživa. Když se stane příjemcem paměti, zjistí, co je to strach, hlad, bída, štěstí a láska. A najednou zjistí, že ať je jeho svět bezpečný nebo ne, lidé by mohli žít i jinak.

Osobně si dystopii spojím tyranskou vládou a nadcházející revolucí. Očekávám krev, boje a násilí, tajné revolucionářské organizace a „vyvolené“, kteří spasí celý svět nebo se alespoň stanou symbolem odporu. Proto byl Dárce úžasnou změnou. Nedojde tam k žádným krvavým a krutým zvratům, otevřeným bojům nebo svržení vůdčích osobností. Snaží se svět napravit poměrně nenásilnou, přesto více než efektivní, formou. Vlastně oni nechtějí celé Společenství zničit či změnit. Oni mu chtějí pomoct

Celá kniha je vyprávěna v er-formě z Jonasova pohledu. Čas od času se v textu objeví retrospektiva, která nám pomůže domyslet si okolnosti. Hlavně je ale kniha neuvěřitelně čtivá a nutí čtenáře hltat každé slovo a každou stránku. Hodně dlouho se mi nestalo, abych do knihy byla takhle zažraná. A měla jsem důvod – vůbec nic nevyšlo najevo ještě před tím, že to sama autorka chtěla. Kniha je naprosto nepředvídatelná a sám čtenář spoustu aspektů ze Společenství pozná až v průběhu čtení, protože je to přímo řečeno. A najednou zjistí, že něco, co bere za naprostou samozřejmost, může zmizet.

Jonas je úžasným hrdinou. Přestože byl ve dvanácti letech oficiálně dospělý, stále se v něm ukrývalo dítě, které toužilo hrát si se svými kamarády, namísto starání se o svůj budoucí život. Na druhou stranu ho jeho dospělost posunula o hodně dál a prošel neskutečným charakterovým vývojem.

Jediné opravdové zklamání na knize je konec. Byl hodně otevřený a nedotažený, na druhou stranu nechává čtenáři takřka nekonečný prostor pro vlastní fantazii, aby si domyslel, co bude následovat dál. Každopádně mě to trochu mrzí, protože by si zrovna tenhle příběh zasloužil dovyprávět.

Dárci dávám pět hvězdiček a musím říct, že už hodně dlouho mě žádná kniha takhle neočarovala. A navíc u ní platí, že méně je někdy více, tudíž tahle dvousetstránková kniha dokáže překonat několikadílné série.