Autor: Alexandra Potter

Lucy je bláznivě zamilovaná do Natea, stejně jako on do ní. A tak se rozhodnou políbit pod slavným benátským Mostem vzdechů. Podle legendy prý pak budou spolu navždy spojení. A Lucy v to opravdu doufala, nicméně po návratu domů jim nezbývalo nic jiného než si psát a volat. A to jim vydrželo rok. Než jí Nate zavolal, že se oženil s jinou. O deset let později je ale osud svede zpátky dohromady. Nate se rozvádí a Lucy se přes jejich vztah nikdy tak úplně dostala. A tak se rozhodnou to zkusit ještě jednou. Jenomže deset let je dlouhá doba a hodně se toho změnilo. A co víc, oba dva se změnili - především Nate. Nakonec tedy zjišťují, že by se spolu měli pro své vlastní dobro rozejít. Což se ale nakonec ukáže jako mnohem těžší, než oba dva čekali - a za všechno může jeden zpropadený benátský most.

S Alexandrou Potter nemám žádné zkušenosti, celkově jsem to tomuto žánru tak nějak vyhýbala. Ale v knihách se stále snažím dávat šanci něčemu novému, protože doufám, že objevím něco, co se mi bude opravdu líbit. Knihy od této autorky ale asi nebudou úplně to pravé. Každopádně se jedná o opravdu jednoduchou a odpočinkovou četbu. Vyprávěcí styl je velice příjemný a přestože je kniha velmi předvídatelná, dokážete u ní vydržet až do konce, přestože nějaké pasáže jsou opravdu nudné.

Velké plus patří za postavy. Lucy je příjemná hrdinka, která mi nijak nepila krev (což je u mě poměrně výjimečné) a i Nate měl něco do sebe. Je ale pravda, že některé vedlejší postavy jsem si oblíbila mnohem víc, než ty hlavní. Je jenom škoda, že některé nedostaly tolik prostoru, protože měly veliký potenciál, aby udělaly příběh o něco lepší.

Osobně se mi z celé knihy nejvíce líbil prolog. Atmosféra Benátek byla mnohem lepší než New York, o kterém jsem toho přečetla už docela dost. Na celé knize ale bylo velice milé prokládání příběhu magickými prvky. Ať už benátskou legendou nebo Robyninou nástěnkou přání.

Od knihy jsem toho moc nečekala a ani moc nedostala. Jak tak na to koukám, ani toho nemám moc, co bych o ní dokázala říct. Je to příjemná četba, která se mi opravdu hodila právě jako odpočinek o učebnic a filozofických textů, které musím pročítat do školy.

S tebou už nikdy hodnotím třemi hvězdičkami. Je to kniha, která vás neposadí na zadek svou originalitou ani napětím. Na druhou stranu vám může pomoct k odreagování a udržení si vlastního duševního zdraví před zkouškami.

Autor: Leslye Walton

Autor: Lois Lowry
Série: Dárce
Díl: první

Autor: Mike Lancaster
Série: Point 4
Díl: první

Tahle kniha už nějakou dobu byla zařazena do pomyslné kategorie "stejně to nikdy nepřečtu". Občas se mi stává, že si nějakou knihu koupím a ona se mi válí doma bůhvíjak dlouho a já nějakým způsobem dojdu k názoru, že by se mi stejně nelíbila, tak proč s ní ztrácet čas. A nemyslete si, takových knih mám doma požehnaně. Občas mě ale osvítí a já začnu hledat "vhodnou knihu pro dnešní den". A proč jsem si vybrala tohle? Chtěla jsem něco v paperbacku, ale tenkého, aby se to jednoduše převáželo v tašce. Ale aby to nebyla kniha, které by mi bylo líto, kdyby se ušpinila nebo zničila... A tak jsem vytáhla tuhle tenoučkou knížečku, která má něco okolo 160 stránek a už od prvního prolistování popraskaný hřbet.

Tahle kniha je zvláštní. Je vyprávěna jako záznam z magnetofonových pásek a popisuje zmatené události, které se staly v naší době. Nicméně pásky si přehrává až další generace lidí, která nemá nejmenší páru o tom, jaké to bylo v naší době a tak trochu tápe i v tom, co třeba byli Teletubbies.

I když je to vyprávěné z magneťáku, příběh je v ich-formě a vypravěčem je již v anotaci zmíněný Kyle Straker. A víc vám o tom neřeknu. Proč? Protože pravé kouzlo této knihy je v tom, jak dokonale vás dokáže vodit za nos. Svádí vás na falešné stopy a táhne přesně k tomu, co chce, abyste si mysleli. Ale nakonec je to úplně jinak a vy se to dozvíte až na samotném konci. A to je na tom to nejlepší. Prostě vás to nutí. Nutí vás to číst dál a dál a vy si v hlavě stále omíláte nejšílenější scénáře a dokonce i sami sebe přesvědčíte o tom, že to je přesně tak, jak si myslíte. Protože jak by to mohlo být jinak, když všechny indicie jsou nad slunce jasné?
Soumrak civilizace je jednohubka. Má nějakých 160 stránek, které se dají přelouskat na jedno dvě posezení. Děj je nepředvídatelný, ale napínavý. Hrdinové nezůstávají dlouho na jednom místě a stále se něco děje. Jsou stále na cestách, snaží se zjistit, co se děje a proč je svět najednou takový, jaký je. Jako plus vidím skutečnost, že je tam jen velmi malé množství postav a když už se o nich mluví nějak víc, mají nějakou větší roli v ději.

A jako neposlední plus vidím nápad. Nechci se moc rozepisovat, protože bych prozradila celé jádro knihy, ale celé to rozuzlení mi doslova vyrazilo dech. Pravda, trošičku mě to zklamalo, protože jsem čekala něco jiného. Nicméně mi to v konečném výsledku ani trochu nevadilo. Vždyť o to v dobrých knihách jde, ne? Vyrazit nám dech, nabídnout něco, co jsem vůbec nečekali a něco, co tu ještě nebylo.

Knize dávám pět hvězdiček, což jsem neudělala už hodně dlouho. 0.4 Soumrak civilizace je zářný příklad toho, že kniha nemusí mít několik stovek stran, rozvleklou zápletku nebo hromadu postav. V tomto případě je méně více a já bych byla moc ráda, kdyby u nás vyšlo i pokračování, protože tahle kniha - ať už s jakkoliv odpudivou, nicméně k příběhu dokonale sedící obálkou - je něco, co na našem trhnu nenajdete víckrát.

Autor: Morgan Matson
Originální název: Second Chance Summer

Žánr: YA, contemporary

Nakladatel: CooBoo

Tahle kniha se mi nějakou dobu válela v to-read poličce na goodreads, ale při čistce jsem ji smazala, protože po nastudování anotace jsem na ni přestala mít chuť. Ale když se mi naskytla příležitost přečíst si ji, využila jsem jí.

Taylor vždycky utíkala. Jakmile se něco pokazilo, vzala nohy na ramena a od problému utekla jak nejdál to šlo. A právě proto přišla o nejlepší kamarádku, přítele i tolik milovaná léta v domě u jezera. Všechno by se ale mělo vrátit do starých kolejí a jejich rodina se měla po pěti letech vydat k Lake Phoenix, aby strávila poslední společné léto. Protože všem je jasné, že až skončí, jejich rodina nebude kompletní.

Řeknu to rovnou. Nemám ráda rakovinové knihy. Dýchá z toho něco fatálního, reálného a depresivního. Už od začátku víte, že to neskončí dobře a nesnášíte autory, že zrovna tohle používají jako citovou ždímačku. Protože to funguje, protože to dodává na reálnosti a dokážou nás tím podusit mnohem déle než třeba autonehodou. A úplně nejhorší je, když nám to dají sežrat jen na několika málo stranách.

Nechápejte mě špatně. Tohle není jenom kniha o umírajícím člověku. Knížka má čtyři sta stran a tři čtvrtiny celé knihy se zabývají malichernými problémy Taylor, které řeší už od doby, kdy jí bylo dvanáct. Neustále omílá, jak utíká před problémy, jak se jí pořád strašně líbí Henry a jak jí mrzí, že to tolik pohnojila se svou kamarádkou a dětskou láskou. Nemůžu si pomoct, ale skoro celé mi to přišlo jako nafouknutá bublina, kde se stále dokola řeší to samé, i když je vám díky žánrovému zasazení jasné, jak se to bude vyvíjet. Na druhou stranu právě tahle banálnost a jednoduchost dodává knize na důvěryhodnosti a reálnosti.

Ale přestože mě Taylor ustavičně vytáčela tím, jak jí něco nebylo po chuti a jak by chtěla zmizet někam hodně daleko, jak si stěžovala, že není superchytrá jako její bratr nebo nadaná baletka jako její sestra, není to špatná kniha. Má mezery. Mnohem víc mezer, než by se mi zamlouvalo, ale když se do toho začtete, dočtete knihu až do konce. To ale ne kvůli dechberoucí zápletce nebo příběhu jako takovému. Ale díky okamžikům, které vás zahřejí na srdci, vykouzlí úsměv na rtech a připomenou, že jste dřív byli taky takoví.

V Létě na druhý pokus dokáže každý najít kousek sebe. Ne každému se všechno v životě povedlo. A přestože si stojím za tím, že většina zápletky byla vystavěná na úplné malichernosti, každý má v minulosti nějaký okamžik, na který nemůže zapomenout a který by chtěl změnit.

Knize dávám tři hvězdičky a této autorce dám rozhodně ještě šanci. Přestože se v překladu najde spousta krkolomných vět, je to čtivá kniha, která je ideální někam k vodě. Nicméně vám doporučuji, abyste se po stránce číslo tři sta stáhli někam do ústraní s velkou krabicí papírových kapesníků. 

Za recenzní ebook velice děkuji nakladatelství CooBoo!

Autor: Jenny Han
Série: Burn for burn
Díl: první

Jenny Han je autorkou contemporary, kterou mám opravdu ráda. Její série Summer se mi opravdu líbila, a proto jsem se těšila, až si od ní přečtu něco dalšího. A proč nezkusit hned další trilogii?

Jar Island je na první pohled idylickým ostrovem, ale když se podíváte pozorněji, není to zas tak příjemné místo a někdy se tam dějí špatné věci. A to od lidí, od kterých by to nikdo nečekal. Lillien, Kat a Mary zažily věci, se kterými se nemohou vyrovnat. A proto se rozhodly vyřídit si účty s těmi, kteří jim to způsobili. Nebo alespoň zabránit tomu, aby se jejich bližním stalo to samé. Ale jak daleko dokáže člověk dojít kvůli obyčejné pomstě?

Tahle kniha je zvláštní tím, že je vyprávěna ich-formou hned ze tří pohledů. Každá z děvčat je však naprosto unikátní, tudíž i nazírání na svět okolo je naprosto odlišné. I kdybyste v úvodu kapitoly přehlédli, kdo zrovna vypráví danou část příběhu, během několika odstavců na to přijdete. Mary je šedá myška, se kterou se život nemazlil. Je stydlivá a uzavřená. Nedokáže se prosadit a bojí se cokoliv říct. Úplným opakem je Kat. Ranařka každým coulem, která ví, jak si poradit. V životě už si také zažila kde co, ale ji to jen utvrdilo a je odhodlaná dosáhnout všeho, co chce. A mezi nimi je Lillien. Asiatka z bohaté rodiny a oblíbená holka, které je nejlépe v okruhu svých přátel. Nicméně se neumí moc prosadit a raději jde s davem místo toho, aby si prosadila svou – především kvůli tomu, aby si o ní lidé nemysleli nic špatného. 

Knihy Jenny Han spojuje jedna věc. Ze začátku jsou zmatečné a nezáživné. A jinak to nebylo ani u Burn for Burn. Spíš naopak. Na začátku vůbec nic nedává smysl, čtete akorát o událostech a lidech, které si nijak nemůžete zařadit, a hlava vám to nepobírá. Pak ale chaos pomine a vám všechno zapadne na místo, aniž byste se museli nějak víc snažit. Jména si zařadíte na správné místo a brzy vám dojde, jak je všechno krásně propojené.

Burn for Burn není převratnou knihou s hlubokými myšlenkami a životními moudry. Je to spíš oddechovka, která vás místy překvapí. Z nevinné hry se pomalu stává něco víc než dětská hra a snaha vyřídit si účty. Z obyčejných vtipů se stávají kruté pokusy o to, jak někomu zničit život. A ať chcete nebo ne, vás prostě zajímá, jak to nakonec dopadne. Jestli jim všechno projde a co se nakonec stane. A události na konci vás překvapí určitě, protože ať se to tváří jak chce, není to jen obyčejné contemporary. V příběhu se toho skrývá mnohem víc, ale všechno se vysvětlí až na konci druhého dílu, Fire with Fire, a vy si budete chtít vytrhat vlasy kvůli tomu, že jste na to nepřišli dřív. 

Hlavní je, že je kniha neskutečně čtivá a nijak složitá na angličtinu. Já osobně jsem anglicky začínala číst právě knihy od Jenny a neměla jsem s tím žádný problém. A nijak se to nezměnilo ani tady. Jediné problémy jsem měla s popisem oblečení, protože všechny ty materiály a střihy šly kolem mě, ale nebylo to nic zásadního, kvůli čemu by mi unikla hlavní pointa. 

Knize dávám velice zasloužené čtyři hvězdičky a doporučuji ji všem. Hlavně tedy těm, kteří hledají něco, u čeho nebudou muset tolik přemýšlet, a chtějí číst něco oddechového, ale na druhou stranu něco, co dokáže udržet jejich pozornost. A rozhodně bych se do této knihy nebála jít ani v začátcích se čtením v angličtině.

Autor: Lauren Oliver
Originální název: Panic

Žánr: YA, contemporary

Nakladatel: CooBoo

Lauren Oliver se u nás dostala do povědomí hlavně díky sérii Delirium, která vyšla taktéž u CooBoo. Čtenáře si získala hlavně poetickým podáním, světem a vyprávěcím stylem. Dá se říct, že Panika byla velice očekávanou knihou, především pro její fanoušky. A není divu. Anotace slibuje akční a napínavou knihu o partě teenagerů, kteří hrají každoročně hru jménem Panika.

Celá kniha se odehrává v mizerném městečku jménem Carp. Jednoho dne se vymyslela hra, Panika, ve které každý musí splnit řadu úkolů, které vyžadují nějakou tu odvahu - a spoléhají se na lidský pud sebezáchovy. Heather a Nat chtějí peníze, Dodge má vlastní důvody. Náhody je ale svedly dohromady a vytvořil se tým. Jenomže důvody ne všech byly tak upřímné, aby tohle mohlo vydržet.

Když se na to koukám zpětně, dokázala bych knihu označit jedním slovem - přehnaná. Vlastně všechno na knize mi nesedělo. Lidé se hlásili do hry z naprosto pochybných důvodů. Pomsta, peníze, zlomené srdce... A riskovali život. (Vážně. Riskovali byste svůj život, protože vás opustil kluk?!) Ale lidé divné věci dělají. Nejvíc mi ale vadily úkoly. Jde mi o to, že to celé bylo přehnaně nebezpečné a neříkejte mi, že by si někdo vzal na triko, že někoho zabije. A vždycky byla možnost, že někdo zemře. Také nedokážu pochopit, že se jim to podařilo víceméně utajit. Přijde mi trochu divné, že se nikdo za ty roky neprokecl. A nepřišlo mi, že by zrovna Carp bylo zrovna velké město.

Za hlavní postavy jsou považovány Dodge a Heather, jelikož vypráví knihu, ale ve skutečnosti je tam důležitých postav víc, respektive další dvě - Nat a Bishop. Přesto je ale většina postav jako přes kopírák. Jsou neslané, nemastné a není na nich vidět skoro žádný vývoj. Sice je v knize občas psáno, že se jejich postoj k něčemu změnil, ale stejně se chovaly úplně stejně. A nejhorší na tom je, že vynikly hlavně negativní vlastnosti. Heatheřina hysterie převyšovala její péči o svou sestru. Dodgova křivost nad starostí o jeho sestru. (Vidíte? Jako přes kopírák) Natina ufňukanost nad... Víte, asi mě ani nic nenapadá, protože tahle holka je sobecká, až to bolí. A pak je tu Bishop, asi nejlepší postava ze všech, nicméně byl trochu utlačován problémy Heather a Dodge.

Čekala jsem nějaké emoce. Strach, napětí, očekávání. Místo toho jsem jen četla slova, které ve mě vyvolala maximálně zívání. A těchto emocí jsem se pořádně nedočkala ani u postav. Heather polovinu knihy fňukala nad bývalým přítelem a nejevila ani známky strachu. To alespoň Dodge nebyl jako hadroví panák, ale emocí, kterou si vybavím v souvislosti s ním, je vztek. Doufala jsem, že se to na konci změní, ale nestalo se. Konec je nejhorší část celé knihy a ani fakt, že se mnohem rychleji měnily pohledy postav, tomu nepomohl.

Kniha je vyprávěna er-formou z pohledu Heather a Dodge, přestože se místy objevují vsuvky z jiných událostí. Knihu na jakési úrovni udržuje vyprávěcí styl autorky, nicméně jsem měla jisté výhrady k překladu. Oceňuji širokou škálu slov, které byly použity, ale některé výrazy mi tam vyloženě neseděly a podle mě to byly jen pokusy o vytvoření iluze, to opravdu vypráví teenageři. Nicméně za to možná může originál, který jsem však nečetla.

Panika je jedno velké zklamání. Knihu jsem četla dlouho nejen kvůli maturitě, ale také kvůli tomu, že mi přišla tak moc na hlavu, že jsem ani neměla potřebu ji číst. A také jsem se do ní nedokázala pořádně ponořit, stále mě něco vyrušovalo a bylo velice lehké odlákat mou pozornost od čtení.

Tato kniha není pro každého. Pokud nemáte velká očekávání a nechcete se moc zabývat děním a nějak se v tom šťourat, tak by se vám líbit mohla. Opravdu, má na to potenciál. Nicméně mě nijak moc nezaujala, nudila mě a rozčilovala. Je mi to líto, ale nakonec jí dávám dvě hvězdičky, protože to víceméně zachraňovaly jen některé scény a vyprávění.

Autor: John Green
Originální název: The Fault In Our Stars

Žánr: YA, contemporary

Nakladatel: Knižní klub

John Green je vynášen do nebes v superlativech. A co si budeme povídat, má proč. Nejen, že bez pochyby psát umí, ale jeho příběhy jsou na vážná témata, nemažou nám med kolem pusy a tak nějak nám pomáhají vidět svět i z jiného úhlu pohledu. A taky nás učí, že ne všechno je samozřejmé. 

Hazel má rakovinu. Nevyléčitelnou formu, která začala ve štítné žláze a nakonec se vydala na okružní jízdu po plicích. Hazel se uzavřela do sebe a jejím nejlepší přítelem je kyslíková bomba, kterou za sebou vodí místo psa. Ale Hazel není roztříštěná na milion malinkých kousíčků a nelituje se. Žije, přežívá, ale všechno beze nadneseně a v reálných barvách. Podobně jako Augustus. Potkali se na podpůrné skupině. Skamarádili se. A pak i něco víc. A kromě toho, spojuje je právě zkušenost s rakovinou.

Je jasné, že tenhle příběh nebude plný naděje a plánování budoucího života, svatby a dětí. Tenhle příběh metaforu "do konce života" hodně konkretizuje, a když si to vezmete kolem a kolem, je to hodně depresivní. V téhle knížce vám to ale nepřijde. Berete to jako holý fakt, protože tak to máte brát. Postavy nestojí o to, aby je někdo litoval. Ony stojí o to, abyste je braly i s jejich handicapem a pochopili, že i tak se dá žít. 

Hvězdy nám nepřály není rakovinová kniha. Víc než o nemoci je o psychice lidí s touhle nemocí a celkově o lásce a rodině a věrnosti a existenciálních problémech v pomíjivosti lidského života a o tom, že nic není věčné a ani lidé si na nás nebudou pamatovat věčně. Protože všichni si pamatují třeba Shakespearovy sonety, ale už nikdo neví o člověku, pro kterého je napsal. (nepřesná citace z knihy. Peter van Nevím-jak-dál měl někdy chytrý myšlenky.)

Tento příběh vás nutí přemýšlet. Ať už kvůli filozofujícím teenagerům nebo neustálým metaforám. Prostě přemýšlíte. Uvědomujete si. Litujete a doufáte. Porovnáváte svůj život s tím hrdinů. Filozofujete. A nakonec zjistíte, že Green sebral všechnu naději. 

Ale ještě jedna věc je na Hvězdách skvělá. Nezapomínají. Celou dobu je neustále připomínán Hazelin a Gusův handicap. Izákův i Patrikův handicap - kluků, kteří sice přežili, ale rakovina jim zničili život a prodloužila pobyt na téhle zavodněné kouli, i když o to třeba nestojí, protože jej nebudou moci prožít úplně. 

Kniha Hvězdy nám nepřály se nedá označit za skvělou nebo úžasnou. Protože to není správné. Knihy s takovým příběh by se neměly takto označovat a ani hodnotit. Osobně pak mám pocit, jako bych souhlasila se vším tím děním uvnitř. Ale já s tím nesouhlasím. Nelíbí se mi to a frustruje mě to, protože osudu prostě neporučíš a ten si nevybírá. Ale stejně si myslím, že je úžasná, i když to nerada přiznávám.

Tahle kniha vám vyrve srdce a prožene ho mlýnkem na maso. Bez anestezie a bez jakéhokoliv umrtvení. Bezohledně bude hrát ping pong s vašimi emocemi a vy ji stejně budete milovat. Právě kvůli tomuhle. Nemaže vám med kolem pusy a vy se stanete takovými sadisty, že každé slovo spolknete i s pěkně nabroušeným navijákem.

Autor: Victoria Schwab
Originální název: Archived

Série: Archiv

Díl: první

Žánr: YA, fantasy

Nakladatel: Cooboo

Okolo Archivu bylo poměrně velké halo. Už od vydání v originále se něm mluvilo jako o skvělé knize, která by rozhodně neměla nikomu uniknout. Dokonce vím i o několika čtenářích, kteří ji zařadili mezi to nejlepší, co minulý rok četli. Bohužel jsou knihy, které i vy považujete za skvělé, a knihy, které pro vás byly téměř naprostou ztrátou času.

Mac je Správce. Má za úkol posílat zpátky na věčný spánek probuzené mrtvé, kterým se říká Historie. Historie jsou uložené v Archivu. Knihovníci, pracovníci Archivu, spravují vše, co má něco společného s Historiemi a dohlíží na Správce. Mac se se svými rodiči po tragédii, při které zemřel její bratr, odstěhovala do starého hotelu, z něhož byl vytvořen nájemní dům, aby zde založili kavárnu a začali nový život a odpoutali se od bolestných vzpomínek.

Mac na to ale nechce přistoupit. Bratra má stále v hlavě a nijak jí nepomáhá, že ví, co se stalo s jeho schránkou. Naprosto opuštěná se Mac věnuje své práci a nakonec se spřátelí s Wesleyem, klukem s očima orámovanýma černou tužkou, který se v podstatě z ničeho nic objeví v hotelu.

Bývalý hotel ale nebyl vždy poklidným místem a Mac to nedá spát. Chce se dozvědět co nejvíc o jeho historii, kterou ale z nějakého důvodu nemůže dohledat... Co se asi stalo v letech, které chybí v záznamech?

Celá skvělost knihy je postavená na popisech a na hlavní myšlence. Detailní popisy Archivu jsou to nejzajímavější na celém zpracování příběhu a samotná představa a myšlenka toho, co se děje s lidmi po smrti je minimálně originální.

Dění okolo vlastního života Mac ale už pokulhává a je to tradičně naivní představa o tom, co by dívka v jejím věku mohla během dne dělat. Mac je především často otravná a být v její hlavě pro mě nebyla úplně zábava, především díky jejímu naprosto nepochopitelnému chování a hlavně bezduchosti. Smutné také je, že jsem měla pocit, že jediné city, které projevila, byly v souvislosti s jejím bratrem.Wesley je prototyp nafoukaného kluka, který ale alespoň přizná, že to předstírá z vlastní vypočítavosti a pro zábavu. Nikdy jsem ale neměla slabost pro emo image a ani přetvářku. A o Owenovi jsem nevěděla, co si myslet. A vlastně ani nevím.

Kniha není jen fantasy - celá záhada okolo Coranda nese detektivní prvky. Nicméně mi přišlo, že celou dobu se to autorka snažila držet pod pokličkou a pak se vše vyjasnilo jen na pár stránkách. A navíc mám stále několik věcí, které mi do příběhu neseděly a které nebyly zodpovězeny. Vystupovala tam řada nejrůznějších lidí, kteří buď budou mít větší roli někdy v budoucnosti, anebo byli jen jako výplň prázdného místa.

Rozhodně se jedná o slibný začátek nové série, ale nejsem si jistá, co by nám mohla autorka nabídnout v dalších pokračováních. Příběh je vystavěn na velice zajímavé a nápadité myšlence, ale přestože je kniha velice čtivá, měla jsem problém se do toho nějak víc ponořit. Proto jsem knihu četla opravdu dlouho a nijak ji neprožívala.

Knihu hodnotím jako lepší průměr, protože jsem měla problém se do toho vžít a Mac mi lezla na nervy. Rozhodně bych knihu doporučila lidem, kteří hledají něco nového, ale nečekají nic převratného. Je to spíš oddechové čtení, které sice neurazí, ale třeba vás ani nenadchne.

Autor: Jan Pavel

Žánr: detektivka

Nakladatel: Slovart

Osobně detektivky moc nečtu, a to už vůbec ne ty české. Když jsem tedy dostala chuť na něco úplně jiného, došla jsem k názoru, že právě něco z českého prostředí by nemuselo být úplně zlé. Ponurá obálka s poměrně zajímavým názvem a lákavou anotací utvořily správnou kombinaci a já se rozhodla zkusit štěstí.

Roman Richard je sice policistou, ale má i svou novinářskou minulost, díky které si vytvořil jisté kontakty. A jedním z nich je i Joachim, kterému právě unesli dceru. A nejen ji - unesli ještě syna jeho konkurenta Rajchrta. Tohoto případu se s ještě dalšími ujímá Richard, který však k tomu má vlastní osobitý přístup, protože on sám má malou dceru...

Jedná se o autorovu detektivní prvotinu a je to poznat. Více než na detektivní případ je kniha zaměřena na osobní života Richarda. Hodně kapitol je zaměřených na jeho minulost a osobní pohnutky, které se často věnují jeho nevydařenému osobnímu životu a jeho vztahu s Marií, který je v rozkladu a k úplnému ukončení chybí jen podpis na rozvodových papírech.

Kniha je vyprávěná ich-formou a dělena na tři části. V první se autor zaměřil na samý úvod do případu a jeho pomalý vývoj. V části se hlavně věnuje životu naší hlavní postavy a nešťastnému vývoji jeho manželství a problémům s jeho a Mariinou malou dcerkou. A nakonec je tu závěrečná část, ve které případ vrcholí. Kapitol je něco okolo padesáti a jsou velmi krátké, často třeba jen na dvě strany. Hlavní linie příběhu jsou dvě. V jedné sledujeme průběh vyšetřování a v druhé nahlížíme pod pokličku a to, co se děje s dětmi.

Čtení Dětí z půdy je pro mě jistým zklamáním. I přes lehký styl psaní jsem se nemohla do knihy začíst a často jsem měla pocit, že se autor opakuje. Nedokázala jsem udržet pozornost od dění a nebavilo mě postupné odhalování příběhu, když jsem věděla, jak se situace odvijí i na druhé straně a já vím, jak je to zrovna s dětmi. Nemohu říct, že by mě nějaké události nepřekvapily, ale nedokázalo to vyvážit vše ostatní.

Knize dávám tři hvězdičky. Na prvotinu z toho žánru to nebylo zlé, ale mně scházela řada detektivních prvků a takové to nenucené napětí, kdy vůbec nevíte, co se bude dít dál.

Autor: Katie McGarry
Originální název: Pushing the Limits

Série: Pushing the Limits

Díl: první

Žánr: YA,  contemporary

Nakladatel: Cooboo

Před téměř dvěma lety se mi tahle kniha dostala do ruko v angličtině. Měla jsem o ní ponětí ještě před vydáním, především díky povedené obálce, ale nijak ji nebrala moc v potaz. Pak se ale začaly objevovat opěvující recenze a mně najednou došlo, že bych to mohla zkusit. A byla jsem hodně ráda, že jsem to udělala.

Kniha popisuje hned dva těžké osudy dvou na první pohled rozdílných lidí. První je Echo Emersonová, která se jednoho dne probudila v nemocnici s jizvami a žádnou pamětí. Dřív to byla normální populární holka se skvělým přítelem, kamarádkami a slibnou budoucností. Teď už ale z původní Echo zůstal jen stín schovávající se v tričkách s dlouhými rukávy. Pak je tu Noah Hutchins, potížista v pěstounské péči. Jenomže i současný Noah byl dřív úplně jiný. Byl to dobrý kluk, co miloval svoji rodinu, hrál basket a věnoval se škole. Jenomže pak mu rodinu vzali. A on se rozhodl, že dostane zpět své bratry. Jenomže ono je moc těžké jít proti systému, který na něj vždy jen házel špínu. 

Pravděpodobnost, že by se osudy těchto dvou postav střetly, se může zdát mizivá, ale tak to není. Společná touha plnit své sny je díky ambiciózní a puntičkářské psycholožce svede dohromady... A otočí jim jejich životy vzhůru nohama.

Po prvním dočtení téhle knihy jsem agitovala na všech frontách, že je to příběh, který by si měli všichni přečíst. Byla jsem z toho nadšená a stále si v hlavě přehrávala příběh, který se odehrával na stránkách, které jsem měla tou dobou již za sebou. Po druhém čtení už to takové nebylo. Stále je to skvělý příběh, který mě chytil za srdce a opět rozbrečel, ale už tomu chyběla ta jiskra.

Nevím, jestli to bylo tím, že jsem věděla, jak to skončí, nebo okolnostmi v reálném životě. Každopádně jsem se čas od času těžce srovnávala s chováním postav a občas mi vážně lezly na nervy. Echo je prototypem obyčejné dívky, která ale utrpěla silnou ránu, která ji shodila na úplné dno, ze kterého se nechce vyškrábat. Je za podivínku a vyvrhela a svým způsobem se ani nesnaží s tím něco udělat. Na druhou stranu Noah je na konci společenského žebříčku rád. Sice si to nevybral, ale čerpá z toho jisté výhody. (I jiné než mu poskytuje jeho vzhled.) Nicméně jsem u obou našla nedostatky, kterých jsem si dřív buď nevšimla nebo je přešla, protože jsem byla okouzlena příběhem.

Stále se mi víc zamlouval příběh Noaha. Echoino stálé opakování, že si nic nepamatuje, se časem ohrálo a já stále napjatě čekala na konec ohledně Noaha a jeho bratrů, přestože jsem věděla, jak to dopadne. Trochu víc než příběhu jsem věnovala pozornost romantické zápletce, která se mi i přes veškeré nedostatky zdála jednou z těch reálnějších.

Překlad knize moc neubral, ale ani nepřidal. Trochu mě mrzí zmírňování některých výrazů, protože specifičnost Noahova charakteru lehce pozbyla na účinku, jelikož pro něj byla zrovna mluva poměrně specifická. To mě dovádí k myšlence, že v této knize se střídají kapitoly z pohledu obou protagonistů, Noaha a Echo, a jsou psány v ich-formě.

Překroč svůj stín stále bezmezně doporučuju. Je to výjimečná kniha na poli YA knih a žádnému milovníkovi contemporary by uniknout neměla. Možná je to občas trochu klišoidní, ohrané a postavené na hlavu... Ale co není? Rozhodně to neubírá příběhu na kvalitě a originalitě a ani to neubírá na skutečnosti, že Katie McGarry psát vážně umí.
Děkuji CooBoo za poskytnutí recenzního ebooku. Kniha vychází 27. ledna! :)