Předurčený je poměrně příjemná urban fantasy pro nenáročné. Zkušenějšímu čtenáři, který už má nějakou tu urbanku za sebou, tenhle příběh nebude úplně stačit a při nejlepším jej bude považovat za relativně lepší průměr. Přesto je Alex Verus velice obstojným úvodem do žánru a tou pravou volbou pro nepříliš náročné a zkušené čtenáře.

Předurčtený vypráví příběh Alexe Veruse, který je věštcem. Dokáže nazírat budoucnosti a přizpůsobovat své činy tomu, aby přežil. A jeho život rozhodně boj o přežití je, protože se dokázal mnoha lidem zprotivit. Rozhodně nepatří mezi mágovskou smetánku a ani nechce - jeho vyvrhelské postavení mu vyhovuje víc než dost. Bohužel ale ve světě mágů začne být povolání věštce dost populární a hned několik dobrých i špatných stran si ho chce najmout. Na téměr určitě sebevražedný úkol.

Benedict Jacka vytvořil především akční a nijak náročný příběh. Psaní je plynulé a jasné, žádné kostrbaté kudrlinky nebo metafory. Největší část je věnovaná akci hned v závěsu s vnitřními monology a úvahami, ve kterých ale občas byl problém se zorientovat. Zápletka je jasná, přímočará a ať už jsme se v příběhu setkali s čímkoli, na devadesát procent to mělo nějakou další roli v příběhu. 

S tím souvisí také skutečnosti, že mi v příběhu chyběl širší worldbuilding. Jako svět se to tvářilo velice zajímavě, ale autor mnoho věcí nechával nevysvětlených a pokud na něco neměl odpověď, velice okatě to odmávl. V neprospěch knihy (a pravděpodobně celé série) také hraje většinová absence nejrůznější havěti. V podstatě se seznamujeme jen s mágy a živly, s ničím víc jsme se nesetkali, což mi při nálepce urbanky přidje jako škoda.

Nicméně autor pracuje s poměrně zajímavým konceptem dělení mágů na světlé a temné. Přístup k dobru a zlu, který si propůjčuje slavný a pravděpodobně nevyřešitelný spor nature vs. narture (a k tomu i některé další antropopsychologické teorie), je poměrně osvěžující, ale opět trochu nedotažený. Hranice dobra a zla působí velice ostře vymezená a prostor pro propustnost je téměř nulový.

Hlavním plusem jsou líbivé charaktery, které už od začátku mají potenciál, abyste si je oblíbili. Záleží víceméně na čtenáři, zda je to pro něj plus nebo mínus. Na mě působili velice uhlazeně a jak již bylo zmíněno, distinkce dobra a zla byla velice ostrá. U žádné postavy jsme ale nezabruslili více do jejich duše, a tak zbylo mnoho otázek. Přesto byly postavy hlavním držákem příběhu, ačkoli se v nich občas trochu špatně orientovalo.

Hlavní překážku pro mě představoval fakt, že mi příběh v mnoha ohledech připomínal Kroniky železného druida. Alex vlastní obchod s věšteckými předměty, kamarádí se s živly, magickou moc si musí někde vypůjčovat a není mezi ostatními zrovna oblíbený. Najede si kamarádku-učednici, lidé ho chtějí zabít nebo využít pro špinavou práci a taky se většinu života skrýval. Díky tomu mi do hlavy neustále lezlo jméno Attica a velice dlouho jsem se nemohla srovnat s tím, že ten příběh je podobný, ale o level níž. 

Pokud to shrnu, Předurčený je skvělým úvodem do seznámení s žánrem urban fantasy. Není nikterak složitý a jako příběh je plynulý a líbivý. Náročnějším čtenářům ale nemusí stačit, je to tradiční odpočinková literatura, která podává velice přímočarný a plynulý příběh bez zbytečných kudrlinek.

Autor: Benedict Jacka; Série: Alex Verus #1; Vydáno v originále: 1. 2. 2012; Vydání u nás: únor 2020 (Předurčený; Fantom print); Počet stran: 320; Hodnocení na goodreads: 3.89 při 20 852 hodnoceních.

Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji nakladatelství Fantom print. Knihu si můžete objednat na jejich eshopu.

Nejsem zvláštní fanoušek feministického čtení a úplně takovou literaturu nevyhledávám. Spíše náhodou jsem se dostala ke dvěma knihám, které hrají na silně feministickou notu a prý se snaží předat nějakou důležitou myšlenku a fakt jim to úplně nevyšlo. Obě knihy mi přišly povrchní a že se danému tématu věnovaly jenom proto, že je to zrovna aktuální téma ve společnosti. Předaná hodnota se blížila nule a povědomí o feminismu rozhodně nerozšiřovaly.

Rules for Being a Girl, Candace Bushnell, Katie Cotugno

O čem chce mluvit: feminismus, rape culture, šikana, rasismus

O čem mluví: Rules for Being a Girl v zásadě balancuje mezi klasickou chic-lit a vážnějšími tématy, ale ani jedno nedělá pořádně. Feminismus je velice lehce naťukáván - opravdu velice lehce. Hlavní hrdinka začne pořádat literární klub, kde čtou feministické knihy - a většinou mluví akorát o tom, jakou knihu čtou. Občas se v příběhu mihla nějaká zajímavá myšlenka, ale velice okrajově a rychle. Ústředním tématem mělo být rape culture, ale ve výsledku to vyznělo trochu jako uměle vytvořená bublina, kdy se dvě holky chtěly pomstít někomu, kdo je buď odmítl nebo na ně něco zkusil. Tahle linie mi nepřišla zrovna uvěřitelná, a i když jsem se v tom snažila najít něco víc, viděla jsem jenom dvě zhrzené slečny (ano, přesně proti těmto předsudkům rape culture bojuje a já je zrovna teď podporuju, ale ta kniha mě o opaku prostě přesvědčit nedokázala). Šikana tam dost souvisela s rape culture, ale jako v ostatních případech mi to nepřišlo zpracováno dostatečně. Hodně za to mohla hlavní hrdinka, která jednala velice impulsivně a bez zjevných důvodů. Její feministické pohnutky byly nepodložené a přišly z čistajasna. Trochu se tam montovala i romantická linka, která nepůsobila ani uvěřitelně ani násilně, nicméně vzhledem k okolnostem mi přišla lehoučce nevhodná.

Diary of a Confused Feminist, Kate Weston

O čem chce mluvit: feminismus, deprese, úzkosti, šikana

O čem mluví: O vagínách. Pořád a neustále a je to hlavní slovo, které si v souvislosti s touto knihou vybavím. Druhé je tampon a třetí menstruační kalíšek. No kidding. Tahle kniha opravdu hloupá, hloupá, hloupá. Hlavní hrdince bylo patnáct, tudíž se dá mnoho omluvit, ale rozhodně se nedá omluvit kniha jako taková a způsob, jakým je feminismus podáván. Ano, kniha z veliké části kopíruje název knihy, hlavní hrdinka je zmatená a neví, kdo je vlastně správná feministka a jak by se měla chovat. V zásadě si celou knihu vyčítá, že o jiné dívce mluví ošklivě nebo chce vypadat hezky kvůli kvůli klukovi. Ale už neřekne, co správně je - jakože na konci je seznam, ale po jeho přečtení si budete chtít vypíchnout oči. A jeden ze zásadních problému... ta kniha mi přišla dost vulgární. Nevadila mi témata, o kterých kniha pojednávala, ale nedokázala jsem se smířit s tím, jak to celé bylo podáno. Stejně jako deprese a úzkosti - vždycky se tam nějaké náznaky objevily jenom, když si na to autorka vzpomněla a když se jí to hodilo. Nebyl tam vývoj a jediné, co úzkostem naznačovalo, bylo to, že hlavní hrdinka měla potřebu třikrát zmáčknout vypínač na světlo, protože jinak by se mohlo stát něco špatného. To mi ale bohužel přišlo jako relativně nedostatečné a velice nárazové.

Okolo Klanu byl hrozný hype. Ono aby ne - je to kniha o vikinzích. A myslím, že nebudu přehánět, když řeknu, že takové knihy se dají spočítat na prstech jedné ruky - alespoň co se oblasti YA týče. Kniha slibovala akční a krvavý příběh, silnou hrdinku, severskou mytologii a určitě ještě něco. A tyhle sliby splnila tak napůl. 

Život sedmnáctileté Eelynin je drsný, ale jednoduchý. Má bojovat za svůj klan proti odvěkému nepříteli – klanu Riki – a přežít. To se jí daří až do okamžiku, kdy na bitevním poli zahlédne svého bratra, kterého viděla na vlastní oči před pěti lety umírat. Teď stojí proti ní na straně nepřítele. Jeho zrada není to jediné, čemu po prohrané bitvě musí čelit. Stala se z ní otrokyně a čeká ji krutá zima v zajetí mezi nepřáteli. Když na vesnici zaútočí krvelačný klan, v jehož skutečnou existenci nikdo nevěřil, vše se změní. Jestli chce Eelyn zachránit sebe i své vlastní lidí, musí začít důvěřovat nepřátelskému válečníkovi Fiskemu. Společně se musí pokusit o nemožné: sjednotit jejich klany proti nebezpečnému protivníkovi. Jen tak mají šanci na přežití. Zůstane Eelyn věrná svému klanu a své rodině, nebo vloží naději do rukou těch, které celý život nenáviděla? (oficiální anotace)

Největší problém mám s hrdiny. Postavy svoje chování hrozně moc měnily a byly takové neslané nemastné. Autorka měla hrzoný problém nějak lépe vystihnout jejich povahové rysy. Eelyn navíc nedokázala udržet jednu stranu, její myšlenky neustále balancovaly na pomezí nenávisti a náklonnosti. Navíc jsem jí nevěřila tu její drsnost válečnice, protože většinou byla hrozně ufňukaná a neustále se litovala. 

Ačkoli si autorka načrtla velice hezké prostředí, neuměla s ním dostatečně pracovat. Vikingové z knihy moc nedýchali, nejvíce jsem je viděla, když mluvili o fjordu, přírodních bozích a o tom, že všichni měli dlouhé vlasy a vousy. A tím to tak trochu končilo. Osobně by mě zajímalo, kde autorka vzala inspiraci pro svou mytologii, na druhou stranu jsem ráda, že nám tento mytologický aspekt neomlacovala o hlavu. 

Trochu si lámu hlavu se žánrovým zasazením. Nejvíce se to podobá na fantasy, nicméně kniha si podle mě hraje na historický román. Nadpřirozené prvky tam nenajdete, mluví se jen o záměrech bohů, ale to v době, do které je příběh zasazen, pravděpodobně nebylo nic neobvyklého. Nicméně kniha není dost historicky akurátní, aby se mohla za historický román vydávat, protože na můj vkus si tam autorka příliš věcí upravila dle svého uvážení. 

Akce v knize bylo tak akorát a byla fajn, i když po třetí bitvě v ní nenajdete nic nového. To, co mě začalo rozčilovat, byla naprosto zbytečná a rušivá romantická linka. Ano, dá se už od prvního okamžiku, kdy se hrdinové střetnou, odhadnout, kam to asi bude směřovat. A autorčina neschopnost popsat nějaké hlubší emoce tento fakt ještě více podpořila. Je třeba ale zdůraznit, že romantická linka byla naprosto off, nebyla důležitá pro příběh a spíše mu uškodila.

Na druhou stranu se to četlo hrozně lehce, stránky krásně ubíhaly a já knížku slupla za tři večery. Psaní je velice jednoduché a přímočaré, což v době při učení na státnice opravdu oceňujete. Je ale hrozná škoda, že české vydání je plné naprosto zbytečných chyb (většinou to byly chybějící si/se, předložky, nebo opakující se slova apod.). Nemluvě o tom, že tam některé věty vůbec nedávaly smysl a často tam docházelo k faktickým chybám, a to hlavně v geografii (zaměňování jmen vesnic) - to, že to autorka geograficky neměla úplně v pohodě je věc druhá. Doplnění: Český překlad je velice okleštěná a upravená verze originálu. 

Neurazí, nenadchne. Oddychovka fajn, prostředí skvělý, i když z toho ti vikingové moc nedýchali. Bonus za mytologii, která čtenáři není nonstop otloukaná o hlavu. Dávám tři hvězdičky a jestli autorka napíše ještě něco, pravděpodobně mě to bude zajímat. Co se týče ještě samotného Klanu, určitě mám v plánu kouknout se do originálu, protože mám pocit, že mu bohužel uškodil i překlad.

Autor: Adrienne Young; Série: Sky in the Deep #1; Vydáno v originále: 24. 4. 2018 (Sky in the Deep); Vydání u nás: 29. 1. 2019 (Fragment); Počet stran: 320; Hodnocení na goodreads: 4.03 při 15 856 hodnoceních.

Loni touto dobou jsem objevila knihy od Kasie West. Autorku jsem si zamilovala hned po pár desítkách stran a právoplatně se zařadila hned vedle Jenny Han na žebříčků mých oblíbených autorek contemporary. Od té doby se mi podařilo přečíst všechny její dívčí románky a netrpělivě vyhlížím každý další. A výjimkou nebylo ani Fame, Fate and the First Kiss. 

Tato kniha je volným pokračováním Love, Life and the List (nedávno vyšla u CooBoo pod názvem Láska a jiné úkoly) a vypráví příběh Lacey, nadějné filmové hvězdy. Děj příběhu je zasazen na natáčení zombie filmu, což je Laceyna první velká filmová role, a ona je pro ni ochotná obětovat úplně všechno - především své středoškolské vzdělání. To se nelíbí jejímu otci, a tak jí zařídí tutora, trochu upjatého, ale fešného Donovana. 

Natáčení ale není jen procházka růžovým sadem. Kromě věčného nosení zombie make-upu je to pěkná dřina, je na ni vyvíjen velký tlak a moc tomu ani nepomáhá její co-star Grant James, velká hvězdička akčních filmů. Navíc se zdá, že se někdo chce Lacey zbavit, a tak sabotuje její práci.

Love, Life and the List bylo mojí první knihou od autorky a hlavní důvod, proč jse si ji vůbec zamilovala. Na Fame, Fate and the First Kiss jsem byla opravdu zvědavá, protože jsem si Lacey v přechozím příběhu opravdu oblíbila. Bohužel muísm zkonstatovat, že opravdu měla zůstat spíše jen vedlejší postavou. Jako hlavní hrdinka mi přišla nesympatická, namyšlená, sobecká a protivná. Nebylo na ní téměř nic, s čím bych se mohla ztotožnit a co více, moc jsem nechápala její chování. Na jednu stranu měla působit jako normální středoškolačka, která má na rozdíl od nás ostatních to štěstí, že si může plnit své sny, na druhou stranu jednala s ostatní lidmi poměrně zvrchu. 

Na střední škole to vře. Vedení se rozhodlo, že mít školní tým amerického fotbalu nestačí, a tak se rozhodli vytvořit ještě tým fotbalu evropského. Bohužel nečekali, že se do sebe konkurenční sportovci pustí hlava nehlava a budou si dělat nesmyslné nachvály. Které občas také skončí úrazem. Nicméně nejsou to jen fotbalisti, kdo trpí. Válka se jim začíná motat i do osobních životů - a odnáší to jejich milované přítelkyně. Ty se rozhodnou vzít vše do svých rukou a vyhlásí klukům stávku. Dokud neskončí válká, nebudou žádné intimnosti. 

Dějová linie jako taková nebyla nikterak převratná. Na střední škole panuje válka mezi fotbalisty a hráči amerického fotbalu. A chlapci ji berou tak vážně, že ji staví nad vztah se svými dívkami. Ty už ale přestalo bavit být pořád na druhém místě, a tak se rozhodly válku ukončit. Tím, že klukům odepřou sex, dokud jejich boje neskončí. Ale nejen že se stávka bude vést mnohem déle než čekaly - pro některé to bude mít mnohem větší následky.

Shut out mluví otevřeně o sexu, ale žádný se tam nevyskytuje. Kniha tedy není plná erotických scén a pokud se zdá, že by na nějakou mohlo dojít, autorka se detailním popisům záměrně vyhýbá. Naopak se ale věnuje konverzacím mezi dívkami, které si předávají své sexuální zkušenosti. Důležité je, že se to autorka nesnaží idealizovat a píše to tak, jak to je - každý člověk je jiný a každý se se svojím intimním životem srovnává jinak a jinak na něj pohlíží. A ať už zastává jakékoli stanovisko, nikdy není divným a neměl by se za to stydět. A přesně toto je hlavním poselstvím knihy.

Lissa byla panovačná, pokrytecká a hodně nesnesitelná. V zásadě jsem se s ní dokázala ztotožnit jen ve slabosti ke Cashovi, což mi u hlavní hrdinky knihy zrovna nestačí. Na druhou stranu takhle působila práě kvůli tomu, aby se mohla na konci knihy změnit. Její negativní vlastnosti tedy považuji víceméně za cílené. Přesto pro mě nebyla tahounem knihy, jelikož nedokázala být upřímná k sobě, natož k ostatním. Romantická linka zajímavá, příjemná, ale ve výsledku nic, co by vás mohlo překvapit. 

Čeho jsem si u Kody Keplinger dlouhodobě všimla, je absence matek. Četla jsem od ní tři knihy a všechny spojovala skutečnost, matka hlavní hrdiny někam zmizela (v tomto případě zemřela). K tomu jsou připojeny i problémy, které souvisí s otcem. Lissyn otec je po autonhodě upoután na invalidní vozík a přestože to pro příběh nehrálo nějakou zásadní roli, autorka si neodpustila nám to neustále připomínat. 

ASK THE PASSENGERS, A. S. KING

ZÁPLETKA: Hlavní hrdinka Astrid se s rodinou přestěhovala z New Yorku na maloměsto. Nejen, že mezi obyvatele nedokáží zapadnout, ale jsou také terčem neustálé šeptandy. Drby se tam šíří nadsvětelnou rychlostí a vy si musíte dávat velký pozor, aby vaše tajmeství zůstala uchována. Hlavně tak velká tajemství jako to, že jste lesbička. Astrid má problém najít dostatečnou důveru ve své okolí, a tak se upne k hodinám filosifie a jako rádce si vybere Sokratese (kterého pojmenuje Frank), kterého si čas od času zhmotňuje jako halucinaci, aby ji poradil se svými rozhodnutími. Další věcí je, že Astrid má pocit, že nemá kam ventlilovat svou lásku (protože v životě nemá lidi, kteří by ji byli ochotni přijímat), a tak hodiny leží na pinkikovém stole, pozoruje letadla a posílá jim svou lásku. Pasažéři ji kupodivu přijímají a my v krátkých pasážích, kdy se uskuteční skok ve vyprávění k nim, s nimi můžeme zažít, jak se jejich životní problémy (spojené s láskou) najednou vyjasňují. 

TÉMATA: Celá kniha pojednává o Astrid a jejím vyrovnávání se se svou sexualitou. Přestože má už několik měsíců přítekyni, není si jistá svou orientací a její rozpolcení ze stránek přímo sálá. Zároveň její nejlepší kamarádi, hvězdný pár školy, jsou jen zástěrkou pro jejich pravou orientaci. Právě téma coming-outu mi přišlo skvěle zpracované, nicméně kniha se opírá i o další témata, která dlé mého nebyla tak dobře rozvedena. Maloměšťáství, hulící otec, maniodepresivní matka (alespoň tak na mě působila), odtažitá sestra a další. Autorka v krátkých příbězích o cestujících v letadlech nakousává i mnohem více témat, které jsou ale rozvedeny pouze na pár stran. 

HLAVNÍ HRDINOVÉ: Astrid je velice příjemná a zmatená hrdinka. Byla to naprosto typická teenagerka, která řeší svoje problémy, neví, co se sebou (bohužel si nejsem jistá, jestli je dobré hledat odpovědi na životní otázky v Platonově Ústavě) a zároveň neví, jak najít pochopení u svého okolí.  Právě Astridino okolí mi přišlo jako zásadní problém - v knize nenajdete ani jednu postavu, která by se k ní chovala dobře. Všichni ji nutili do něčeho, co ona sama nechtěla, podráželi ji a nebrali ji vážně.

ROMANCE: Mezi Astrid a Dee panovala nějaká chemie, nicméně byla vždycky totálně zazděná Deeiným chováním. Ta holka ji stále do něčeho nutila a když se proti ní Astrid ohradila, vždycky z toho byl problém. Neměla jsem z toho tedy moc pocit, že by se dvě měly mít opravdu rády a že je v tom něco jiného než účel autorky. Přesto je celá kniha o lásce v jejích nerůznějších formách.

PROČ ČÍST: Poustavý s originální styl psaní. Otevřená zpověď dívky, která se potýká s dospíváním a sexualitou. Necenzurovaná verze teenagerů, kteří chtějí žit podle sebe. Autentický příběh o životě na malém městě, jehož požadavky na dokonalý život nesplňuejete. Sonda do nefungující rodiny, která si to nechce uvědomit. 

CRACKED UP TO BE,  COURTNEY SUMMERS

ZÁPLETKA: Parker byla populární jedničkářka, kapináka roztleskávaček, přítelkyně a miláček učitelů. Dokud se z ní po jedné párty nestala problémová troska. Parker přestala dělat úkoly, utíkala z domova, opíjela se ve škole a všechny od sebe odehnala. Nikdo ale neví, co za tím je, protože se všemi o tom odmítá mluvit. Je to jen póza, anebo se opravdu stalo něco, co jí zničilo život?

TÉMATA: Kniha pojímá opravdu hodně témat. Požívání alkoholu, sex, záškoláctví, lhaní, problémy s autoritami, úzkosti, psychické problémy a mnoho dalšího. Autorce se to všechno podařilo stěsnat do realistického příběhu o zničené holce, která své problémy utápí v alkoholu a horko těžko se snaží udržet ve škole, aby mohla odmaturovat. Nicméně je na ni přímo vidět, jak má psychiku v háji a vy prostě víte, že je v tom něco víc než jen mladický rozmar.

HLAVNÍ HRDINOVÉ: Parker je hrdinkou, kterou si prostě neoblíbíte. Je drzá, nepříjemná, všechny odhání a jedná přesně tak, jak to odporuje zdravému rozumu. Na druhou stranu s ní budete soucítít a budete mí takový to nutkání jí pomoct, i když nemůžete. Přesto budete pozorovat, jak na ni působí okolí a jak v některých chvílích její tlustá slupka praská a objevuje se pravá Parker "předtím". A vy jí budete chtě nechtě fandit.

ROMANCE: Cracked Up to Be je jednou z těch knih, kde romance nehraje zásadní roli. Sice dostává hodně prostoru Parkeřin expřítel Chris (kterého budete milovat) a nový kluk Jake, který Parker hodně pomůže chovat se zase človek, ale nečekejte žádnou romantiku. Zároveň se v knize hodně mluví o sexu a vztahy rozhodně už nejsou jen o držení se za ručičku.

PROČ ČÍST: Nedokonalá a originální hrdinka, kterou nebudete mít rádi, ale budete jí fandit. Zajímavé vedlejší postavy. Řada problémů, které jsou běžné, ale v YA se soustavně vynechávají. Skvělý styl psaní. Odhalování záhady, kterou budete tušit, ale nepřijdete na ni. Fakt reálný obraz dospívajících, který se nesnaží nic předstírat. 

Devil in Ohio je další knihou z kategorie "naslepo". Opět jsem nevěděla, do čeho jdu, ale kniha měla velice zajímavou obálku a podle nahlédnutí do anotace slibovala mrazivý příběh o podivné holce, která se dostala do normální rodiny. A děly se okolí ní fakt divný věci. A tak jsem si řekla, že do toho půjdu. A úplně jsem neprohloupila. 

Když přijdeš domu a na sedačce sedí cizí holka

Když Jules přijde jednoho dne domu, vidí v obýváku sedět cizí holku v nemocničním oblečení. Její matka vysvětluje, že je její pacientkou a že u nich bude pár dnů bydlet, dokud se nevyřídí opatrovnictví. Nicméně krátce na to Mae dostane Julesin pokoj, nosí její oblečení, pracuje ve školení redakci a tahá se s klukem, který se Jules vždycky líbil. 

A pak se začnou dít divný věci. Přestože se Mae snaží vydávat za normální středoškolačku, nikdy nedokáže úplně skrýt skutečnost, že je odjinud a tam vidí svět úplně jinýma očima než ostatní. Kromě toho, že nezná většinu moderních technologií a trendů, divně reaguje na úplněk, má trochu výpadky a svým způsobem žije ve své hlavě. A co víc, někdo se jim vloupává do domu a snaží se o to, aby to vypadalo jako nehoda. Nosí jim na práh bílé růže a krvelačná štěňata. A to všechno kvůli Mae, té holce, která má na zádech vyrytý pentagram.

Neslané nemastné postavy

Příběh sleduje tři postavy - Jules, její matku a Mae. Největší prostor dostává Jules, která je hlavní vypravěčkou a její kapitoly jsou vyprávěny v ich-formě. Jules je obyčejná středoškolačka, prostřední dítě a trochu šedá myška. Chce se stát fotografkou (což nakonec nehraje moc velkou roli), nemá moc kamarádů a celkově má pocit, že by se životem mohla dělat něco víc. A když se jí to něco začne dařit, objeví se v jejich rodině Mae. 

Matka Jules je klinická psycholožka, které se do rukou dostala Mae. Mae našli u silnice, na zádech má krvavé šrámy ve tvaru pentagramu a rozhodně byla týraná. A ti, kteří ji nechali u silnice, ji chtějí dostat zpátky. Nakonec se zjišťuje, že rodné městečko Mae je pěkně prohnilá díra, která odmítá moderní technologie, nikoho nepouští z dohledu a co víc, uctívá věci, o kterých se mezi normálními lidmi moc nemluví. 

Podle skutečných událostí

Devil in Ohio hned na prvních stranách upozorňuje na skutečnost, že kniha je inspirována příběhem někoho, koho autorka zná. Právě po tomto prohlášení jsem do knihy šla s očekáváním, že by to mohlo být fakt něco. Nicméně jsem si místy nebyla jistá, jestli to není trochu přikrášlené a celkově jsem tomu nedokázala moc věřit. Ano, kniha měla mrazivou atmosféru a nutila mě dost přemýšlet. Na druhou stranu se právě z té mrazivé atmosféry mohlo vytřískat mnohem víc a určitě by knize neuškodilo trochu víc napětí.

Dějově jsme se trochu točili v kruhu. Jules si buď stěžovala na Mae, anebo si užívala pozornost, kterou díky ní dostala. Většina stran popisovala úplně normální středoškolský život, který byl občas trochu okořeněný něčím okolo Mae a její minulosti. Co občas opravdu bylo děsivý byly právě části, které se týkaly Julesiny matky, která se snažila přijít na to, jak zabránit tomu, aby se dalším dětem stávalo to, co Mae. 

Suma sumárum

Obecně je to příběh, který slibuje mrazivé vyprávění o zvláštní dívce s pentagramem na zádech, který si ale nedokáže udržet mrazivou atmosféru, a tak klouže mezi klasickou contemporary a slabším thrillerem. Nicméně to bylo fajn čtení, které jsem měla za chvíli hotové a rozhodně vypadá ze zajetého konceptu YA. 

Autorka: Daria Polatin; Vydáno v originále: 7. 11. 2017 (Devin in Ohio); Vydání u nás: nevyšlo; Počet stran: 327; Hodnocení na goodreads: 3.43 při 136 hodnoceních.

Patřím do té generace, která na Gilmorkách svým způsobem vyrůstala a zároveň je milovala. Kromě dějové linky na tom měla svůj podíl skutečnost, že jsem zbožňovala téměř všechny postavy. Na vyprávění Lauren Graham jsem se tedy velice těšila a přestože jsem se snažila mít střízlivá očekávání, podvědomě jsem byla natěšená a nemohla se dočkat, až se mi konečně dostane do ruky.

Kniha je napsaná svižně a neotřele. Lauren má velice poutavý a jednoduchý styl psaní, kdy všechno řekne na rovinu a vy se tím nemusíte moc zaobírat. Stránky tedy ubíhají téměř samy a z knihy se stává jednohubka. Zároveň název knihy dobře koresponduje právě se způsobem vyprávění, protože máte pocit, že to Lauren opravdu vypráví - hodně přeskakuje, hodně mluví od věci a celkově to vyprávění působí velice... no, rychle. 

Další věcí je, že pod titul "Od Gilmorových děvčet ke Gilmorovým děvčatům" je trochu zavádějící. Z nějakého důvodu jsem došla k názoru, že to bude právě hlavně o Gilmorkách, ale těm bylo věnováno velice málo prostoru, což mě trochu zklamalo. Spíše se tam dozvíte, jak se autorka dostávala ke svým rolím, kde začínala, co nosila na sebe a jak si upravovala vlasy. Kniha je spíše složená z jejích různých životních epizod, které je někdy velice těžké složit dohromady do ucelenějšího obrazu. 

Nejsem fanoušek životopisných knih, ale pokud jsem se k některé dostala, většinou se mi líbila. Barvitě si pamatuji, jak jsem četla Školu života od Lynn Barber, která byla mou první životopisnou a zároveň se mi strašně líbila, přestože jsem na ni tou dobou byla asi moc mladá. A nejvyšší laťku udala Felicia Day, kterou prostě zbožňuju. Po mých zkušenostech jsem měla poměrně velké očekávání. Došla jsem k názoru, že každá kniha by měla být poutavá a vtipná, sakrkastická a ironická a co je nejdůležitější - měli byste dojít k názoru, že celebrity jsou jenom lidé. 

A kniha Lauren Graham tohle všechno měla. Příběh vám vypráví jako kamarádka, dělí se o věci, které nejsou obsahem běžné konverzace a hlavně se nedělá lepší než ostatní. Máme z toho pocit, že ač je celosvětově známá, je to úplně normální ženská, která má úplně normální životní problémy a navíc je vlastně zcela obyčejná. Přesto mi ale něco chybělo. Nějaká jiskra, která by mě nutila číst příběh dál. Nesmála jsem se nahlas, nehltala nadšeně každý řádek a její životní trable mě nechávaly docela chladnou. 

Poslední věcí je, že kniha není úplně situovaná pro český trh. Text obsahuje hromadu jmen lidí, které asi průměrný Američan zná, ale v našich zeměpisných šířkách a délkách to je někdo úplně cizí. Drtivá většina jmen mi nic neříkala, a tak jsem ani neměla možnost se nějak vžít do historek. Zároveň tam na mě bylo až moc hollywoodských klišé, proti kterým se autorka sama vymezovala. 

Pokud jste fanoušci Gilmorových děvčat, měli byste přistupovat ke knize střízlivě a bez velkých očekávání. Pikantních historek ze zákulisí se nedočkáte a fotek ze zákulisí je také pomálu. Na druhou stranu, pokud jste fanoušci samotné herečky, kniha by se vám opravdu mohla líbit. Autorka toho na sebe práskne opravdu hodně a určitě si ji pak ještě více oblíbíte. 

Autorka: Lauren Graham; Vydáno v originále: 9. 11. 2016 (Talking as Fast As I Can); Vydání u nás: 16. 10. 2017 (Omega); Počet stran: 208; Hodnocení na goodreads: 4.02 při 44 894 hodnoceních.

Za poskytnutí recenzního výtisku velice děkuji nakladatelství Omega. Knihu si můžete zakoupit na e-shopu Knihy Dobrovský.  

Pokud čtete můj blog, moc dobře víte, že mám ráda dystopické knihy. A ještě více ty akční, krvavé a násilné (fakt jsem jinak mírumilovná osoba, fakt). Reset se zdál, že splňuje všechno výše popsané. Ale přestože to zní jako kniha přímo pro mě, našla jsem si nějaké výhrady.

Vítejte ve světě, kde mladiství vstávají z mrtvých. Amerika byla napadena virem, který kromě následné smrti způsobuje i to, že s velkou pravděpodobností nakažený vstane z mrtvých. V takovém případě se stává majetkem státu a je z něho voják - reset. Reseti jsou mašiny na zabíjení a čím déle se po smrti probudili, tím méně mají emocí. Rekordmanem je Wren. Resetovala se až po dlouhých 178 minutách. Je téměř bez emocí a bez otázek plní jeden rozkaz za druhým. Dokud se nesetká s Calluem, číslem 22, který si zachoval většinu svého lidství.

Amy Tintera si na celém světě dala opravdu záležet. Kromě prostředí státní organizace KLEZu se setkáváme se slumy a dále i bohatou čtvrtí. Přitom nejsme zavaleni popisy prostředí a autorka se nás vůbec nesnaží unudit k smrti. Přesto se našla hluchá místa a autorka občas zabředávala do věcí, které pořádně nevysvětlila.

Wren a Callum byly opravdovými opaky a bylo na nich vidět, jakými proměnami prochází. Wren se začínala chovat jako lidská bytost a Callum jako reset, až to došlo k vzájmné rovnováze. Bohužel nebyly jasné důvody, proč se postavy chovají tak, jak se vlastně chovají. Callum se k Wren upnul jenom proto, že se to hodilo autorce a Wren k němu vlastně také bez nějakého smysluplného důvodu. Podobně se chovaly i ostatní postavy. Celková motivace byla velice malá a o většině z nich se postupně přestalo mluvit, jako by neexistovaly.

I když jsem měla pocit, že je Reset akční jízda, kde se pořád něco děje, nakonec mě upoutal spíš styl psaní. Amy píše velice poutavě a příjemně a, jak už jsem říkala, nedávala tam moc omáčky. Velice sympatické mi bylo, že si ze začátku nebrala moc servítky a popisovala Wren jako tu nelítostnou zrůdu, která dělá jenom to, co je potřeba. A to se mi fakt líbilo. Wren byla silná a nezávislá, nelitovala se a nefňukala. Právě proto byla tak dobrou hlavní vypravěčkou - s takovou racionalitou se v YA jenom tak nesetkáte.

Pak ale přišel Callum a z Wren se začala stávat bábovka. Její lidské rysy, které prý už ani neměla, se vrátily s neuvěřitelnou silou. Z té silné nezávislé ženy, která všechno řeší násilím, se stala zamilovaná hromádka neštěstí. A autorka se to ani nesnažila zamaskovat. Čímž se dostávám k poslednímu bodu kritiky a to k tomu, že romantika všechno zkazila. Nejen, že mi na postavách moc nezáleželo. Mně neuvěřitelně začaly lézt na nervy.

Aby to ale nevyznělo úplně špatně. V zásadě se mi kniha líbila. Sice se tam toho ve výsledku tolik nestalo a hodně věcí zůstalo nevyřešených, ale pořád to byl dobrý příběh. Svět se mi zamlouval více než dost a celé prostředí mělo úžasnou atmosféru. Pokud by autorka trochu zapracovala na postavách, mohla by to být neuvěřitelná jízda. Holt budu muset dát šanci pokračování, abych si udělala jasný obrázek.

 

Autorka: Amy Tintera; Série: Reset, 1. díl  Vydáno v originále: 7. 5. 2013 (Reboot); Vydání u nás: 25. 6. 2013 (Egmont); Počet stran: 384; Hodnocení na goodreads: 3.92 při 24 391 hodnoceních.

Nedá se říct, že by toho v knize dělo málo. Jedna scéna střídala druhou a pořád se tam něco dělo. Akce ale byla prokládána popisnými částmi a dialogy, které knihu natahovaly. Chápu, že bez popisných pasáží by to nebylo ono, ale v tomto případě kvantita převyšovala kvalitu. Naštěstí v knize nebylo moc romantiky, která by běh událostí zpomalila ještě více.

"Otevřely se těžké dveře. Za nimi ho vítala skleněná stěna. A za ní vesmír. Hvězdy. Planety. A proudnice, s každou vteřinou větší a jasnější." - str. 189

Mám velice ráda knihy, které jsou akční a krvavé. Ve kterých se něco děje a ještě je do nich přidaný nějaký ten sci-fi prvek. Bohužel Čáry života na mě působily spíš překombinovaně. Dělo se tam toho příliš a skutečnost, že se všichni jmenovali neuvěřitelně složitě, to nezlepšovala.

S Veronicou a jejími knihami to nevzdávám. Sice mě Čáry trochu nudily a nedokázaly strhnout, ale příští díl toho dle mého slibuje opravdu hodně. A jelikož už jsme s tímto složitým světem seznámeni, měla by to být parádní jízda.
Mnohokrát děkuji nakladatelství CooBoo za poskytnutí recenzního e-booku! Knihu si můžete koupit na jejich stránkách!  

Tak padne náš svět se mi doma válelo už hodně dlouho. Řekla bych, že někdy od jeho vydání u nás, což už je nějaký ten pátek. Kdysi jsem četla docela dost recenzí, a tak jsem měla lehkou představu, co od toho čekat. A také jsem to dostala.

Příběhy o cestování časem nepatří mezi mé nejoblíbenější. Často totiž zabředávám do složitých úvah ohledně toho, jak to může fungovat, a hlavně proč to fungovat nemůže. Na toto téma opravdu nejsem vděčný čtenář - spíš neunavitelný hnidopich. Naštěstí ale mohu říct, že mě v těchto ohledech Pasažérka opravdu překvapila. Ale v některých už méně.

Etta je nadaná houslistka. Celý svůj život si jde za svým cílem a svou pozornost upíná ke svému debutu. Netušila však, že její uzavřená a trochu podivná matka má tajemství, které se jí brzy začte týkat. Když při koncertu zaslechne zvuk, který nikdo jiný neslyší, události začnou nabírat obrátky. 

Etta zjistí, že ona i její matka zdědily vzácnou schopnost cestování časem. Ale místo toho, aby si Etta užívala svou nově objevenou schopnost, čeká ji nelehký úkol - aby mohla zachránit svou matku, musí najít ztracený astroláb své rodiny. 

Čtenář je do děje knihy vhozen bez jakéhokoli vysvětlování. Poměrně pomalu se dozvídá, kdo je Etta, ale její matka zůstává jen rozmazanou čmouhou na pozadí příběhu. Proto kniha působí zmateně a člověku trvá, než se zorientuje. Později si ale vše najde své místo a čtenář se může soustředit i na ostatní aspekty příběhu, které tolik zmatené už nejsou. Po aklimatizaci na prostředí příběhu se totiž příběh stává akčním a napínavým. Jedna scéna střídá druhou a hrdinové se zastavují jen v tom případě, že jim něco nevychází podle plánu.



Kniha je psaná er-formou z pohledu obou hrdinů. Autorka nám tedy nabízí pohled do hlavy Etty i jejího přítele Nicholase. Oba pohledy se od sebe zase tolik nelišily, ale autorce se povedlo je odlišit dost na to, abychom na první pohled věděli, v čí hlavě se zrovna nacházíme. 

Mrzí mě ale, že si autorka nedala moc práce s dohledáváním reálií a že nedala větší prostor ostatním časovým obdobím. Cestování v čase se stalo trochu zmateným a jediné, podle čeho jsme se mohli orientovat, je název místa. Jako největší nedostatek vidím to, že všichni mluvili stejně a všichni si bez problémů rozuměli; nikomu nebyl divný přízvuk, nedocházelo k žádným nedorozuměním ohledně slov, jejichž využití se měnilo s dobou. V žádném případě bych to ale nechtěla připsat překladu, protože ten byl velice povedený a vůbec nic mě v něm nerušilo. 

Etta jako hrdinka mi nebyla moc sympatická. Ze začátku byla hodně naivní, ale to se velice brzy změnilo a začala se chovat neuváženě a do všeho se vrhala po hlavě. Na celou situaci se dívala až moc racionálně, což dle mého není v dané situaci možné. Celkově bych ji mohla zařadit do kategorie "všechno vím, všechno znám", což je tip lidí, které nemůžu vystát. Její protějšek Nicholas byl srdcem i duší hrdina, ale jeho neustálá sebelítost a opakování, jak měl těžký život, protože je tmavé pleti, se rychle ohraje. Společně jim to ale docela ladilo a jejich povahy se smísily do poměrně příjemných hrdinů, kteří spolu dokáží spolupracovat, mluvit a dělat něco smysluplného. 

Když jsem začala číst Where the Road Takes Me, byla to náhodná volba a neměla jsem moc tušení, do čeho jdu. Anotaci jsem si nepamatovala, zaujala mě obálka a naivně jsem si myslela, že to bude o roadtripu. No... ne tak docela... 

Blake je nadějný basketbalový hráč. Také je ale členem vojenské rodiny, tudíž se předpokládá, že se nechá odvést. A mimo to je jeho máma spisovatelka-alkoholička, táta běhá za milenkou a jeho nejlepší kámoš sám vychovává malého kluka.

Chloe je v pěstounské péči, protože její matka i teta umřely na rakovinu. A Chloe z toho vyvodila, že ji bude mít taky, jelikož k tomu má genetické predispozice. A tak se rozhodne, že si nebude dělat žádné citové vazby a po maturitě vypadne na Cestu a nikdy se nevrátí - protože stejně nebude mít moc času. Jenomže pak se tu objeví Blake. A ona pomalu začne měnit plány...

V druhé polovině se spíše střídaly scény bez nějakého většího smyslu. Prostě několik obrazů náhodně seřazených za sebou, které měly utvářet smysluplný příběh, ale ve výsledku to moc nefungovalo. Navíc jsem si myslela, že to bude víc kniha o životě než o vztahu dvou lidí. O vztahu, kolem kterého se bude točit úplně, úplně všechno. Nicméně kolem 70% mi došlo, kam to všechno směřuje - a trochu se divím, proč mi to nedošlo dřív. Nicméně jedna věc se mohla stát, aby ten příběh nebyl tak přímočarý - a to se pochopitelně nestalo.

Vztah Chloe a Blakea mi nepřišel uvěřitelný. Jejich důvody, proč jsou spolu nebyly nijak racionální - hlavně teda ty Blakeovi. Když to řeknu od srdce, zblbnul se do Chloe úplně bez důvodu (navíc to byla celá ta věc "chodíme spolu čtyři roky do školy, ale nikdy jsem si tě nevšiml, teď tě ale bezmezně miluju"). Celkově nemám ráda ty tolik přeslazené příběhy, kdy jsou spolu dva lidi tři měsíce a už bez sebe nemohou být.

Když se na knihu zpětně podívám, je plná všech dobře známých klišé. Ať už jde o neracionální důvody jejich vztahu, skutečnost, že Blake je populární basketbalista (kterého znají i v okolních státech, aha) a Chloe je ta "divná" šedá myška (v pěstounské péči). Pak k tomu přidejte, že v podstatě beze slova zmizí z normálního života, nestarají se o peníze a tak dále, dále, dále. A pak před koncem to bylo klišé, klišé, klišé a epilog bych nejraději vynechala. (Znáte to. Už je ukončený příběh, ale najednou má autor/ka potřebu dodat tam tři stránky o tom, jak to bude za pět let - proč nenechat prostor fantasii?) 

Celkově když se podívám samostatně na postavy, nijak mi k srdci nepřirostly a jejich osud jsem nijak neprožívala. Vlastně mi oba byli dost ukradení a já jsem to četla spíš ze zvědavosti. A bylo tam tolik zbytečných scén, které čtenář nepotřeboval! 

Knize dávám tři hvězdičky. Nic jsem od tohoto příběhu nečekala, tudíž ani nejsem zklamaná, ale vím, že po knihách této autorky ještě nějakou dobu nesáhnu (také píše hlavně new adult, který mě jako žánr ještě moc neoslovil). Tuto knihu bych ale doporučila čtenářům, kteří mají rádi contemporary, ale zároveň se dokáží vyrovnat s nějakým tím klišé. A zároveň těm, kteří hledají nějaký přeběh o lidech, kteří nemají úplně jednoduché osudy (nehledě na to, zda si to vsugerují nebo ne). 

Autorka: Jay McLean; Vydáno v originále: 10. 2. 2015 (Where the Road Takes Me); Vydání u nás: nevyšlo; Počet stran: 315; Hodnocení na goodreads: 3.95 při 5 130 hodnoceních.

Každý jsme tak trochu na pohádky - i když si to nechceme přiznat nebo si na ně třeba připadáme staří. A i kdyby, v dětství jsme je prostě měli rádi vždycky. A jako malí jsme určitě chtěli nějakou pohádku prožít. A to i Delliah, které se podařilo najít svého vysněného prince. 

Co by se stalo, kdyby se princ z pohádky ocitl v našem světě a musel třeba chodit do školy? A naopak, co by obyčejný kluk dělal v pohádkovém příběhu? Šestnáctileté Delilah se povedlo nemožné – dokázala vytáhnout okouzlujícího prince ze stránek oblíbené pohádky a vyměnit ho za svého kamaráda Edgara. Setkat se tváří tvář s Oliverem bylo jako kouzlo, ale co s takovým princem v našem světě? Přece jen tu máme trochu jiná pravidla, a tak se Oliver musí stát obyčejným klukem a začít chodit do školy, i když ani neví, jak se přechází přes ulici. Zato Edgar se musí vypořádat s rolí chrabrého prince, jehož život se při každém čtení opakuje.*

Když jsem začínala číst tuto knihu, měla jsem jen pramalou představu (jako většinou), o čem bude. Hned na prvních stranách mě ale okouzlil styl psaní a když jsem se konečně zorientovala, oč jde, líbil se mi vážně i ten nápad. Postupem knihy ale mé nadšení začalo trochu opadávat, protože to bylo pohádkové až moc. 

Jsem ráda, že se autorky zaměřily i na vedlejší postavy, protože mi hlavní protagonisté vůbec, ale vůbec nesedli. Nicméně jsem se dokázala určitým způsobem sžít jen s postavami z reálného světa, protože těm pohádkovým jsem si nějak nemohla najít cestu. 

Knize dávám 3 hvězdičky, ale jsem si jistá, že ještě před pár lety bych z něho byla neskutečně nadšená a opravdu by se mi líbilo snad všechno, co bych si v něm přečetla. 

Tímto bych chtěla poděkovat nakladatelství CooBoo za poskytnutí recenzního e-booku! 

Autorka: J. Picoult a S. van Leer; Série: Between the Lines, druhý díl; Vydáno v originále: 1. 1. 2015(Off The Page); Vydání u nás: 18. 4. 2016 (Láska mezi písmenky, CooBoo); Počet stran: 355; Hodnocení na goodreads: 3.78 při 5 965 hodnoceních.

*Anotace od nakladatelství CooBoo

Od Kečupových mračen jsem čekala napínavý příběh plný tajemství. A taky super zápletku. Nakonec bych řekla, že jsem dostala jenom část z toho. To tajemství nebylo tak těžké uhodnout a hlavní zápletka byla spíš lovestory. 

Zoe má tajemství, které ji už dlouhou dobu užírá. Udělala něco hrozného a nikdo to neví. A ona to tají. Když už je to nesnesitelné, rozhodne se to někomu říct. Nebo přesněji napsat. Pan Harrison je vězeň, který čeká v cele smrti na svůj konec. A je nědko lepší, komu by mohla říct své tajemství? Je někdo jiný, kdo nebude mít možnost to nikomu povědět? A tak se prostřednictvím dopisů noříme do přiběhu minulého roku, kdy se děly krásné a smutné věci...

Kečupová mračna jsem na své poměry přečetla docela rychle. Nejprve mě okouzlila obálka, která má ten nejhezčí ořez na světě. Doufala jsem tedy, že dostanu alespoň z poloviny tak krásný příběh. Hned od prvních stránek jsem tušila, že to asi nebude tak slavné, jako jsem doufala... A sice nemůžu knihu označit za zklamání, ale čekala jsem něco jiného.

S dopisovou formou mám jeden věčný problém. Na dopis je to moc podrobné, moc dějové a celkově postě nereálné. Pokud bych psala dopisy a popisovala tam události, které se staly před rokem, těžko bych si pamatovala tolik detailů a ještě ke všemu to, co kdo říkal. Na druhou stranu jsem měla moc ráda ty začátky dopisů, kde Zoe polemizovala nad vězeňskou celou smrti. 

Děj jako takový sice svižně utíkal, ale byl to spíš jen souhrn událostí, které se cyklicky opakovaly a celkově jsme se toho moc nedozvěděli. V podstatě hned na začátku knihy zjistíte, odkud vítr fouká a kniha se neubránila ani řadě typických klišé. Znáte to. Rodinné drama, milostný trojúhelník... Celé to vyeskalovalo na konci, kdy jsem zaklapla knížku, řekla si, že to Zoe trochu moc hrotí a šla spát. Zní to fakt hnusně, ale tak nějak to bylo. Nedokázala jsem se vžít do příběhu natolik, aby mi někoho bylo líto nebo abych dala průchod emocím a nekoukala se na to tak racionálně.

Celkově má ale autorka moc příjemný styl vyprávění a ničím se moc dlouho nezabývá. Kniha se tedy četla lehce, rychle a nebylo tam nic, co by mě vyloženě obtěžovalo. Svůj podíl na tom má také překlad, který se mi opravdu zamlouval a hlavně tam nebyly žádné chyby. A teenageři mluvili jako teenageři - bylo to tedy přirozené.

Kdybych měla vybrat knihu o vině, která by měla němu otevřít oči nebo ulehčit mu trápení, Kečupová mračna by to rozhodne nebyla. Zoe je prototyp toho, jak se nemají problémy řešit a jak by se dospívající holka chovat neměla. 

Abych to uvedla na pravou míru. Kniha se mi svým způsobem líbila, ale rozhodně nesplnila mé očekávání a dle mého ani účel, který plnit měla. Kečupovým mračnům tedy dávám tři hvězdičky a další příběhům této autorky se bránit nebudu.

Autorka: Annabel Pitcher; Vydáno v originále: 2012 (Ketchup Clouds); Vydání u nás: listopad 2015 (Kečupová mračna, Slovart); Počet stran: 271; Hodnocení na goodreads: 3.82 při 1 220 hodnoceních.