Příběhy o cestování časem nepatří mezi mé nejoblíbenější. Často totiž zabředávám do složitých úvah ohledně toho, jak to může fungovat, a hlavně proč to fungovat nemůže. Na toto téma opravdu nejsem vděčný čtenář - spíš neunavitelný hnidopich. Naštěstí ale mohu říct, že mě v těchto ohledech Pasažérka opravdu překvapila. Ale v některých už méně.

Etta je nadaná houslistka. Celý svůj život si jde za svým cílem a svou pozornost upíná ke svému debutu. Netušila však, že její uzavřená a trochu podivná matka má tajemství, které se jí brzy začte týkat. Když při koncertu zaslechne zvuk, který nikdo jiný neslyší, události začnou nabírat obrátky. 

Etta zjistí, že ona i její matka zdědily vzácnou schopnost cestování časem. Ale místo toho, aby si Etta užívala svou nově objevenou schopnost, čeká ji nelehký úkol - aby mohla zachránit svou matku, musí najít ztracený astroláb své rodiny. 

Čtenář je do děje knihy vhozen bez jakéhokoli vysvětlování. Poměrně pomalu se dozvídá, kdo je Etta, ale její matka zůstává jen rozmazanou čmouhou na pozadí příběhu. Proto kniha působí zmateně a člověku trvá, než se zorientuje. Později si ale vše najde své místo a čtenář se může soustředit i na ostatní aspekty příběhu, které tolik zmatené už nejsou. Po aklimatizaci na prostředí příběhu se totiž příběh stává akčním a napínavým. Jedna scéna střídá druhou a hrdinové se zastavují jen v tom případě, že jim něco nevychází podle plánu.



Kniha je psaná er-formou z pohledu obou hrdinů. Autorka nám tedy nabízí pohled do hlavy Etty i jejího přítele Nicholase. Oba pohledy se od sebe zase tolik nelišily, ale autorce se povedlo je odlišit dost na to, abychom na první pohled věděli, v čí hlavě se zrovna nacházíme. 

Mrzí mě ale, že si autorka nedala moc práce s dohledáváním reálií a že nedala větší prostor ostatním časovým obdobím. Cestování v čase se stalo trochu zmateným a jediné, podle čeho jsme se mohli orientovat, je název místa. Jako největší nedostatek vidím to, že všichni mluvili stejně a všichni si bez problémů rozuměli; nikomu nebyl divný přízvuk, nedocházelo k žádným nedorozuměním ohledně slov, jejichž využití se měnilo s dobou. V žádném případě bych to ale nechtěla připsat překladu, protože ten byl velice povedený a vůbec nic mě v něm nerušilo. 

Etta jako hrdinka mi nebyla moc sympatická. Ze začátku byla hodně naivní, ale to se velice brzy změnilo a začala se chovat neuváženě a do všeho se vrhala po hlavě. Na celou situaci se dívala až moc racionálně, což dle mého není v dané situaci možné. Celkově bych ji mohla zařadit do kategorie "všechno vím, všechno znám", což je tip lidí, které nemůžu vystát. Její protějšek Nicholas byl srdcem i duší hrdina, ale jeho neustálá sebelítost a opakování, jak měl těžký život, protože je tmavé pleti, se rychle ohraje. Společně jim to ale docela ladilo a jejich povahy se smísily do poměrně příjemných hrdinů, kteří spolu dokáží spolupracovat, mluvit a dělat něco smysluplného.