Předurčený je poměrně příjemná urban fantasy pro nenáročné. Zkušenějšímu čtenáři, který už má nějakou tu urbanku za sebou, tenhle příběh nebude úplně stačit a při nejlepším jej bude považovat za relativně lepší průměr. Přesto je Alex Verus velice obstojným úvodem do žánru a tou pravou volbou pro nepříliš náročné a zkušené čtenáře.

Předurčtený vypráví příběh Alexe Veruse, který je věštcem. Dokáže nazírat budoucnosti a přizpůsobovat své činy tomu, aby přežil. A jeho život rozhodně boj o přežití je, protože se dokázal mnoha lidem zprotivit. Rozhodně nepatří mezi mágovskou smetánku a ani nechce - jeho vyvrhelské postavení mu vyhovuje víc než dost. Bohužel ale ve světě mágů začne být povolání věštce dost populární a hned několik dobrých i špatných stran si ho chce najmout. Na téměr určitě sebevražedný úkol.

Benedict Jacka vytvořil především akční a nijak náročný příběh. Psaní je plynulé a jasné, žádné kostrbaté kudrlinky nebo metafory. Největší část je věnovaná akci hned v závěsu s vnitřními monology a úvahami, ve kterých ale občas byl problém se zorientovat. Zápletka je jasná, přímočará a ať už jsme se v příběhu setkali s čímkoli, na devadesát procent to mělo nějakou další roli v příběhu. 

S tím souvisí také skutečnosti, že mi v příběhu chyběl širší worldbuilding. Jako svět se to tvářilo velice zajímavě, ale autor mnoho věcí nechával nevysvětlených a pokud na něco neměl odpověď, velice okatě to odmávl. V neprospěch knihy (a pravděpodobně celé série) také hraje většinová absence nejrůznější havěti. V podstatě se seznamujeme jen s mágy a živly, s ničím víc jsme se nesetkali, což mi při nálepce urbanky přidje jako škoda.

Nicméně autor pracuje s poměrně zajímavým konceptem dělení mágů na světlé a temné. Přístup k dobru a zlu, který si propůjčuje slavný a pravděpodobně nevyřešitelný spor nature vs. narture (a k tomu i některé další antropopsychologické teorie), je poměrně osvěžující, ale opět trochu nedotažený. Hranice dobra a zla působí velice ostře vymezená a prostor pro propustnost je téměř nulový.

Hlavním plusem jsou líbivé charaktery, které už od začátku mají potenciál, abyste si je oblíbili. Záleží víceméně na čtenáři, zda je to pro něj plus nebo mínus. Na mě působili velice uhlazeně a jak již bylo zmíněno, distinkce dobra a zla byla velice ostrá. U žádné postavy jsme ale nezabruslili více do jejich duše, a tak zbylo mnoho otázek. Přesto byly postavy hlavním držákem příběhu, ačkoli se v nich občas trochu špatně orientovalo.

Hlavní překážku pro mě představoval fakt, že mi příběh v mnoha ohledech připomínal Kroniky železného druida. Alex vlastní obchod s věšteckými předměty, kamarádí se s živly, magickou moc si musí někde vypůjčovat a není mezi ostatními zrovna oblíbený. Najede si kamarádku-učednici, lidé ho chtějí zabít nebo využít pro špinavou práci a taky se většinu života skrýval. Díky tomu mi do hlavy neustále lezlo jméno Attica a velice dlouho jsem se nemohla srovnat s tím, že ten příběh je podobný, ale o level níž. 

Pokud to shrnu, Předurčený je skvělým úvodem do seznámení s žánrem urban fantasy. Není nikterak složitý a jako příběh je plynulý a líbivý. Náročnějším čtenářům ale nemusí stačit, je to tradiční odpočinková literatura, která podává velice přímočarný a plynulý příběh bez zbytečných kudrlinek.

Autor: Benedict Jacka; Série: Alex Verus #1; Vydáno v originále: 1. 2. 2012; Vydání u nás: únor 2020 (Předurčený; Fantom print); Počet stran: 320; Hodnocení na goodreads: 3.89 při 20 852 hodnoceních.

Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji nakladatelství Fantom print. Knihu si můžete objednat na jejich eshopu.

Odměna z pekla je kombinace westernu a temné fantasy s horovými prvky. Přestože v příběhu hraje důležitou roli peklo, nenajdete v něm žádné náboženské konotace a tradiční roli pekelných démonů převzali požírači mrtvol ghúlové. Když si vezmete samotné téma knihy - westernové městečko posedlé létajícím démonem, ve kterém vládne anarchie a hloupí, ale hladoví ghúlové, zní to jako parádní slátanina. A ona to také slátanina je, nicméně to byl účel autorského dua. (Na druhou stranu, mimozemský western naverboval Daniela Craiga, takže...). Jinak by také do věnování nepsali, že je to pro "fanoušky braků". Téma a jeho absurdita je tedy naprosto v pořádku a můžeme se přenést k dalšímu bodu programu. Zpracování.

Pokud absurdní téma odfajvkujeme jako přínos pro příběh a přidáme k tomu povědomí autorů o tom, že možná trochu uletěli, a ani v nejmenším Odměnu z pekla nechtějí vydávat za seriózmí fantasy počin, hlavním kamenem úrazu je samotné zpracování. A to hned z několika důvodů.

Kniha je velice rychlá, má až neuvěřitelný spád a zaměřuje se jen na tři základní věci - popisy prostředí, přímá řeč, popisy akce. Chybí nám zde hlubší motivace postav, jejich charakterové vlastnosti a nějaká filosofie světa. Smutné je, že nejsilnější stránkou jsou popisné části, které jsou často velice grafické a poutavé. Přímá řeč je potom omezena na nadávky, sprostá slova a nezajímavé rychlé výměny instrukcí mezi hlavními hrdiny. Akce už je pak jen velký chumel chaosu.

Skutečnost, že knihu napsalo autorské duo, mě vede k zásadní myšlence - jeden z autorů umí psát a ten druhý ne. Místy je kniha totiž velice chytlavá a čtivá, nutí čtenáře pokračovat a čtení se stává příjemnou a dokonce bych řekla i napínavou záležitostí. To však záhy střídá záplava sprostých slov, neumě vystavěné dialogy a útržkovité konání postav, kterým chybí motivace a širší kontext.

Díky tomu je problém si vytvořit vztah s jakoukoli postavou. Nemluvě o tom, že jich ke konci knihy přibyde obrovské množství a čtenář se v tom ztratí už definitivně - a mám podezření, že se v tom ztratili i autoři samotní. Postavy sledujete za neprůstřelným plexisklem a příběh působí spíše jako groteska, kde je vám jedno, jestli někdo umře, hlavně, že se pobavíte. A pobavit se určitě můžete, knihou proplouvají trefná a vtipná přirovnání a vtípky, bohužel se to zhruba od poloviny začne cyklit a humor začne být ohraný. Díky bohu, alespoň se sprostými slovy se dvojice vyřádila už na začátku, a tak těch nemilých oslovení lehkých dam postupně ubývá.

Když to shrnu, Odměna z pekla má povedenou, originální a absurdní myšlenku, která ale ani v nejmenším nevyužila potenciál. Na místech, kde by se dalo pracovat s výstavbou světa, charaktery postav a pořádnou dějovou linií, vidíme útržkovité konverzace a podivně splácanou akci s hromadou nasproto nedůležitých informací a událostí.

Odměna z pekla je odpočinková kniha, která balancuje někde na průměru až lehkém podpůrměru. Nemá předávat žádnou hlubokou myšlenku, nemusíte u toho moc přemýšlet a ani řešit, kdo je záporák a kdo klaďas - špatní jsou totiž všichni, někteří akorát nakonec stojí na té lepší straně.

Autor: Joe R. Lansdale, John R. Lansdale; Vydáno v originále: 29. 2. 2016; Vydání u nás: 6. 2. 2020 (Odměna z pekla; Fantom print); Počet stran: 256; Hodnocení na goodreads: 3.65 při 177 hodnoceních.

Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji nakladatelství Fantom print. Knihu si můžete objednat na jejich eshopu.

Devět dní je akční sci-fi příběh s post-apo nádechem. Prostředí příběhu je zasazeno do vojensky orientované a nábožensky zfanatizované společnosti, proti které stojí skupina Nevěřících. Děj sleduje elitního vojáka Parkera, který dostane za úkol zajmout Seru, jednu ze členek Povstalců, jenomže se to díky nepřízni počasí zvrtne a oni spolu musí strávit několik dnů v temné jeskyni, kde se chrání před vlivem živlů. 

Příběh začáná vhozením přímo do děje, nenajdete tu moc omáčky a rovnou utíkáte před nebezpečím. Vyprávění je er-formou z několika pohledů, které se střídají většinou po kapitole, anebo jsou vyznačeny větší mezerou mezi odstavci. Vojenská tematika ze stárnek přímo dýchá, je to hlavní téma knihy a autorka jej má překvapivě dobře zmáknuté. Možná bych trochu uvítala podrobnosti o podmínkách mezi obyčejnými obyvateli, ale toho se třeba dočkáme v pokračování. To ale nemění nic na tom, že svět byl vymyšlený velice dobře. 

Ze začátku mi velice silně připomínal sérii Nebe od Verinicy Rossi (dva lidé z neslučitelných společností s jiným světonázorem, obava z chorob, Růžové bouře, jeskyně), naštěstí se ale tyhle podobnosti začaly časem rozcházet a pomalu na ně čtenář pozapomněl. Autorce se navíc dařilo čtenáře překvapovat a nešetřit zvtraty, které se tam objevovaly doslova z čistého nebe. Na druhou stranu z toho alespoň vycházelo, že nic se v knize nedělo náhodou. Přesto už od začátku tuším, kdo je ten hlavní zrádce.

Autorka má zajímavý styl vyprávění, který ale vynikne spíš v popisných částech a vnitřních monolozích postav než v akci a dialozích. Popisy akce byly mnohdy zmatečné a často jsem se musela vracet v textu, abych zachytila, co se vlastně děje. Na druhou stranu tento problém se postupem knihy redukoval a poslední velkou akci jsem zvládla proletět rychlostí blesku a na první pokus.

Dialogů nebylo nijak extra hodně, ale očividně to stačilo postávám k vytvoření vlastních motivací a v tuto chvíli narážím hlavně na velice pevné citové pouto hrdinky na jejího v té době zajímatele. Jsem moc ráda, že se v tomto smyslu zmiňoval Stockholmský syndrom, protože jinak bych si klepala na čelo a bylo by to něco, přes co bych se v knize pravděpodobně nepřenesla. Parkerova motivace je taktéž trochu v mlze, na druhou stranu jeho nábožensky vymytý mozek a vojenské pohnutky nadělaly paseku samy za sebe.

Přesto postavy byly velice dobře vystavěné. Postupem se měnily, a to také proto, že kniha sleduje širší časový horizint několika měsíců. Každá postava měla silné a slabé stránky, kterých si naštěstí byly vědomy. Velké plus patří rozhodně tomu, že ani jedna postava nekopala přímo za jeden tým a nebyla ani dobrá ani špatná - jednoduše byly prostě lidské. Navíc každý jeden jejich čin měl odezvu v podobě nějakých následků, ať už pozitivních či negativních. 

Ačkoli jsme české sci-fi nikdy nevyhledávala, autorka mě přesvědčila o tom, že bych to měla napravit. Hlavní výtka patří podivné insta-love s malou motivací postav a tomu, že se Sera větišnou chovala jako hrdinka YA románů a ne jako dospělá žena. Druhou věcí je občasná zmatečnost akčních scén, které pak navíc působily docela uspěchaně. Tyto nedostatky ale velice obstojně vyrovnává propracovaný, zajímavý a smysluplný svět, propracované postavy, které měly velkou řadu vlastních nedostatků a často si to uvědomovaly, a v neposlední řade samotné vyprávění. Už se těším, až se mi do rukou dostane dvojka. 

Autor: Zuzana Strachotová; Série: Devět dní #1; Vydáno v originále: 1. 11. 2017 (Devět dní; Fantom Print); Počet stran: 320; Hodnocení na goodreads: 3.82 při 82 hodnoceních.

Za poskytnutí výtisku k recenzi mnohokrát děkuji nakladatelství Fantom Print. Knihu si můžete zakoupit rovnou na jejich eshopu. Děkovat mi můžete později.

Patřím do té generace, která na Gilmorkách svým způsobem vyrůstala a zároveň je milovala. Kromě dějové linky na tom měla svůj podíl skutečnost, že jsem zbožňovala téměř všechny postavy. Na vyprávění Lauren Graham jsem se tedy velice těšila a přestože jsem se snažila mít střízlivá očekávání, podvědomě jsem byla natěšená a nemohla se dočkat, až se mi konečně dostane do ruky.

Kniha je napsaná svižně a neotřele. Lauren má velice poutavý a jednoduchý styl psaní, kdy všechno řekne na rovinu a vy se tím nemusíte moc zaobírat. Stránky tedy ubíhají téměř samy a z knihy se stává jednohubka. Zároveň název knihy dobře koresponduje právě se způsobem vyprávění, protože máte pocit, že to Lauren opravdu vypráví - hodně přeskakuje, hodně mluví od věci a celkově to vyprávění působí velice... no, rychle. 

Další věcí je, že pod titul "Od Gilmorových děvčet ke Gilmorovým děvčatům" je trochu zavádějící. Z nějakého důvodu jsem došla k názoru, že to bude právě hlavně o Gilmorkách, ale těm bylo věnováno velice málo prostoru, což mě trochu zklamalo. Spíše se tam dozvíte, jak se autorka dostávala ke svým rolím, kde začínala, co nosila na sebe a jak si upravovala vlasy. Kniha je spíše složená z jejích různých životních epizod, které je někdy velice těžké složit dohromady do ucelenějšího obrazu. 

Nejsem fanoušek životopisných knih, ale pokud jsem se k některé dostala, většinou se mi líbila. Barvitě si pamatuji, jak jsem četla Školu života od Lynn Barber, která byla mou první životopisnou a zároveň se mi strašně líbila, přestože jsem na ni tou dobou byla asi moc mladá. A nejvyšší laťku udala Felicia Day, kterou prostě zbožňuju. Po mých zkušenostech jsem měla poměrně velké očekávání. Došla jsem k názoru, že každá kniha by měla být poutavá a vtipná, sakrkastická a ironická a co je nejdůležitější - měli byste dojít k názoru, že celebrity jsou jenom lidé. 

A kniha Lauren Graham tohle všechno měla. Příběh vám vypráví jako kamarádka, dělí se o věci, které nejsou obsahem běžné konverzace a hlavně se nedělá lepší než ostatní. Máme z toho pocit, že ač je celosvětově známá, je to úplně normální ženská, která má úplně normální životní problémy a navíc je vlastně zcela obyčejná. Přesto mi ale něco chybělo. Nějaká jiskra, která by mě nutila číst příběh dál. Nesmála jsem se nahlas, nehltala nadšeně každý řádek a její životní trable mě nechávaly docela chladnou. 

Poslední věcí je, že kniha není úplně situovaná pro český trh. Text obsahuje hromadu jmen lidí, které asi průměrný Američan zná, ale v našich zeměpisných šířkách a délkách to je někdo úplně cizí. Drtivá většina jmen mi nic neříkala, a tak jsem ani neměla možnost se nějak vžít do historek. Zároveň tam na mě bylo až moc hollywoodských klišé, proti kterým se autorka sama vymezovala. 

Pokud jste fanoušci Gilmorových děvčat, měli byste přistupovat ke knize střízlivě a bez velkých očekávání. Pikantních historek ze zákulisí se nedočkáte a fotek ze zákulisí je také pomálu. Na druhou stranu, pokud jste fanoušci samotné herečky, kniha by se vám opravdu mohla líbit. Autorka toho na sebe práskne opravdu hodně a určitě si ji pak ještě více oblíbíte. 

Autorka: Lauren Graham; Vydáno v originále: 9. 11. 2016 (Talking as Fast As I Can); Vydání u nás: 16. 10. 2017 (Omega); Počet stran: 208; Hodnocení na goodreads: 4.02 při 44 894 hodnoceních.

Za poskytnutí recenzního výtisku velice děkuji nakladatelství Omega. Knihu si můžete zakoupit na e-shopu Knihy Dobrovský.  

Celou tu věc s Charlesem Mansonem jsem nějak úplně nepobrala (kniha se dokonce původně jmenuje My Favourite Manson Girl, což i trochu smysl dává). Jako... byly to jediný zajímavý části příběhu, ale moc do něho nezapadaly a jestli tam byla nějaká podobnost mezi hlavní hrdinkou a Mansonovými děvčaty, bylo to uměle vytvořený autorkou (prostě se jí to v danou chvíli hodilo, tak tam připsaly několik detailů). 

Když už mluvím o hlavní hrdince, její jméno je Anna, na což jsem neustále zapomínala. Anna byla jako přehnaně inteligentní malé dítě. Jako ok, její myšlenkový pochody dávaly docela smysl a měla poměrně zajímavý smysl pro humor. Ale když došlo na činy, byla jako desetiletá rozmazlená holčička. A ostatní postavy byly... šílené.Nejhorší na tom bylo, že žádná postava k ničemu neměla motivaci. Prostě byly naprogramované, proto dělaly to, co chtěla autorka. Byly ploché, nevyvíjely se, byly otravné, demotivované, prostě hrůza. 

Abych vám to trochu přiblížila. Její matka je lesbička. S Anniným otcem se rozešli po tom, se Annina sestra, Deliah, natočila nějaký úchylný film, kde vařila vy-tušíte-co. Prý po tom už nikdy nemohla nic mít s žádným chlapem. Kromě toho ze všeho obviňuje Annu (dokonce i z toho, že má rakovinu) a vlastně jí řekla, ať se radši ani nevrací, protože to zhorší její nemoc - jako kdyby Anna byla radioaktivní nebo co. Deliah je raw-vegan-sugarfree-glutenfree-whatever barbína, kterou vůbec nic nerozhází. Je bezcharakterní, plochá a hloupá. Pak je tu slizoun Roger, u kterého jsem doufala, že bude nějaký super psychopat. Jenomže on byl fakt jenom ujetý slizoun. Dex byl fajn. Ale jenom proto, že takový měl být. Ve výsledku byl ale trochu trouba a ochočený pejsek. Jeremy, teen filmová hvězda, který byl sladký jako cukrová vata a jenom tak si oblíbil naši hlavní hrdinku. Pak tam byla ztroskotaná hollywoodská hvězdička, šílená nejlepší kamarádka a u toho bych raději skončila. 

"My first Manson girl was Leslie Van Houten, the homecoming princess with the movie-star smile. She was on death row at nineteen for putting a knife into the already-dead body of some poor, random woman fot rhe lamest reason that anyone gives for doing anything: all the other kids were doing it." - Preflight

Říká se, že tahle kniha by měla být o boření amerického snu. Měla by představovat, jak to vysněné LA je vlastně úplně jiné a ne tak skvělé, jak si lidé myslí. Pro mě to byla snůška nudných popisných scén, které na sebe skoro nenavazovaly. Umělý konstrukt něčeho, čemu autorka chtěla říkat příběh. Jenomže víc než polovina věcí neměla žádný význam, dále se na ně zapomínalo. A pokud se tam stalo něco významnějšího, neuvěřitelně se to nafukovalo (a pak to stejně nebylo tak důležité - protože nakonec tam nebylo vůbec nic důležitého). Ano, autorka má příjemný styl psaní, zajímavou slovní zásobu (i když si vždycky na několik desítek stran oblíbila nějaké slovo, které neustále opakovala), ale absolutně neumí předat příběh. Ale romantika tam byla až na konci (bez motivace, prostě jenom protože je to YA a romantika tam z nějakého důvodu má být). Tak dejme tomu, že proto ta jedna hvězdička. Za styl psaní a spoustu zajímavostí o Mansonovi.  

Vlastně bych neřekla ani popel, kdyby na konci bylo nějaké neočekávané rozuzlení. Jenomže nebylo. Nic se nevyřešilo, Anna prostě jenom odjela z LA. Předtím se ale rozhodla, že by se měla omluvit svojí matce (asi za to, že jí způsobila rakovinu). Taky, že by měla dělat všechno pro to, aby její BFF byla spokojená - takže klidně můžou šikanovat i někoho jinýho. A vlastně, že její život je nejlepší takový jaký je a všichni v něm jsou nejlepší takoví, jací jsou. End of the story. Ne, tohle bylo fakt špatný.

Jenny Han miluju, což není žádná novinka. Její sérii Burn for Burn jsem před pár lety četla v originále hned po vydání. A jako všechny její knihy se mi líbila. Proto jsem měla obrovskou radost, že se jí ujalo CooBoo. Přesto jsem ale měla trochu obavy. 

Ostrov Jar není jen idylické místo na dovolenou, ale to vědí pouze ti, co na něm žijí. Kat, Mary a Lillia chodí na střední školu, ale to je asi to jediné, co mají společného… tedy kromě touhy pomstít se. Pomstít se těm, kteří je šikanovali, vysmívali se jim a udělali jim ze života peklo. Špatné věci se totiž stávají i hodným holkám. Kat už má dost toho, jak ji její bývalá nejlepší kamarádka ponižuje. Lillia klukům vždy věřila, ale tomu je konec. Ne potom, co se stalo tohle léto. A rozhodně to nenechá jen tak. Mary ostrov před šesti lety opustila kvůli klukovi. Ale vrátila se a chce, aby ten, co jí kdysi ublížil, taky trpěl. Žádná z dívek by se sama nedokázala bránit, ale dohromady… dohromady jsou schopné čehokoli. (oficiální anotace)

Většinou tím končím, ale teď tím začnu. Překlad je naprosto fantastický. Většinou si stěžuju na to, že se překladatelé urputně snaží postihnout řeč dnešní mládeže, což často úplně nefunguje. Tady se to ale překladatelce povedlo vystihnout na jedničku. Protože se kniha četla sama, nebylo tam nic rušivého a já jsem opravdu uvěřila, že to jsou moji vrstevníci. 

Co se týče příběhu. Autorky se rozhodly pro vyprávění hned ze tří pohledů a zároveň vymyslely tři odlišné vypravěčky. Lillia je Asitka z bohaté rodiny. Je populární, namyšlená a vždy dostane všechno, co chce. A ví to moc dobře. Pak je tu Kat. Drzá ranařka, která si nenechá nic líbit, ví, co chce, a jde si za tím. A nakonec je tu šedá myška Mary, která se po několika letech vrátila na ostrov. Nikoho nezná, ale má nevyřízené účty, které čekaly už moc dlouho. I když jsou každá úplně jiná, spojuje je jedna důležitá věc - jsou na ostrově lidé, kteří jim ublížili. A oni se jim rozhodly pomstít. Odlišnost všech dívek prostupuje celou knihu, což je jedině dobře. Nejen, že jsou jiné povahově, ony se liší i tím, jak mluví a jaká slova používají. 

„Tak to vole ani omylem!“ sjede ji Kat. „Zejtra to bude epický. První zápas sezóny. Všichni uvidí, čeho jsme schopný. Bude to naše zatím nejlepší dílo. Vsadím se, že dneska ani neusnu. Těším se na to víc než na zatracený Vánoce.“ - strana 155 

Právě množství vypravěček zapříčinilo to, že začátek knihy je hodně zmatený. Není tam tolik postav, ale jelikož je každá z dívek vnímá úplně jinak, musíte si je trochu uspořádat v hlavě, než všechno zapadne na své místo. Také proto je úvod trochu pomalejší. Autorky čtenáře pomalu seznamují s příběhem a nechávají všechno hezky uležet, než se začne dít to důležité. 

Příběhy o pomstě nejsou mými nejoblíbenějšími, nicméně mají jednu výhodu. Žádná z postav není černobílá. Všichni mají na své straně dobro i zlo a celým příběhem se to prolíná. Zároveň je ale trochu potřeba dívat se mezi řádky a hledat motivy, proč se postavy chtějí vlastně mstít. A zrovna v Oku za oko to chce poměrně hodně empatie, protože ty důvody nejsou na první pohled úplně viditelné.

Jelikož se jedná o první díl série, nemohlo se v něm stát všechno. Proto je pomalejší, ale zároveň slibuje, že v těch dalších dílech se bude dít něco většího. A jelikož už mám dočteno všechno, opravdu vám můžu slíbit, že ten příběh bude gradovat. A to hodně. Vlastně klidně přiznám, že se autorkám podařilo pěkně mě vodit za nos. A na konci druhé dílu je fakt pěkný cliffhanger. 

„Tady je Karma. Bozi mlyny melou. Vis o nekom, kdo by si zaslouzil, aby ho semlely?“ - strana 96

Ani podle mého pohnutého měřítka to není nejlepší příběh na světě. Je to ale příjemná jednohubka, která vás bude bavit. Bude ve vás vyvolávat nejrůznější emoce. A osobně jsem hltala každou stránku. I když kniha nepřekypuje akcí, je tam hodně dialogů, které vyloženě baví a jsou fakt autentické. Kdejaká dívka se najde v popisech oblečení (ahoj, Jenny, já vím, žes to psala ty) a při nejrůznějších malých gestech (ehm, Jenny, to je pro tebe taky typický) se budete přihlouple usmívat. Budete jásat nad úspěchy holek, budete se ušklíbat nad věcmi, co si ostatní provádějí. A nakonec si ještě můžete vybrat, komu vlastně budete fandit. Autorky vás totiž nenutí oblíbit si všechny a přesvědčit vás o jejich dobrých záměrech. Naopak jsou holky často pěkně protivné a umíněné. 

Se Siobhan nemám žádnou zkušenost, ale od Jenny jsem četla všechny jhejí YA. A všechny jsem si zamilovala. Výjimkou není ani Oko za oko, a přestože tohle není ideální objektivní recenze, nemyslím si, že bych si to tolik přikrášlovala. A český překlad se mi dokonce líbil víc, než originál. Ha! To jste nečekali, co? 

Autorka: Jenny Han; Série: Oko za oko, 1. díl Vydáno v originále: 17. 11. 2012 (Burn for burn); Vydání u nás: 20. 2. 2017 (Oko za oko; CooBoo); Počet stran: 272; Hodnocení na goodreads: 3.87 při 19 028 hodnoceních.

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství CooBoo! Knihu si můžete zakoupit na jejich e-shopu a rovnou si do košíku přihoďte Všem klukům, které jsem milovala (recenze) - protože Jenny Han nikdy není krok vedle. 

Příběhy o cestování časem nepatří mezi mé nejoblíbenější. Často totiž zabředávám do složitých úvah ohledně toho, jak to může fungovat, a hlavně proč to fungovat nemůže. Na toto téma opravdu nejsem vděčný čtenář - spíš neunavitelný hnidopich. Naštěstí ale mohu říct, že mě v těchto ohledech Pasažérka opravdu překvapila. Ale v některých už méně.

Etta je nadaná houslistka. Celý svůj život si jde za svým cílem a svou pozornost upíná ke svému debutu. Netušila však, že její uzavřená a trochu podivná matka má tajemství, které se jí brzy začte týkat. Když při koncertu zaslechne zvuk, který nikdo jiný neslyší, události začnou nabírat obrátky. 

Etta zjistí, že ona i její matka zdědily vzácnou schopnost cestování časem. Ale místo toho, aby si Etta užívala svou nově objevenou schopnost, čeká ji nelehký úkol - aby mohla zachránit svou matku, musí najít ztracený astroláb své rodiny. 

Čtenář je do děje knihy vhozen bez jakéhokoli vysvětlování. Poměrně pomalu se dozvídá, kdo je Etta, ale její matka zůstává jen rozmazanou čmouhou na pozadí příběhu. Proto kniha působí zmateně a člověku trvá, než se zorientuje. Později si ale vše najde své místo a čtenář se může soustředit i na ostatní aspekty příběhu, které tolik zmatené už nejsou. Po aklimatizaci na prostředí příběhu se totiž příběh stává akčním a napínavým. Jedna scéna střídá druhou a hrdinové se zastavují jen v tom případě, že jim něco nevychází podle plánu.



Kniha je psaná er-formou z pohledu obou hrdinů. Autorka nám tedy nabízí pohled do hlavy Etty i jejího přítele Nicholase. Oba pohledy se od sebe zase tolik nelišily, ale autorce se povedlo je odlišit dost na to, abychom na první pohled věděli, v čí hlavě se zrovna nacházíme. 

Mrzí mě ale, že si autorka nedala moc práce s dohledáváním reálií a že nedala větší prostor ostatním časovým obdobím. Cestování v čase se stalo trochu zmateným a jediné, podle čeho jsme se mohli orientovat, je název místa. Jako největší nedostatek vidím to, že všichni mluvili stejně a všichni si bez problémů rozuměli; nikomu nebyl divný přízvuk, nedocházelo k žádným nedorozuměním ohledně slov, jejichž využití se měnilo s dobou. V žádném případě bych to ale nechtěla připsat překladu, protože ten byl velice povedený a vůbec nic mě v něm nerušilo. 

Etta jako hrdinka mi nebyla moc sympatická. Ze začátku byla hodně naivní, ale to se velice brzy změnilo a začala se chovat neuváženě a do všeho se vrhala po hlavě. Na celou situaci se dívala až moc racionálně, což dle mého není v dané situaci možné. Celkově bych ji mohla zařadit do kategorie "všechno vím, všechno znám", což je tip lidí, které nemůžu vystát. Její protějšek Nicholas byl srdcem i duší hrdina, ale jeho neustálá sebelítost a opakování, jak měl těžký život, protože je tmavé pleti, se rychle ohraje. Společně jim to ale docela ladilo a jejich povahy se smísily do poměrně příjemných hrdinů, kteří spolu dokáží spolupracovat, mluvit a dělat něco smysluplného. 

Každý jsme tak trochu na pohádky - i když si to nechceme přiznat nebo si na ně třeba připadáme staří. A i kdyby, v dětství jsme je prostě měli rádi vždycky. A jako malí jsme určitě chtěli nějakou pohádku prožít. A to i Delliah, které se podařilo najít svého vysněného prince. 

Co by se stalo, kdyby se princ z pohádky ocitl v našem světě a musel třeba chodit do školy? A naopak, co by obyčejný kluk dělal v pohádkovém příběhu? Šestnáctileté Delilah se povedlo nemožné – dokázala vytáhnout okouzlujícího prince ze stránek oblíbené pohádky a vyměnit ho za svého kamaráda Edgara. Setkat se tváří tvář s Oliverem bylo jako kouzlo, ale co s takovým princem v našem světě? Přece jen tu máme trochu jiná pravidla, a tak se Oliver musí stát obyčejným klukem a začít chodit do školy, i když ani neví, jak se přechází přes ulici. Zato Edgar se musí vypořádat s rolí chrabrého prince, jehož život se při každém čtení opakuje.*

Když jsem začínala číst tuto knihu, měla jsem jen pramalou představu (jako většinou), o čem bude. Hned na prvních stranách mě ale okouzlil styl psaní a když jsem se konečně zorientovala, oč jde, líbil se mi vážně i ten nápad. Postupem knihy ale mé nadšení začalo trochu opadávat, protože to bylo pohádkové až moc. 

Jsem ráda, že se autorky zaměřily i na vedlejší postavy, protože mi hlavní protagonisté vůbec, ale vůbec nesedli. Nicméně jsem se dokázala určitým způsobem sžít jen s postavami z reálného světa, protože těm pohádkovým jsem si nějak nemohla najít cestu. 

Knize dávám 3 hvězdičky, ale jsem si jistá, že ještě před pár lety bych z něho byla neskutečně nadšená a opravdu by se mi líbilo snad všechno, co bych si v něm přečetla. 

Tímto bych chtěla poděkovat nakladatelství CooBoo za poskytnutí recenzního e-booku! 

Autorka: J. Picoult a S. van Leer; Série: Between the Lines, druhý díl; Vydáno v originále: 1. 1. 2015(Off The Page); Vydání u nás: 18. 4. 2016 (Láska mezi písmenky, CooBoo); Počet stran: 355; Hodnocení na goodreads: 3.78 při 5 965 hodnoceních.

*Anotace od nakladatelství CooBoo

Na další knihu Jandy Nelson jsem se neuvěřitelně těšila. Nebe je všude sice není nejlepší příběh, který jsem kdy četla, ale nemůžu popřít, že měl jedinečnou atmosféru. Něco podobného jsem si slibovala i od její druhé knihy. Asi se mi dostalo dost podobného zážitku, ale v Nebe je všude to bylo o něco intenzivnější. Každopádně je její styl stále stejně vytříbený a má neuvěřitelně úžasné myšlenky. A postavy. A vlastně tak nějak všechno okolo.

Noah a Jude jsou dvojčata. Sdílí pocity, rozdělují si svět a nemůžou hrát kámen-nůžky-papír, protože se vždycky shodnou. Nic ale netrvá věčně. Když jejich matka rozhodne, že by měli jít na uměleckou školu, začne to u nich trochu vřít. Noah nechce nic jiného než se tam dostat. Jude o to ale moc nestojí. Nakonec je to právě ona, která se tam dostane. Podivínskému Nohahovi se zboří svět, přestane kreslit  a stane se... normálnim. A jejich matka umře... Jak tohle může dopadnout? 

Dám ti slunce je skládačka. Na začátku dostanete hromadu dílků a nějak nevíte, co s nimi. Ze začátku se to tedy může zdát trochu divné, zmatečné a utahané. Postupem to ale dostává grády, a i když na to velké odhalení přijdete dřív než hlavní hrdinové, rozhodně vás ta skládačka bude bavit. Nebo alespoň mě opravdu bavila. 

Kapitoly jsou sáhodlouhé a musím uznat, že mě to místy trochu otravovalo. Někdy mi přišlo, že se opakovalo furt to samé dokola a přišlo mi to ubíjející. Dokonce musím říct, že mě víc bavily kapitoly z pohledu třináctiletého Noaha, protože byl rozhodně zajímavější postavou než šestnáctiročná Jude. Nicméně je to především tím, že mi byla sympatická Noahova povaha, protože Jude je přesně ta holka, které nemám ráda.

Nejvíc oceňuji, že postavy nejsou černobílé. Jsou dobré a jsou i špatné. Každá má nějakého toho malého kostlivce ve skříni a vy nějakou dobu nebudete tušit, jaký je. Každopádně má každá postava určitou dávku tajemství, ale je jen na čtenáři, jestli se ho bude chtít dozvědět nebo raději ne. Zářným příkladem není jen Jude a Noah. Je tam spousta dalších postav, ať už je to jejich matka, rocková hvězda sochařství nebo Oscar s neposlušným obličejem. 

Pokud si chcete přečíst tento příběh, musíte si uvědomit jednu věc. Tedy kromě toho, že musíte dávat pozor na nejrůznější náznaky, které vám pomohou dotvořit příběh. A ještě tedy kromě toho, že jazyk, kterým je psána tato kniha je něco neuvěřitelně kouzelného a když se pozastavíte nad každou metaforou, uděláte jedině dobře. Každopádně tohle není kniha o lásce. O vztazích. Rozhodně není ani romantická. I když trochu ano. Tohle je příběh o sourozencích, rodině loajalitě, příbuzenství a umění. Kniha o představivosti, těžkých osudech, vysokých útesech a meteoritech. Rozevlátých šatech, létajících ženách, rozbitých mísách a papouškovi... Prostě a jednoduše o životě. 

Dám ti slunce není contemporary. Dokonce by se určitě našel i nějaký chytrák, který by knihu označil za fantasy - kvůli mrtvé babičce. Ale ne. Tohle je prostě Jandy Nelson. Samostatný žánr. Tečka. Nebe je všude je kniha, při které jinak plyne čas. Dám ti slunce je kniha, která přetváří svět.

Autorka: Jandy Nelson; Vydáno v originále: 16. 9. 2014 (I'll Give You the Sun); Vydání u nás: 15. 2. 2016, (Dám ti slunce, CooBoo); Počet stran: 360; Hodnocení na goodreads: 4.15 při 73 410 hodnoceních.

O Rudé královně se docela dost mluvilo, ale její příběh pro mě byl stále zahalen tajemstvím. Šla jsem do ní poměrně naslepo a jediné, co mi bylo důvěrně známo, byla ta nádherná obálka. A taky jsem zaslechla, že ve světě okolo ní bylo docela haló. A nemůžu tvrdit, že jsem nebyla zvědavá...

Svět se dělí na podřadné Rudé a vládnoucí Stříbrné, kteří navíc oplývají nadpřirozenými schopnostmi. Mare je Rudá. A zlodějka. V budoucnu ji čeká jedině odvod na vojnu a smrt v zákopu. Už odvedli její bratry a ona je další na řadě. Pak ale Mare potkala neznámého cizince. A život se jí obrátil vzhůru nohama. A to o dost víc než si kdy mohla představit. A co víc, Rudí se začínají hlásit o svá práva... 

Rudá královna je kniha, u které se musíte prokousat začátkem. Od prvních stran to vypadá jako klasické klišé. Sama se přiznávám, že jsem s tím měla problém a moc nadějí jsem do toho nedávala. Ale když čtenář zatne zuby a několik stran to přetrpí, rozhodně se má na co těšit.

Moc se mi líbil takhle vystavěný svět. Nebyly tam žádné složitosti a i když bych uvítala trochu víc z Rudé vesnice, líbil se mi. Skoro celá kniha se odehrávala v královském paláci, kde byla kupa šlechtických rodů, které se mi ještě stále pletou. Občas mi něco trochu nepasovalo do sebe, ale na druhou stranu to nebylo nic, co bych nepřekousla. Hlavně tam byla akce, intriky, otravné formální sešlosti, rodinné drama, nadpřirozené schopnosti a povstání. A už jsem říkala, že je romantika na vedlejší koleji - alespoň většinu času?

Hlavní hrdinka, Mare, je někdy docela fajn a někdy docela na zabití. Byla naivní, ale především pro to, že by to byl záměr. Ale také byla poměrně oddaná, většinou nesobecká a často myslela i na ostatní. Princové Maven a Cal pro mě byli dlouhou dobou docela oříškem. Jednou jsem je měla ráda, podruhé ne a na konci to bylo stejně jedno, protože mi autorka pomotala hlavu a teď nevím vůbec nic. Důležité je, že žádné postavy nebyly černobílé. Každý byl určitým způsobem dobrý i špatný. 

Stává se to jenom výjimečně, ale autorka mi dokázala vyrazit dech. Kniha mě sice bavila, ale brala jsem ji jako další průměrné ya fantasy. Vážně se ale musím přiznat, že jsem na konci takový převrat nečekala a že mě autorka dokázala docela slušně tahat za nos. Má můj obdiv, ale taky jsem na ní trochu nafrklá.

Trochu mě rušil ten moderní element. Mnohem více by se mi líbilo, kdyby byla kniha zasazena do středověkého prostředí. Vím, že by se tím ztratila téměř celá pointa knihy, na druhou stranu bych raději oželela všudypřítomné kamery a obrazovky. Celý ten svět je jako vystřižený z nějakého klasického fantasy, kdy je elektřina něco naprosto cizího, ale občas se tam prostě objevil moderní výmysl, což mi moc nesedělo. Vlastně jsem nad tím během čtení docela dost přemýšlela, protože Stříbrní mají takové schopnosti, že by s tím určitě asi dokázali poradit i jinak. 

Aby se vám Rudá královna líbila, nesmíte čekat nic závratně originálního. Na trhu s YA je velmi těžké přijít s něčím originálním a tento příběh není výjimkou. Pokud budete chtít, najdete tam spoustu jiných fantasy nebo dystopií. Ale pokud si chcete užít příběh a nebudete se v tom šťourat, může se vám to líbit. Opravdu ano. 

Co se týče překladu, měla bych k němu trochu výhrady. Místy mi slovosled trhal oči, ale dost možná to může být osobní deformace, protože se už pár měsíců věnuju svému vlastnímu překladu do školy. Také mi neseděly názvy některých druhů stříbrných a občas jsem si s daným názvem nedokázala spojit jeho schopnosti. Upřímně jsem při telkáči, kytkáři nebo tuháči kroutila očima. 

I když mám určité výhrady, dala jsem knize čtyři hvězdičky. Po dlouhé době to bylo zase něco nového a já si čtení užila. Kniha se mi četla dobře a nemusela jsem se moc zabývat tím, že bych se nad jejím vývojem rozčilovala. Na pokračování jsem rozhodně zvědavá.

Mnohokrát děkuji nakladatelství CooBoo za poskytnutí recenzního výtisku.

Autorka: Victoria Aveyard; Vydáno v originále: 10. 2. 2015 (Red Queen); Série: Red Queen, první díl Vydání u nás: 16. 11. 2015, (Rudá královna, CooBoo); Počet stran: 360; Hodnocení na goodreads: 4.12 při 77 343 hodnoceních.

Knihu The Duff jsem četla před dvěma lety. Nikdy jsem se k ní moc nehrnula a vlastně jsem ani netušila, že bych si k ní našla cestu. Pak jsem ale začala číst v angličtině a jelikož byla doporučovaná pro začínající čtenáře, tak jsem se rozhodla si ji přečíst. Překvapivě jsem se mi líbila. Ale nikdy jsem nečekala, že by mohla vyjít v češtině. I to nakonec bylo překvapení.

Bianca se sice nemůže řadit ke královnám krásy, ale ani jí to nevadí. Je ve své kůži spokojená, má skvělé nejlepší kamarádky a disfunkční rodinu. Její máma se rozhodla odjet na výlet a nějaký ten měsíc se už neukázala doma. Bianca tedy přežívá se svým taťkou, chodí o víkendových nocích do Hnízda na třešňovou kolu, i když to tam nesnáší, a proplouvá životem. Než se objeví Wesley Rush a nezasvětí ji do toho, že je OTKA. Ošklivá tlustá kamarádka. Což v překladu znamená, že je mezi svými kamarádkami nejmíň atraktivní. Aby toho nebylo málo, je to jako by Wesley odstartoval domino. Biance se začíná hroutit život a únik najde tam, kde by to nikdy nečekala... Ve Wesleyho posteli. 

Knize dávám čtyři hvězdičky stejně jako při první čtení. Objevila jsem tam pár nových věcí, potvrdila si, že dokážu pochopit anglickou knihu a navíc se královsky pobavila, protože je Bianca prostě skvělá. 

Mnohokrát děkuji nakladatelství CooBoo za poskytnutí recenzního výtisku.

Autorka: Kody Keplinger; Vydáno v originále: 7. 9. 2010 (The DUFF); Vydání u nás: 26. 10. 2015, (OTKA, CooBoo); Počet stran: 304; Hodnocení na goodreads: 3.89 při 102 655 hodnoceních.

Poslední týdny se o této knize mluvilo jak u nás tak na Slovensku. Ohledně příběhu o nájemné vražedkyni bylo obrovské haló. Očekávání rostla a dny do vydání ubývaly. A pak kniha vyšla a čtenáři se začali přesvědčovat na vlastní kůži, jestli to za to stojí... 

Celaena Sardothien je nejslavnější vražedkyní v celé zemi. Udělala ale chybu a nechala se chytit. Proto teď hnije v solných dolech Endovieru a čeká, dokud jí nedojdou síly. Naštěstí se u ní jednoho dne objeví kapitán královských stráží a dá jí nabídku. Stane se princovou bojovnicí a utká se s dalšími vrahy, zloději a bývalými vojáky. Jaká je cena? Stane se královou bojovnicí a pak dostane svobodu. 

Celaena nabídku přijme. A budou ji čekat měsíce tvrdého tréninku a tvrdých utkání. Zanedlouho ale pozná, že to nebude tak jednoduché. Na hradě se skrývá nějaké zvláštní zlo. Kruté, tajemné a plíživé. A když začnou nacházet mrtvé bojovníky, rozpárané a bez orgánů... Je jasné, že to bude něco opravdu zlého, možná i magického. 

Se Skleněným trůnem jsem strávila řadu lepších i horších chvil. Knihu jsem četla poměrně dlouho, protože jsem jí věnovala většinou jen ranní cesty do práce a přestávky. Což je tak hodina denně. Večer jsem po dvanáctihodinové směně na ni neměla tolik energie, a tak jsem radši zapadla rovnou do peřin. Nicméně bych řekla, že mi dlouhá doba čtení pomohla se s knihou trochu srovnat. 

Když jsem o příběhu o nájemné vražedkyni Celaeně Sarhothien slýchala na každém roku, čekala jsem víc... té vražedkyně. Nějak jsem nepředpokládala, že většinu času mi bude nabídnuta namyšlená holčička, která se zajímá spíš o načančané šaty a přízeň prince. Nemůžu říct, že by mi Celaena úplně nesedla. Ale často byla hodně protivná a náladová. Namyšlená. Arogantní. Myslela si, že se střed vesmíru. A všichni jí to žrali. 

Co se týče děje, tak neustále se posouvá dál a nestagnuje. Na druhou stranu většinu času trávíme v komnatách vražedkyně, kde se střídají návštěvy prince a kapitána stráže. V ději je taky hodně dialogů, které jsou v podstatě tím nejlepším, co v knize najdete. Kromě nápadu. Čekala jsem trochu víc akce a méně omáčky okolo. Na druhou stranu děj zabírá poměrně dlouhý časový úsek (v řádech měsíců), tudíž některé události nejsou rozvedeny. 

Jelikož je jedná o fantasy knihu, setkáváme se zde i s magií. Bohužel hodně okrajově a až ke konci, tudíž moc kouzel nečekejte. Celý ten magický aspekt je zahalen mlhou a čtenář s ním rozhodně bude seznámen, akorát až v dalších dílech. Zatím v tom mám ale spíš trochu zmatek, protože tam z toho nebylo vysvětleno skoro nic. 

Sklenění trůn je psán velmi chytlavě a mile. Příběh je vyprávěný er-formou především z pohledu Celaeny. Někdy se ale pohledy střídaly, tak jsme mohli nahlédnout do hlavy princovi Dorianovi, kapitánovi stráží Chaolovi nebo lady Kaltain... či někomu jinému. 

Abych to shrnula. Pro mě Skleněný trůn předbíhá pověst. Nepopírám, že je velký potenciál, aby se z toho vyklubala skvělá a akční série, zatím to pro mě je něco mezi Selekcí a Hunger games. Knize dávám 3.5 hvězdičky a nechávám si rezervu pro další díly. 

Mnohokrát děkuji nakladatelství CooBoo za poskytnutí recenzního výtisku!

Autorka: Sarah J. Mass; Série: Skleněný trůn, první díl Vydáno v originále: 1. 1. 2012; Vydání u nás: 31. 8. 2015; Počet stran: 392; Hodnocení na goodreads: 4.22 při 141 621 hodnoceních.

Knihy Stephenie Perkinsové jsou hodně oblíbené. Hodnocení jejích knih je pohybuje nad čtyřmi hvězdičkami a okolo každé z nich se docela dost mluvilo. Dokonce ještě předtím, než vyšly u nás. Osobně jsem se jim docela dlouho vyhýbala. Nakonec mi to ale nedalo a já se do nich pustila. Zkoušela jsem je v češtině i angličtině, ale zjistila jsem... že v tom to tolik opěvované kouzlo nemůžu najít. 

Isla chodí na internátní školu v Paříži, kde se už v prváku zamilovala do zamlklého a introvertního umělce Joshe. Bohužel přes její stydlivost byly jejich setkání spíš trapné. Dokud se nesetkali v kavárně v New Yorku. Ne, že by to nebylo trapné - ale Isla byla tak nadopovaná prášky na bolest, že ji stydlivost přešla. 

Když se po prázdninách oba vrátili do Paříže, všechno bylo jinak. Oba zjistili, že sympatie jsou vzájemné a že do toho mohli praštit už dávno. Ale zkusili to spolu... a nakonec zjistili, že mají strašně málo času. Protože se to mnohem rychleji, než si mysleli, začalo sypat kvůli jejich ostatním problémům...

Knihy Perkinsové jsou na mě fakt hodně romantické. Až moc. Jsou hodně přeslazené a mně přijde, že tak ubírají na jejich reálnosti. A u Isly a Joshe to platilo dvojnásob. Ano, líbilo se mi na nich, že jejich vztah byl poměrně nenásilný a nešlo o lásku na první pohled. Ale ta jejich přeslazenost mi vadila. Hodně.

Na druhou stranu se mi strašně líbil návrat do Paříže a i krátký výlet do Barcelony. Co Stephenie neodbyla ani nepřepískla byly popisy prostředí. Nejsem sice velký fanda architektury, ale rozhodně to tu nepovažuju za rušivý element. 

Pokud se vám ale líbily předešlé knihy o Anně a Lole, bude se vám líbit i Isla. Zaručeně. Kdybych měla udělat nějakou stupnici, asi bych jako nejlepší označila právě Islu, protože mi byla asi nejsympatičtější. Ale je to jen můj osobní názor a abyste to mohli posoudit, musíte si ji přečíst.

Knihy Stephanie Perkinsové nikdy nebudou mými oblíbenými. Na druhou stranu to bylo oddychové čtení, díky kterému jsem si dokázala zpříjemnit pár horkých letních dní. Za mě to je sice průměrná kniha, ale věřím tomu, že ji jen nedokážu plně docenit. Jak jinak by z ní mohli být všichni tak strašně moc unesení?

Autorka: Stephenie Perkins; Série: Anna, třetí díl; Vydáno v originále: 14. 8. 2014; Vydání u nás: 3. 8. 2015; Počet stran: 339; Hodnocení na goodreads: 4.16 při 39 385 hodnoceních.