Rupi Kaur je poměrně hodně skloňované jméno. Její kniha Milk and Honey (poprvé self-ublished v roce 2014) se letos stala hitem internetu a na instagramu k dnešnímu dni (v tomto případě 7. 12. 2017) naleznete téměř čtvrt milionu příspěvků s hashtagem #milkandhoney. A to není zrovna málo. 

Většinu čtenářů okouzlila svými krátkými metaforickými básněmi, ve kterých by se poměrně těžko hledaly verše nebo další básnické figury, které se nás snažili naučit na základních a středních školách. Její rozklad básnické formy ale fungoval překvapivě dobře a získala si nesčetně fanoušků, kteří v jejích textech dokázali najít kousek sebe. Našli tam něco ze svého života, něco ze svých názorů, soucítili, plakali, smáli a rozjímali. A nebyl tohle vždy účel básní?

Na druhé straně je ale dostatek kritiky, která říká to, co je snad všem zřejmé - jedná se ještě vůbec o básně? Nejsou to jen náhodně složená slova za sebou oddělená entrem? Literární teorie ve škole nás naučila mnohé už jenom o tom, že básníkům se meze nekladou (co takový dadaismus?) a že téměř cokoliv může být vydáváno za báseň. Přesto tohle není tenhle případ - i když se tam dá najít spousta slabých míst, které působí jistou strojovostí a náhodností, většina básní opravdu předává nějakou myšlenku. A kouzlem je, že si ty texty může každý interpretovat úplně jinak.

Mě osobně si Rupi vůbec nezískala. Ano, některé básně se mi líbily a možná mi i něco daly, ale rozhodně ve mně nezanechaly nějaký hlubší dojem. Mnohem více než básně se mi líbily ty prozaičtější části, které byly ucelenější a dodávaly širší kontext tomu, o čem vlastně autorka mluví, přestože neztrácely svou metaforičnost. Chápu, že básně jsou koncipovány tak, aby v nich každý našel, co potřebuje, nicméně tenhle aspekt jsem postrádala.

V říjnu autorce vyšla další básnická sbírka, The Sun and Her Flowers, která opět zčeřila vody a přinesla s sebou velká očekávání. I přes velké rozčarování z první knihy jsem se rozhodla zkusit i tuto sbírku. Oproti té první mi přišla promyšlenější a ucelenější, nicméně pořád to nebylo to, co bych hledala.

V obou případech jako hlavní problém shledávám to, že autorka spoustu témat nakousne, ale nedokáže to dotáhnout dokonce. Především v The Sun and Her Flowers se mi líbilo, že autorka mluvila o svém dětství a poměrech v Indii a dalších východních zemí a zároveň se věnovala i problematice dívčí infanticity. Přesto tomu ale chyběl kontext, který by dokázal dotvořit atmosféru. Pro někoho, kdo o tom v podstatě nic neví, jsou to naprosto nic neříkající verše.

Rupi Kaur tedy pro mě stále zůstává záhadou. Tak nějak podvědomě tuším, proč si získala tolik čtenářů, na druhou stranu nejsem ten správný vzorek, který by je dokázal ocenit. Přesto nad ní nelámu hůl a s velkou zvědavostí se pustím i do jejích dalších sbírek. 

Some Boys je další knihou z kateogrie "nevím co jde, ale budu se modlit, ať je to docela dobrý". V zásadě tahle kniha předčila veškerá má očekávání. Vyrvala mi srdce z těla, zmuchlala ho do kuličky a hodila do popelnice. A zároveň jsem místy měla pocit, že se asi rozpustím blahem. 

Grace byla znásilněna školní hvězdičkou lakrosového týmu. Zac si ale vytříbil svou historku a z Grace udělal lhářku, která nemůže unést, že se s ní rozešel. A tak se jí zhroutí svět, přijde o kamarády a ostatní ji začnou šikanovat, ať už přímo či nepřímo. Ona se ale nevzdává, chodí do školy a stále si stojí za svým. 

Ian je Zacův dobrý kamarád. Zac toho pro něj hodně udělal a on je mu loajální. Při jednom lakrosovém zápase ale utrpí otřes mozku, musí sedět na lavičce a ještě si dovoloval na trenéra. A tak musí čistit skříňky. S Grace. S holkou, co hází špínu na jeho kamaráda. S holkou, co se mu vždycky trochu líbila. 

Grace je jedna z nejsilnějších a nejodvážnějších hrdinek, které znám. Přes všechno, co se jí stalo, se snaží žít normální život a nevzdává se. Všichni ji opustili, nikdo ji nevěří a neustále ji šikanují. Ona přesto sbírá odvahu každý den vstát z postele a dojít do školy, přetrpět povinnou docházku a pak se zdvyženou hlavou dojít domů. Na druhou stranu je ale zlomená a neustále vystrašená.

Ian je druhým vypravěčem. Je to kamarád kluka, který Grace zničil život, je mu absolutně oddaný a loajální. Ian je kluk od vedle, který má všech pět pohromadě, a  i když ví, kde by mělo být jeho místo, je schopný samostatně uvažovat. Jeho vývoj během příběhu mi neuvěřitelně vzal vítr z plachet a hrozně jsem mu fandila. Byla na něm krásně vidět rozpolcenost, kdy stál na pomezí mezi věrností kamarádovi a holce, která se mu líbí, ale všichni o ní tvrdí, že je to pomstychtivá lhářka. 

Lidé jsou kruté ovce

Some boys není kniha o znásilnění, přestože zrovna to tvoří hlavní zápletku. Some boys je o mezilidských vztazích a o tom, že lidé jsou ovce. Autorka velice dobře pracuje se školní hiearchiíí, kdy se všichni postaví za populárního chlapce místo toho, aby se vůbec zatěžovali s vyslechnutím dívky. Velkou pozornost získaly také Graceiny bývalé kamarádky, které se na základě drbu a holčičí zášti rozhodly svou kamarádku hodit přes palubu. 

Kromě daných vztahů mezi lidmi a toho, jak Grace všichni hromadně šikanovali (přestože se jich to nijak netýkalo), je kniha zaměřena i na předsudky. Grace se výrazně líčí, chodí v kožených věcech a krátkých sukních. Přestože je to její letitý styl oblékání, najednou se to otáčí proti ní a všichni opakují, že "si za to může sama". 

Rodiče

Velké množství (klidně bych tvrdila, že tak 3/4) YA knih odsouvá rodiče na vedlejší kolej a pracuje s nimi pouze v případě, kdy je to nezbytně nutné. Přesto v životě dospívajících rodiče stále hrají velice důležitou roli, která v YA chybí. (Nemluvě o tom, že pokud tam rodiče jsou, většinou se jedná o disfunkční rodinu.) 

Patty Blount to ale vzala z úplně opačného konce a rodiče v příběhu hrají velice důležitou roli. Graceina matka je jí neuvěřitelnou podporou. Kdykoli má Grace nějaký problém nebo panický záchvat, ona je tu pro ni. Pomáhá jí, chápe ji a podporuje. Oproti ní Ianův otec hraje spíše toho zlého policajta, který Ianovi dává domácí vězení a neustále ho zásobuje přednáškami o životě. Přesto je na něm vidět, že mu na jeho synovi opravdu záleží a že pro něj vždy bude oporou. 

Právě podobné věci jsou mezerou na poli YA knih. Chápu, že čtenáři chtějí číst dobrodružné a nespoutané lovestory, kdy hrdinové nejsou omezování rodičovskými pravidly, na druhou stranu nejsou to právě rodiče, kteří by nám měli ukazovat správnou cestu?

Jedno z dalších důležitých poselství knihy je, že by se člověk v rozhodování neměl řídit tím, co je pro něho nejsnadnější. Krásně je to ilustrované na Ianovi, který se rozhoduje, zda být na straně svého kamaráda a týmu, což by měl díky své loajalitě udělat, nebo se postavit na stranu holky, která se mu sice líbí, ale která si okolo sebe postavila neproniknutelnou zeď a tvrdí opak toho, co Zac.

Zároveň kniha dotýká něčeho, co bych nazvala důstojností. Grace je dívka, která se stala obětí násilného činu, který jí navíc nikdo nevěří a lidé ji nazývají nejrůznějšími jmény pro lehké dívky. Na druhé straně jsou její kamarádky, které se sami nabízejí klukům, ať už chtějí nebo je to ústupek jejich kamarádce. Toto je problematika, nad kterou by se spousta lidí této generace měla zamyslet. 

Ne všechno bylo dokonalé 

Byly věci, přes které jsem se nemohla dostat. První z nich bylo to, že Grace o svém znásilnění mluvila velice otevřeně a téměř na potkání byla schopná na někoho řvát "Znásilnili mě!". Nemám toho moc nastudovaného k této problematice, na druhou stranu znásilnění považuji za něco, co si lidé nechávají pro sebe, obviňují se apod. Nepředpokládám, že by na to Grace ve skutečném životě ještě takhle upozorňovala. Druhou věcí je její navázání vztahu s Ianem, což se odehrálo ani ne dva měsíce od daného incidentu. To už je ale poměrně psychologická otázka, do které bych se nerada pouštěla. 

***

Some Boys bylo neuvěřitelným překvapením a zároveň se dotýká velice aktuálního tématu, spojeného s kampaní #metoo. Patty Blount mě chytla nejenom svým stylem psaní, ale také syrovostí, se kterou je schopná podávat poměrně tabuizovaná témata. Nebudu si nic nalhávat, ale jako nejsvětlejší stránku vidím právě vztah hlavních hrdinů s jejich rodiči. 

Snažila jsem se tu shrnout hlavní témata, kterých se kniha dotýká, ale i přes délku této recenze jsem je neobsáhla všechna. Proto si dovoluji říct, že v Some Boys by si každý může nalézt něco, co ho zaujme, co ho zajímá a co ho dostane podobným způsobem jako mě.

Autor: Patty Blount; Vydáno v originále: 5. 8. 2014 (Some Boys); Vydání u nás: nevyšlo;  Počet stran: 339; Hodnocení na goodreads: 4.12 při 5 233 hodnoceních.

Někdy na konci jara jsem měla takové básnické období. Hodně jsem četla básničky, protože jsem to brala jako takovou jednohubku a zároveň mi pomáhaly vyrovnávat se s věcmi, co jsem v tu danou dobu řešila. Po Milk & Honey, Princess Saves Herself in This One s a pár dalších se mi do ruky dostala One.

One mi několikrát zlomilo srdce a zapsalo se mi do duše jako jeden z nejsilnějších příběhů, jaké jsem kdy četla. One netlačí na pilu, nechce vám předat nějaký srdceryvný příběh, kde by smutek a neštěstí tekly proudem hned z prvních stránek. Ne, Ona vyčkává, vypráví příběh o obyčejně neobyčejném životě. Vypráví o běžném životě, o tom, jak dívky žijí, co dělají a jak to dělají. Popisuje, jak poznávají svět, jak si najdou první kamarády a jak se snaží zažívat věci, které normální lidé berou jako samozřejmost.

One je jedinečný a nádherný příběh. Pokud jste někdy váhali, jestli se do knihy pustit, nebo vás dokonce odrazovala forma, jakou je podaná, určitě si to ještě promyslete. Vezměte ji do ruky, pohodlně se usaďte, přibalte si krabici kapesníčků a ponořte se do tohoto neuvěřitelného příběhu.

Už je to dlouho, co jsem přečetla nějakou knihu a je to ještě déle kdy jsem psala recenzi. Čtecí blok se se mnou táhl už opravdu dlouho a já se ho konečně rozhodla překonat. Nemohla jsem se začíst téměř do žádné knihy, co se mi doma váli v knihovničce. A tak jsem se uchýlila k těm anglickým. A ještě navíc od osvědčené autorky.

Proč nikdo nemiluje Arden tak jako ona jeho?

Od Leily Sales jsem kdysi četla Past Perfect, což se poměrně záhy stalo jednou z mých nejoblíbenějších knížek. Od její další knihy jsem tedy měla opravdu velká očekávání a musím uznat, že se víceméně naplnila. Přesto se mě několik věcí překvapilo. 

Oproti Past Perfect je kniha vyprávěna er-formou, což je něco, na co si velice špatně zvykám a zároveň nevyhledávám. V kombinaci s er-formou šlo ale něco mnohem překvapivějšího, tedy o to, že kniha je víceméně nedějová. Prřesto je vypravěč omniscientní, až mi někdy přišlo, že se toho ví více než samotná Arden, tedy hlavní hrdinka. 

Většina knihy se tedy zabývá Ardeninými úvahami o životě. O její nejlepší kamarádce Lindsay, za kterou Arden přejímá veškerou odpovědnost, o jejím příteli Chrisovi, který je sebestředně zaměřený na svou hereckou kariéru a Arden mu ve všem dělá oporu. A nakonec je to Peterovi, který píše blog Tonight the Streets Are Ours, jenž Arden pomáhá otevřít oči. 

Do čtení většiny YA conteporary se pouštím s předpokladem toho, že se bude jednat o love story. Obyčejná dívka potká dokonalého chlapce a bude z toho láska na celý život. Začátek této knihy to dokonce opravdu slibuje. Jenomže to není taková love story, jakou bychom čekali. 

Leila Sales nám tu předkládá příběh o přátelství a sebelásce, o hledání sama sebe a míry, do které nás ostatní potřebují. Tonight the Streets Are Ours není příběh o tom, jak zcela obyčejná dívka potká dokonalého chlapce a zamilují se do sebe. Je to příběh o tom, jak se naprosto obyčejná hrdinka zamiluje do světa i s jeho nedokonalostmi. Příběh o tom, jaká míra lásky k ostatním je únosná k tomu, aby nás samotné to nezničilo. 

Skvělé je, že Sales nezůstala pouze u Arden, ale vypráví příběhy i ostatních postav. Kniha je plná nejrůznějších střípků z minulosti, ať už se týkají přímo Arden nebo pouze ostatních. To nám pomáhá dotvořit si obrázek o tom, jakou roli Arden hraje v čím životě. 

Na internetu každý může být tím, kým chce 

Zároveň kniha dává poselství o tom, co je velice aktuálním tématem. Na internetu může být každý tím, kým chce. Příběhy vyprávěné na síti jsou přikrášlené tak, aby se lidem líbily a aby autora ukazovaly v dobrém světle. Arden ale překročí hranici mezi internetem a reálným životem a objevuje tenhle markantní rozdíl. A přestože Peter tvrdí to, co je napsané na blogu, Arden odhaluje pravdu a zjišťuje, že nikdy nic není takové jako se zdá. 

Zároveň i Arden se snaží tak trochu být někým jiným. Během jediné noci v New Yorku, kterou prožívá s Peterem, si vyzkouší život, který je tomu jejímu cizí. Život, který by mohla žít ve velkém městě, daleko od domova, život, kdy by se mohla starat  pouze o sebe. 

Tonight the Streets Are Ours je kniha pro každého. Dotýká se veliké škály témat, která jsou aktuální a důležitá. Je to kniha o přátelství a o lásce, o obětování, o životě a o dobrodružství. A nakonec zůstane pouze na čtenáři, co si z toho vezme. 

"You were promised a love story. And this is mine."

Autorka: Leila Sales; Vydáno v originále: 15. 9. 2015; Vydáno u nás: nevyšlo; Počet stran: 342; Hodnocení na Goodreads: 3.47 při 3 021 hodnoceních

Léto ráda začínám s knihami od Katie McGarry. Nevím proč, ale touhle dobou mé oko padne vždycky na ni. Předešlé tři knihy - Pushing the Limits, Dare You To a Crash into You se mi moc líbily, i když některé více než jiné. A první dvě dokonce vyšly i u CooBoo. Letos jsem se konečně rozhodla začít s její sérií Thunder Road a vůbec jsem neudělala špatně. 

Emily žije se svou matkou a nevlastním otcem. Se svým biologickým tátou, Elim, se potkává jednou za rok a i když je ohledně svého původu velice zvědavá, neudržuje s ním žádné vřelejší vztahy. Její matka Meg totiž nechce mluvit o minulosti. A tak Emily ví jen to, že její otec je členem motorkářského gangu a že v Kentucky ji nečeká nic dobrého. Oz je čerstvě po maturitě a těší se na práci v rodinné bezpečnostní agentuře. A co víc, nemůže se dočkat, až bude členem motorkářského klubu Reign of Terror. Členství v klubu je rodinná záležitost a jeho iniciace bude znamenat vzestup nejen ve společenském žebříčku, ale i zajištění budoucnosti. 

Nad Snowflake se ale stahují mračna. Olivia, Emiliina babička a Ozova "druhá máma", má rakovinu a umírá. A tak vystrojí pohřební party. Eliho chybou se ale stane, že Emily a její matka obdrží parte a vydají se do Kentucky na pohřeb. Nejen, že tam Emily zjišťuje, že má babičku, která je na pohřeb až moc živá, ale přinese s sebou spoustu problémů. Emily se chce zmocnit nepřátelský gang, a tak musí zůstat ve Snowflake, aby jí Eli mohl poskytnout ochranu. Ozova iniciace do klubu najednou závisí na Emilyině bezpečí. A Emily se snaží za každou cenu zjistit, kdo je ona sama a kdo je její rodina. 

Katie vypráví všechny své knihy stejně - ich formou ze dvou úhlů pohledu. Přestože tohle není má preferovaná forma vyprávění, Katie to fakt umí. Vypráví totiž z dívčího i klučičího pohledu. Kapitoly se pravidelně střídají a události se nepřekrývají, takže děj krásně plyne. A co víc, každý vypravěč je diametrálně odlišný a nedají se zaměnit. 

Emily je holka z města, která ví, co se sebou. Dokáže být drzá a velice tvrdohlavá, ale ví, kde jsou mantinely a na nikoho - kromě Oze - si nevyskakuje. Taky je svéhlavá a nenechá si nic diktovat. Oz má obrovské srdce a udělal by vše pro klub a lidi, které miluje. Tváří se jako správný bad-boy, nicméně kromě toho, že si občas užije s nějakou holkou, se spíš jen ohání ostrými slovy. Je až příliš loajální a neví, kde by měl přestat dělat to, co po něm chtějí ostatní, protože během svého vyrůstání v Reign of Terror nezažil nic jiného. 

Nečekaně jsem si obě postavy neuvěřitelně oblíbila. A nejen Oze a Emily. Zamilovala jsem si i všechny ostatní, protože Katie to prostě umí podat tak, aby mi postavy ukradly srdce. Katie není typ autorky, která by vám explicitně nutila některé postavy, protože mají být ty dobré. Katie čtenáři ukáže to dobré i to špatné a je nakonec na vás, jestli si tu postavu oblíbíte nebo ne. A já si je většinou oblíbím. 

Dějově se tam toho moc nestalo. Začátek se až příšerně táhl a já váhala, jestli se někdy rozjede. Prvních několik hodin příběhu zabralo obrovské množství stránek a nejsem si úplně jistá, jestli to bylo potřeba. Chápu, že autorka chtěla co nejdéle udržet prvotní tajemno, ale o několik stránek méně by tomu určitě neuškodilo. Pak se ale tempo trochu rozjelo, ale stejně byl příběh vystavěný spíše na dialozích a myšlenkových pochodech. Milovala jsem interakce mezi Ozem a Emily. Milovala jsem interakce mezi Olivií a Emily. A milovala jsem Eliho přehnanou starostlivost. 

Přestože se příběh snažil hrát na vážnější roli lží, motorkářských gangů, nebezpečí a intrik, do paměti se mi spíše vryla spousta úsměvných momentů. A ono to tak asi mělo být. Místo příběhu o těžkých osudech, nejisté budoucnost, nebezpečí a rodinných problémech, jsem si odnesla příběh o vytváření vztahů mezi lidmi, loajalitě, rodinných poutech a překonávání strachu. 

Katie dávám tradičně 4 hvězdičky. Oz a Emily budou mít u mě místo hned vedle Noaha a Echo, Beth a Ryana a také Isiaha a Rachel. A moc se těším na další příběhy z Thunder Road.

Celou tu věc s Charlesem Mansonem jsem nějak úplně nepobrala (kniha se dokonce původně jmenuje My Favourite Manson Girl, což i trochu smysl dává). Jako... byly to jediný zajímavý části příběhu, ale moc do něho nezapadaly a jestli tam byla nějaká podobnost mezi hlavní hrdinkou a Mansonovými děvčaty, bylo to uměle vytvořený autorkou (prostě se jí to v danou chvíli hodilo, tak tam připsaly několik detailů). 

Když už mluvím o hlavní hrdince, její jméno je Anna, na což jsem neustále zapomínala. Anna byla jako přehnaně inteligentní malé dítě. Jako ok, její myšlenkový pochody dávaly docela smysl a měla poměrně zajímavý smysl pro humor. Ale když došlo na činy, byla jako desetiletá rozmazlená holčička. A ostatní postavy byly... šílené.Nejhorší na tom bylo, že žádná postava k ničemu neměla motivaci. Prostě byly naprogramované, proto dělaly to, co chtěla autorka. Byly ploché, nevyvíjely se, byly otravné, demotivované, prostě hrůza. 

Abych vám to trochu přiblížila. Její matka je lesbička. S Anniným otcem se rozešli po tom, se Annina sestra, Deliah, natočila nějaký úchylný film, kde vařila vy-tušíte-co. Prý po tom už nikdy nemohla nic mít s žádným chlapem. Kromě toho ze všeho obviňuje Annu (dokonce i z toho, že má rakovinu) a vlastně jí řekla, ať se radši ani nevrací, protože to zhorší její nemoc - jako kdyby Anna byla radioaktivní nebo co. Deliah je raw-vegan-sugarfree-glutenfree-whatever barbína, kterou vůbec nic nerozhází. Je bezcharakterní, plochá a hloupá. Pak je tu slizoun Roger, u kterého jsem doufala, že bude nějaký super psychopat. Jenomže on byl fakt jenom ujetý slizoun. Dex byl fajn. Ale jenom proto, že takový měl být. Ve výsledku byl ale trochu trouba a ochočený pejsek. Jeremy, teen filmová hvězda, který byl sladký jako cukrová vata a jenom tak si oblíbil naši hlavní hrdinku. Pak tam byla ztroskotaná hollywoodská hvězdička, šílená nejlepší kamarádka a u toho bych raději skončila. 

"My first Manson girl was Leslie Van Houten, the homecoming princess with the movie-star smile. She was on death row at nineteen for putting a knife into the already-dead body of some poor, random woman fot rhe lamest reason that anyone gives for doing anything: all the other kids were doing it." - Preflight

Říká se, že tahle kniha by měla být o boření amerického snu. Měla by představovat, jak to vysněné LA je vlastně úplně jiné a ne tak skvělé, jak si lidé myslí. Pro mě to byla snůška nudných popisných scén, které na sebe skoro nenavazovaly. Umělý konstrukt něčeho, čemu autorka chtěla říkat příběh. Jenomže víc než polovina věcí neměla žádný význam, dále se na ně zapomínalo. A pokud se tam stalo něco významnějšího, neuvěřitelně se to nafukovalo (a pak to stejně nebylo tak důležité - protože nakonec tam nebylo vůbec nic důležitého). Ano, autorka má příjemný styl psaní, zajímavou slovní zásobu (i když si vždycky na několik desítek stran oblíbila nějaké slovo, které neustále opakovala), ale absolutně neumí předat příběh. Ale romantika tam byla až na konci (bez motivace, prostě jenom protože je to YA a romantika tam z nějakého důvodu má být). Tak dejme tomu, že proto ta jedna hvězdička. Za styl psaní a spoustu zajímavostí o Mansonovi.  

Vlastně bych neřekla ani popel, kdyby na konci bylo nějaké neočekávané rozuzlení. Jenomže nebylo. Nic se nevyřešilo, Anna prostě jenom odjela z LA. Předtím se ale rozhodla, že by se měla omluvit svojí matce (asi za to, že jí způsobila rakovinu). Taky, že by měla dělat všechno pro to, aby její BFF byla spokojená - takže klidně můžou šikanovat i někoho jinýho. A vlastně, že její život je nejlepší takový jaký je a všichni v něm jsou nejlepší takoví, jací jsou. End of the story. Ne, tohle bylo fakt špatný.