Rupi Kaur je poměrně hodně skloňované jméno. Její kniha Milk and Honey (poprvé self-ublished v roce 2014) se letos stala hitem internetu a na instagramu k dnešnímu dni (v tomto případě 7. 12. 2017) naleznete téměř čtvrt milionu příspěvků s hashtagem #milkandhoney. A to není zrovna málo. 

Většinu čtenářů okouzlila svými krátkými metaforickými básněmi, ve kterých by se poměrně těžko hledaly verše nebo další básnické figury, které se nás snažili naučit na základních a středních školách. Její rozklad básnické formy ale fungoval překvapivě dobře a získala si nesčetně fanoušků, kteří v jejích textech dokázali najít kousek sebe. Našli tam něco ze svého života, něco ze svých názorů, soucítili, plakali, smáli a rozjímali. A nebyl tohle vždy účel básní?

Na druhé straně je ale dostatek kritiky, která říká to, co je snad všem zřejmé - jedná se ještě vůbec o básně? Nejsou to jen náhodně složená slova za sebou oddělená entrem? Literární teorie ve škole nás naučila mnohé už jenom o tom, že básníkům se meze nekladou (co takový dadaismus?) a že téměř cokoliv může být vydáváno za báseň. Přesto tohle není tenhle případ - i když se tam dá najít spousta slabých míst, které působí jistou strojovostí a náhodností, většina básní opravdu předává nějakou myšlenku. A kouzlem je, že si ty texty může každý interpretovat úplně jinak.

Mě osobně si Rupi vůbec nezískala. Ano, některé básně se mi líbily a možná mi i něco daly, ale rozhodně ve mně nezanechaly nějaký hlubší dojem. Mnohem více než básně se mi líbily ty prozaičtější části, které byly ucelenější a dodávaly širší kontext tomu, o čem vlastně autorka mluví, přestože neztrácely svou metaforičnost. Chápu, že básně jsou koncipovány tak, aby v nich každý našel, co potřebuje, nicméně tenhle aspekt jsem postrádala.

V říjnu autorce vyšla další básnická sbírka, The Sun and Her Flowers, která opět zčeřila vody a přinesla s sebou velká očekávání. I přes velké rozčarování z první knihy jsem se rozhodla zkusit i tuto sbírku. Oproti té první mi přišla promyšlenější a ucelenější, nicméně pořád to nebylo to, co bych hledala.

V obou případech jako hlavní problém shledávám to, že autorka spoustu témat nakousne, ale nedokáže to dotáhnout dokonce. Především v The Sun and Her Flowers se mi líbilo, že autorka mluvila o svém dětství a poměrech v Indii a dalších východních zemí a zároveň se věnovala i problematice dívčí infanticity. Přesto tomu ale chyběl kontext, který by dokázal dotvořit atmosféru. Pro někoho, kdo o tom v podstatě nic neví, jsou to naprosto nic neříkající verše.

Rupi Kaur tedy pro mě stále zůstává záhadou. Tak nějak podvědomě tuším, proč si získala tolik čtenářů, na druhou stranu nejsem ten správný vzorek, který by je dokázal ocenit. Přesto nad ní nelámu hůl a s velkou zvědavostí se pustím i do jejích dalších sbírek.