středa 4. ledna 2017

Novoročni monoglog 2017

 

Právě sedím už docela dost dlouho ve škole a ještě dost dlouho budu. Asi právě kvůli tomu jsem se začala pitvat v tom, jak jsem si vedla - nebo spíše nevedla - v uplynulém roce. Asi už víte, že tyhle shrnutí nenávidím (ale hrozně ráda je čtu!) a že vždycky brečím nad tím, jak mi nic nevyšlo podle plánů. Ale asi mi to přijde prostě správný. Napsat vám, že vím, jak jsem hrozná. :D 
  • Splnila jsem svou Goodreads challenge! Paradoxně jsem přečetla ještě méně knih než loni, ale důležité je, že ji mám splněnou. Že ano? Nicméně jsem přesně splnila svůj cíl, tedy 30 knih. A dalo to dohromady 10 242 stran.  
  • Z toho byly jenom dvě do školy (protože Antickou obec jsem nečetla úplně poctivě), 4 recenzáky a bohužel jenom 5 v angličtině. Ale zase můžu říct, že jich 24 bylo pro radost, protože mě k nim nic nenutilo. 
  • Dvěma hvězdičkami jsem ocenila pouze Hrabala (sorry, my prostě nebudeme kamarádi), ale tři hvězdičky jsem dala 12 knihám a čtyři dostal stejný počet. Pět hvězdiček jsem si vážně šetřila, a tak je dostaly jenom 4 knihy. 
  • Blog jsem fakt zanedbávala, takže na něm přibylo jenom 24 článků. Ach jo, jsem hrozná. A z toho bylo 13 recenzí. 
  • Podařilo se mi dočíst 4 série a asi tak trojnásobek rozečíst. Nejvíc jsem četla dystopií a nasledovaly různé fantasy. Pak tu byl taky dvakrát steampunk, životopis Felicie Day, jeden Descartes, konečne jsem rozečetla Stopařova průvodce Galaxií a dala jsem si rereading Hostitele (a miluju ho snad ještě víc). 
Ale jako abyste si nemysleli, že 2016 byl fakt šílený rok a nic nebylo dobré. Naučila jsem se koukat na seriály. Což vlastně je asi to nejhorší, co mě mohlo potkat, ale budiž. Dokoukala jsem všechno, co je ze Supernatural, zkoukla těch pár dílů Star-Crossed (a brečela, že nejsou další díly) a teď neuvěřitelně žeru The 100. Byla jsem na několika koncertech (Mandrage jsem stihla hned třikrát a po SUM 41 jsem nemohla dva dny mluvit a týden chodit), jezdila jsem na závody do vrchu, byla dvakrát na Slapech (vždycky z jiné strany). Chodila jsem do kina (po Hackshaw Ridge mi bylo dost špatně) a poprvé byla v letňáku (a byla dost zima). Taky se ze mě stal aktivní řidič, byla jsem několikrát v Liberci (a neřídila tam) a vydržela jsem další rok v práci bez toho, aniž bych zabila zákazníky (až v Croppu na Čerňáku potkáte někoho se jmenovkou Kačka, klidně se ke mně hlaste, nezabiju vás, slibuju!). 

Když se na to tak kouknu, vlastně to mohlo být horší. O dost. Ale abych to zkrátila. Letos se opět chci polepšit, ale tak znáte to. Když se tak zahledím do budoucnosti, čeká mě toho poměrně dost, tak nevím, nevím, jak vůbec budu stíhat číst. Na druhou stranu, čím více toho mám na práci, tím víc čtu, tak třeba překvapím sama sebe? 

A BLOG MÁ SVŮJ VLASTNÍ INSTAGRAM! Alespoň ten by jako jediné místo mohl být stále aktivní! :) (A už si nechci zahlcovat soukromý profil knihami :D)

sobota 10. prosince 2016

Recenze: Tak padne náš svět


Tak padne náš svet
Tak padne náš svět se mi doma válelo už hodně dlouho. Řekla bych, že někdy od jeho vydání u nás, což už je nějaký ten pátek. Kdysi jsem četla docela dost recenzí, a tak jsem měla lehkou představu, co od toho čekat. A také jsem to dostala.

Kaelyn žije se svými rodiči na ostrově nedaleko kanadské pevniny. Jednoho dne ale začnou záhadně onemocňovat lidé a její otec mikrobiolog přijde domů se zprávou, že neví, co to způsobuje, jak to zastavit a také, že na to lidé začali umírat. Poté mají události rychlý spád. Na ostrově je karanténa, nikdo nesmí tam ani pryč. Vláda nabízí pomoc, ale to také nedopadne podle představ ostrovanů. Netrvá dlouho a ostrov je úplně odstřižen od světa... A ponechán vlastnímu osudu. Jak tohle může skončit?

Dystopických a posapokalyptických příběhů je obrovské množství. Autorům se ale stále daří přicházet s novými nápady nebo naopak těm ohraným dát nový originální kabát. Megan Crewe spadá spíše do té druhé kategorie. Ale přesto si s tím dokázala skvěle poradit a naservírovala nám originální, nápaditý a reálný příběh o zákeřném viru. 

Kniha je psaná formou deníkových zápisků, které jsou v podstatě nikdy neodeslanými dopisy kamarádovi hlavní hrdinky. Tenhle styl vyprávění je docela ošemetný a ne každému autorovi se podaří psát uvěřitelně. Megan Crewe se s ním ale poprala velice dobře. Není tam hromada dialogů, které by nám nepřišly v zápiscích uvěřitelné a zároveň jsme si neustále vědomi toho, že jde o deník. 

Kaelyn v nich často zabíhala do svých úvah. Hlavně ze začátku na ní bylo vidět, jak je zmatená a neví, co si má počít. Později se to ale začalo vytrácet a začala působit až moc klidně a racionálně. Ostatní postavy měly jasně vyhrazené role, kterých se autorka držela - někdo byl dobrý, někdo špatný, někdo flegmatický. Tím pádem se postavy zrovna moc nevyvíjely a spíš stagnovaly v předem vyhrazených kolejích. 

Nebýt zákeřného viru, kniha by mohla působit jako klasická YA oddechovka. Popisuje totiž především život hlavní hrdinky. I přesto ale dává zajímavý náhled na potenciální situaci, že by se něco podobného stalo. Jenom je škoda, že se více nezajímala o osudy ostatních lidí, kteří umírali a opouštěli své domovy. Právě kvůli tomu, že tam chybí tahle naturalistická stránka, dystopie by mohla být vhodná i pro trochu mladší čtenáře než třeba krvavé Hunger games. 

Tak padne náš svět je rozdělen na tři části dle toho, jak se vyvíjí situace. První popisuje začátek nemoci, druhá karanténu na ostrově a poslední vývoj situace na ostrově, kdy lidé začínají ztrácet naději. Celkově je kniha ale psaná hrozně hezky a přirozeně. Nemusí ale sednout každému, protože se v ní mluví takovým tím "mládežnickým" polospisovným jazykem. Některá slova jsou tam vyloženě počeštěná, což může trochu rozčilovat. Nicméně je hrozně jednoduché se do knihy začíst a nakonec se bude číst vlastně úplně sama. 

Osobně jsem od knihy čekala přesně to, co se mi dostalo. Hlavně mám hrozně ráda tyto apokalyptické knihy. A zrovna ty, kdy lidstvo napadne nějaká zmutovaná nemoc, patří mezi mé oblíbené. Možná právě kvůli tomu, že se takovému příběhu dá lehce uvěřit. Za mě je to tedy lepší průměr a okamžitě se dávám do pokračování!

Autorka: Megan Crewe; Série: Padlý svět, 1. díl  Vydáno v originále: 24. 1. 2012 (The Way We Fall);Vydání u nás: 3. 4. 2012; Počet stran: 312; Hodnocení na goodreads: 3.68 při 6 693 hodnoceních.

pondělí 5. prosince 2016

Recenze: Punk 57

Punk 57
Penelope Douglas mnohým z vás není neznámá. Já jsem do ní však šla úplně naslepo a rovnou můžu říct, že se k ní ještě vrátím. A pravděpodobně více než jednou. 

Misha a Ryen jsou nejlepšími přáteli. Spřízněnými dušemi, které si říkají všechno a naprosto si důvěřují. Nikdy se ale nesetkali. Když došlo k omylu a jejich učitelky je spárovali na dopisovaní, nikdo netušil, že si budou tak rozumět. A že si nikdy nepřestanou psát. 

Pak se ale setkali. A Misha zjistil, že jeho představy o Ryen se diametrálně lišili od toho, co očekával. A že to, co vidí, nenávidí. 

Když ho smutné události dostanou do bydliště Ryen, nedokáže to nechat jen tak. Proto se s falešnou identitou přihlásil do její školy. A dělá jí ze života peklo. Ona ale není ten pravý důvod, proč se zjevil v cizím město. Pro něco si přišel. A neodejde bez toho. 

Na Goodreads je tato kniha zařazená mezi NA, nicméně já se staromódně držím toho, že je to YA, jelikož to nesplňuje podmínku o univerzitním prostředí. Nicméně nám tím na goodreads chtějí naznačit, že je v knize sex. Celkově jsou tam asi čtyři (možná pět) intimní scény, které toho představivosti sice moc nenechává, nicméně všichni jsme si vědomi toho, že i středoškoláci spolu spí, proto by nás to nemělo rozházet.  

Kniha je psána velice příjemně, autorka si nebere servítky a sprostá slova tam občas lítají jedno za druhým ale co, alespoň je to trochu víc ze života. Také tam není moc složitých popisů a kromě uvádění do děje a nějakých vnitřních monologů hlavních postav, je tam velké množství dialogů, díky kterým kniha opravdu rychle ubíhá. 

"We were perfect for each other. Until we met."

Jako zápletku nečekejte nic zásadního. Ryen se snaží proplouvat životem, dokud se tam neobjeví velice tajemný kluk, který jí nedá pokoj. Vlastně celou dobu sledujeme takový trochu obměněný love-hate vztah, kdy Ryen neví, kdo je ten tajemný nováček, co si chodí do školy jako do houslí. Autorka se tam ale snažila dát velkou dávku tajemna, což jí většinou vyšlo dost dobře. Nicméně, je to jen okrajová záležitost a věřím, že většina čtenářů se bude zaměřovat spíše na vztah mezi hlavními postavami. 

Kniha je vyprávěna z pohledu obou hlavních protagonistů a jejich vyprávění v první osobě se nepravidelně mění. V první kapitole se seznámíme s Mishou. Misha má vlastní kapelu, píše texty a je tak trochu asociální. Má mladší, velice nadanou a pracovitou sestru Annie, nicméně jeho vztahy s otcem nestojí za nic. Oproti tomu je tu Ryen. Mladá roztleskávačka, která se zdá být prototypem středoškolské mrchy, která se cítí být včelí královnou a všechny mimo její úl chce potopit. Jenomže uvnitř je to nepochopená dívka, která se snaží někam zapadnout a celý její život je jedna velká přetvářka. Ostatní postavy se drží velice známé šablony: nejlepší kamarádka je mrcha, potenciální přítel proutník, kamarád gay, emo kluk z výtvarky, super cool kolegové z kapely. rodiče se tam v podstatě neukazují a tak dále, dále, dále. 

"I know it's pathetic to want a place among other people, and I know you'll say it's better to stand alone and be right than stand in a crowd and be wrong, but... I still feel that need all the time. Do you ever feel it?" 

Punk 57 je knihou, od které jsem nic nečekala a dostala toho opravdu hodně. Nešlo jen o zápletku nebo hlavní postavy. Hlavním tahounem bylo obrovské množství myšlenek, které čtenáře zasáhnou a on nad nimi musí zapřemýšlet. Plusem je, jak autenticky se autorce podařilo vykreslit postavy. Věřím tomu, že každý byl někdy Ryen a že se každý někdy cítil jako Misha. Nepochopený, ztracený, jiný než všichni ostatní. Tahle kniha nepředává jen neotřelý (alespoň pro mě, protože toho v tomhle žánru nemám tolik načteno) příběh. Každý Mishův text předává nějaké poselství. Ryen vám říká, že je jedno jací jste, protože jste to vy a to je nejdůležitější. A že nakonec bude dobře. 

Knize dávám čtyři hvězdičky, protože to autorka totálně pohnojila extra kýčovitým epilogem, který tam prostě být neměl. Celkově mám problém s epilogy ve smyslu "za X let", ale tenhle byl snad nejhorší, jaký jsem četla. Jinak ale knihu doporučuji všem, kteří si chtějí přečíst skvělý příběh, který je reálný až z toho mrazí, a zároveň se nebojí nějakých těch sexuálních scén. A epilog přeskočte. Jenom pro jistotu. 
Autor: Penelope Douglas; Vydáno v originále: 21. 10. 2016 (Punk 57); Vydání u nás: nevyšlo;  Počet stran: 371; Hodnocení na goodreads: 4.28 při 8 768 hodnoceních.

čtvrtek 1. prosince 2016

TIPY na čtení v angličtině

Letos jsem čtení v angličtin hodně flákala, a tak bych to příští rok ráda napravila. Někdy loni jsem sem dávala seznam několika anglických knih, které bych si ráda přečetla, ale v podstatě žádnou jsem za ten více než rok nezvládla (vlastně žádnou, haha, prostě celá já :D)

Proto tedy aktualizuji svůj anglický to-read list a zároveň doufám, že vás třeba nějakými knihami inspiruji. Protože mám pocit, že se mezi nimi najde i skrytý poklad!

The Inexplicable Logic of My Life The Chemist Extreme Makeover Black Heart Blue Glitter
The Inexplicable Logic of my Life, Benjamin Alire Sáenz. Protože prostě Sáenz. Must read pro fanoušky Ariho a Danteho a také Last Night I Sang the Monster. 

The Chemist, Stephenie Meyer. Protože je to pro dospělé. A adult jí jde o dost lépe než YA.

Extreme Makeover, Dan Wells. Protože jsem četla Partials a furt jsem se z toho nevzpamatovala. 

Black Heart Blue, Louisa Reid. Protože jsem četla recenzi u Luu. A protože je to dle ní prostě skvělý. A Luu, tý prostě věřím. 

Glitter (Glitter Duology #1), Aprilynne Pike. Protože každý chce číst o dealování drog ve Versailles. A i když vás to nebere, přečtete si tuhle recenzi u Nofreeusernames. Pak vás to brát bude.

American Girls Scarlett Epstein Hates It Here Love & Gelato Georgia Peaches and Other Forbidden Fruit Punk 57
American Girls, Alison Umminger. Protože obálka. Fakt, teď mi došly důvody. 

Scarlet Epstein Hates it Here, Anna Breslaw. Protože fanfiction a Scotty Epstein. Ale to vám vysvětlovat nebudu. :D 

Love & Gelato, Jenna Evans Welch. Protože léto a tady je zatracená zima. 

Georgia Peaches and other Forbidden Fruit, Jaye Robin Brown. Protože GLBT. A ten název mě prostě baví. 

Punk 57, Penelope Douglas. Protože to právě čtu a není to NA. Prostě ne. 

pátek 4. listopadu 2016

Recenze: Pasažérka

Pasažérka (Passenger, #1)Příběhy o cestování časem nepatří mezi mé nejoblíbenější. Často totiž zabředávám do složitých úvah ohledně toho, jak to může fungovat, a hlavně proč to fungovat nemůže. Na toto téma opravdu nejsem vděčný čtenář - spíš neunavitelný hnidopich. Naštěstí ale mohu říct, že mě v těchto ohledech Pasažérka opravdu překvapila. Ale v některých už méně.

Etta je nadaná houslistka. Celý svůj život si jde za svým cílem a svou pozornost upíná ke svému debutu. Netušila však, že její uzavřená a trochu podivná matka má tajemství, které se jí brzy začte týkat. Když při koncertu zaslechne zvuk, který nikdo jiný neslyší, události začnou nabírat obrátky. 

Etta zjistí, že ona i její matka zdědily vzácnou schopnost cestování časem. Ale místo toho, aby si Etta užívala svou nově objevenou schopnost, čeká ji nelehký úkol - aby mohla zachránit svou matku, musí najít ztracený astroláb své rodiny. 

Čtenář je do děje knihy vhozen bez jakéhokoli vysvětlování. Poměrně pomalu se dozvídá, kdo je Etta, ale její matka zůstává jen rozmazanou čmouhou na pozadí příběhu. Proto kniha působí zmateně a člověku trvá, než se zorientuje. Později si ale vše najde své místo a čtenář se může soustředit i na ostatní aspekty příběhu, které tolik zmatené už nejsou. Po aklimatizaci na prostředí příběhu se totiž příběh stává akčním a napínavým. Jedna scéna střídá druhou a hrdinové se zastavují jen v tom případě, že jim něco nevychází podle plánu.


"Brána do průchodu se třpytila jako světelná zeď přesně tam, kde se řeka dotýkala břehu. V jejím povrchu zůstala zčeřená kola, jako by bránou právě někdo prošel." - str. 192

Kniha je psaná er-formou z pohledu obou hrdinů. Autorka nám tedy nabízí pohled do hlavy Etty i jejího přítele Nicholase. Oba pohledy se od sebe zase tolik nelišily, ale autorce se povedlo je odlišit dost na to, abychom na první pohled věděli, v čí hlavě se zrovna nacházíme. 

Mrzí mě ale, že si autorka nedala moc práce s dohledáváním reálií a že nedala větší prostor ostatním časovým obdobím. Cestování v čase se stalo trochu zmateným a jediné, podle čeho jsme se mohli orientovat, je název místa. Jako největší nedostatek vidím to, že všichni mluvili stejně a všichni si bez problémů rozuměli; nikomu nebyl divný přízvuk, nedocházelo k žádným nedorozuměním ohledně slov, jejichž využití se měnilo s dobou. V žádném případě bych to ale nechtěla připsat překladu, protože ten byl velice povedený a vůbec nic mě v něm nerušilo. 

"Vždycky, než přiložila smyčec ke strunám, dostalo všechno kolem na moment krystalickou podobu. Kdysi pro tu chvíli žila. Pro okamžik, kdy se její soustředění obrátilo dovnitř a všechno kolem zmizelo. Pro váhu houslí na rameni a hřejivé světlo reflektorů, které jí zaclonilo výhled do hlediště." - str. 34

Etta jako hrdinka mi nebyla moc sympatická. Ze začátku byla hodně naivní, ale to se velice brzy změnilo a začala se chovat neuváženě a do všeho se vrhala po hlavě. Na celou situaci se dívala až moc racionálně, což dle mého není v dané situaci možné. Celkově bych ji mohla zařadit do kategorie "všechno vím, všechno znám", což je tip lidí, které nemůžu vystát. Její protějšek Nicholas byl srdcem i duší hrdina, ale jeho neustálá sebelítost a opakování, jak měl těžký život, protože je tmavé pleti, se rychle ohraje. Společně jim to ale docela ladilo a jejich povahy se smísily do poměrně příjemných hrdinů, kteří spolu dokáží spolupracovat, mluvit a dělat něco smysluplného. 

Mé racionální já mi říká, že romantika by do příběhu o záchraně světa a rodiny patřit neměla. Bohužel autorka nebyla stejného názoru, a tak velice často zabředává do rozsáhlých úvah o citech, které mezi sebou chovají hlavní hrdinové. Na můj vkus to bylo zbytečné zpomalování příběhu, protože zatímco si opakovali, jakou mají smůlu, že jsou každý z jiné epochy, mohli dělat něco užitečnějšího a zajímavějšího.

Pasažérka je rozhodně originální a velice povedená kniha. Autorka cestování časem pojala velice dobře, a přestože mi nějaké skutečnosti trochu ucházely nebo jsem s nim nesouhlasila, byla jsem spokojená. Podívat se do různých epoch a měst (Paříž, New York, Londýn, Damašek...) bylo zajímavé, ale ráda bych se dozvěděla více  detailů o jednotlivých místech. Hrdinové mi úplně k srdci nepřirostli a jako největší mínus vidím romantiku, které v příběhu bylo více než dost. 

Knize dávám tři hvězdičky a doporučila bych ji všem, kteří mají rádi akční, dobrodružné příběhy o cestování čase s pořádnou dávkou romantiky. 
Autorka: Alexandra Bracken; Série: Pasažérka, 1. díl  Vydáno v originále: 5. 1. 2016 (Passenger); Vydání u nás: 31. 10. 2016; Počet stran: 408; Hodnocení na goodreads: 3.88 při 3 487 hodnoceních.

Mnohokrát děkuji nakladatelství CooBoo za poskytnutí recenzního e-booku! Knihu si můžete koupit na jejich stránkách!  

středa 19. října 2016

Knihomolovo léto

Nejvíce čtu v létě. A protože jsem pokořila čtvrtý semestr už v půlce června, měla jsem tři a půl měsíce prázdnin. A kromě jiného jsem se ho rozhodla vyplnit čtením. Za tu dobu jsem přečetla 17 knih (fajn, teď mě to taky dost překvapilo!) a většinou jsem měla opravdu šťastnou ruku, protože se mi většinově opravdu líbily! 

Největší radost mám z toho, že se mi podařilo dočíst hned 4 série. Rozečetla jsem jen dvě, pouze 4 knihy byly v angličtině, mám tu jeden životopis, 5+1 dystopíí, 2 steampunky, 2 fantasy, dva díly sci-fi a 4 contemporary.

              

NEJLEPŠÍ KNIHA LÉTA
The Night We Said Yes - Lauren Gibaldi
Protože to bylo úžasné, skvělé a dokonalé a byla jsem do toho úplně neuvěřitelně zažraná. Hrdinové úžasní, styl psaní přesně pro mě, příběh tak akorát. Nemohla jsem se od toho odtrhnout a budu se opakovat, ale je to prostě must read pro všechny, kteří mají rádi uvěřitelné contemporary.

NEJHORŠÍ KNIHA LÉTA
Where the Road Takes Me - Jay McLean
Kniha o roadtripu, která vlastně ani není o roadtripu a vy už od začátku víte, jak to skončí. Vlastně jsem od toho nic moc nečekala, ale o to to bylo horší zklamání. Bylo tam hrozně moc klišé (ať už první setkání budoucího páru nebo staré dobré "tahle holka se mnou chodí čtyři roky do školy, ale nikdy jsem si jí nevšiml").

NEJLEPŠÍ AKCE
Dědička ohně (Skleněný trůn #3) - Sarah J. Mass
SJM to prostě umí a vy to všichni víte. A v tomhle díle bylo té akce opravdu víc než jsem čekala. A taky tam byla řada nových postav, které jsem si více či méně zamilovala. (U té více počítejte Manon, protože je to ta nejlepší kick-ass hrdinka, jakou jsem kdy poznala. U té měně počítejte Jeřába, protože mám ráda drsné chlapy - jenomže ti, kteří se tváří drsně, ale pod skořápkou jsou milí/starostliví/oddaní se nevyrovnají kick-ass hrdince, které jsou všichni úplně u zadku.) 

NEJNUDNĚJŠÍ KNIHA
Ignite me (Shatter me #3) - Tahereh Mafi
Četla jsem to fáááákt hrozně dlouho. A i s velkou pauzou se mi nepodařilo najít to kouzlo a prostě mě to nechytlo. Kromě Kenjiho (TEAM Kenji) bych všechny zastřelila a Juliette jako první, protože byla tak hrozně, hrozně, hrozně moc nesnesitelná... 

NEJROMANTIČTĚJŠÍ KNIHA
Ignite Me (Shatter me #3) - Tahereh Mafi
... a celou dobu řešila jenom to, jak se rozejít s Adamem a jak to dát správně dohromady s Warnerem... a celkově se všechno motalo kolem toho. Takže ano, tahle kniha mi přišla jenom o lásce a přestože nebyla zrovna romantická, pro mě to nejromantičtější kniha léta, protože si z toho vlastni nic jiného než tu romanci - a Kenjiho vtípky - nepamatuju. 

NEJLEPŠÍ ZAKONČENÍ SÉRIE
Goliáš (Leviatan #3) - Scott Westerfeld
Westerfeld je prostě génius a jeho Leviatan jsem si úplně zamilovala. A jeho zakončení Goliáše bylo až moc dobré, protože Deryn a Alekem nezachránili svět, ale zachránili sami sebe a celkově to bylo hodně o tom, jak ti dva dospějí. A oni dospěli a fakt to bylo skvělé. 

NEJBLÁZNIVĚJŠÍ JÍZDA
Stopařův průvodce po Galaxii - Douglas Adams
No, musím něco dodávat? Kdo četl, ví. Kdo nečetl, ať si přečte. End of the story. 

HRDINKA LÉTA
Felicia Day, Jak (ne)být divný na netu - Felicia Day
Chtěla jsem sem dát Manon, ale o té jsem se vypsala už výše. Takže hrdinkou léta je Felicia Day ze své vlastní knihy. Protože kdo jiný by měl být hrdinkou léta, když ne někdo, kdo u sebe doma natočil celý seriál? Nebo někdo, kdo v Lovcích duchů hrál úplně dokonalou postavu Charlie? Anebo... někdo kdo miluje počítačové hry a nestydí se za to? 

HRDINA LÉTA
Rafael, Last Night I Sang To The Monsters - Benjamin Alire Sáenz
Důležité je říct, že není hlavním hrdinou knihy. Ale naopak je jednou z nejlepších a nejinspirativnějších postav, o kterých jsem kdy četla. Jeho postava měla duši. Navíc tuhle knihu opravdu doporučuji, protože je to něco úplně jiného a opravdu chytne za srdce.

PÁR LÉTA
Eleanor a Park, Eleanor & Park - Rainbow Rowell
Protože jsem konečně okusila kouzlo knih od Rainbow Rowell a protože je to jeden z nejsympatičtějších a nejuvěřitelnějších párů ever. A i když byla Eleanor občas trochu na zabití a Park a měl úplně svatou trpělivost, byl to hezký pár. Skvělý pár. 

úterý 13. září 2016

Recenze: Last Night I Sang to the Monster

Last Night I Sang to the MonsterOd Benjamina Elira Sáenze jsem četla už Aristoteles and Dante Discover The Universe. Česky i anglicky a v obou jazycích to bylo úžasné. Mělo to zajímavé a hluboké postavy, spoustu zajímavých myšlenek a něco, co vám hrozně hrálo na city a nutilo vás číst dál. Po přečtení druhé knihy od tohoto autora jsem přesvědčená o tom, že to něco, je prostě v něm. A on to prostřednictví svých příběhů posílá dál. 

Zach je alkoholik. A nějakým způsobem se ocitl v protialkoholní léčebně. Skoro nic si nepamatuje, pouze útržky ze svého ne úplně šťastného života a dětství. Vzpomínal si na svého otce, který pil, na matku s depresemi, drogově závislého bratra Santiaga a láhve alkoholu, které byly jeho nejlepšími přáteli. A ze všeho nejvíc se Zach bojí vzpomínání. Ví, že se muselo stát něco hrozného. Něco, co ho v osmnácti letech dostalo do léčebny. Zach se ale hrozně moc bojí, co to mohlo být...

Kniha je zasazena do neobvyklého prostředí rehabilitačního centra. Jsou v ní scény ze soukromí Zacha, jeho sezení s terapeutem i různé skupiny, kdy spolu mají komunikovat její účastníci. Drtivá většina příběhu se ale odehrává v Zachově hlavě. Zabývá se svými pocity a tím, že nechce mít pocity a nechce si na nic vzpomenout. Především vás ale nutí přemýšlet o sobě. Může se to zdát jako příběh, který je pouze o hlavním hrdinovi. který se bojí světa, ale ve skutečnosti je to sonda do duše každého z nás. 
Some people have dogs. Not me. I have a therapist. His name is Adam. 
I’d rather have a dog.
Kniha nemá nějakou zásadní zápletku a už od začátku tušíte, jak to vlastně dopadne. Přesto je to emocionální horská dráha. Budete hltat jedno slovo za druhým a budete fandit všem hrdinům. I těm, kteří tam jsou jen okrajově. Protože hned po pár stránkách vám na všech začne záležet. Budete jim fandit a prožívat všechny vzestupy a pády. Protože Sáenz dokáže popsat postavy do hloubky. Dokáže z nich udělat opravdové lidské bytosti, které mají city a rozhodně nejsou dokonalé. Naopak jsou ztracené ve svém životě i ve své hlavě a snaží se najít smysl své existence. 

Kromě Zachova příběhu jsou vyprávěny i příběhy jeho spolubydlících. Sedmadvacetiletého Sharkeyho z bohaté rodiny a třiapadesátiletého Rafaela, který má své vlastní příšery. Nejúžasnějšími a nejhlubšími momenty celého vyprávění jsou  právě ty scény s Rafaelem. Místy jsem měla pocit, že autor vypráví spíš osud Rafaela. To ale bylo jedině dobře, protože Rafael je jedna z nejúžasnějších, nejhlubších a nejinspirativnějších postav, o kterých jsem kdy četla. 
„Rafael?”“Yeah?”“Do we all have monsters?”“Yes.”“Why does God give us so many monsters?”“You want to know my theory?”“Sure.”“I think it’s other people who give us monsters. Maybe God doesn’t have anything to do with it.”
Last Night I Sang to the Monster mě ještě více přesvědčila o genialitě autora a o tom, že je jeho styl nejen zvláštním způsobem vytříbený, ale také neuvěřitelně jedinečný. Celé jeho knihy jsou hodny citování. Sází tam jednu hlubokou myšlenku za druhou a čtenáře opravdu donutí přemýšlet. Nejen nad příběhem, ale také na sebou samým. Je to, jako by vám viděl přímo do duše, přestože vás nezná. A právě tohle by měly dobré knihy dělat. Být nám vlastními terapeuty, donutit nás vnímat sebe samé, zaměřit se na vlastní nitro a pomoci nám porozumět. Sobě, ostatním, světu. 

Tento příběh mě dostal do kolen. Do poloviny jsem si hrála na drsňáka a dělala, že mě to nemůže rozházet. Nakonec se tam ale udělal ten emocionální předěl, kdy se zbortily všechny mé zábrany a já už nemohla předstírat, že se mě příběh nedotýká. Dotýkal. Během čtení jsem si prošla snad všemi fázemi - hněvem, lítostí, radostí, soucitem, úlevou, napětím, dojetím, smutkem i radostí. A to u mě dokáže jen málo knih.

I have it in my head that when we're born, God writes things down on our hearts. See, on some people's hearts he writes Happy and on some people's hearts he writes Sad and on some people's hearts he writes Crazy on some people's hearts he writes Genius and on some people's hearts he writes Angry and on some people's hearts he writes Winner and on some people's hearts he writes Loser. It's all like a game to him. Him.God. And it's all pretty much random. He takes out his pen and starts writing on our blank hearts. When it came to my turn, he wrote Sad. I don't like God very much. Apparently he doesn't like me very much either.

Hodnocení mi balancuje mezi pěti a čtyřmi hvězdičkami. Celá kniha byla naprosto úžasná a geniální. Nicméně to někde kolem poloviny začalo stagnovat na nějakém neurčitém bodě a mohlo to trochu nudit. Také jsem si musela uvědomit, že musím číst názvy kapitol (což běžně vůbec nedělám), protože jinak mi vyprávění nebude dávat smysl. Dávám tedy čtyři hvězdičky a knihu doporučuji všem. Úplně všem. A až to dočtete, zapřemýšlejte nad tím, co Bůh napsal na vaše srdce. 
Autor: Bejamin Alire Sáenz; Vydáno v originále: 1. 9. 2009 (Last Night I Sang To The Monster); Vydání u nás: nevyšlo, ale fakt by mělo!; Počet stran: 239; Hodnocení na goodreads: 4.18 při 3 634 hodnoceních.