Předurčený je poměrně příjemná urban fantasy pro nenáročné. Zkušenějšímu čtenáři, který už má nějakou tu urbanku za sebou, tenhle příběh nebude úplně stačit a při nejlepším jej bude považovat za relativně lepší průměr. Přesto je Alex Verus velice obstojným úvodem do žánru a tou pravou volbou pro nepříliš náročné a zkušené čtenáře.

Předurčtený vypráví příběh Alexe Veruse, který je věštcem. Dokáže nazírat budoucnosti a přizpůsobovat své činy tomu, aby přežil. A jeho život rozhodně boj o přežití je, protože se dokázal mnoha lidem zprotivit. Rozhodně nepatří mezi mágovskou smetánku a ani nechce - jeho vyvrhelské postavení mu vyhovuje víc než dost. Bohužel ale ve světě mágů začne být povolání věštce dost populární a hned několik dobrých i špatných stran si ho chce najmout. Na téměr určitě sebevražedný úkol.

Benedict Jacka vytvořil především akční a nijak náročný příběh. Psaní je plynulé a jasné, žádné kostrbaté kudrlinky nebo metafory. Největší část je věnovaná akci hned v závěsu s vnitřními monology a úvahami, ve kterých ale občas byl problém se zorientovat. Zápletka je jasná, přímočará a ať už jsme se v příběhu setkali s čímkoli, na devadesát procent to mělo nějakou další roli v příběhu. 

S tím souvisí také skutečnosti, že mi v příběhu chyběl širší worldbuilding. Jako svět se to tvářilo velice zajímavě, ale autor mnoho věcí nechával nevysvětlených a pokud na něco neměl odpověď, velice okatě to odmávl. V neprospěch knihy (a pravděpodobně celé série) také hraje většinová absence nejrůznější havěti. V podstatě se seznamujeme jen s mágy a živly, s ničím víc jsme se nesetkali, což mi při nálepce urbanky přidje jako škoda.

Nicméně autor pracuje s poměrně zajímavým konceptem dělení mágů na světlé a temné. Přístup k dobru a zlu, který si propůjčuje slavný a pravděpodobně nevyřešitelný spor nature vs. narture (a k tomu i některé další antropopsychologické teorie), je poměrně osvěžující, ale opět trochu nedotažený. Hranice dobra a zla působí velice ostře vymezená a prostor pro propustnost je téměř nulový.

Hlavním plusem jsou líbivé charaktery, které už od začátku mají potenciál, abyste si je oblíbili. Záleží víceméně na čtenáři, zda je to pro něj plus nebo mínus. Na mě působili velice uhlazeně a jak již bylo zmíněno, distinkce dobra a zla byla velice ostrá. U žádné postavy jsme ale nezabruslili více do jejich duše, a tak zbylo mnoho otázek. Přesto byly postavy hlavním držákem příběhu, ačkoli se v nich občas trochu špatně orientovalo.

Hlavní překážku pro mě představoval fakt, že mi příběh v mnoha ohledech připomínal Kroniky železného druida. Alex vlastní obchod s věšteckými předměty, kamarádí se s živly, magickou moc si musí někde vypůjčovat a není mezi ostatními zrovna oblíbený. Najede si kamarádku-učednici, lidé ho chtějí zabít nebo využít pro špinavou práci a taky se většinu života skrýval. Díky tomu mi do hlavy neustále lezlo jméno Attica a velice dlouho jsem se nemohla srovnat s tím, že ten příběh je podobný, ale o level níž. 

Pokud to shrnu, Předurčený je skvělým úvodem do seznámení s žánrem urban fantasy. Není nikterak složitý a jako příběh je plynulý a líbivý. Náročnějším čtenářům ale nemusí stačit, je to tradiční odpočinková literatura, která podává velice přímočarný a plynulý příběh bez zbytečných kudrlinek.

Autor: Benedict Jacka; Série: Alex Verus #1; Vydáno v originále: 1. 2. 2012; Vydání u nás: únor 2020 (Předurčený; Fantom print); Počet stran: 320; Hodnocení na goodreads: 3.89 při 20 852 hodnoceních.

Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji nakladatelství Fantom print. Knihu si můžete objednat na jejich eshopu.

Odměna z pekla je kombinace westernu a temné fantasy s horovými prvky. Přestože v příběhu hraje důležitou roli peklo, nenajdete v něm žádné náboženské konotace a tradiční roli pekelných démonů převzali požírači mrtvol ghúlové. Když si vezmete samotné téma knihy - westernové městečko posedlé létajícím démonem, ve kterém vládne anarchie a hloupí, ale hladoví ghúlové, zní to jako parádní slátanina. A ona to také slátanina je, nicméně to byl účel autorského dua. (Na druhou stranu, mimozemský western naverboval Daniela Craiga, takže...). Jinak by také do věnování nepsali, že je to pro "fanoušky braků". Téma a jeho absurdita je tedy naprosto v pořádku a můžeme se přenést k dalšímu bodu programu. Zpracování.

Pokud absurdní téma odfajvkujeme jako přínos pro příběh a přidáme k tomu povědomí autorů o tom, že možná trochu uletěli, a ani v nejmenším Odměnu z pekla nechtějí vydávat za seriózmí fantasy počin, hlavním kamenem úrazu je samotné zpracování. A to hned z několika důvodů.

Kniha je velice rychlá, má až neuvěřitelný spád a zaměřuje se jen na tři základní věci - popisy prostředí, přímá řeč, popisy akce. Chybí nám zde hlubší motivace postav, jejich charakterové vlastnosti a nějaká filosofie světa. Smutné je, že nejsilnější stránkou jsou popisné části, které jsou často velice grafické a poutavé. Přímá řeč je potom omezena na nadávky, sprostá slova a nezajímavé rychlé výměny instrukcí mezi hlavními hrdiny. Akce už je pak jen velký chumel chaosu.

Skutečnost, že knihu napsalo autorské duo, mě vede k zásadní myšlence - jeden z autorů umí psát a ten druhý ne. Místy je kniha totiž velice chytlavá a čtivá, nutí čtenáře pokračovat a čtení se stává příjemnou a dokonce bych řekla i napínavou záležitostí. To však záhy střídá záplava sprostých slov, neumě vystavěné dialogy a útržkovité konání postav, kterým chybí motivace a širší kontext.

Díky tomu je problém si vytvořit vztah s jakoukoli postavou. Nemluvě o tom, že jich ke konci knihy přibyde obrovské množství a čtenář se v tom ztratí už definitivně - a mám podezření, že se v tom ztratili i autoři samotní. Postavy sledujete za neprůstřelným plexisklem a příběh působí spíše jako groteska, kde je vám jedno, jestli někdo umře, hlavně, že se pobavíte. A pobavit se určitě můžete, knihou proplouvají trefná a vtipná přirovnání a vtípky, bohužel se to zhruba od poloviny začne cyklit a humor začne být ohraný. Díky bohu, alespoň se sprostými slovy se dvojice vyřádila už na začátku, a tak těch nemilých oslovení lehkých dam postupně ubývá.

Když to shrnu, Odměna z pekla má povedenou, originální a absurdní myšlenku, která ale ani v nejmenším nevyužila potenciál. Na místech, kde by se dalo pracovat s výstavbou světa, charaktery postav a pořádnou dějovou linií, vidíme útržkovité konverzace a podivně splácanou akci s hromadou nasproto nedůležitých informací a událostí.

Odměna z pekla je odpočinková kniha, která balancuje někde na průměru až lehkém podpůrměru. Nemá předávat žádnou hlubokou myšlenku, nemusíte u toho moc přemýšlet a ani řešit, kdo je záporák a kdo klaďas - špatní jsou totiž všichni, někteří akorát nakonec stojí na té lepší straně.

Autor: Joe R. Lansdale, John R. Lansdale; Vydáno v originále: 29. 2. 2016; Vydání u nás: 6. 2. 2020 (Odměna z pekla; Fantom print); Počet stran: 256; Hodnocení na goodreads: 3.65 při 177 hodnoceních.

Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji nakladatelství Fantom print. Knihu si můžete objednat na jejich eshopu.

Urban fantasy je žánr, který se mi fakt líbí, ale dostávám se k němu spíše nárazově. Je to fantasy z městského prostředí, ve kterém se mísí nejrůznější bytosti. V YA jsou skvělým příkladem třeba Nástroje smrti. Co jsem časem vypozorovala, urbanky se velice často zaměřují i na trefný smysl pro humor a v těch adult nechybí ani sexuální scény.

Kroniky železného druida aspekt neuvěřitelně chytlavého smyslu pro humor rozhodně splňují. Atticus je výborná postava, která si za léta svého života vytvořila neuvěřitelný nadhled a jen tak něco ho nerozhází (pokud nejde o hormony). Všechno zvládá až se stoickým klidem, což je vzhledem k událostem v jeho životě velice obdivuhodné. Ví, kde jsou jeho limity a ví, že jeho hlava je cenná trofej pro výstavku na zdi nejednoho boha. A přesto zvládá přežívat už nějaké to století. 

Kromě toho jsou knihy velice dobře propojené s mytologií i historií. Informace jsou velice akurátně a stravitelně podané. Dozvíte se hrozně moc informací o nejrůznějších stvořeních, mytologiích a božstvech. Přestože se v tom v prvním díle budete fakt ztrácet, postupně si vytvoříte mentální seznam jmen a jejich postavení a budete si to užívat. A je to fakt jízda. 

Knihy jsou krátké a mají malý formát, proto je spád děje opravdu rychlý. Většina věcí se vysvětluje spíše za pochodu a rozhodně vám neuškodí alespoň lehký přehled, abyste se v tom lépe zorientovali. Na začátku každého dílu máte užitečný slovník, který jsem popravdě ani jednou nevyužila, ale rozhodně k lecčemu dopomůže. 

Kroniky železného druida jsem si zamilovala už před lety, kdy byl první díl Prohnaný žhavou novinkou. Vrátila jsem se k němu až po několika letech a dala si maratorn rovnou tří dílů, které jsem za ty roky doma nastřádala. Přestože byl každý díl něčím výjimečný: Prohnaný byl o keltských bozích, Proklatý o covenu čarodějnic a Praštěný o asgárských bozích a Thórovi, tak za nejlepší jednoznačně považuju právě trojku. A moc se těším, až se dozvím, o čem jsou ty další díly, protože minimálně čtyřka vypadá fakt zajímavě. 

Tuhle sérii doporučuji všem, kteří chtějí svižný a napínavý příběh, ve kterém toho mnoho nevychází podle plánů. Akorát není úplně od věci obrnit se trpělivostí, ze za začátku se v příběhu budete trochu ztrácet, a to především v tom množství cizích slov a jmen různých božtev. Ale když u toho vydržíte, stojí to za to. Fakt. 

Nejsem zvláštní fanoušek feministického čtení a úplně takovou literaturu nevyhledávám. Spíše náhodou jsem se dostala ke dvěma knihám, které hrají na silně feministickou notu a prý se snaží předat nějakou důležitou myšlenku a fakt jim to úplně nevyšlo. Obě knihy mi přišly povrchní a že se danému tématu věnovaly jenom proto, že je to zrovna aktuální téma ve společnosti. Předaná hodnota se blížila nule a povědomí o feminismu rozhodně nerozšiřovaly.

Rules for Being a Girl, Candace Bushnell, Katie Cotugno

O čem chce mluvit: feminismus, rape culture, šikana, rasismus

O čem mluví: Rules for Being a Girl v zásadě balancuje mezi klasickou chic-lit a vážnějšími tématy, ale ani jedno nedělá pořádně. Feminismus je velice lehce naťukáván - opravdu velice lehce. Hlavní hrdinka začne pořádat literární klub, kde čtou feministické knihy - a většinou mluví akorát o tom, jakou knihu čtou. Občas se v příběhu mihla nějaká zajímavá myšlenka, ale velice okrajově a rychle. Ústředním tématem mělo být rape culture, ale ve výsledku to vyznělo trochu jako uměle vytvořená bublina, kdy se dvě holky chtěly pomstít někomu, kdo je buď odmítl nebo na ně něco zkusil. Tahle linie mi nepřišla zrovna uvěřitelná, a i když jsem se v tom snažila najít něco víc, viděla jsem jenom dvě zhrzené slečny (ano, přesně proti těmto předsudkům rape culture bojuje a já je zrovna teď podporuju, ale ta kniha mě o opaku prostě přesvědčit nedokázala). Šikana tam dost souvisela s rape culture, ale jako v ostatních případech mi to nepřišlo zpracováno dostatečně. Hodně za to mohla hlavní hrdinka, která jednala velice impulsivně a bez zjevných důvodů. Její feministické pohnutky byly nepodložené a přišly z čistajasna. Trochu se tam montovala i romantická linka, která nepůsobila ani uvěřitelně ani násilně, nicméně vzhledem k okolnostem mi přišla lehoučce nevhodná.

Diary of a Confused Feminist, Kate Weston

O čem chce mluvit: feminismus, deprese, úzkosti, šikana

O čem mluví: O vagínách. Pořád a neustále a je to hlavní slovo, které si v souvislosti s touto knihou vybavím. Druhé je tampon a třetí menstruační kalíšek. No kidding. Tahle kniha opravdu hloupá, hloupá, hloupá. Hlavní hrdince bylo patnáct, tudíž se dá mnoho omluvit, ale rozhodně se nedá omluvit kniha jako taková a způsob, jakým je feminismus podáván. Ano, kniha z veliké části kopíruje název knihy, hlavní hrdinka je zmatená a neví, kdo je vlastně správná feministka a jak by se měla chovat. V zásadě si celou knihu vyčítá, že o jiné dívce mluví ošklivě nebo chce vypadat hezky kvůli kvůli klukovi. Ale už neřekne, co správně je - jakože na konci je seznam, ale po jeho přečtení si budete chtít vypíchnout oči. A jeden ze zásadních problému... ta kniha mi přišla dost vulgární. Nevadila mi témata, o kterých kniha pojednávala, ale nedokázala jsem se smířit s tím, jak to celé bylo podáno. Stejně jako deprese a úzkosti - vždycky se tam nějaké náznaky objevily jenom, když si na to autorka vzpomněla a když se jí to hodilo. Nebyl tam vývoj a jediné, co úzkostem naznačovalo, bylo to, že hlavní hrdinka měla potřebu třikrát zmáčknout vypínač na světlo, protože jinak by se mohlo stát něco špatného. To mi ale bohužel přišlo jako relativně nedostatečné a velice nárazové.

Drahokamy jsou taková ňuňu série. Pojímají strašně krátký časový interval, ale nejsou utahané. Mají sarkastické a vtipné postavy, které čas od času budete chtít trochu plesknout, ale beztak je budete milovat. A taky budete dost váhat nad tím, kdo je záporák a kdo ne. Celou sérií se proplétá taková milá romantická linka, která se bohužel trochu nevhodně vystupňuje v posledním díle. A musím zkonstatovat, že i když nemusím cestování časem, tady to dohromady zapadlo až podezřele hladce.

Drahokamy jsou venku už nějaký pátek. Je to trilogie od německé autorky, ale zasazená do prostředí Anglie. Je to odpočinková četba psaná naprosto lehkým a čtivým jazykem s moc příjemným překladem. Příběh krásně plyne, text není zbytečně košatý a autorka má navíc moc příjemný a místy dost sarkastický smysl pro humor, který jsem si zamilovala především skrze hlavní hrdinku Gwendolyn.

Ústředním tématem je cestování časem a obrovské tajemství, které ale nikdo pořádně neví, jaké je. Série je takový lehký mix literatury pro dívky (protože romantika), fantasy (protože duchové), sci-fi (protože cestování časem) a detektivky (protože nevíte, kdo je vlastně záporák, a taky protože to tajemství, že jo). Ačkoli se autorce nepodařilo skrýt všechna tajemství až do konce, vůbec to nebylo na škodu. Bylo vidět, že příběh má opravdu dobře rozmyšlený, protože události nakonec zapadaly do sebe a celé to dávalo smysl. Jenom jsem to rozuzlení bylo malililinko kýčovité, ale co už. To se u YA dá čekat, a rozhodně jsem četla už i horší.

Drahokamy jsou čtením na chvilku. Jelikož se série moc nevleče a ani nepopisuje dlouhý děj, všechny díly slupnete mrknutím oka. Dobře se pobavíte, budete se uculovat a místy zadržovat i dech. Přestože mě trochu zklamalo, kam až autorka v příběhu ohledně fantaskních prvků došla a přišlo mi, že finále trochu přepískla, bylo to velice dobré čtení. Přesto knihu doporučuji spíš mladším čtenářkám (okolo 15 let), i když jako oddychovka pro straší je to více než obstojné.

Devět dní je akční sci-fi příběh s post-apo nádechem. Prostředí příběhu je zasazeno do vojensky orientované a nábožensky zfanatizované společnosti, proti které stojí skupina Nevěřících. Děj sleduje elitního vojáka Parkera, který dostane za úkol zajmout Seru, jednu ze členek Povstalců, jenomže se to díky nepřízni počasí zvrtne a oni spolu musí strávit několik dnů v temné jeskyni, kde se chrání před vlivem živlů. 

Příběh začáná vhozením přímo do děje, nenajdete tu moc omáčky a rovnou utíkáte před nebezpečím. Vyprávění je er-formou z několika pohledů, které se střídají většinou po kapitole, anebo jsou vyznačeny větší mezerou mezi odstavci. Vojenská tematika ze stárnek přímo dýchá, je to hlavní téma knihy a autorka jej má překvapivě dobře zmáknuté. Možná bych trochu uvítala podrobnosti o podmínkách mezi obyčejnými obyvateli, ale toho se třeba dočkáme v pokračování. To ale nemění nic na tom, že svět byl vymyšlený velice dobře. 

Ze začátku mi velice silně připomínal sérii Nebe od Verinicy Rossi (dva lidé z neslučitelných společností s jiným světonázorem, obava z chorob, Růžové bouře, jeskyně), naštěstí se ale tyhle podobnosti začaly časem rozcházet a pomalu na ně čtenář pozapomněl. Autorce se navíc dařilo čtenáře překvapovat a nešetřit zvtraty, které se tam objevovaly doslova z čistého nebe. Na druhou stranu z toho alespoň vycházelo, že nic se v knize nedělo náhodou. Přesto už od začátku tuším, kdo je ten hlavní zrádce.

Autorka má zajímavý styl vyprávění, který ale vynikne spíš v popisných částech a vnitřních monolozích postav než v akci a dialozích. Popisy akce byly mnohdy zmatečné a často jsem se musela vracet v textu, abych zachytila, co se vlastně děje. Na druhou stranu tento problém se postupem knihy redukoval a poslední velkou akci jsem zvládla proletět rychlostí blesku a na první pokus.

Dialogů nebylo nijak extra hodně, ale očividně to stačilo postávám k vytvoření vlastních motivací a v tuto chvíli narážím hlavně na velice pevné citové pouto hrdinky na jejího v té době zajímatele. Jsem moc ráda, že se v tomto smyslu zmiňoval Stockholmský syndrom, protože jinak bych si klepala na čelo a bylo by to něco, přes co bych se v knize pravděpodobně nepřenesla. Parkerova motivace je taktéž trochu v mlze, na druhou stranu jeho nábožensky vymytý mozek a vojenské pohnutky nadělaly paseku samy za sebe.

Přesto postavy byly velice dobře vystavěné. Postupem se měnily, a to také proto, že kniha sleduje širší časový horizint několika měsíců. Každá postava měla silné a slabé stránky, kterých si naštěstí byly vědomy. Velké plus patří rozhodně tomu, že ani jedna postava nekopala přímo za jeden tým a nebyla ani dobrá ani špatná - jednoduše byly prostě lidské. Navíc každý jeden jejich čin měl odezvu v podobě nějakých následků, ať už pozitivních či negativních. 

Ačkoli jsme české sci-fi nikdy nevyhledávala, autorka mě přesvědčila o tom, že bych to měla napravit. Hlavní výtka patří podivné insta-love s malou motivací postav a tomu, že se Sera větišnou chovala jako hrdinka YA románů a ne jako dospělá žena. Druhou věcí je občasná zmatečnost akčních scén, které pak navíc působily docela uspěchaně. Tyto nedostatky ale velice obstojně vyrovnává propracovaný, zajímavý a smysluplný svět, propracované postavy, které měly velkou řadu vlastních nedostatků a často si to uvědomovaly, a v neposlední řade samotné vyprávění. Už se těším, až se mi do rukou dostane dvojka. 

Autor: Zuzana Strachotová; Série: Devět dní #1; Vydáno v originále: 1. 11. 2017 (Devět dní; Fantom Print); Počet stran: 320; Hodnocení na goodreads: 3.82 při 82 hodnoceních.

Za poskytnutí výtisku k recenzi mnohokrát děkuji nakladatelství Fantom Print. Knihu si můžete zakoupit rovnou na jejich eshopu. Děkovat mi můžete později.

Virtuální realita je poměrně nové téma. A zároveň je to něco, na co čím dál tím častěji narážíme v běžném životě. Marie Lu se tedy podařilo vytvořit poměrně realistickou vizi budouncosti, kde se virtuální svět stal neoddělitelnou součástí toho skutečného. A ačkoli taková budoucnost vypadá především v prvním díle Warcross spíše utopisticky, autorka se zaměřuje i na tu negativní stránku - ztráta anonymity, hackerství, elektronický panoptikon a zanechávání digitálních stop. 

Warcross sleduje poměrně přímočarý příběh, kdy se hlavní postava Emika nahackuje do světové herní události Warcrossu. Tím na sebe strhne pozornost majitele herní společnosti Hidea Tanaky, který se jí rozhodne nabídnout práci - někdo se snaží překazit Warcrossový turnaj a je právě na Emice, aby toho zločince chytila.  Emika tou dobou ale netušila, že tím sází všanc svůj život i život svých blízkých. A rozhodně netušila, že ne všechno může být takové, jaké se zdá. 

Warcross mě zas tolik nechytl. Má hráčská duše byla popisem virtálního prostředí spíše neuspokojená, příběhová linka mi nepřišla až tak atraktivní a rozčilovala mě víceméně nadbytečná romantika. Přesto to vůbec nebylo špatné čtění. Naopak. Jak už jsem zmiňovala, Marie Lu vytvořila velice zajímavý svět, který by se s velkým nahledem možná dal označit i za poměrně realistickou vizi budoucnosti. Jen pro mě byl málo detailně rozpracovaný a mnoho věcí zůstávalo jen v abstraktní rovině. Ocenila bych více technických detailů, trochu více kódů a hackování. Hrozně mě mrzelo, že tam byla poměrně násilně našroubovaná romantická linka, která spíše rušila. Navíc se ne všechny zvraty povedly na jedničku, protože ten hlavní jsem čekala hned od první možné chvilky. 

Oproti tomu Wildcard byla smršť napětí a akce. Jedna scéna střídala druhou, nebyl nejmenší prostor na nudu a těch zvratů tam bylo tolik, že se vám zatočí hlava. Wildcard bylo stejné a zároveň úplně jiné než Warcross. Všechno se najednou krásně pospojovalo a začalo dávat smysl. Motivace postav, veškeré události, prostě všechno. A dokonce se i autorka rozhodla více nám přiblížit minulost vedlejších postav, což bylo něco, co mi relativně dost chybělo v prvním díle. Zmizela romantika a nahradilo ji něco hlubšího, opravdovějšího a důležitějšího - rodina.

WARCROSS: Autor: Marie Lu; Série: Warcross #1; Vydáno v originále: 12. 9. 2017 (Warcross); Vydání u nás: 1. 10. 2018 (CooBoo); Počet stran: 319; Hodnocení na goodreads: 4.19 při 58 232 hodnoceních.

Okolo Klanu byl hrozný hype. Ono aby ne - je to kniha o vikinzích. A myslím, že nebudu přehánět, když řeknu, že takové knihy se dají spočítat na prstech jedné ruky - alespoň co se oblasti YA týče. Kniha slibovala akční a krvavý příběh, silnou hrdinku, severskou mytologii a určitě ještě něco. A tyhle sliby splnila tak napůl. 

Život sedmnáctileté Eelynin je drsný, ale jednoduchý. Má bojovat za svůj klan proti odvěkému nepříteli – klanu Riki – a přežít. To se jí daří až do okamžiku, kdy na bitevním poli zahlédne svého bratra, kterého viděla na vlastní oči před pěti lety umírat. Teď stojí proti ní na straně nepřítele. Jeho zrada není to jediné, čemu po prohrané bitvě musí čelit. Stala se z ní otrokyně a čeká ji krutá zima v zajetí mezi nepřáteli. Když na vesnici zaútočí krvelačný klan, v jehož skutečnou existenci nikdo nevěřil, vše se změní. Jestli chce Eelyn zachránit sebe i své vlastní lidí, musí začít důvěřovat nepřátelskému válečníkovi Fiskemu. Společně se musí pokusit o nemožné: sjednotit jejich klany proti nebezpečnému protivníkovi. Jen tak mají šanci na přežití. Zůstane Eelyn věrná svému klanu a své rodině, nebo vloží naději do rukou těch, které celý život nenáviděla? (oficiální anotace)

Největší problém mám s hrdiny. Postavy svoje chování hrozně moc měnily a byly takové neslané nemastné. Autorka měla hrzoný problém nějak lépe vystihnout jejich povahové rysy. Eelyn navíc nedokázala udržet jednu stranu, její myšlenky neustále balancovaly na pomezí nenávisti a náklonnosti. Navíc jsem jí nevěřila tu její drsnost válečnice, protože většinou byla hrozně ufňukaná a neustále se litovala. 

Ačkoli si autorka načrtla velice hezké prostředí, neuměla s ním dostatečně pracovat. Vikingové z knihy moc nedýchali, nejvíce jsem je viděla, když mluvili o fjordu, přírodních bozích a o tom, že všichni měli dlouhé vlasy a vousy. A tím to tak trochu končilo. Osobně by mě zajímalo, kde autorka vzala inspiraci pro svou mytologii, na druhou stranu jsem ráda, že nám tento mytologický aspekt neomlacovala o hlavu. 

Trochu si lámu hlavu se žánrovým zasazením. Nejvíce se to podobá na fantasy, nicméně kniha si podle mě hraje na historický román. Nadpřirozené prvky tam nenajdete, mluví se jen o záměrech bohů, ale to v době, do které je příběh zasazen, pravděpodobně nebylo nic neobvyklého. Nicméně kniha není dost historicky akurátní, aby se mohla za historický román vydávat, protože na můj vkus si tam autorka příliš věcí upravila dle svého uvážení. 

Akce v knize bylo tak akorát a byla fajn, i když po třetí bitvě v ní nenajdete nic nového. To, co mě začalo rozčilovat, byla naprosto zbytečná a rušivá romantická linka. Ano, dá se už od prvního okamžiku, kdy se hrdinové střetnou, odhadnout, kam to asi bude směřovat. A autorčina neschopnost popsat nějaké hlubší emoce tento fakt ještě více podpořila. Je třeba ale zdůraznit, že romantická linka byla naprosto off, nebyla důležitá pro příběh a spíše mu uškodila.

Na druhou stranu se to četlo hrozně lehce, stránky krásně ubíhaly a já knížku slupla za tři večery. Psaní je velice jednoduché a přímočaré, což v době při učení na státnice opravdu oceňujete. Je ale hrozná škoda, že české vydání je plné naprosto zbytečných chyb (většinou to byly chybějící si/se, předložky, nebo opakující se slova apod.). Nemluvě o tom, že tam některé věty vůbec nedávaly smysl a často tam docházelo k faktickým chybám, a to hlavně v geografii (zaměňování jmen vesnic) - to, že to autorka geograficky neměla úplně v pohodě je věc druhá. Doplnění: Český překlad je velice okleštěná a upravená verze originálu. 

Neurazí, nenadchne. Oddychovka fajn, prostředí skvělý, i když z toho ti vikingové moc nedýchali. Bonus za mytologii, která čtenáři není nonstop otloukaná o hlavu. Dávám tři hvězdičky a jestli autorka napíše ještě něco, pravděpodobně mě to bude zajímat. Co se týče ještě samotného Klanu, určitě mám v plánu kouknout se do originálu, protože mám pocit, že mu bohužel uškodil i překlad.

Autor: Adrienne Young; Série: Sky in the Deep #1; Vydáno v originále: 24. 4. 2018 (Sky in the Deep); Vydání u nás: 29. 1. 2019 (Fragment); Počet stran: 320; Hodnocení na goodreads: 4.03 při 15 856 hodnoceních.

Jules ani Declan nejsou černobílými postavami. Místy je budete chápat a místy vás budou neuvěřitelně rozčilovat. Knih s těžkými osudy už bylo napsáno více než dost, ale málokdy se autoři dokážou odpoutat od vyvolávání smutku a lítosti ve čtenářích. Dopisy ale nereferují k nespravedlivosti života a nepopisují sebelitování hlavních postav. Ano, kniha je o vyrovnávání se se ztrátami - a postavy se s nimi opravdu vyrovnávají. U obou protagonistů je od začátku vidět neuvěřitelný progress a i když by je čtenář někdy opravdu rád prosplekl, bude jim fandit. 

Pro čtenáře není žádným velkým tajemství, kdo stojí za vzkazy. Je mu to odhaleno hned v prvních kapitolách, a tak jen vyčkává jako tichý pozorovatel a hodnotí interakce mezi protagonisty ve "skutečném světě". Tahle nemožnost udržet tajemství je ale způsobena tím, že se střídají pohledy vyprávění hlavních postav. Není to tedy způsobeno autorčinou neschopností udržet nejzásadnější tajemství celého příběhu.

Pro samotné protagonisty ale identita dopisovatele tajemstvím je. Přijde mi ale, že Jules očividně nečetla Declanovy dopisy moc poctivě, protože jinak by si jeho identitu s tou dopisovatelovou musela spojit už o mnoho dříve. Ale chápu, že autorka potřebovala knihu trochu natáhnout.

Jeden odstaveček rozhodně musím věnovat vedlejším postavám. Velkou roli v příběhu hráli rodiče. Velká část příběhu byla věnována Declanovým rodiným poměrům, jeho nevlastnímu otci a matce. O dost menší část byla věnováva otci Jules. Trochu mě mrzí, že její otec hrál velice pasivní roli, protože osobně by mě zajímalo, jak on sám se vyrovnává se ztrátou a jak se staví ke své dceři. Nakonec je ještě zásadní zmínit Declanova nejlepšího kamaráda Reva, který se jednoznačně stal mou oblíbenou postavou (a je hlavním protagonistou druhého dílu).

Dopisy ztraceným pro mě představovaly spíše jednohubku. Po velice dlouhé době jsem knihu přečetla na tři posezení a neuvěřitelně si ji užila. I když takto lazené příběhy příliš nevyhledávám, Dopisy mi padly přímo do noty i nálady. Autorka má především velice příjemný styl psaní a překladu by se taktéž dalo vytknout jen málo co. Za mě rozhodně palec nahoru a doporočuji knihu všem, kteří si chtějí přečíst nějakou novinku.

Autor: Brigid Kammerer; Série: Letters to the Lost #1 (nezávazné pokračování) Vydáno v originále: 4. 4. 2017 (Letters to the Lost); Vydání u nás: 25. 3. 2019 (CooBoo); Počet stran: 360; Hodnocení na goodreads: 4.36 při 13 915 hodnoceních.

Hlavní postavy, Rowan a Citry byly rozvinuté a zajímavé charaktery. Každá měla vlastní motivy, i když se mi trochu příčila Rowanova obětavost - ale i to mělo svůj vlastní vývoj. Trochu mě mrzelo, že na konci knihy bylo víc kapitol z pohledy Citry na úkor těch Rowanových. Chápu, že její dějová linie měla větší potenciál, ale stejně mě to trochu mrzelo. 

A je fakt, že jsem absolutně netušila, kam autor ten příběh směřuje. Říkala jsem si, že ta zápletka přeci nemůže být tak průhledná, jako se jeví, ale přesto se mi dařilo spolknout všechna autorova vodítka. Obecně se autorovi velice dobře dařilo celý příběh vystavět. Byla tam akce a napětí a vždycky, když jsem se bála, že to bude sklouzávat k nudě, změnil směr a začal se ubírat někam jinam. Zároveň nezapomínal upozorňovat na odlišnosti mezi jeho fikčním světem a tím naším reálným. Proto člověk nezapomínal, že je ve světě řízeném umělou inteligencí a nr v tom našem chaosu. Zároveň nás ale těmi informacemi nezahlcoval, ale nezůstaly ani mezery. 

I když Smrtka popisuje poměrně do hloubky morbidní témata a v zásadě tak nějak zhmotňuje jeden z největších lidských strachů - smrt, nepůsobí vůbec depresivně nebo právě morbidně. Čtenář si uvědomuje, že je to prostě součást lidského života a jinak to nejde, je to přirozený proces a prostě to tak musí být. Tím pádem kniha ani moc nehrála na city, ačkoli dokázala vyvolat dlouhou řádku nejrůznějších emocí. 

Smrtka je pro mě sedmou letošní knihou a zatím rozhodně nejlepší. I když mi trvalo velice dlouho ji dočíst, podala svižný, napínavý a zajímavý  příběh. Hodně mi hrála do noty většinová absence romantiky a zároveň přítomnost akce a nasilí (i když to zní velice, velice hloupě, snad mě chápete). Moc oceňuji, že i když k tomu měla kniha veliký potenciál, autor to udržel v rozumné rovině a příběh nesklouzl k podivnému krvavému masakru. A i když tam smrtí bylo velmi hodně, čtenář dostával prosto, aby si eticky rozmyslel, které z nich byly správné a které ne. 

Hrozně mě ale štve, že nikdy nebylo víc napsáno o tonistickém kultu. Tihle lidé podle mě mají obrovský potenciál a hrozně moc bych chtěla o nich vědět víc. Kdo, proč a jak, jaké mají teoretické zázemí, odkud se ta víra vzala a prostě všechno tohle. Vždycky to bylo jen podivně nakousnuto a následně utnuto. Doufám tedy, že v dalších dílech se o nich dozvíme o něco víc. 

Knize dávám velice zasloužené čtyři hvězdičky a jsem moc zvědavá na pokračování, které by mělo vyjít už teď v dubnu. Knihu doporučuji všem, kteří chtějí trochu jiné YA a nebojí se vážných témat, smrti a trochu toho filosofování. Určitě si knihu zamilujete, protože kromě příběhu autor píše moc příjemně, svižně a překlad je taky na jedničku.

Loni touto dobou jsem objevila knihy od Kasie West. Autorku jsem si zamilovala hned po pár desítkách stran a právoplatně se zařadila hned vedle Jenny Han na žebříčků mých oblíbených autorek contemporary. Od té doby se mi podařilo přečíst všechny její dívčí románky a netrpělivě vyhlížím každý další. A výjimkou nebylo ani Fame, Fate and the First Kiss. 

Tato kniha je volným pokračováním Love, Life and the List (nedávno vyšla u CooBoo pod názvem Láska a jiné úkoly) a vypráví příběh Lacey, nadějné filmové hvězdy. Děj příběhu je zasazen na natáčení zombie filmu, což je Laceyna první velká filmová role, a ona je pro ni ochotná obětovat úplně všechno - především své středoškolské vzdělání. To se nelíbí jejímu otci, a tak jí zařídí tutora, trochu upjatého, ale fešného Donovana. 

Natáčení ale není jen procházka růžovým sadem. Kromě věčného nosení zombie make-upu je to pěkná dřina, je na ni vyvíjen velký tlak a moc tomu ani nepomáhá její co-star Grant James, velká hvězdička akčních filmů. Navíc se zdá, že se někdo chce Lacey zbavit, a tak sabotuje její práci.

Love, Life and the List bylo mojí první knihou od autorky a hlavní důvod, proč jse si ji vůbec zamilovala. Na Fame, Fate and the First Kiss jsem byla opravdu zvědavá, protože jsem si Lacey v přechozím příběhu opravdu oblíbila. Bohužel muísm zkonstatovat, že opravdu měla zůstat spíše jen vedlejší postavou. Jako hlavní hrdinka mi přišla nesympatická, namyšlená, sobecká a protivná. Nebylo na ní téměř nic, s čím bych se mohla ztotožnit a co více, moc jsem nechápala její chování. Na jednu stranu měla působit jako normální středoškolačka, která má na rozdíl od nás ostatních to štěstí, že si může plnit své sny, na druhou stranu jednala s ostatní lidmi poměrně zvrchu. 

Na střední škole to vře. Vedení se rozhodlo, že mít školní tým amerického fotbalu nestačí, a tak se rozhodli vytvořit ještě tým fotbalu evropského. Bohužel nečekali, že se do sebe konkurenční sportovci pustí hlava nehlava a budou si dělat nesmyslné nachvály. Které občas také skončí úrazem. Nicméně nejsou to jen fotbalisti, kdo trpí. Válka se jim začíná motat i do osobních životů - a odnáší to jejich milované přítelkyně. Ty se rozhodnou vzít vše do svých rukou a vyhlásí klukům stávku. Dokud neskončí válká, nebudou žádné intimnosti. 

Dějová linie jako taková nebyla nikterak převratná. Na střední škole panuje válka mezi fotbalisty a hráči amerického fotbalu. A chlapci ji berou tak vážně, že ji staví nad vztah se svými dívkami. Ty už ale přestalo bavit být pořád na druhém místě, a tak se rozhodly válku ukončit. Tím, že klukům odepřou sex, dokud jejich boje neskončí. Ale nejen že se stávka bude vést mnohem déle než čekaly - pro některé to bude mít mnohem větší následky.

Shut out mluví otevřeně o sexu, ale žádný se tam nevyskytuje. Kniha tedy není plná erotických scén a pokud se zdá, že by na nějakou mohlo dojít, autorka se detailním popisům záměrně vyhýbá. Naopak se ale věnuje konverzacím mezi dívkami, které si předávají své sexuální zkušenosti. Důležité je, že se to autorka nesnaží idealizovat a píše to tak, jak to je - každý člověk je jiný a každý se se svojím intimním životem srovnává jinak a jinak na něj pohlíží. A ať už zastává jakékoli stanovisko, nikdy není divným a neměl by se za to stydět. A přesně toto je hlavním poselstvím knihy.

Lissa byla panovačná, pokrytecká a hodně nesnesitelná. V zásadě jsem se s ní dokázala ztotožnit jen ve slabosti ke Cashovi, což mi u hlavní hrdinky knihy zrovna nestačí. Na druhou stranu takhle působila práě kvůli tomu, aby se mohla na konci knihy změnit. Její negativní vlastnosti tedy považuji víceméně za cílené. Přesto pro mě nebyla tahounem knihy, jelikož nedokázala být upřímná k sobě, natož k ostatním. Romantická linka zajímavá, příjemná, ale ve výsledku nic, co by vás mohlo překvapit. 

Čeho jsem si u Kody Keplinger dlouhodobě všimla, je absence matek. Četla jsem od ní tři knihy a všechny spojovala skutečnost, matka hlavní hrdiny někam zmizela (v tomto případě zemřela). K tomu jsou připojeny i problémy, které souvisí s otcem. Lissyn otec je po autonhodě upoután na invalidní vozík a přestože to pro příběh nehrálo nějakou zásadní roli, autorka si neodpustila nám to neustále připomínat. 

Eliza žije online. Už tři roky tvoří internetový komix Monstrous sea, který je velice úspěšný. Proto vyškerý čas tvráví buď kreslením anebo na fórech. Tuhle idylku se jí snaží zkazit přehnaně sportovní rodina, ale ona se zuby nehty brání vystoupit ze své bubliny. Dokud nepřijde Wallace. Nevýrazný kluk s postavou fotbalisty, který nemluví a neustále něco píše. Právě Wallace vytáhne Elizu z ústraní, stane se jejím prvním face-to-face kamarádem a spřízněnou duší. Problém je, že Wallace je jedním z jejích fanoušků, dokonce píše fanfikci na Monstrous Sea... A ona mu nejdříve nechce a poté neví jak říct, kým ve skutečnosti je. 

Příběhová linka není nijak složitá. Eliza kreslí komix, komunikuje s fanoušky a svými online kamarády, školu řeší jenom do té míry, aby prolezla a pak začte trávit čas s Wallacem, který jí obrátí život o sto osmdesát stupňů. Takhle to nezní jako nic extra, nicméně něco extra to opravdu je. Je to obyčejně neobyčejný příběh, který toho pod povrchem nabízí mnohem víc, než čekáte.

Eliza je naprosto ztotožnitelná postava. Pokud tedy opomenete její talent a skutečnost, že vytvořila komix, který čtou miliony lidí (protož s tím se asi ztotožní jen málokdo). Eliza řešila reálné problémy, se který se každý denně setká. Nezapadá do kolektivu, stydí se před lidmi, je introvertní, nespolečenská a bojí se pozornosti. Chce být nevidiětelná, lpí na své anonymitě a rozhodně se lépe cítí online. Všechno tohle ale autorka pouze nepopisuje, ale skrze příběh nás nechává to prožívat s Elizou samotnou. 

U contemporary se mi to stává málokdy, ale tahle kniha ve mě vyvolala velikou řádku emocí. Ukáplo i pár slziček, což se stává ještě výjmečněji. Právě tyhle emoce byly způsobeny tím, jak moc jsem se s Elizou ztotožnila a také tím, jak jednoduše autorka dokázala podat příběh. Její styl psaní je svižný a upřímný, bez eufemismů a metafor. Podává ho prostě tak jak to je a je jenom na čtenáři, jak se s tím dokáže srovnat. 

Autorce se zároveň daří bořit zajeté trendy v YA. Rodiče i rodina obecně hrají v životech hlavních hrdinů velkou roli. Řeší se tu emoční nevyrovnanost a deprese - a to i bez toho, aniž by byly v centru dění a nemluvilo se o ničem jiném. Kniha je také výjimečná tím, že se stále drží svého tématu a neustupuje romantice. 

A jednou z dalších věcí, které na příběhu obdivuju, je samotné Monstrou Sea. Příběh v příběhu a úžasné ilustrace. Kromě vyprávění samotného a chatových konverzací (které jsou absolutně reálné) jsou v příběhu úryvky o Monstrous Sea. Je velice těžké se v nich orientovat, ale mají takový hrozně super metaforický a záhadný nádech, který si musíte zamilovat. A jednou bych ten příběh chtěla vydět napsaný. Nebo nakreslený. Protože rozhodně stojí za to. 

Eliza and Her Monsters bylo jedno velké překvapení, které všem doporučuji. Pokud jste se někdy snažili něco tvořit nebo byli něčeho velkým fanouškem, je to kniha pro vás. Dávám pět z pěti, protože si kniha prostě zaslouží. A rozhodně se nebudu bránit další knize od autorky.

ALEX, APPROXIMATELY

Hlavní hrdinové: Hlavní hrdikou je Bailey, která je dostatečně sarkastická i sympatická na to, abyste si ji alespoň trochu oblíbili. Porter je místy na facku, ale dokáže okouzlit, protože je to takový ten "bad-boy na oko". Přesto jsem se s nimi nedokázala dostatečně ztožnit, což je docela škola. Milovala jsem ale Baileyinu kamarádku, na jejíž jméno si nedovedu vzpomenou (Grace?!) - což je důkaz toho, jak velký prostor dostala.

Romance: Bailey s Porterem si nepadli kolem krku na první dobrou, takže za to jsou rozhodně plusové body. Na druhou stranu tam byl docela krátký progress toho, jak se z nenávisti/otravonosti stala láska. Ale byli spolu roztomilí, takže to dokážu autorce odpustit. Co se ještě týče romance, oba si vyměňovali poměrně dost explicitní sexuální narážky, nicméně když došlo na věc, autorka se bála věci nazývat pravými jmény.

Zápletka: Bailey miluje staré filmy a svou spřízněnou duši našla na filmovém fóru. Nikdy ale s Alexem nemluvili o reálném životě a neviděli se ani na fotce. Nicméně zásahem osudu se Bailey má přestěhovat do města, ve kterém Alex bydlí. Ale před tím, než mu to poví, ho chce sama vypátrat. Situaci ale začne komplikovat protivný, ale pohledny kolega z práce Porter.

Hodnocení: I když se dle anotace kniha tváří jako Mekka pro filmové nadšence, kromě několika odkazů (které jsem většinou stejně nepochopila), jich tam zrovna moc není. A vlastně tam není ani tolik Alexe, což je rozhodně škoda. Nicméně jako nejzásadnější považuji skutečnost, že už anotace vyzrazuje rozuzlení celé zápletky. A ačkoli vy každý čtenář tušil, odkud vítr vane, napínavosti to rozhodně nepřidalo. Na druhou stranu je ale příjemné letní čtení, ze kterého si sice nesednete na zadek, ale prostředí Kalifornie, pláže a surfování vás v léte rozhodně potěší.

STARRY EYES

Hlavní postavy: Zorie je organizovaná a rozhodně nemá rád překvapení. Lennon je zasmušilý gothic s úchylkou pro plazy, ale se srdcem na správném místě. A byli spolu nejlepší kamarádi, dokud se na Zorie Lennon nevykašlal před plesem. Od té doby spolu v podstatě nemluvili, rozhodně si to spolu nevyříkali a vyhýbají se sobě jak jen to jde. Ale když už jsou spolu, ani jeden nemohou popřít to, že je to k sobě stále dost táhne.

Romance: Zorie a Lennon se znají už léta, takže je čtenář ušetřen toho zdlouhavého vzdychání a poznávání. Osobně mám nejradši právě takové vztahy, kdy mají postavy už společnou minulost. A co víc, tady to mezi nimi opravdu fungovalo a byli spolu naprosto výborní. Velkou roli sehrálo i to, že mi jsou oba jako postavy sympatičtí, nicméně se pro mě stali jedním z nejlepších knižních párů (alespoň na poli contemporary) vůbec.

Zápletka: Zorie jede s kamarádkami kempovat. Akorát brzy zjistí, že to není jen dámská jízda, ale jede s nimi kluk, co se jí dost líbí, a Lennon. Přesto je rozhodnutá si výlet užít, přestože zahrnuje i přespávání v lese mezi medvědy. To ale ještě netušila, že nakonec zůstane viset s Lennonem uprostřed divočiny a že ji bude zrazovat vlastní přesvědčení, že s ním nechce mít vůbec nic společného.

Hodnocení: Z knih od Jenn Bennett se mi Starry Eyes líbilo nejvíc. Mělo to úžasnou letní atmosféru i skvělé postavy. Přestože to bylo contemporary, neustále se něco dělo a bylo tam jen pramálo zbyčeností. Uznávám, že to hodně táhl Lennon, který byl skvělou postavou, ale nebyl tím vyumělkovaným dokonalým hrdinou. Autorka si sice neodpustila ani rodinná dramata, nicméně tam nehrála hlavní roli a většinu příběhu se na ně dost zapomínalo, což je jedině dobře.

THE ANATOMICAL SHAPE OF A HEART

Hlavní postavy: Bex chce jednoho dne kreslist medicínské ilustrace, a tak usiluje o přístup na univerzit, aby mohla krestli mrtvoly. Jack je taky umělec, ale svoje vyjadřování našel ve vandalismu. Oba mají určité kostlivce ve skříni a rodiče, kteří jim tak úplně nerozumí. Bex byla tvrdohlavá a trochu naivní, ale věděla, kde je její místo ve světě. Jack se zase upíral k alternativě a chtěl být prostě sám sebou a ne tím, kým se od něho očekávalo.

Romance: Vztah mezihlavními hrdiny vznikl z vody, jednou se viděli, vzájemně se hledali (tak trochu stalkovali) a nakonec z toho byla láska. Nebyla to vyloženě insta-love, na druhou stranu toho o sobě věděli docela málo na to, že bez sebe v zásadě nemohli být. Na druhou stranu jim to spolu dost ladilo a byli snesitelní. Bylo na nich vidět, že to není jenom čistě o fyzické přitažlivosti, ale že se jeden o druhého alespoň trochu zajímají, což je alespoň pro mě něco, na co se v knihách často zapomíná.

Zápletka: Záplteka pro mě byla velice dlouho tajemstvím. Příběh se velice děsivě pomalu rozbíhal a dlouho mi trvalo, než jsem přišla na to, o co vlastně jde. A ona ta zápletka vlastně ani nebyla nikterak zásadní. Sice to přidalo na autentičnosti, ale v knize by to chtělo o něco více akce a jen a různě za sebou poházené údálosti. Navíc tam byly i věci, o kterých bych se moc ráda dozvěděla víc, ale autorce očividně nepřišly důležité.

Hodnocení: Z těchto třech knih mi tahle přijde asi nejslabší. Mrzí mě to, protože tam bylo dost nápadů, ale prostě jsem z ní neměla ten správný pocit. I když se odehrávala v létě, působila na mě spíš podzimem a v tomhle duchu se nesl celý příběh. Byl zvláštním způsobem zamračený a melancholický, každou chvíli z něho vykukovalo něco pochmurného, co rozhodně není něčím, co byste chtěli nahcázet v letním čtení.

I'm Not Your Manic Pixie Dream Girl se sice honosí velice půvabnou obálkou, ale je to jeden z těch případů, kdy obal je hezčí než vnitřek. Rovnou bych vás tedy měla upozornit na to, že tohle nebude moc pěkná recenze a že v ní asi nenajdete moc pozitivního. A věřte mi, že jsem se tam snažila najít alespoň něco. 

Hlavní hrdinka a její kamarádi jsou ve škole šikanovaní. Beu všichni znají pouze jako Math Girl, umělec Spencer je nevýrazný a Gabe napsal do školní článek o trenérovi fotbalu, za což ho půlka školy nenávidí. A jelikož chtějí mít poslední rok na střední klid, Bea vymyslí matematickou formuli, která nejenom, že je zachrání před šikanou, ale udělá je populárními. Na její kamarády rovnice funguje naprosto skvěle, ale Bee se nějak nedaří. Rozejde se s ní totiž její přítel kvůli nové excentrické dívce Toile. Jenomže Bea chce Jessieho dostat zpátky, a tak se z ní stane Trixie, dokonalá verze manic pixie dream girl. 

Takhle tedy ne

V knize je celá řada věcí, které mi opravdu vadily a nedokážu se přes ně přenést. A přestože nejsem fanoušek matematiky, tahle oblast byla tím lepším, co kniha nabídla. V anotaci i na začátku příběhu se zmiňuje, že jsou hlavní hrdinové šikanovaní. A kromě pár poznámek na tohle téma se o šikaně ani necekne a upřímně, to, že si Beu nikdo nepamatuje a všichni ji znají pouze jako Math Girl, mi nepřijde jako ta tolik avizovaná "brutální šikana". Ano, může to být nepříjemné, ale už jsem četla pár knih, kde opravdu byla brutální šikana. A tohle rozhodně není ono. 

Další věcí je, že přestože se Bea snažila vymyslet formuli na to, jak se vyhnout šikaně, tak nějak vymylsela rovnici na to, jak se stát populární. Což původně nějak nebylo avizované a jejich způsob, jak popularity dosáhnout, byl dost... podivný. Zákaldním aspektem, jak dojít k výsledku, byly stereotypy. Ano, čtete správně. Nejvíc se to projevilo na Beiným kamarádovi Gabeovi, který je gay. A přestože jeho šikanování s tím nemělo nic společného, umocnění veškerých stereotypů o gayích (jako zdrobněliny, zuppa místo super, výstřední oblečení) z něho udělalo nejlepšího kamaráda nejpopulárnější holky na škole. Ze dne na den. A-ha. 

Kdo je 'manic pixie dream girl'?

Původně Bea chtěla použít formuli pouze na své kamarády, ale když ji opustil její přítel Jessie kvůli nové holce Toile, vymyslela skvělý plán, jak se stát MPDG. Manic pixie dream girl je "charakteristický stereotyp: zvláštní a prchlivá dívka, která kráčí v rytmu vlastního bubnu, a vzbuzuje u muže pocit, že změnila jeho svět." V zásadě je to tedy hrdinka, která exitstuje pouze pro to, aby našla smysl života objektu svého zájmu. MPDG hrdinky se vyznačují jako ploché, existující pouze pro potřeby hlavního hrdiny. (Jako jeden z populárních příkladů je Margo z Papírových měst od Johna Greena.) A věřte, že v téhle knize ta plochost fungovala naprosto jedinečně. 

Bea je naprosto nesnesitelná všetečka, která se všem motá do života a je docela jedno, co v něm napáchá. Taky je to poloviční filipínka a zmínky o jejím původu začínají a končí na začátku knihy, kdy je to tam explicitně napsané. Taky chce mít všechno pod kontrolou, údajně je hrozně inteligentní a očividně dobrá herečka. Její MPDG alterego Trixie je ještě nesnesitelnější, absolutně mluví z cesty a jejím poznávacím znamením je to, že nosí každou botu jinou. Haha. Vážně, myslíte, že tohle by ji udělalo populárnější? Podstatné je, že ať už Bea udělala cokoli z jakéhokoli důvodu, nikdy si z toho neodnesla žádné ponaučení, přestože většinou všechno pořádně zbabrala. 

Ponaučení? Mylšenka? Nic?

Jsem zastáncem toho, že by jakákoli kniha měla mít nějakou myšlenku, kterou si čtenář může odnést. Něco do života, nemusí to být ani žádné moudro, ale jednoduše něco, co by v něm mělo zůstat i po přečtení. Tahle kniha to něco sice má, ale dle mého absoutně převrácené. Bea byla příšernou hrdinkou, která se všem motala do života a přestože se možná mohla tvářit, že to děla pro dobro ostatních, vždycky ve výsledku myslela akorát na sebe. A co je nejhorší, všechno se za ni samo vyřešilo a ona se nikdy nemusela vyrovnávat s následky. Druhou věcí, která tahle kniha předává je to, že pokud budete sami sebou, nikdy nebudete oblábení. Nikoho ze tří hrdinů neměli rádi, dokud se neschovali za svou roli a nepředstírali, že jsou někým jiným. 

Knize dávám jednu hvězdičku a výjimečně mi to není líto. Přestože má autorka poměrně dobrý styl psaní, nedokázal zvednout tak špatně vymyšlený a rozvinutý příběh. Události se skládaly bez ladu a skladu a osud zasahoval až moc často. Nejvíce mě ale rozčilovala myšlenka toho, že nemůžete být sami sebou, aby vás lidé měli rádi. To, že se hrdinka z ničeho nepoučila, jenom se vezla a všechno se za ni samo vyřešilo, je jen třešnička na dortu. A že už od začátku víte, jak to dopadne, je to nejmenší, co by vás na knize mohlo rozptylovat.

Před nedávnem Moba vydala knihu Ink: Tajemství kůže. Kniha má neuvěřitelně nádhernou metalickou obálku, která rozhodně lahodí oku. Jako obvykle jsem do knihy šla úplně naslepo a právě obálka byla rozhodujícím faktorem, proč si knihu pořídit (a také to, že jsem v tu chvíli nutně potřebovala něco na čtení, abych neumřela nudou). Později jsem ale zjistila, že kniha podává i poměrně dost zajímavý příběh s neuvěřitelně propracovaným světem. 

Ink se odehrává v městečku Svatoměstí. Na tomto místě žije spořádaná a poslušná společnost, která žije s jediným cílem – prožít dobrý život a ten si prostřednictvím tetování zaznamenat na kůži. Kůže je v tomhle světě posvátná, a právě skrze ni se na lidi vzpomíná – po smrti se člověk stáhne z kůže, ze které se udělá kniha, kterou si pozůstalí mohou prohlížet. Hlavní hrdinka Leora tomu vždy věřila. Dokud nepřišla o otce, o toho nejhodnějšího člověka, kterého znala. Později ale zjišťuje, že nic není černobílé. A že tetovaní nejsou jen dobří… a že obávají Prázdní nemusí být tak zlí, jak o nich mluví pohádky. 

Kniha má tři sta stran, ve kterých je detailně popsaný a rozebraný svět, ve kterém Leora žije. Autorka zabředává hluboko do mytologie (zprostředkované skrze pohádky) a místních zvyků. Mluví o kůži jako o vzácné komoditě tak přesvědčivě, že začnete mít pocit, že opravdu tomu tak je i v našem světě. V první řadě se ale musíte trochu odpoutat od podivnosti toho, že stahování lidské kůže je tam posvátný proces a ne něco barbarského, jako to máme zafixované my.

Nicméně právě tahle hloubková sonda do filosofie prostředí zapříčinila to, že v knize zůstalo žalostně málo prostoru pro samotnou zápletku. Ono, sice během příběhu budete nacházet různá vodítka, ta si ale spojíte dohromady až o mnoho stran později, v podstatě až na samotném konci. Přesto se u čtení nebudete nudit. Alespoň mě právě vyprávění o světě bavilo natolik, že jsem nepotřebovala žádnou akci. Nečekejte ani romantiku, na tu nezbyl už žádný prostor a za mě je to jedině dobře. 

Postavy jsou sympatické, ale nedokázala jsem si s nimi vytvořit žádné silné pouto. Hlavní hrdinka byla v mnoha chvílích velice naivní, nicméně jí to dokážu odpustit. Líbilo se mi, že každá z postav měla svoje tajemství a nebyly pouze dobré nebo špatné. 

Ohledně vyprávění mi dělal velkou radost nejen styl psaní, ale také překlad. Po dlouhé době jsem četla knihu, ve které mi žádné fráze netrhaly oči a dokázala jsem uvěřit jeho autentičnosti. Zároveň velká pochvala patří korektuře, protože si nevybavují žádnou zásadní chybu v textu, což vždy moc oceňuji. 

Na poli YA literatury je velice těžké nalézt něco originálního. Alice Broadway se ale podařilo vytvořit neokoukaný a především propracovaný svět, který toho pravděpodobně má ještě hodně co vyprávět. Žánrově je velice těžké knihu zařadit, proto se o to ani nebudu pokoušet. Přesto bych ji doporučila všem, kteří mají rádi to klasické YA, ale hledají něco neokoukaného a nového. Knize dávám zasloužené čtyři hvězdičky a jsem moc zvědavá, co z příběhu vyleze v pokračování.

Začneme rovnou upřímně. Příběh o kyborgské Popelce, hackerce Zlatovlásce, pilotce Karkulce a princezně Sněhurce (ok, to posledí zní docela v pohodě) může znít jako parádní průšvih. Opak je ale pravdou. Marissa Meyer vytvořila něco neskutečného. Dokázala vytvořit neuvěřitelně komplexní a promyšlený svět, ve kterém se myslelo snad na všechno. Každá postava byla úplně jiná, vyvíjela se, měla stinné i světlé stránky a co víc, chtě nechtě jste si ji museli zamilovat. Přestože se jednalo o stoprocentně sci-fi příběh i prostředí, nějakým záhadným způsobem působil neuvěřitelně realisticky. A tohle všechno se vešlo do čtyř dílů parádní futuristické sci-fi. 

V Měsíčních kronikách s nešetří zápletkami, zvraty ani akcí. Autorka větišnou sleduje několik dějových linek najednou a střídá až deset pohledů (pokud umím dobře počítat, což je velice místná otázka). Přesto pasuje časouvá souslednost, události se neopakují a opravdu příběh jako celek dává smysl. Občas je sice příbeh trochu předvídatelný, ale to vás určitě od čtení neodradí. Protože i přes pár dříve vyzrazených tajemství v příběhu zůstane mnoho věcí, které vás u čtení udrží. 

Kdybych si měla vybrat oblíbenou postavu, bylo by to velice těžké. Kyborgku Cinder jsem si zamilovala hned na prvních stárnkách a nepřestala ji mít ráda ani na konci (přestože opravdu dokázala lézt na nervy - ale což, byla to součást její role v příběhu, tak trochu). Scarlet byla neuvěřitelně odvážná a odhodlaná. Rozhodně se nechcete dotknout koholi, koho má ráda, protože vám to hodně rázně vysvětlí. Ale ani její drsná schránka nemění nic na tom, že ta holka prostě má srdce na správném místě. Cress mám možná o chloupek raději než ostatní, protože jsem strašně odbdivovala její vnitřní sílu. V životě to neměla lehké a rozhodně se nechystala vzdát, i když tušila, že ostatní jsou silnější a zdatnější než ona. Nakonec je tu Winter, bláznivá měsíčňanka, která ale obětovala vlastní příčetnost správné věci. A jako poslední je v knize ještě androidka Iko, kterou prostě budete zbožňovat. Bez výjimky. 

Můžské osazenstvo bylo podobně pestré a různorodé. Máme tu mladého prince/císaře Kaita, kterému na bedrech leží osud celého lidstva. Pak je tu Vlk, který se nechal zlákat chutí rajčat a dezertoval na druhou stranu barikády. Kapitán Carswell Thorne je geniální zlodějíček, který nešetří sarkasmem a láskou pro ženskou posádkou (v nakonec mu připadne i vaše srdce, to vám prostě zaručuju). A pak je tu královský strážce Jacin, který je až příliš oddaný své princezně (a co si budeme, taky mi dost lezl na nervy).

Na jednu stranu mě trochu rozčilovalo, že autorka usoudila, že žádná z dam pravděpodobně nebude schopná přežít bez sévho mužského protějšku. Na druhou stranu knihy nebyly přehnaně romantické a když už byly, bylo to prostě... ách! Nicméně jsem tím vlastně chtěla říct, že každá z hrdinek byla samostatná jednotka a nebyla omezení tím, že nutně potřebuje zahraňovat od muže.

Na počet stran Měsíční kroniky působí jako náročné a zdlouhavé čtení, nicméně pokud vezmeme v úvahu formát, ve kterém jsou, díky širokému řádkování se ten rozsah trochu změnší. Nicméně i tak je to série, ve které je pramálo zbytečného a vy se navíc tolik ponoříte do příběhu, že vám stránky budou ubíhat nadsvětelnou rychlostí. Rozhodně tomu přidává i povedený překlad. 

Pomalu už mi začínají docházet superlativa, takže bych tenhle vychvalovací článek chtěla shrnout tím, že pokud jste na Marissu ještě nenarazili a nebo pokud stále váháte, jestli vám Měsíční kroniky stojí za to, tak odpověď je rozhodně ano. Včera už bylo pozdě, takže byste se do toho měli konečně pusitt!

PS: Měsíční kroniky mají kromě nějakých těch povídek také komixové pokračování, v hlavní roli právě s Iko. A pokud si na ně netroufnete v anglitině, rozhodně nezoufejte - EGMONT se je totiž chystá vydat.