Tak padne náš svět se mi doma válelo už hodně dlouho. Řekla bych, že někdy od jeho vydání u nás, což už je nějaký ten pátek. Kdysi jsem četla docela dost recenzí, a tak jsem měla lehkou představu, co od toho čekat. A také jsem to dostala.

Penelope Douglas mnohým z vás není neznámá. Já jsem do ní však šla úplně naslepo a rovnou můžu říct, že se k ní ještě vrátím. A pravděpodobně více než jednou. 

Misha a Ryen jsou nejlepšími přáteli. Spřízněnými dušemi, které si říkají všechno a naprosto si důvěřují. Nikdy se ale nesetkali. Když došlo k omylu a jejich učitelky je spárovali na dopisovaní, nikdo netušil, že si budou tak rozumět. A že si nikdy nepřestanou psát. 

Pak se ale setkali. A Misha zjistil, že jeho představy o Ryen se diametrálně lišili od toho, co očekával. A že to, co vidí, nenávidí. 

Když ho smutné události dostanou do bydliště Ryen, nedokáže to nechat jen tak. Proto se s falešnou identitou přihlásil do její školy. A dělá jí ze života peklo. Ona ale není ten pravý důvod, proč se zjevil v cizím město. Pro něco si přišel. A neodejde bez toho. 

Na Goodreads je tato kniha zařazená mezi NA, nicméně já se staromódně držím toho, že je to YA, jelikož to nesplňuje podmínku o univerzitním prostředí. Nicméně nám tím na goodreads chtějí naznačit, že je v knize sex. Celkově jsou tam asi čtyři (možná pět) intimní scény, které toho představivosti sice moc nenechává, nicméně všichni jsme si vědomi toho, že i středoškoláci spolu spí, proto by nás to nemělo rozházet.  

Kniha je psána velice příjemně, autorka si nebere servítky a sprostá slova tam občas lítají jedno za druhým ale co, alespoň je to trochu víc ze života. Také tam není moc složitých popisů a kromě uvádění do děje a nějakých vnitřních monologů hlavních postav, je tam velké množství dialogů, díky kterým kniha opravdu rychle ubíhá. 

"We were perfect for each other. Until we met."

Jako zápletku nečekejte nic zásadního. Ryen se snaží proplouvat životem, dokud se tam neobjeví velice tajemný kluk, který jí nedá pokoj. Vlastně celou dobu sledujeme takový trochu obměněný love-hate vztah, kdy Ryen neví, kdo je ten tajemný nováček, co si chodí do školy jako do houslí. Autorka se tam ale snažila dát velkou dávku tajemna, což jí většinou vyšlo dost dobře. Nicméně, je to jen okrajová záležitost a věřím, že většina čtenářů se bude zaměřovat spíše na vztah mezi hlavními postavami. 

Kniha je vyprávěna z pohledu obou hlavních protagonistů a jejich vyprávění v první osobě se nepravidelně mění. V první kapitole se seznámíme s Mishou. Misha má vlastní kapelu, píše texty a je tak trochu asociální. Má mladší, velice nadanou a pracovitou sestru Annie, nicméně jeho vztahy s otcem nestojí za nic. Oproti tomu je tu Ryen. Mladá roztleskávačka, která se zdá být prototypem středoškolské mrchy, která se cítí být včelí královnou a všechny mimo její úl chce potopit. Jenomže uvnitř je to nepochopená dívka, která se snaží někam zapadnout a celý její život je jedna velká přetvářka. Ostatní postavy se drží velice známé šablony: nejlepší kamarádka je mrcha, potenciální přítel proutník, kamarád gay, emo kluk z výtvarky, super cool kolegové z kapely. rodiče se tam v podstatě neukazují a tak dále, dále, dále. 

"I know it's pathetic to want a place among other people, and I know you'll say it's better to stand alone and be right than stand in a crowd and be wrong, but... I still feel that need all the time. Do you ever feel it?" 

Punk 57 je knihou, od které jsem nic nečekala a dostala toho opravdu hodně. Nešlo jen o zápletku nebo hlavní postavy. Hlavním tahounem bylo obrovské množství myšlenek, které čtenáře zasáhnou a on nad nimi musí zapřemýšlet. Plusem je, jak autenticky se autorce podařilo vykreslit postavy. Věřím tomu, že každý byl někdy Ryen a že se každý někdy cítil jako Misha. Nepochopený, ztracený, jiný než všichni ostatní. Tahle kniha nepředává jen neotřelý (alespoň pro mě, protože toho v tomhle žánru nemám tolik načteno) příběh. Každý Mishův text předává nějaké poselství. Ryen vám říká, že je jedno jací jste, protože jste to vy a to je nejdůležitější. A že nakonec bude dobře. 

Knize dávám čtyři hvězdičky, protože to autorka totálně pohnojila extra kýčovitým epilogem, který tam prostě být neměl. Celkově mám problém s epilogy ve smyslu "za X let", ale tenhle byl snad nejhorší, jaký jsem četla. Jinak ale knihu doporučuji všem, kteří si chtějí přečíst skvělý příběh, který je reálný až z toho mrazí, a zároveň se nebojí nějakých těch sexuálních scén. A epilog přeskočte. Jenom pro jistotu. 

Autor: Penelope Douglas; Vydáno v originále: 21. 10. 2016 (Punk 57); Vydání u nás: nevyšlo;  Počet stran: 371; Hodnocení na goodreads: 4.28 při 8 768 hodnoceních.

Příběhy o cestování časem nepatří mezi mé nejoblíbenější. Často totiž zabředávám do složitých úvah ohledně toho, jak to může fungovat, a hlavně proč to fungovat nemůže. Na toto téma opravdu nejsem vděčný čtenář - spíš neunavitelný hnidopich. Naštěstí ale mohu říct, že mě v těchto ohledech Pasažérka opravdu překvapila. Ale v některých už méně.

Etta je nadaná houslistka. Celý svůj život si jde za svým cílem a svou pozornost upíná ke svému debutu. Netušila však, že její uzavřená a trochu podivná matka má tajemství, které se jí brzy začte týkat. Když při koncertu zaslechne zvuk, který nikdo jiný neslyší, události začnou nabírat obrátky. 

Etta zjistí, že ona i její matka zdědily vzácnou schopnost cestování časem. Ale místo toho, aby si Etta užívala svou nově objevenou schopnost, čeká ji nelehký úkol - aby mohla zachránit svou matku, musí najít ztracený astroláb své rodiny. 

Čtenář je do děje knihy vhozen bez jakéhokoli vysvětlování. Poměrně pomalu se dozvídá, kdo je Etta, ale její matka zůstává jen rozmazanou čmouhou na pozadí příběhu. Proto kniha působí zmateně a člověku trvá, než se zorientuje. Později si ale vše najde své místo a čtenář se může soustředit i na ostatní aspekty příběhu, které tolik zmatené už nejsou. Po aklimatizaci na prostředí příběhu se totiž příběh stává akčním a napínavým. Jedna scéna střídá druhou a hrdinové se zastavují jen v tom případě, že jim něco nevychází podle plánu.



Kniha je psaná er-formou z pohledu obou hrdinů. Autorka nám tedy nabízí pohled do hlavy Etty i jejího přítele Nicholase. Oba pohledy se od sebe zase tolik nelišily, ale autorce se povedlo je odlišit dost na to, abychom na první pohled věděli, v čí hlavě se zrovna nacházíme. 

Mrzí mě ale, že si autorka nedala moc práce s dohledáváním reálií a že nedala větší prostor ostatním časovým obdobím. Cestování v čase se stalo trochu zmateným a jediné, podle čeho jsme se mohli orientovat, je název místa. Jako největší nedostatek vidím to, že všichni mluvili stejně a všichni si bez problémů rozuměli; nikomu nebyl divný přízvuk, nedocházelo k žádným nedorozuměním ohledně slov, jejichž využití se měnilo s dobou. V žádném případě bych to ale nechtěla připsat překladu, protože ten byl velice povedený a vůbec nic mě v něm nerušilo. 

Etta jako hrdinka mi nebyla moc sympatická. Ze začátku byla hodně naivní, ale to se velice brzy změnilo a začala se chovat neuváženě a do všeho se vrhala po hlavě. Na celou situaci se dívala až moc racionálně, což dle mého není v dané situaci možné. Celkově bych ji mohla zařadit do kategorie "všechno vím, všechno znám", což je tip lidí, které nemůžu vystát. Její protějšek Nicholas byl srdcem i duší hrdina, ale jeho neustálá sebelítost a opakování, jak měl těžký život, protože je tmavé pleti, se rychle ohraje. Společně jim to ale docela ladilo a jejich povahy se smísily do poměrně příjemných hrdinů, kteří spolu dokáží spolupracovat, mluvit a dělat něco smysluplného. 

Od Benjamina Elira Sáenze jsem četla už Aristoteles and Dante Discover The Universe. Česky i anglicky a v obou jazycích to bylo úžasné. Mělo to zajímavé a hluboké postavy, spoustu zajímavých myšlenek a něco, co vám hrozně hrálo na city a nutilo vás číst dál. Po přečtení druhé knihy od tohoto autora jsem přesvědčená o tom, že to něco, je prostě v něm. A on to prostřednictví svých příběhů posílá dál. 

Zach je alkoholik. A nějakým způsobem se ocitl v protialkoholní léčebně. Skoro nic si nepamatuje, pouze útržky ze svého ne úplně šťastného života a dětství. Vzpomínal si na svého otce, který pil, na matku s depresemi, drogově závislého bratra Santiaga a láhve alkoholu, které byly jeho nejlepšími přáteli. A ze všeho nejvíc se Zach bojí vzpomínání. Ví, že se muselo stát něco hrozného. Něco, co ho v osmnácti letech dostalo do léčebny. Zach se ale hrozně moc bojí, co to mohlo být...

Kniha je zasazena do neobvyklého prostředí rehabilitačního centra. Jsou v ní scény ze soukromí Zacha, jeho sezení s terapeutem i různé skupiny, kdy spolu mají komunikovat její účastníci. Drtivá většina příběhu se ale odehrává v Zachově hlavě. Zabývá se svými pocity a tím, že nechce mít pocity a nechce si na nic vzpomenout. Především vás ale nutí přemýšlet o sobě. Může se to zdát jako příběh, který je pouze o hlavním hrdinovi. který se bojí světa, ale ve skutečnosti je to sonda do duše každého z nás.

„Rafael?”“Yeah?”“Do we all have monsters?”“Yes.”“Why does God give us so many monsters?”“You want to know my theory?”“Sure.”“I think it’s other people who give us monsters. Maybe God doesn’t have anything to do with it.”

I have it in my head that when we're born, God writes things down on our hearts. See, on some people's hearts he writes Happy and on some people's hearts he writes Sad and on some people's hearts he writes Crazy on some people's hearts he writes Genius and on some people's hearts he writes Angry and on some people's hearts he writes Winner and on some people's hearts he writes Loser. It's all like a game to him. Him.God. And it's all pretty much random. He takes out his pen and starts writing on our blank hearts. When it came to my turn, he wrote Sad. I don't like God very much. Apparently he doesn't like me very much either.

Větší prostor je věnovaný životu Eleanor. Rowellová hodně píše o tom, v jakých podmínkách žije a jaký je její nevlastní táta a jak se k tomu staví její mamka. Nicméně i když má Eleanor spoustu sourozenců, jsou jen velice okrajovými postavami, což je opravdu škoda. Park naopak pochází z 'dokonalé rodiny', které není věnováno moc prostoru. O to těžší je vytvořit si vztah s Parkovými rodiči, protože se chovají hodně situačně, protože nám chybí nějaký širší kontext jejich osobnosti.

Felicia Day je herečka. Youtuberka. Producentka a scénáristka. Autorka internetového seriálu The Guild. Gamerka. Žena s neuvěřitelně zajímavým charakterem. Vytříbeným způsobem vyjadřování. A zvláštním smyslem pro humor. Ale má i svou druhou stránku, kterou nám ukázala ve své životopisné knize Jak (ne)být divný na netu.

Je léto. A léto vždycky začínám contemporary knihami v angličtině. A buď v tom nejsem náročná, nebo mám většinou šťastnou ruku. Protože tahle kniha, ta si mě získala. Absolutně.

Ella prožila vztah s klukem, o kterém si myslela, že ji neublíží jako její bývalý Nick. Jenomže Matt najednou zmizel a nezvedal jí telefon. Ani jeho nejlepšímu kamarádovi Jakeovi. Ella půl roku nevěděla, jestli je Matt vůbec naživu... A pak se najednou objevil zpátky ve městě. Jako by se nic nestalo. A rozhodl se, že znovu s Ellou chce prožít noc, kdy se poznali - aby mohli začít znovu, od začátku. Ella ale ví, že nemůže smazat půl roku tím, že to zkusí znovu od začátku. A navíc úplně stejně.

Lauren Gibaldi nás spolu s Ellou, Mattem a jejich kamarády vezme do noci plné dobrodružství a bláznivých nápadů. Do noci, která zahýbe mezilidskými vztahy. Která odhalí pravé přátelství. Do noci, kdy budeme říkat ano. 

Když jsem začala číst tuto knihu, neměla jsem nejmenší tušení, o čem je. Nečetla jsem anotaci a jenom matně jsem si pamatovala, že jsem si ji kupovala do čtěčky. A po prvních několika stránkách jsem ji chtěla odložit a začít číst něco "lepšího". Nakonec mi to ale nedalo a do knihy jsem se začetla. A už ji nemohla odložit. 

Celá kniha je rozdělena na kapitoly, které jsou střídavě zasazeny v různém časovém období - v současnosti a rok předtím. Zajímavé je, že jsou to téměř dvě totožné dějové linky, které jsou zároveň neuvěřitelně rozdílné. Je na nich krásně vidět ten časový rozdíl a jak se postavy během toho roku vyvinuly. Další zajímavostí je, že se celá kniha odehrává během dvou nocí. Během té v současnosti a během té v minulosti. Přesto jsem se na těch 300 stranách nestačila nudit, naopak jsem hltala každé slovo a každou stránku a byla napjatá jako struna. 

The Night We Said Yes je primárně vystavěna na mezilidských vztazích, přátelství a postavách - kterých naštěstí nebylo moc. A právě postavy byly to, co se mi na příběhu tak moc líbilo. Byly všechny uvěřitelné a hlavně nebyly černobílé. Každá postava měla svou světlou i tmavou stránku. Rozhodovaly se dobře i špatně, dělaly chyby ale hlavně si vážily svých přátel. A uměly odpouštět i být dost tvrdé. A i když si to některé nezasloužily, získaly si mě. 

Hlavní postava, Ella, byla uvěřitelná a sympatická hrdinka. Sice byla vykreslena spíš jako kladná postava, na druhou stranu měla i své mínusy, které ji dělaly reálnější. Každopádně nebyla ufňukaná a chovala se uměřeně svému věku, přemýšlela racionálně a s jejími rozhodnutími na plné čáře souhlasím. 

Kniha byla neuvěřitelně čtivá a psaná opravdu hodně lehce. Stylem psaní, příběhem i postavami mi strašně připomínala knihy Jenny Han (a všichni určitě víte, jak já Jenny Han zbožňuju). Angličtina je navíc opravdu lehká (i když jsem občas trochu tápala v některých slovních spojeních), takže se jí nemusí bát ani začínající čtenáři v tomhle jazyce. 

K příběhu mám v podstatě jenom jednu výtku, a to Mattův důvod, proč o sobě nedal půl roku vědět. Ne, že by to byl špatný důvod, ale zvednout telefon prostě není takový problém a na "rodiče-mi-to-zakázali" mu prostě nedokážu skočit. 

The Night We Said Yes bylo úžasné překvapení, které jsem opravdu nečekala. Tahle kniha si mě po pár kapitolách absolutně získala a začala jsem neskutečně fandit Elle a Mattovi. Lauren Gibaldi navíc má úžasný styl psaní, který mi sedl. A ty postavy. Hlavně ty postavy! O takhle skvěle vykreslených postavách jsem opravdu dlouho nečetla. 

Autorka: Lauren Gibaldi; Vydáno v originále: 16. 6. 2015 (The Night We Said Yes); Vydání u nás: nevyšlo; Počet stran: 294; Hodnocení na goodreads: 3.63 při 3 284 hodnoceních.

Když jsem začala číst Where the Road Takes Me, byla to náhodná volba a neměla jsem moc tušení, do čeho jdu. Anotaci jsem si nepamatovala, zaujala mě obálka a naivně jsem si myslela, že to bude o roadtripu. No... ne tak docela... 

Blake je nadějný basketbalový hráč. Také je ale členem vojenské rodiny, tudíž se předpokládá, že se nechá odvést. A mimo to je jeho máma spisovatelka-alkoholička, táta běhá za milenkou a jeho nejlepší kámoš sám vychovává malého kluka.

Chloe je v pěstounské péči, protože její matka i teta umřely na rakovinu. A Chloe z toho vyvodila, že ji bude mít taky, jelikož k tomu má genetické predispozice. A tak se rozhodne, že si nebude dělat žádné citové vazby a po maturitě vypadne na Cestu a nikdy se nevrátí - protože stejně nebude mít moc času. Jenomže pak se tu objeví Blake. A ona pomalu začne měnit plány...

V druhé polovině se spíše střídaly scény bez nějakého většího smyslu. Prostě několik obrazů náhodně seřazených za sebou, které měly utvářet smysluplný příběh, ale ve výsledku to moc nefungovalo. Navíc jsem si myslela, že to bude víc kniha o životě než o vztahu dvou lidí. O vztahu, kolem kterého se bude točit úplně, úplně všechno. Nicméně kolem 70% mi došlo, kam to všechno směřuje - a trochu se divím, proč mi to nedošlo dřív. Nicméně jedna věc se mohla stát, aby ten příběh nebyl tak přímočarý - a to se pochopitelně nestalo.

Vztah Chloe a Blakea mi nepřišel uvěřitelný. Jejich důvody, proč jsou spolu nebyly nijak racionální - hlavně teda ty Blakeovi. Když to řeknu od srdce, zblbnul se do Chloe úplně bez důvodu (navíc to byla celá ta věc "chodíme spolu čtyři roky do školy, ale nikdy jsem si tě nevšiml, teď tě ale bezmezně miluju"). Celkově nemám ráda ty tolik přeslazené příběhy, kdy jsou spolu dva lidi tři měsíce a už bez sebe nemohou být.

Když se na knihu zpětně podívám, je plná všech dobře známých klišé. Ať už jde o neracionální důvody jejich vztahu, skutečnost, že Blake je populární basketbalista (kterého znají i v okolních státech, aha) a Chloe je ta "divná" šedá myška (v pěstounské péči). Pak k tomu přidejte, že v podstatě beze slova zmizí z normálního života, nestarají se o peníze a tak dále, dále, dále. A pak před koncem to bylo klišé, klišé, klišé a epilog bych nejraději vynechala. (Znáte to. Už je ukončený příběh, ale najednou má autor/ka potřebu dodat tam tři stránky o tom, jak to bude za pět let - proč nenechat prostor fantasii?) 

Celkově když se podívám samostatně na postavy, nijak mi k srdci nepřirostly a jejich osud jsem nijak neprožívala. Vlastně mi oba byli dost ukradení a já jsem to četla spíš ze zvědavosti. A bylo tam tolik zbytečných scén, které čtenář nepotřeboval! 

Knize dávám tři hvězdičky. Nic jsem od tohoto příběhu nečekala, tudíž ani nejsem zklamaná, ale vím, že po knihách této autorky ještě nějakou dobu nesáhnu (také píše hlavně new adult, který mě jako žánr ještě moc neoslovil). Tuto knihu bych ale doporučila čtenářům, kteří mají rádi contemporary, ale zároveň se dokáží vyrovnat s nějakým tím klišé. A zároveň těm, kteří hledají nějaký přeběh o lidech, kteří nemají úplně jednoduché osudy (nehledě na to, zda si to vsugerují nebo ne). 

Autorka: Jay McLean; Vydáno v originále: 10. 2. 2015 (Where the Road Takes Me); Vydání u nás: nevyšlo; Počet stran: 315; Hodnocení na goodreads: 3.95 při 5 130 hodnoceních.

Sice jsem toho za půl roku přečetla jako většina z vás za měsíc, ale to mi nezabrání se s vámi v rychlosti podělit o své pocity z těchto knih, protože ne o všech jsem psala recenzi. A protože některé jsou skryté skvosty. 

         

Zinzi je výbornou vypravěčkou. Je tak trochu záporná hrdinka, protože má vlastní spletitou minulost a rozhodně nemá čisty trestní rejstřík. O čemž vypovídá i samotný lenochod. Nicméně mi jako vypravěčka opravdu sedla a koukat se na svěj jejíma očima mě opravdu hodně bavilo. Jsem také moc ráda, že z ní autorka neudělala všemocnou hrdinku, která všechno napraví a spasí celý svět. 

Kniha je vyprávěna ich-formou a vyskytuje se v ní i řada vulgarismů a ne úplně běžných výrazů. Je tam i hodně cizích slov typických pro Afriku a ne všechna jsou vysvětlena v krátkém rejstříku na konci knihy. 

Na jednodílnou knihu jsem silně nespokojená s koncem. V podstatě se toho moc nevyřešilo a zbyla dlouhá řada otázek, na které bych velice ráda znala odpovědi. Celé rozřešení zápletky bylo sice překvapivé, ale taky trochu nešťastné a na konci se toho stalo až příliš najednou. 

* Oficiální anotace ze stránek nakladatelství. 

Každý jsme tak trochu na pohádky - i když si to nechceme přiznat nebo si na ně třeba připadáme staří. A i kdyby, v dětství jsme je prostě měli rádi vždycky. A jako malí jsme určitě chtěli nějakou pohádku prožít. A to i Delliah, které se podařilo najít svého vysněného prince. 

Co by se stalo, kdyby se princ z pohádky ocitl v našem světě a musel třeba chodit do školy? A naopak, co by obyčejný kluk dělal v pohádkovém příběhu? Šestnáctileté Delilah se povedlo nemožné – dokázala vytáhnout okouzlujícího prince ze stránek oblíbené pohádky a vyměnit ho za svého kamaráda Edgara. Setkat se tváří tvář s Oliverem bylo jako kouzlo, ale co s takovým princem v našem světě? Přece jen tu máme trochu jiná pravidla, a tak se Oliver musí stát obyčejným klukem a začít chodit do školy, i když ani neví, jak se přechází přes ulici. Zato Edgar se musí vypořádat s rolí chrabrého prince, jehož život se při každém čtení opakuje.*

Když jsem začínala číst tuto knihu, měla jsem jen pramalou představu (jako většinou), o čem bude. Hned na prvních stranách mě ale okouzlil styl psaní a když jsem se konečně zorientovala, oč jde, líbil se mi vážně i ten nápad. Postupem knihy ale mé nadšení začalo trochu opadávat, protože to bylo pohádkové až moc. 

Jsem ráda, že se autorky zaměřily i na vedlejší postavy, protože mi hlavní protagonisté vůbec, ale vůbec nesedli. Nicméně jsem se dokázala určitým způsobem sžít jen s postavami z reálného světa, protože těm pohádkovým jsem si nějak nemohla najít cestu. 

Knize dávám 3 hvězdičky, ale jsem si jistá, že ještě před pár lety bych z něho byla neskutečně nadšená a opravdu by se mi líbilo snad všechno, co bych si v něm přečetla. 

Tímto bych chtěla poděkovat nakladatelství CooBoo za poskytnutí recenzního e-booku! 

Autorka: J. Picoult a S. van Leer; Série: Between the Lines, druhý díl; Vydáno v originále: 1. 1. 2015(Off The Page); Vydání u nás: 18. 4. 2016 (Láska mezi písmenky, CooBoo); Počet stran: 355; Hodnocení na goodreads: 3.78 při 5 965 hodnoceních.

*Anotace od nakladatelství CooBoo

Páté vlně jsem se docela dlouho vyhýbala, nakonec si ke mně našla cestu především díky filmu, který je momentálně v kinech. Moc jsem ani neměla tušení, o čem to je. Ale nakonec jsem na to byla docela dost zvědavá...

Země je zdecimovaná. Důmyslné útoky mimozemšťanů zabili témeř všechny obyvatele naší planety. Cassie je sama. Její rodiče jsou mrtví a její bratr v utečeneckém táboře. Jenomže ona Sammy slíbila, že se vrátí... Zombie je v rekrutském táboře a snaží se z něho vychovat tvrdého a nelítostného vojáka. A zatraceně se jim to daří... Jenomže co když nakonec zjistí, že svět je na tom ještě hůř, než si mysleli? A že je všechno jinak, než se zdá? 

Už je to pár let, co si stěžuju, že je málo knih o mimozemšťanech nebo že se mi neustále vyhýbají. Tato kniha sice neukojila moji potřebu pořádně našlapaného příběhu o zelených mužíčicich, na druhou stranu to byla parádní jízda. Posapokalyptické knihy mám mnohem raději než samotné dystopie. Mají v sobě kapku definitivnosti a reálnosti. A i když nejsem zastánce představy invaze na naši planetu a rozhodně bych u toho nechtěla být, takhle kniha to podala bravůrně. 

Stále mi tam chybí ti zelení mužíčci, na druhou strajnu to celý koncept invaze vyvažuje. Čtyři vlny, které měly postupně vyhubit lidstvo, byly velice dobře vymyšlené, i když by mě trochu zajímalo, jak se jim nějaké věci povedly - na druhou stranu je to stále poue sci-fi, a tak se musím smířit s tím, že to tak je, i když nevím proč.

Cassie mi jako postava sedla. Působila jako normální holka, která byla vržena do světa, o který nestojí a jenom se snaží přežít. Ke konci působila trochu jako blázen, já jí to s radostí odpustím, protože (a) by se to většině z nás stalo taky a (b) někdy to bylo zatraceně vtipné. U Cassie to ale nekončí, protože kniha má ješte další vypravěče. Nejzajímavějším z nich je mladý voják Zombie, který je rozhodně něco víc než jen chodící mrtvola. Jeho vyprávění má, lidově řečeno, koule. Bere svět tak jak je, chce za svůj život bojovat, ale zároveň není sobec a záleží mu i na ostatních. Třetím vypravěčem je Cassin mladší bratr Sammy, kterému je sice 5, ale chová se trochu dost přestárle.

Není to příběh jen o třech postavách, takže tam důležitou roli zahrají i další lidé či mimozemšťané. Za zmínku určite stoji Eso, která střílí a na nic se neptá a zatraceně, ani nikdy nemine. Nebo Evan, takvé Eso v kalhotách, který není obyčejným klukem z farmy a navíc má pěkné tuhý kořínek. 

Kniha není ani z daleka dokonalá a chápu, proč se tolika lidem u nás nelíbila. Na druhou stranu má něco jedinečného - styl psaní. Hned na začátku mě text chytil a nepustil.  Stránky ubíhaly skoro samy nebo se mi to jen zdálo, protože jsem se do toho dokáza úplně ponořit. Překladatelská práce byla odvedena na jedničku, nejsou tam kalky a ani věci, co by zněly vyloženě nečesky. A taky je tam minimum chyb! 

Knihu jsem četla poměrně dlouho, proto mi nedošlo tolik tajmeství, která měla zůstat skryta. Byla jsem překvapena spolu s vypravěči a některé věci jsem si i potom trochu děle spojovala. Každopádně se autor snažil velice dobře skrývat veškeré indicie a nad touto jeho prací smekám. Dokonce si dovolím tvrdit, že proto tolik věcí opakoval stále dokola. Omílal informace, což mě na rozdíl od jných vůbec neobtěžovalo, a já se zaměřovala na věci, co už známe a ne na tu omáčku, která toho odhalovala více. A také se mi díky tomu podařilo ponořit se hlouběji do toho postapokalyptického světa a ztotožnit se se vším tím děním.

Knize dávám čtyři hvězdičky a brzy si půjdu do knihkupectví pro další díl!

Od Kečupových mračen jsem čekala napínavý příběh plný tajemství. A taky super zápletku. Nakonec bych řekla, že jsem dostala jenom část z toho. To tajemství nebylo tak těžké uhodnout a hlavní zápletka byla spíš lovestory. 

Zoe má tajemství, které ji už dlouhou dobu užírá. Udělala něco hrozného a nikdo to neví. A ona to tají. Když už je to nesnesitelné, rozhodne se to někomu říct. Nebo přesněji napsat. Pan Harrison je vězeň, který čeká v cele smrti na svůj konec. A je nědko lepší, komu by mohla říct své tajemství? Je někdo jiný, kdo nebude mít možnost to nikomu povědět? A tak se prostřednictvím dopisů noříme do přiběhu minulého roku, kdy se děly krásné a smutné věci...

Kečupová mračna jsem na své poměry přečetla docela rychle. Nejprve mě okouzlila obálka, která má ten nejhezčí ořez na světě. Doufala jsem tedy, že dostanu alespoň z poloviny tak krásný příběh. Hned od prvních stránek jsem tušila, že to asi nebude tak slavné, jako jsem doufala... A sice nemůžu knihu označit za zklamání, ale čekala jsem něco jiného.

S dopisovou formou mám jeden věčný problém. Na dopis je to moc podrobné, moc dějové a celkově postě nereálné. Pokud bych psala dopisy a popisovala tam události, které se staly před rokem, těžko bych si pamatovala tolik detailů a ještě ke všemu to, co kdo říkal. Na druhou stranu jsem měla moc ráda ty začátky dopisů, kde Zoe polemizovala nad vězeňskou celou smrti. 

Děj jako takový sice svižně utíkal, ale byl to spíš jen souhrn událostí, které se cyklicky opakovaly a celkově jsme se toho moc nedozvěděli. V podstatě hned na začátku knihy zjistíte, odkud vítr fouká a kniha se neubránila ani řadě typických klišé. Znáte to. Rodinné drama, milostný trojúhelník... Celé to vyeskalovalo na konci, kdy jsem zaklapla knížku, řekla si, že to Zoe trochu moc hrotí a šla spát. Zní to fakt hnusně, ale tak nějak to bylo. Nedokázala jsem se vžít do příběhu natolik, aby mi někoho bylo líto nebo abych dala průchod emocím a nekoukala se na to tak racionálně.

Celkově má ale autorka moc příjemný styl vyprávění a ničím se moc dlouho nezabývá. Kniha se tedy četla lehce, rychle a nebylo tam nic, co by mě vyloženě obtěžovalo. Svůj podíl na tom má také překlad, který se mi opravdu zamlouval a hlavně tam nebyly žádné chyby. A teenageři mluvili jako teenageři - bylo to tedy přirozené.

Kdybych měla vybrat knihu o vině, která by měla němu otevřít oči nebo ulehčit mu trápení, Kečupová mračna by to rozhodne nebyla. Zoe je prototyp toho, jak se nemají problémy řešit a jak by se dospívající holka chovat neměla. 

Abych to uvedla na pravou míru. Kniha se mi svým způsobem líbila, ale rozhodně nesplnila mé očekávání a dle mého ani účel, který plnit měla. Kečupovým mračnům tedy dávám tři hvězdičky a další příběhům této autorky se bránit nebudu.

Autorka: Annabel Pitcher; Vydáno v originále: 2012 (Ketchup Clouds); Vydání u nás: listopad 2015 (Kečupová mračna, Slovart); Počet stran: 271; Hodnocení na goodreads: 3.82 při 1 220 hodnoceních.