Když jsem začala číst Where the Road Takes Me, byla to náhodná volba a neměla jsem moc tušení, do čeho jdu. Anotaci jsem si nepamatovala, zaujala mě obálka a naivně jsem si myslela, že to bude o roadtripu. No... ne tak docela... 

Blake je nadějný basketbalový hráč. Také je ale členem vojenské rodiny, tudíž se předpokládá, že se nechá odvést. A mimo to je jeho máma spisovatelka-alkoholička, táta běhá za milenkou a jeho nejlepší kámoš sám vychovává malého kluka.

Chloe je v pěstounské péči, protože její matka i teta umřely na rakovinu. A Chloe z toho vyvodila, že ji bude mít taky, jelikož k tomu má genetické predispozice. A tak se rozhodne, že si nebude dělat žádné citové vazby a po maturitě vypadne na Cestu a nikdy se nevrátí - protože stejně nebude mít moc času. Jenomže pak se tu objeví Blake. A ona pomalu začne měnit plány...

V druhé polovině se spíše střídaly scény bez nějakého většího smyslu. Prostě několik obrazů náhodně seřazených za sebou, které měly utvářet smysluplný příběh, ale ve výsledku to moc nefungovalo. Navíc jsem si myslela, že to bude víc kniha o životě než o vztahu dvou lidí. O vztahu, kolem kterého se bude točit úplně, úplně všechno. Nicméně kolem 70% mi došlo, kam to všechno směřuje - a trochu se divím, proč mi to nedošlo dřív. Nicméně jedna věc se mohla stát, aby ten příběh nebyl tak přímočarý - a to se pochopitelně nestalo.

Vztah Chloe a Blakea mi nepřišel uvěřitelný. Jejich důvody, proč jsou spolu nebyly nijak racionální - hlavně teda ty Blakeovi. Když to řeknu od srdce, zblbnul se do Chloe úplně bez důvodu (navíc to byla celá ta věc "chodíme spolu čtyři roky do školy, ale nikdy jsem si tě nevšiml, teď tě ale bezmezně miluju"). Celkově nemám ráda ty tolik přeslazené příběhy, kdy jsou spolu dva lidi tři měsíce a už bez sebe nemohou být.

Když se na knihu zpětně podívám, je plná všech dobře známých klišé. Ať už jde o neracionální důvody jejich vztahu, skutečnost, že Blake je populární basketbalista (kterého znají i v okolních státech, aha) a Chloe je ta "divná" šedá myška (v pěstounské péči). Pak k tomu přidejte, že v podstatě beze slova zmizí z normálního života, nestarají se o peníze a tak dále, dále, dále. A pak před koncem to bylo klišé, klišé, klišé a epilog bych nejraději vynechala. (Znáte to. Už je ukončený příběh, ale najednou má autor/ka potřebu dodat tam tři stránky o tom, jak to bude za pět let - proč nenechat prostor fantasii?) 

Celkově když se podívám samostatně na postavy, nijak mi k srdci nepřirostly a jejich osud jsem nijak neprožívala. Vlastně mi oba byli dost ukradení a já jsem to četla spíš ze zvědavosti. A bylo tam tolik zbytečných scén, které čtenář nepotřeboval! 

Knize dávám tři hvězdičky. Nic jsem od tohoto příběhu nečekala, tudíž ani nejsem zklamaná, ale vím, že po knihách této autorky ještě nějakou dobu nesáhnu (také píše hlavně new adult, který mě jako žánr ještě moc neoslovil). Tuto knihu bych ale doporučila čtenářům, kteří mají rádi contemporary, ale zároveň se dokáží vyrovnat s nějakým tím klišé. A zároveň těm, kteří hledají nějaký přeběh o lidech, kteří nemají úplně jednoduché osudy (nehledě na to, zda si to vsugerují nebo ne). 

Autorka: Jay McLean; Vydáno v originále: 10. 2. 2015 (Where the Road Takes Me); Vydání u nás: nevyšlo; Počet stran: 315; Hodnocení na goodreads: 3.95 při 5 130 hodnoceních.