Felicia Day byla u zrodu počítačů a internetu (ne, není jí sto a ne, počítače tu nejsou od začátku věků). Když vyšly první DOSové hry, byla u toho. A i když vyšel World of Warcraft, také u toho chybět nemohla. V téhle knize nás seznamuje ve svými vzestupy a pády, které jí přinesl hráčský svět a produkce internetových videí. Osvětluje nám zde, jak může být tato práce úžasná, ale také náročná. A uprostřed vyprávěním nám ukazuje střípky ze svého života. Otevřeně mluví o tom, jak je neurotická, jak trpí úzkostmi a později depresemi. Mluví o tom s humorem, ale bez obalu. 

Když jsem četla Jak (ne)být divný na netu, měla jsem pocit, že jsme s Felicií kamarádky. Ne ty nejlepší. Ale dost dobré na to, abych věděla o jejím úplně prvním polibku (spoiler: nebylo to nic moc) a jejích srazech podpůrné skupiny v palačinkárně. Dokázala jsem se do ní svým způsobem vžít. Cítit s ní. A přitom mě do toho svou knihou nijak nenutila. Jednoduše jsem chtěla číst dál. Vědět o ní všechno, co mi chce prostřednictvím své knihy povědět. 

Kniha Felicia day má dva póly. V první polovině mluví o svém dětství, svých hippiesáckých rodičích a domácím vzdělávání. O jejích studiích na vysoké, kam šla když jí bylo šestnáct studovat housle (protože byla talentovaná) a matematiku (protože chtěla udělat radost tátovi a dědečkovi - a protože v tom očividně byla dobrá). A i o jejích hereckých začátcích, které jsou takovým jemným zlomem mezi bezstarostnými léty a životní realitou. V druhé polovině už hraje na vážnější notu, ale neztrácí na humoru (Vážně, Felicia umí vtipně podat i myšlenky na sebevraždu). Mluví o své herecké kariéře, své závislosti na WOWku, o tvoření The Guild nebo aféře #GamersGate a o mnoho a mnoho dalších věcech.  

Nikdy jsem nebyla fanda životopisných příběhů. Nejvíc na mě udělala dojem Lynn Barberová se svou knihou Škola života a to asi jenom kvůli tomu, že mě bavila představa, že pracovala v Penthausu (fakt jsem to četla dost dávno). Felicia mě ale přesvědčila o tom, že životopisy ani náhodou nemusí být nudné. Naopak že mohou být vtipné, zajímavé, poučné a... Určitě ještě spoustu dalších věcí 

Felicia Day dokázala nenásilnou formou sdělit lidem, že být tak trochu divný je úplně v pořádku (většinou). Že každý je nějaký a každého baví něco jiného. Kromě svého osudu tam místy vylíčila i epizody ze životů svých hráčských kolegů. Kteří kupodivu taky byli podivíni - ale zase trochu jinak. 

Felicii Day jsem milovala už v Supernatural. Ještě radši jsem ji měla poté, co jsem začala sledovat její videa. A i když jsem si nemyslela, že to půjde, ale po přečtení její knihy ji mám ještě radši. Protože umí skvěle vyprávět. A je vtipná. A dokáže o všem mluvit otevřeně. Bez obalu. A tak, jak to prostě je... A já si konečně půjdu pustit The Guild.