Hodnocení: 4.14  při 3 351 hodnoceních (goodreads)

Můj názor:
Podivuhodné a krásné soužení Avy Lavender jsem si neplánovala přečíst. Jediné, co mě na knize zaujalo, byla obálka. Jinak nic. Buď je to tím, jak se mi příčí myšlenka magického realismu poté, co jsem se ve škole dozvěděla o obsahu slavné knihy Sto roků samoty od G. G. Marquéze, anebo tím, že knihy s fantaskními prvky poslední dobou moc nevyhledávám. Nicméně když mi tenhle příběh přistál v emailové schránce jako recenzní výtisk, tak nějak mi to nedalo a zkusila jsem to. A pak jsem zjistila, že se do příběhu nořím stále víc a víc.

Samotný název knihy je neuvěřitelně zavádějící. Vypravěčkou sice je Ava, ale vyprávění začíná o tři generace dříve, tedy u její prababičky. V průběhu stránek proplouváme minulostí jedné prazvláštní rodiny, ve které se stalo až neuvěřitelně moc zvláštních věcí a takřka každý z rodiny je něčím zvláštní.

Důležité je si pamatovat, že ať už je v knize napsané v podstatě cokoliv, není to žádná metafora. Je to prostě tak, jak je to černém na bílém a my se s tím musíme smířit, i když nám to půjde jakkoliv proti srsti. Protože právě toto je magický realismus. Ať už jsou v knize jakékoliv nadpřirozené či zvláštní prvky, nikdo z účastníků příběhu se nad tím nepozastavuje a bere je jako obyčejnou součást života.

Tím, že Avě nebyla věnována až taková pozornost, autorka docílila toho, že mě víc bavily a zaujaly příběhy o Avyných předcích. Především příběh její babičky, asi proto, že nás doprovázela od začátku do konce příběhu. Kniha se ale nevěnuje jen rodině Lavenderových a Rouxových, ale také lidem z města, kteří jsou na samotném okraji, ale přesto se autorka rozhodla odvyprávět osudy alespoň některých z nich.

Od téhle knihy jsem nic nečekala a ani si nemyslela, že by mě mohla nějak závratně zaujmout. Nakonec to skončilo tak, že jsem ji přečetla jen za pár dní, a to jsem se jí věnovala především při přestávkách v práci, které nejsou nějak závratně dlouhé. Přestože jsem měla čtení řádně rozkouskované, na zážitku to vůbec neubralo a kniha utekla vlastně sama.

Ač se to tak nemusí tvářit, kniha je opravdu neuvěřitelně čtivá a psaná opravdu lehce. Přestože mi přišlo, že dialogů je tam opravdu pomálu, a kniha je spíš popisná, stále příběh ubíhal sám stranu za stranou. A přestože jsem se díky knize nezamilovala do magického realismu a Sto roků samoty pro mě i nadále bude strašákem mezi knihami, tak Ava rozhodně stojí za zkoušku.