Autor: Dan Wells

Série: Partials
Díl: první

Žánr: YA, dystopie, postapo

Autor: J. Cornell Michel

Žánr: zombies, post-apo

Nakladatel: CreateSpace 

Autor: Moira Young

Originální název: Blood Red Road
Série: Dust Lands
Díl: první

Žánr: YA, dystopie

Tato kniha se v zahraničí dočkala obrovského ohlasu. Neupozornila na sebe jen svou obálkou. Všechny unesl hlavně styl psaní, jaký autorka vymyslela. Kniha psaná hovorovou angličtinou s absolutní absencí uvozovek na sebe upozorní. A je až k nevíře, že je ten ohlas až tak pozitivní. Když si ale vezme člověk tuhle knihu do ruky, tak pochopí, co na tom všichni vidí.

Saba a Lugh jsou neodlučitelní. Žijí se svým otcem a mladší sestrou Emmi na samotě u Stříbrného jezera, pomalu skomírající krajiny, kde déšť neviděli už několik měsíců. Všechno se náhle změní, když přijedou neznámí jezdci, kteří Lugha unesou. A Saba by nebyla tou správnou sestrou, kdyby ho nechtěla za každou cenu zachránit. Sbalila své věci a vydala se na dlouhou cestu neznámou krajinou do Hopetownu, prohnilého města plného zlodějů a pašeráků, protože doufá, že tam získá informace o svém bratrovi. Místo toho je ale zavlečena do hazardního světa zápasů v kleci. Dokud se nesetká s mladými revolucionářkami, Svobodnými Sokolnicemi...

Od této knihy jsem čekala strašně moc. Všude jsem slyšela spoustu chvály a doma mám dokonce originál, který jsem sice nečetla celý, ale mám dobrou představu o tom, jak to vevnitř vypadá. Proto jsem také byla hodně rozčarovaná, když jsem zjistila, že u nás žádné jazykové změny nenastaly. Ano, já naprosto chápu, že tahle kniha je své podstatě naprosto nepřeložitelná, ale alespoň ty uvozovky mohly chybět, no ne?

Mám ráda všechno akční. Knihy, filmy, seriály... A tím pádem je pro mě tahle kniha skoro na míru. Od prvních stran se něco děje. Jsme vhozeni do nemilosrdného světa, o jehož všech aspektech má i hlavní hrdinka pramalou představu, a společně objevujeme tuhle nemilou krajinu. Místa se mění poměrně rychle, ale žádné není odbyté. Autorka říká jenom to potřebné a zbytečně to nenatahuje. A co víc, je tam právě ta výše zmiňovaná akce. Útěky, boje, střelba z luku, výbuchy... Všechno, co fanda akčňáků oceňuje. A já to ocenila opravdu hodně.

Saba je zvláštní hrdinka. V jednu chvíli vám může lézt na nervy, ale hned vzápětí ji můžete považovat za nejlepší hrdinku vůbec. A mám dokonce pocit, že tohle byl záměr. Saba se jako postava neskutečně vyvíjí. Její přímočará honba za ztraceným bratrem se zašmodrchává a ona si hodně nerada připouští, že by mohla potřebovat cizí pomoc. A že těch pomocníků má nakonec celou řadu! Ale tím hlavním společníkem - kterého ocení snad každá čtenářka - je Jack. Jack je takový ten namyšlený hrdina, který se tváří, že všude byl a všechno zná. Je drzý a ironický a jízlivý... a rozhodně ne nudný. A je to jeden z těch lepších hrdinů, o kterých se píše. Nevím, kdy nastala ta chvíle, co jsem si ho tak oblíbila, ale stalo se. Dokonce si myslím, že se to stalo nejenom kvůli jeho nepopiratelnému šarmu, ale i kvůli podání autorky. Víte, často je protivné, když vám autor/ka stále dokola vykládá o dokonalosti nějakého hrdiny. Proto je mnohem lepší, když v téhle knize nic takového není.

Krvavá cesta má nápad, má spád. Má postavy, které nejsou jenom plochými panáky dělající všechno bezdůvodně. A také nedělají nic jen pro dobrý pocit - nebo alespoň většina z nich. Krvavá cesta má zajímavý svět, který z velké části zůstává za oponou, ale ono je to tak možná lepší, protože se pak má člověk na co těšit. Moira Young je neskutečná vypravěčka a příběh se četl skoro sám. Měla jsem to přečtené za několik hodin, a přestože mě mrzí, že překladem kniha ztratila svou jedinečnost, příběhu to vůbec nebralo.

První díl série ve mě zanechal opravdový dojem. Dlouho jsem si lámala hlavu nad tím, jak to bude pokračovat a co všechno se tam stalo. Nakonec jsem se ale rozhodla, že jednu hvězdičku strhnu právě za ten překlad. Opravdu mě mrzí, že tam nechyběly alespoň ty uvozovky a popravdě, alespoň by tam v nich nebylo tolik chyb. Ale ať už tam jsou nebo ne, příběhu to vůbec neubírá. A byla by velká chyba, kdyby vám tahle kniha unikla.

Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji nakladatelství CooBoo. 

Autor: Jody Gehrman

Žánr: YA, contemporary

Autor: Rick Riordan

Originální název: The Lightning Theif
Série: Percy Jackson
Díl: první

Žánr: YA, mytologie

Percy Jackson je hodně známá a vychvalovaná série. Já, jako vždy u těchto opěvovaných sérií, jsem se jí ale vyhnula obrovským obloukem a dostala se k ní až potom, co byly vydané všechny díly i u nás. Bohužel jsem si o tom ale vyslechla všechno pozitivní a pak zjistila, že jsem čekala něco trochu jiného.

Percy Jackson je problémový kluk. Nejen, že má dyslexii a je hyperaktivní, on ještě k všemu ve škole vydrží vždycky sotva ten rok. Nejhorší na tom je, že on za většinu svých průšvihů nemůže. Prostě se okolo něj dějí divné věci, ale kdo by věřil dvanáctiletému klukovi? Díky tomu Percy není žádnou hvězdou školy a taky se nedá říct, že by měl nějak hodně kamarádů. Kromě Grovera, kluka, co je častým terčem šikany. Kdyby jenom ostatní věděli, že Percy ani Grover nejsou obyčejní kluci. A že Percy je ve svém druhu opravdu výjimečný... Nakonec se po sérii nešťastných události se Percy dostává do Tábora polokrevných. Do jednoho velkého žijící mýtu se starověkými stvořeními a ostatními jemu podobnými. S polobohy.

Od téhle knihy jsem toho hodně čekala. Taky se není čemu divit, když na ní každý pěl chválu. Bohužel, já jsem se k tomu dokopala opravdu trochu pozdě a už jsem to tolik neocenila. Ale kdybych to četla před pár lety, rozhodně by se mi to líbilo mnohem víc.

Hlavní důvody, proč se mi to tolik nelíbilo, byly dva. Tím prvním byla přestárlost postav. Nemohla jsem si pomoct, ale většina charakterů mi připadala moc vyspělá, když vezmu v potaz, že jim je jen dvanáct let. A ještě zvláštnější mi přijde ta skutečnost, že se sami pohybovali po Americe a téměř nikomu to nepřišlo zvláštní. A tou druhou věcí je, že sice to bylo opravdu akční, strašně moc se tam toho dělo a v podstatě nezbyl prostor na nudu, ale každá tahle menší zápletka byla vyřešena strašně rychle a jednoduše. V podstatě náhodou. A tohle mi vadilo ještě víc, než postavy. Tedy ne, že by mi vadily postavy jako takové. Percyho a jeho společníky jsem si opravdu oblíbila, ale kdyby jim autor přidal trochu na věku nebo ubral v jejich chování, bylo by se mi to líbilo víc.
Nikdy jsem nebyla fanda do řecké mytologie, ale tady mě opravdu překvapilo, že mi to vůbec nevadilo. Všechno bylo podané zajímavě a opravdu promyšleně. Autorovi se to podařilo pěkně zakomponovat do současného světa a přestože se mi čas od času něco zdálo lehce postavené na hlavu, vcelku mi to ani nevadilo. Hlavně je dobré, že se dozvíme nespočet různých bájí a pověstí, které jsou založené opravdu na tom, co se říká, a ne na autorově fantazii. Autor nevybírá jenom to, co se mu hodí, ale všechno důležité dokáže zakomponovat do nového světa, kde nic není takové, jaké se zdá.

Rick Riordan píše lehce, nijak složitě, ale také docela naivně. Percy představuje poměrně rychlou a nenáročnou četbu, která uteče v podstatě sama, pokud naleznete tu tajemnou sílu, která by vás ke knize stále táhla. Mně bohužel tahle síla nepotkala, ale nemůžu říct, že bych si knihu neužila. Je plná humoru, nadpřirozena a cesty přes státy za ukradeným bleskem, důkazem Diovy síly.

Percy není špatná knížka. Naopak je velice dobrá. Bohužel jsem od toho čekala moc a nakonec mě to lehce zklamalo. Ale zase to nebyl žádný propadák a já se rozhodně chystám pokračovat v dalších dílech, protože všichni říkají, že je to díl od dílu lepší a lepší.

Autor: Amanda Sun

Série: Paper Gods

Díl: první

Žánr: YA,  fantasy, mytologie

Nakladatel: Harlequin Teen 

S touhle knihou to mám poměrně složité. Nejen, že píšu recenzi hned po dočtení knihy, ale já jsem z nějakého neznámého důvodu věděla, že tuhle knihu si prostě musím přečíst. Nevím, jestli za to mohla obálka, nápad nebo moje sebevražedné sklony v připomínání si našeho dějepisáře, který je blázen do kenda (japonský šerm). Vím jenom, že jsem si to přečíst ne chtěla, ale musela. K té knize mě to totiž nějakým způsobem šíleně táhlo.

Katie Greene se po smrti své matky odstěhuje do Japonska ke své tetě. Z rodné americké půdy se vydá do naprosto neznámého světa, ve kterém se sotva domluví. Snaží se přetrpět její pobyt, než se vydá do Kanady za svými prarodiči. Jenomže nakonec se ukáže, že ne všechno je tak, jak se zdá. Nejen, že má dva skvělé kamarády - Yuki a Tanaku -, ale také si najde někoho, na kom jí bude opravdu záležet. A tím někým je Yuu Tomohiro (pozn. v Japonsku se píše první příjmení, až poté křestní jméno). Potom, co se Katie nachomýtne u Tomohirova rozchodu s jeho přítelkyní, jí tahle hvězda kendo týmu nedá spát. A ani Tomohiro ji také nenechá jenom tak na pokoji. Protože Katie viděla něco, co neměla. Viděla, jak se pohnul obrázek, který nakreslil...

Pokud sledujete můj profil na goodreads, nemohli jste si nevšimnout vyčerpávajících statusů, které jsem psala v průběhu čtení téhle knihy. A rozhodně vám nemohlo ujít ani to, jak se ty názory měnily. Ano, bylo to se mnou jako na houpačce. Co za to ale mohlo? Jednoduše recenze. Tahle kniha sice má hodnocení něco přes 3.5, což není zas tak hrozné, ale na goodreads jsou v popředí spíš ty negativní názory. A to mě začalo mást. 

Normálně to nedělám, ale u téhle knihy jsem si četla recenze už v době, co jsem ji četla. Co mě to popadlo? Nevím. Každopádně jsem si přečetla pár názorů, které opakovaly to samé dokola: je to klasické YA. Katie se přestěhovala po rodinné tragédii do nové země; vyhlídnul si jí ten úžasný a skvělý kluk; strašně se do sebe zamilovali; pak je tu ještě jeden kluk, stejně hezký, ale o něco milejší; a tak dál a tak dál. A víte co? Jsou to kecy. Dobře, nedá se říct, že by ty recenze neměly pravdu, ale hodně záleží na tom, co v té knize hledáte. Jasně, pokud se chcete zaměřovat na to, co všechno je špatně a nereálné, prosím. Ale nebude se vám to líbit. Pokud si ale budete užívat skvěle napsaný originální příběh. No, je tu určitá možnost, že vám to padne do noty.

Svým způsobem bych si nejradši omlátila hlavu o stůl za všechno špatné, co jsem o téhle knize řekla, ale vzít to nejde. Pořád si totiž stojím za tím, co jsem si na začátku myslela. Ano, je to moje chyba, že jsem se nechala zblbnout recenzemi, ale co už. Důležité totiž je se odpoutat od toho, co říkají ostatní, a opravdu si užívat příběh. A v hodně ohledech také nemít přehnaná očekávání. 

Děj začíná hned na začátku. Autorka nám nehraje na city a nepopisuje, jak Katie špatně snáší smrt její matky. Hned v první kapitole se totiž Katie střetne s Tomohirem, takže obrátky nabírá kniha hned od prvních stránek. Bohužel ty první stránky jsou plné těch známých aspektů YA knih, ale jak už jsem se jednou vyjadřovala, je to, jako bychom chtěli, aby v detektivce nebyla vražda. Každopádně, když se člověk přenese přes to, že Katie je jednou z těch holek, co stalkuje někoho jiného, a v hlavě si srovná běh událostí, tak to jde překousnout. Nicméně, není to jenom o stalkování. Je pravda, že někdy průběh opravdu skřípal. Příběh byl někdy až moc plný náhod, ale na druhou stranu to způsobilo to, že děj nebyl předvídatelný. Často mě autorka vodila za nos a nakonec to bylo úplně jinak. 

Postav je v knize minimum, což je jedině dobře, protože japonská jména jsou poměrně oříšek. Musím ale poukázat, že autorka jména podložila i nějakými typickými vzhledovými vlastnosti postav (ruku na srdce, většina asiatů vypadá v podstatě stejně), takže nebylo úplně těžké si někoho někam přiřadit. Když se na to ale kouknu ze stránky vlastností, tak je to trošku horší. Postavy se moc nevyvíjely a nebyly provedeny úplně do hloubky. Ne, že by byly jen jako kostka ledu, ale vzorec jejich chování byl neměnný a vyždímat z nich nějaké emoce bylo trošku složitější. Ale i občasnou plochost postav zachránil vztah Tomohira s Katie.



Bylo už od začátku jasné, jak to skončí. Knihy tohohle žánru jsou v těchto ohledech předvídatelné, ale autorce dlouho trvalo, než se mezi nimi něco pořádného stalo. V recenzích jsem se hodně dočetla o jejich obrovské lásce a jak bez sebe nemůžou žít. Mně to ale nepřišlo. Celou dobu tam je spousta náznaků, jasně, občas tam padlo něco o tom, že kdyby byla Katie bez Toma, tak by svět ztratil na rovnováze, ale nebylo to alespoň na každé stránce. A co víc, nijak často tam ani nebylo, jak je úžasný a skvělý a jak ho hrozně moc miluje. Katie se zabývala i jinými, normálnějšími věcmi a aspekty života a hlavně, Tomo nebyl nacpaný všude. Takže ne, jejich vztah mi nepřišel příliš přehnaný a vyumělkovaný. Je to jeden z těch hodně reálnějších a mě se tahle stránka příběhu zatraceně líbila. (Navíc, nepopiratelné plusové body patří za absenci trojúhelníku, i když se nedá vyloučit, že se tam neobjeví - dobře, většina čtenářů tvrdí, že tam ten trojúhelník je, ale přijde mi, že prostě přehání. Náznaky tam jsou, ale nic víc.)

Podobně se mi líbil nápad. Už bylo hodně upírů a řeckých bohů. Autorka to vzala z úplně jiného konce a zaměřila se na Kami. Že nevíte, co to je? Jsou to tradiční japonští bohové. Ano, hlavní nápad téhle série je zakořenění v japonské mytologii, a přestože si toho autorka zatím nechává hodně pro sebe, je to opravdu hrozně zajímavé. 

A když už jsem mluvila o tom Japonsku... Zasazení příběhu dělá hodně. Atmosféra této země ze stránek doslova dýchá. Amanda se často zabývala popisy okolí a přírody a bylo to jenom dobře. Hodně se také zabývala i jejich kulturou. Velká pozornost byla věnována právě sportu kendo (pozn. chtěla bych vědět, jak se s tímhle sportem vyrovnává někdo, kdo o tom nemá nejmenší tušení. Já jsem absolvovala přednášku, ale jestli to chcete číst, zkuste si pustit alespoň video, hodně to pomůže :)) a třeba i jídlu. Dokázala jsem si to všechno krásně představit. K čemuž také dopomohlo neustálé prolínání přímé řeči i textu japonštinou. Slova sice byla psaná klasickou latinkou, ale hodně mi to dávalo zabrat, přestože v textu byly fráze často převedeny do angličtiny (pozn. na konci je ale slovníček - no, zjistila jsem to hodně pozdě). 

Ink si těch pět hvězdiček nezaslouží. Já to vím, jsou tam jisté nedostatky a ano, uznávám, je tam sem tam nějaké to tradiční YA klišé. Jenomže v téhle době oceňuji originálnost. A tahle kniha je originální ažaž. Ať je to výjimečným stylem psaní autorky, skvělým nápadem s japonskou mytologií, zasazením příběhu nebo dokonalou obálkou s ještě dokonalejšími ilustracemi uvnitř (od české umělkyně Petry Dufkové). Tahle kniha se mi strašně líbila. Probudila ve mně snůšku nejrůznějších emocí, od smíchu až (i když to nerada přiznávám) po pláč.

Nevím, komu bych tuhle knihu doporučila. Je to jeden z těch příběhů, co člověku musí opravdu sednout. Není to pro každého, to je jasné, ale já hrdě můžu tvrdit, že tuhle knihu absolutně miluju. Možná mě to za pár týdnů přejde, co já vím, ale teď je to tak.

Jacinda je výjimečná. Nejenže je bájné stvoření, jejichž existence je obyčejným lidem skryta, ona je výjimečná i mezi drakii. Proto je každý její krok sledován a její budoucnost pečlivě naplánována. Jenomže jednoho dne Jacinda poruší důležité pravidlo kmene a se svou nejlepší kamarádkou se rozhodnou proletět za denního světla. Bohužel se stane přesně toho, čeho se všichni bojí. Nejdou je lovci. A skoro si odnesou úlovek, nebýt jednoho mladého lovce Willa, který nechá Jacindu utéct. 

To ale není vše. Nejen, že Jacinda málem přišla o život. Čeká ji ještě trest za její neposlušnost. A je jasné, že s tím nic nenadělá ani Cassian, syn alfy. Její matka se tedy rozhodne k radikálnímu kroku, a tak se Jacinda se svou sestrou, dvojčetem Tamrou, ocitají uprostřed pouště v obyčejném lidském světě. Jacinda to považuje za nejhorší možný trest. Ale nakonec se ukáže, že našla něco, kvůli čemu by stálo za to tam zůstat.

Drakie u nás vyšla už před nějakou dobou. A já jsem podobně dlouho měla první díl doma. Dokonce jsem si jeden čas myslela, že se k tomu ani nikdy nedokopu. Proč? Bylo to v jednom takovém období, kdy mi YA lezlo krkem a já si myslela, že bych tuhle knihu nedokázala strávit. Ale světe div se, když jsem si na chatu odvážela pár knížek, které budu chtít číst přes prázdniny, byla mezi nimi právě i tato kniha. A mně došlo, jak jsem se v této knize mýlila.

Jacinda žije s ostatními drakii ve kmeni. V uzavřeném městě věčně zahaleném mlhou, aby se o nich nedozvěděli lidé. S tou výjimkou, že existují lovci a enkrosové, rádoby vědci, kteří zajaté drakie zkoumají. Jenomže, kdo jsou to tedy drakiové? Drakiové jsou potomci draků. Napůl lidé, napůl draci.Nicméně si je nesmíte představovat jako obrovké ještěry. Drakiové si zachovávají určitou část lidské podoby, ale i lovcům je právě tohle skryto.

Tahle série začíná opravdu akčně. Autorka nás nemilosrdně vhodila do děje a postavila před hotovou věc. Z toho plyne, že čtenáři nějakou dobu trvá, než se v příběhu zorientuje, protože tenhle nadpřirozený svět není úplně jednoduchý. Každopádně, nakonec není takový problém všechno pochytit a vy si pak můžete užívat příběh nerušeně, protože vám všechno zapadne krásně na místo.

Autorčino vyprávění mi bylo opravdu sympatické. Text se četl v podstatě sám a nebylo tam ani moc chyb nebo nesrovnalostí, které by mohly čtenáře rušit. V první díle někdy trochu vázla přímá řeč, ale to se s přibývajícími  stránkami ztratilo.

Sophie se také podařilo dobře vykreslit postavy. Nebyly to jen papíroví panáci, kteří neměly city nebo nějaké typické vlastnosti. Jacinda byla hodně cílevědomá a tvrdohlavá. Šla si za tím, co jí připadalo důležité, ale často se zapomněla zamyslet nad následky. Každopádně ve všech dílech utrpěla určité rány, které ji změnily, až skončila až u nekonečného obětovávání se. Navíc měla takový ten přístup, že všechno spasí, což mi v hodně knihách leze na nervy a tady to nebylo výjimkou. Zato její sestra Tamra neudělala ve svém vývoji žádný krok zpět a postupem knihy se z ní stávala opravdu silná osobnost.

Když se kouknu na mužské osazenstvo, jsou tu hned dva adepti na oblíbení. Krásný, milý a obětavý Will, který je v podstatě vězněm ve své vlastní rodině. Will je takový princ z pohádky, který by za svou milovanou položil život, navíc byl vnímavý, naslouchal, všechno odpustil... Will si moje srdce udržel po dobu jednoho dílu. Od té doby, co se tam objevila pravá tvář Cassiana, moje srdce dezertovalo a vběhlo do náruče tohoto silného drakiho a následníka kmene. Ale nebylo to jeho postavení nebo podstata, co si mě získalo. Byl to jeho smysl pro spravedlnost (občas sice trochu pokroucený, ale přece), nefalšovaná starost a celkově jeho racionální přístup. Což se o Willovi tvrdit nedalo.

Tenhle příběh mě opravdu pohltil. První díl jsem zhltla za jeden jediný den a hned v první příležitosti jsem si běžela pro další dva. Nejenom, že každý díl končil opravdu napínavě a pokračování bylo v podstatě otázkou života nebo smrti, ale do tohohle světa jsem se ponořila a ani se mi ho nechtělo opouštět.

Strašně se mi líbil ten nápad. Upírů a vlkodlaků je všude hodně, ale Sophie vymyslela nová stvoření, a to opravdu originálně. Každý druh drakiů měl svůj vlastní název i vlastnosti, a kmen vymyslela do opravdových detailů a zodpověděla snad všechny otázky, které mě v ohledu na něj zajímaly. Nicméně mě mrzí, že tolik pozornosti nevěnovala právě tajemným enkrosům. Opravdu by mě o nich zajímalo hodně věcí, jenomže oni se pořádně objevili až v třetím díle a nic konkrétního o nich řečeno nebylo.

I přes originálnost příběhu tahle série neunikla klasickým aspektům YA literatury. A v tomhle případě myslím hlavně milostný trojúhelník - který ale není tak kýčovitý jako kdejaký jiný. Jacinda měla od začátku jasno a oba dva muži to věděli. Takže vám může maximálně krvácet srdce nad tím, že si vybrala někoho jiného, než jste chtěli, ale Jacindu to tolik netrápilo. A nakonec samotná milostná zápletka byla jednou z nejhorších věcí na celé sérii, protože to bylo opravdu šíleně přeslazené.

Drakie se stala mou srdcovkou. I když mi v jistých ohledech a událostech připomínala Smečku, udržela si svou laťku originálnosti a rozhodně mě nezklamala. První dva díly jsem hodnotila plným počtem hvězdiček, protože mě opravdu neskutečně pohltily a já je ani nechtěla odložit. Třetí díl jsem hodnotila čtyřmi hvězdičkami, protože jsem doufala, že se toho dozvím víc o enkrosech a hlavně mi trošku vadil ten konec, protože hodně věcí zůstalo nedořešených a mě by opravdu zajímaly osudy dalších postav i samotného kmene. A také, no, někomu to přijde jako opravdový happyend, ale pro mě to zas tak happy nebylo. Ale stejně, je to rozhodně jeden z těch lepších konců.

Autor: Kody Keplinger

Žánr: YA, contemporary

Se čtením téhle knihy jsem si připadala jako sto let za opicemi. Spousta lidí ji měla už přečtenou a mně se docela úspěšně dařilo se jí vyhýbat. To ale jenom do té chvíle, co tahle na mě kniha začala vykukovat z knihoven zahraničních booktuberů. A jelikož jsem začínala mít pocit, že mě The DUFF začíná pronásledovat, došla jsem k názoru, že by asi stálo za to zkusit ji.

Bianca o sobě nikdy moc nepřemýšlela. Jakžtakž proplouvala životem, měla dvě nejlepší kamarádky, milujícího otce a matku, která už pár měsíců je na "výletě". Bianca si hleděla svého a všechny návštěvy místního klubu přetrpěla v přítomnosti barmana Joea. Dokud si k ní nepřisedl Wesley Rush. Wesley je vyhlášený hezounek, který má na každém prstu několik holek, se kterými si rád užívá. A mezi ně by hodně rád přidal některou z kamarádek Biancy. 

V tuhle chvíli Bianca poprvé slyšela slovní spojení, které jí nepřestalo pronásledovat. DUFF. Neatraktivní dívka v okolí svých hezčích kamarádek, která je přístupovou cestou pro někoho jako je Wesley. Bianca byla zarytě přesvědčená, že s Wesleym nechce mít vůbec nic společného a taky mu to docela ostře dávala najevo. Dokud se neobjevily problémy doma a její expřítel a ona skončila ve Wesleyho ložnici.

Nejsem úplně fanda do knih s touto tematikou, ale čas od času si něco přečtu. A když mě tahle kniha stalkovala a všechno, co jsem o ní četla, bylo překvapivě pozitivní, tak jsem se do toho pustila. A docela hodně mě překvapilo, jak moc mě to bavilo.

Bianca byla  opravdu příjemnou hrdinkou. Nebudila žádnou iluzi o naprosto dokonalé holce, která má všechno, co chce. Bianca byla pravý opak, věděla, že není dokonalá. A asi proto mi přišla jako jedna z těch reálnějších hrdinek. Navíc její průpovídky mě neskutečně bavily. Oproti tomu Wesley byl právě tím dokonalým klukem, co je bohatý a pěkný a všechno. Taky si to moc dobře uvědomoval a jeho ego sahalo do výšin. Jenomže i potom, co se změnil, to stále nebyl princ na bílém koni. Wesley byl spíš temným rytířem, kterému pošel kůň a tak musel přesedla na bělouše. Nicméně, kombinace Bianca-Wesley byla vražená a tyhle dva charaktery byly hodně na ostří nože. A byli spolu zatraceně vtipní. 

The DUFF je vtipnou a odpočinkovou knihou. Ano, najde se tam i nějaké to drama, ale pořád je víceméně na okraji a tolik zase do příběhu nezasahuje. Čtenář si uvědomuje, že se tam děje ještě něco víc, ale prostě mu to nedá a zaměřuje se právě na hlavní aktéry. Protože ona ta knížka tak byla i myšlená.

Vyprávění je příjemné bez zbytečných kostrbatostí a je to založené hlavně na přímé řeči, což dodává hodně na čtivosti. Navíc to není psané složitě a slovní zásoba není nijak závratně široká, takže to je vhodné i pro začínající čtenáře v angličtině. 

I když se to tváří jako klasická YA contemporary kniha, je na ní něco jiného. V téhle knize je mnohem víc sexu než v normálních YA knihách (u nich počítejte nula - i když jsou výjimky). Což je také hlavní věc, proč se to někomu nelíbí. Ale právě i tohle je na té knize to dobré. Jsou to teenageři a k jejich věku to patří. Ať už spolu spí nebo o sexu jen mluví, je to součást jejich života, ať se to tolika autorům líbí nebo ne. 

Jako většina knih tohohle žánru se snaží mít i tahle určité poslání. Když tom tak přemýšlím, i tenhle aspekt byl splněn a snad spoustě lidí, kterým to ještě nedošlo, otevřela oči a oni nakonec přišli na to, že i když se někdo zdá dokonalý, má své problémy. Knize dávám zasloužené čtyři hvězdičky a ráda si přečtu nějakou další knihu od téhle autorky. 

Autor: Kendare Blake

Originální název: Girl of Nightmare
Série: Anna
Díl: druhý

Žánr: fantasy, YA, duchové

Autor: Jo Nesbø

Originální název: Snømannen
Série: Harry Hole
Díl: sedmý

Žánr: krimi

Autor: Orson Scott Card

Originální název: Enchantment

Žánr: fantasy, pohádka

Nakladatel: Cooboo

Autor: Gayle Forman

Originální název: If I Stay
Série: Jestli zůstanu
Díl: první

Žánr: YA, duchové

Nakladatel: Ikar

Mia je nadějnou cellistkou se slibnou budoucností, podanou přihláškou na prestižní hudební školu, klukem, jakého by si přála každá holka, a milující rodinou. Bohužel každý zdánlivě šťastný a dokonalý život má někde trhlinu. A v Miině životě tahle trhlina vznikla v okamžiku, kdy do nich narazil nějaký chlápek v náklaďáku.

Mia ale nezemřela. Alespoň ne úplně. Hned po autonehodě se probudila, ale mimo své tělo. Stala se pozorovatelem - viděla všechno okolo sebe, ale nikdo neviděl ji. Na svém pokoji na jipce pozoruje procesí svých nejbližších, jak k ní promlouvají, snaží se být silní a jak jí říkají, že pořád má rodinu. A na Mie je, aby si vybrala. Aby si vybrala, jestli chce zůstat, nebo odejít. 

Ani nevím, proč jsem po téhle knize sáhla. Asi proto, že byla tenoučká a já si říkala, že to bude taková rychločetba. To jsem se trochu spletla, protože jsem ji četla docela dlouho, ještě když jsem mezitím jela pryč a kdovíco ještě, tak jsem tuhle knihu četla asi týden. Ale tak to je možná lepší. Tohle je prostě kniha, kterou by si člověk měl nějakým způsobem vychutnat, protože kdybyste tohle přečetli naráz, taky by vás to mohlo složit. 

Celý děj knihy se odehrává zhruba jeden den, ale dějová linka z nemocničního pokoje je propojena s příběhy z Miiny minulosti, které svým způsobem vždycky souvisí s tím, co se děje v nemocnici. Seznamujeme se s rodinou, jejím dětstvím, se vztahem s Adamem, jak byla poprvé na hudebním táboře a spoustou dalšího.

Mia je příjemnou hrdinkou. Je to taková normální holka od vedle, která sice miluje vážnou hudbu, ale není žádnou nudnou holkou, co nevystrčí nos z baráku. Mám pocit, že v Mie najde každý kousek sebe. Ať už v povaze, její lásce k rodině, v chození na koncerty... Prostě je svým způsobem všestranná, ale není to, jako by autorka sebrala všechno zajímavé a splácala z toho svojí postavu. Mia má hloubku, není jen plochým charakterem, který dělá to, co mu někdo přikáže. Mia přemýšlí, zvažuje pro a proti, chce udělat všechno správně.

Jestli zůstanu je kniha víceméně postavená na tom, že se autorka pokusí čtenáře naprosto emociálně vyšťavit. A to je dobře, to je právě to, co se mi na knize líbilo. Je to totiž jako na houpačce. Jednou dobré, jednou špatné. Jenomže ono je to špatné celou dobu, jenom je to chytře protkáno tím lepším, těmi světlými okamžiky něčího života. A i když je to příběh života někoho jiného, člověka to prostě donutí přemýšlet. Ať chce nebo ne, prostě začnete tak trochu přehodnocovat svůj život, uvědomíte si, že všechno může během jednoho pitomého okamžiku zmizet a už nikdy se nevrátit.

Čtení jsem si užila. Byl to sice emoční nářez a někdy jsem měla opravdu na krajíčku, ale stejně jsem si to užila. Jestli zůstanu je silná kniha, která toho má za úkol sdělit hrozně moc na málo stránkách a ono se to opravdu docela vydařilo. Opravdu docela dost.