Na střední škole to vře. Vedení se rozhodlo, že mít školní tým amerického fotbalu nestačí, a tak se rozhodli vytvořit ještě tým fotbalu evropského. Bohužel nečekali, že se do sebe konkurenční sportovci pustí hlava nehlava a budou si dělat nesmyslné nachvály. Které občas také skončí úrazem. Nicméně nejsou to jen fotbalisti, kdo trpí. Válka se jim začíná motat i do osobních životů - a odnáší to jejich milované přítelkyně. Ty se rozhodnou vzít vše do svých rukou a vyhlásí klukům stávku. Dokud neskončí válká, nebudou žádné intimnosti. 

Dějová linie jako taková nebyla nikterak převratná. Na střední škole panuje válka mezi fotbalisty a hráči amerického fotbalu. A chlapci ji berou tak vážně, že ji staví nad vztah se svými dívkami. Ty už ale přestalo bavit být pořád na druhém místě, a tak se rozhodly válku ukončit. Tím, že klukům odepřou sex, dokud jejich boje neskončí. Ale nejen že se stávka bude vést mnohem déle než čekaly - pro některé to bude mít mnohem větší následky.

Shut out mluví otevřeně o sexu, ale žádný se tam nevyskytuje. Kniha tedy není plná erotických scén a pokud se zdá, že by na nějakou mohlo dojít, autorka se detailním popisům záměrně vyhýbá. Naopak se ale věnuje konverzacím mezi dívkami, které si předávají své sexuální zkušenosti. Důležité je, že se to autorka nesnaží idealizovat a píše to tak, jak to je - každý člověk je jiný a každý se se svojím intimním životem srovnává jinak a jinak na něj pohlíží. A ať už zastává jakékoli stanovisko, nikdy není divným a neměl by se za to stydět. A přesně toto je hlavním poselstvím knihy.

Lissa byla panovačná, pokrytecká a hodně nesnesitelná. V zásadě jsem se s ní dokázala ztotožnit jen ve slabosti ke Cashovi, což mi u hlavní hrdinky knihy zrovna nestačí. Na druhou stranu takhle působila práě kvůli tomu, aby se mohla na konci knihy změnit. Její negativní vlastnosti tedy považuji víceméně za cílené. Přesto pro mě nebyla tahounem knihy, jelikož nedokázala být upřímná k sobě, natož k ostatním. Romantická linka zajímavá, příjemná, ale ve výsledku nic, co by vás mohlo překvapit. 

Čeho jsem si u Kody Keplinger dlouhodobě všimla, je absence matek. Četla jsem od ní tři knihy a všechny spojovala skutečnost, matka hlavní hrdiny někam zmizela (v tomto případě zemřela). K tomu jsou připojeny i problémy, které souvisí s otcem. Lissyn otec je po autonhodě upoután na invalidní vozík a přestože to pro příběh nehrálo nějakou zásadní roli, autorka si neodpustila nám to neustále připomínat. 

Eliza žije online. Už tři roky tvoří internetový komix Monstrous sea, který je velice úspěšný. Proto vyškerý čas tvráví buď kreslením anebo na fórech. Tuhle idylku se jí snaží zkazit přehnaně sportovní rodina, ale ona se zuby nehty brání vystoupit ze své bubliny. Dokud nepřijde Wallace. Nevýrazný kluk s postavou fotbalisty, který nemluví a neustále něco píše. Právě Wallace vytáhne Elizu z ústraní, stane se jejím prvním face-to-face kamarádem a spřízněnou duší. Problém je, že Wallace je jedním z jejích fanoušků, dokonce píše fanfikci na Monstrous Sea... A ona mu nejdříve nechce a poté neví jak říct, kým ve skutečnosti je. 

Příběhová linka není nijak složitá. Eliza kreslí komix, komunikuje s fanoušky a svými online kamarády, školu řeší jenom do té míry, aby prolezla a pak začte trávit čas s Wallacem, který jí obrátí život o sto osmdesát stupňů. Takhle to nezní jako nic extra, nicméně něco extra to opravdu je. Je to obyčejně neobyčejný příběh, který toho pod povrchem nabízí mnohem víc, než čekáte.

Eliza je naprosto ztotožnitelná postava. Pokud tedy opomenete její talent a skutečnost, že vytvořila komix, který čtou miliony lidí (protož s tím se asi ztotožní jen málokdo). Eliza řešila reálné problémy, se který se každý denně setká. Nezapadá do kolektivu, stydí se před lidmi, je introvertní, nespolečenská a bojí se pozornosti. Chce být nevidiětelná, lpí na své anonymitě a rozhodně se lépe cítí online. Všechno tohle ale autorka pouze nepopisuje, ale skrze příběh nás nechává to prožívat s Elizou samotnou. 

U contemporary se mi to stává málokdy, ale tahle kniha ve mě vyvolala velikou řádku emocí. Ukáplo i pár slziček, což se stává ještě výjmečněji. Právě tyhle emoce byly způsobeny tím, jak moc jsem se s Elizou ztotožnila a také tím, jak jednoduše autorka dokázala podat příběh. Její styl psaní je svižný a upřímný, bez eufemismů a metafor. Podává ho prostě tak jak to je a je jenom na čtenáři, jak se s tím dokáže srovnat. 

Autorce se zároveň daří bořit zajeté trendy v YA. Rodiče i rodina obecně hrají v životech hlavních hrdinů velkou roli. Řeší se tu emoční nevyrovnanost a deprese - a to i bez toho, aniž by byly v centru dění a nemluvilo se o ničem jiném. Kniha je také výjimečná tím, že se stále drží svého tématu a neustupuje romantice. 

A jednou z dalších věcí, které na příběhu obdivuju, je samotné Monstrou Sea. Příběh v příběhu a úžasné ilustrace. Kromě vyprávění samotného a chatových konverzací (které jsou absolutně reálné) jsou v příběhu úryvky o Monstrous Sea. Je velice těžké se v nich orientovat, ale mají takový hrozně super metaforický a záhadný nádech, který si musíte zamilovat. A jednou bych ten příběh chtěla vydět napsaný. Nebo nakreslený. Protože rozhodně stojí za to. 

Eliza and Her Monsters bylo jedno velké překvapení, které všem doporučuji. Pokud jste se někdy snažili něco tvořit nebo byli něčeho velkým fanouškem, je to kniha pro vás. Dávám pět z pěti, protože si kniha prostě zaslouží. A rozhodně se nebudu bránit další knize od autorky.

I'm Not Your Manic Pixie Dream Girl se sice honosí velice půvabnou obálkou, ale je to jeden z těch případů, kdy obal je hezčí než vnitřek. Rovnou bych vás tedy měla upozornit na to, že tohle nebude moc pěkná recenze a že v ní asi nenajdete moc pozitivního. A věřte mi, že jsem se tam snažila najít alespoň něco. 

Hlavní hrdinka a její kamarádi jsou ve škole šikanovaní. Beu všichni znají pouze jako Math Girl, umělec Spencer je nevýrazný a Gabe napsal do školní článek o trenérovi fotbalu, za což ho půlka školy nenávidí. A jelikož chtějí mít poslední rok na střední klid, Bea vymyslí matematickou formuli, která nejenom, že je zachrání před šikanou, ale udělá je populárními. Na její kamarády rovnice funguje naprosto skvěle, ale Bee se nějak nedaří. Rozejde se s ní totiž její přítel kvůli nové excentrické dívce Toile. Jenomže Bea chce Jessieho dostat zpátky, a tak se z ní stane Trixie, dokonalá verze manic pixie dream girl. 

Takhle tedy ne

V knize je celá řada věcí, které mi opravdu vadily a nedokážu se přes ně přenést. A přestože nejsem fanoušek matematiky, tahle oblast byla tím lepším, co kniha nabídla. V anotaci i na začátku příběhu se zmiňuje, že jsou hlavní hrdinové šikanovaní. A kromě pár poznámek na tohle téma se o šikaně ani necekne a upřímně, to, že si Beu nikdo nepamatuje a všichni ji znají pouze jako Math Girl, mi nepřijde jako ta tolik avizovaná "brutální šikana". Ano, může to být nepříjemné, ale už jsem četla pár knih, kde opravdu byla brutální šikana. A tohle rozhodně není ono. 

Další věcí je, že přestože se Bea snažila vymyslet formuli na to, jak se vyhnout šikaně, tak nějak vymylsela rovnici na to, jak se stát populární. Což původně nějak nebylo avizované a jejich způsob, jak popularity dosáhnout, byl dost... podivný. Zákaldním aspektem, jak dojít k výsledku, byly stereotypy. Ano, čtete správně. Nejvíc se to projevilo na Beiným kamarádovi Gabeovi, který je gay. A přestože jeho šikanování s tím nemělo nic společného, umocnění veškerých stereotypů o gayích (jako zdrobněliny, zuppa místo super, výstřední oblečení) z něho udělalo nejlepšího kamaráda nejpopulárnější holky na škole. Ze dne na den. A-ha. 

Kdo je 'manic pixie dream girl'?

Původně Bea chtěla použít formuli pouze na své kamarády, ale když ji opustil její přítel Jessie kvůli nové holce Toile, vymyslela skvělý plán, jak se stát MPDG. Manic pixie dream girl je "charakteristický stereotyp: zvláštní a prchlivá dívka, která kráčí v rytmu vlastního bubnu, a vzbuzuje u muže pocit, že změnila jeho svět." V zásadě je to tedy hrdinka, která exitstuje pouze pro to, aby našla smysl života objektu svého zájmu. MPDG hrdinky se vyznačují jako ploché, existující pouze pro potřeby hlavního hrdiny. (Jako jeden z populárních příkladů je Margo z Papírových měst od Johna Greena.) A věřte, že v téhle knize ta plochost fungovala naprosto jedinečně. 

Bea je naprosto nesnesitelná všetečka, která se všem motá do života a je docela jedno, co v něm napáchá. Taky je to poloviční filipínka a zmínky o jejím původu začínají a končí na začátku knihy, kdy je to tam explicitně napsané. Taky chce mít všechno pod kontrolou, údajně je hrozně inteligentní a očividně dobrá herečka. Její MPDG alterego Trixie je ještě nesnesitelnější, absolutně mluví z cesty a jejím poznávacím znamením je to, že nosí každou botu jinou. Haha. Vážně, myslíte, že tohle by ji udělalo populárnější? Podstatné je, že ať už Bea udělala cokoli z jakéhokoli důvodu, nikdy si z toho neodnesla žádné ponaučení, přestože většinou všechno pořádně zbabrala. 

Ponaučení? Mylšenka? Nic?

Jsem zastáncem toho, že by jakákoli kniha měla mít nějakou myšlenku, kterou si čtenář může odnést. Něco do života, nemusí to být ani žádné moudro, ale jednoduše něco, co by v něm mělo zůstat i po přečtení. Tahle kniha to něco sice má, ale dle mého absoutně převrácené. Bea byla příšernou hrdinkou, která se všem motala do života a přestože se možná mohla tvářit, že to děla pro dobro ostatních, vždycky ve výsledku myslela akorát na sebe. A co je nejhorší, všechno se za ni samo vyřešilo a ona se nikdy nemusela vyrovnávat s následky. Druhou věcí, která tahle kniha předává je to, že pokud budete sami sebou, nikdy nebudete oblábení. Nikoho ze tří hrdinů neměli rádi, dokud se neschovali za svou roli a nepředstírali, že jsou někým jiným. 

Knize dávám jednu hvězdičku a výjimečně mi to není líto. Přestože má autorka poměrně dobrý styl psaní, nedokázal zvednout tak špatně vymyšlený a rozvinutý příběh. Události se skládaly bez ladu a skladu a osud zasahoval až moc často. Nejvíce mě ale rozčilovala myšlenka toho, že nemůžete být sami sebou, aby vás lidé měli rádi. To, že se hrdinka z ničeho nepoučila, jenom se vezla a všechno se za ni samo vyřešilo, je jen třešnička na dortu. A že už od začátku víte, jak to dopadne, je to nejmenší, co by vás na knize mohlo rozptylovat.

Před nedávnem Moba vydala knihu Ink: Tajemství kůže. Kniha má neuvěřitelně nádhernou metalickou obálku, která rozhodně lahodí oku. Jako obvykle jsem do knihy šla úplně naslepo a právě obálka byla rozhodujícím faktorem, proč si knihu pořídit (a také to, že jsem v tu chvíli nutně potřebovala něco na čtení, abych neumřela nudou). Později jsem ale zjistila, že kniha podává i poměrně dost zajímavý příběh s neuvěřitelně propracovaným světem. 

Ink se odehrává v městečku Svatoměstí. Na tomto místě žije spořádaná a poslušná společnost, která žije s jediným cílem – prožít dobrý život a ten si prostřednictvím tetování zaznamenat na kůži. Kůže je v tomhle světě posvátná, a právě skrze ni se na lidi vzpomíná – po smrti se člověk stáhne z kůže, ze které se udělá kniha, kterou si pozůstalí mohou prohlížet. Hlavní hrdinka Leora tomu vždy věřila. Dokud nepřišla o otce, o toho nejhodnějšího člověka, kterého znala. Později ale zjišťuje, že nic není černobílé. A že tetovaní nejsou jen dobří… a že obávají Prázdní nemusí být tak zlí, jak o nich mluví pohádky. 

Kniha má tři sta stran, ve kterých je detailně popsaný a rozebraný svět, ve kterém Leora žije. Autorka zabředává hluboko do mytologie (zprostředkované skrze pohádky) a místních zvyků. Mluví o kůži jako o vzácné komoditě tak přesvědčivě, že začnete mít pocit, že opravdu tomu tak je i v našem světě. V první řadě se ale musíte trochu odpoutat od podivnosti toho, že stahování lidské kůže je tam posvátný proces a ne něco barbarského, jako to máme zafixované my.

Nicméně právě tahle hloubková sonda do filosofie prostředí zapříčinila to, že v knize zůstalo žalostně málo prostoru pro samotnou zápletku. Ono, sice během příběhu budete nacházet různá vodítka, ta si ale spojíte dohromady až o mnoho stran později, v podstatě až na samotném konci. Přesto se u čtení nebudete nudit. Alespoň mě právě vyprávění o světě bavilo natolik, že jsem nepotřebovala žádnou akci. Nečekejte ani romantiku, na tu nezbyl už žádný prostor a za mě je to jedině dobře. 

Postavy jsou sympatické, ale nedokázala jsem si s nimi vytvořit žádné silné pouto. Hlavní hrdinka byla v mnoha chvílích velice naivní, nicméně jí to dokážu odpustit. Líbilo se mi, že každá z postav měla svoje tajemství a nebyly pouze dobré nebo špatné. 

Ohledně vyprávění mi dělal velkou radost nejen styl psaní, ale také překlad. Po dlouhé době jsem četla knihu, ve které mi žádné fráze netrhaly oči a dokázala jsem uvěřit jeho autentičnosti. Zároveň velká pochvala patří korektuře, protože si nevybavují žádnou zásadní chybu v textu, což vždy moc oceňuji. 

Na poli YA literatury je velice těžké nalézt něco originálního. Alice Broadway se ale podařilo vytvořit neokoukaný a především propracovaný svět, který toho pravděpodobně má ještě hodně co vyprávět. Žánrově je velice těžké knihu zařadit, proto se o to ani nebudu pokoušet. Přesto bych ji doporučila všem, kteří mají rádi to klasické YA, ale hledají něco neokoukaného a nového. Knize dávám zasloužené čtyři hvězdičky a jsem moc zvědavá, co z příběhu vyleze v pokračování.

Začneme rovnou upřímně. Příběh o kyborgské Popelce, hackerce Zlatovlásce, pilotce Karkulce a princezně Sněhurce (ok, to posledí zní docela v pohodě) může znít jako parádní průšvih. Opak je ale pravdou. Marissa Meyer vytvořila něco neskutečného. Dokázala vytvořit neuvěřitelně komplexní a promyšlený svět, ve kterém se myslelo snad na všechno. Každá postava byla úplně jiná, vyvíjela se, měla stinné i světlé stránky a co víc, chtě nechtě jste si ji museli zamilovat. Přestože se jednalo o stoprocentně sci-fi příběh i prostředí, nějakým záhadným způsobem působil neuvěřitelně realisticky. A tohle všechno se vešlo do čtyř dílů parádní futuristické sci-fi. 

V Měsíčních kronikách s nešetří zápletkami, zvraty ani akcí. Autorka větišnou sleduje několik dějových linek najednou a střídá až deset pohledů (pokud umím dobře počítat, což je velice místná otázka). Přesto pasuje časouvá souslednost, události se neopakují a opravdu příběh jako celek dává smysl. Občas je sice příbeh trochu předvídatelný, ale to vás určitě od čtení neodradí. Protože i přes pár dříve vyzrazených tajemství v příběhu zůstane mnoho věcí, které vás u čtení udrží. 

Kdybych si měla vybrat oblíbenou postavu, bylo by to velice těžké. Kyborgku Cinder jsem si zamilovala hned na prvních stárnkách a nepřestala ji mít ráda ani na konci (přestože opravdu dokázala lézt na nervy - ale což, byla to součást její role v příběhu, tak trochu). Scarlet byla neuvěřitelně odvážná a odhodlaná. Rozhodně se nechcete dotknout koholi, koho má ráda, protože vám to hodně rázně vysvětlí. Ale ani její drsná schránka nemění nic na tom, že ta holka prostě má srdce na správném místě. Cress mám možná o chloupek raději než ostatní, protože jsem strašně odbdivovala její vnitřní sílu. V životě to neměla lehké a rozhodně se nechystala vzdát, i když tušila, že ostatní jsou silnější a zdatnější než ona. Nakonec je tu Winter, bláznivá měsíčňanka, která ale obětovala vlastní příčetnost správné věci. A jako poslední je v knize ještě androidka Iko, kterou prostě budete zbožňovat. Bez výjimky. 

Můžské osazenstvo bylo podobně pestré a různorodé. Máme tu mladého prince/císaře Kaita, kterému na bedrech leží osud celého lidstva. Pak je tu Vlk, který se nechal zlákat chutí rajčat a dezertoval na druhou stranu barikády. Kapitán Carswell Thorne je geniální zlodějíček, který nešetří sarkasmem a láskou pro ženskou posádkou (v nakonec mu připadne i vaše srdce, to vám prostě zaručuju). A pak je tu královský strážce Jacin, který je až příliš oddaný své princezně (a co si budeme, taky mi dost lezl na nervy).

Na jednu stranu mě trochu rozčilovalo, že autorka usoudila, že žádná z dam pravděpodobně nebude schopná přežít bez sévho mužského protějšku. Na druhou stranu knihy nebyly přehnaně romantické a když už byly, bylo to prostě... ách! Nicméně jsem tím vlastně chtěla říct, že každá z hrdinek byla samostatná jednotka a nebyla omezení tím, že nutně potřebuje zahraňovat od muže.

Na počet stran Měsíční kroniky působí jako náročné a zdlouhavé čtení, nicméně pokud vezmeme v úvahu formát, ve kterém jsou, díky širokému řádkování se ten rozsah trochu změnší. Nicméně i tak je to série, ve které je pramálo zbytečného a vy se navíc tolik ponoříte do příběhu, že vám stránky budou ubíhat nadsvětelnou rychlostí. Rozhodně tomu přidává i povedený překlad. 

Pomalu už mi začínají docházet superlativa, takže bych tenhle vychvalovací článek chtěla shrnout tím, že pokud jste na Marissu ještě nenarazili a nebo pokud stále váháte, jestli vám Měsíční kroniky stojí za to, tak odpověď je rozhodně ano. Včera už bylo pozdě, takže byste se do toho měli konečně pusitt!

PS: Měsíční kroniky mají kromě nějakých těch povídek také komixové pokračování, v hlavní roli právě s Iko. A pokud si na ně netroufnete v anglitině, rozhodně nezoufejte - EGMONT se je totiž chystá vydat. 

Od The First Kiss Hypothesis jsem čekala roztomilý příběh o holce, která má potrhlou představu o lásce na první pusu, nakonec to dá dohormady s neskutečně úžasným hrdinou a já budu jenom achat a ochat. Svým způsobem jsem dostala přesně tohle, ale na druhou stranu to nebylo přesně podle mých představ. 

Babička Noře vždy vyptávěla příběh o tom, jak se s jejím manželem seznámili. A přestože se babičce s alzheimerem trochu motaly okolonosti, podstata byla stejná - po prvním polibku se pohla zem a oni oba věděli, že jsou pro sebe ti praví. Právě na základě tohoto vyprávění se Nora rozhodne najít svou pravou lásku. A to nikoli na první pohled, ale na první polibek. Problém je, že Nora má trochu zálusk na svého nejlepšího kamaráda Eliho. Bohužel, ti dva se políbili už jako děti a nic se nestalo. Nora se tedy snaží tutlat své city. Alespoň do té doby, než se Eli rozhodne, že ji přesvědčí o tom, že její hypotéza vůbec není pravdivá. 

Vědkyně, sportovec a první pusa
Nora vystupovala v roli vědkyně, což je jeden aspektů toho, proč mi tolik nešla do hlavy ta její praštěná teorie. Tím pádem mi kniha přišla velice naivní a celou dobu jsem se potýkala s nelogičností toho, jak by někdo v osmnácti letech mohl věřit takové hlouposti. Přesto byla Nora poměrně sympaticou postavou, přestože měla spoustu chvílí, kdy bych ji nejraději propleskla. Hlavní problém jsem spatřovala v Elim, který se choval spíš jako prvotřídní blbec než nejlepší kamarád.

Eli se totiž rozhodl, že Nořinu teorii vyvrátí tak, že "příměje" Noru, aby se do něho zamilovala (a on zároveň nijak neplánoval opětovat její budoucí city). Přesně tohle mi přijde jako ukázkové chování toho, jak by se kamarádi neměli chovat. Eli v tomhle případě byl jako sobecký a rozmazlený kluk, který nechce, aby jeho kamarádka odešla na jinou školu než on. Zároveň byl Eli sportovec, který spoléhal na sportovní stipendium, aby se dostal na vysokou školu. Bohužel se zranil a jeho vysokoškolská budoucnost je v ohrožení.

Nic nového na obzoru

Autorka nemá nikterak poutavý styl psaní. Kniha se sice čte dobře, ale text ubíhal poměrně pomalu a nedokázala jsem se do příběhu vcítit. To taktéž platilo i o hlavních hrdinech, kteří mi příliš k srdci nepřirostli. Další věcí je to, že autorka využívala spousty různých konceptů, které se v ya vyskytují čím dál častěji. Babička trpí vážnou nemocí (alzheimerem), rozvedení rodiče, Nora nebyla v kontaktu s otcem, její matka všechno táhla sama, autismus, finanční problémy a v neposlední řadě Eliho sportovní zranění, které by mu mohlo zkomplikovat život.

I přes všechny nedostatky ale příběh fungoval. Mezi Norou a Elim fungovala přesně ta chemie, kterou mám na friends-to-love příbězích tolik ráda. Hlavní hrdinové se pak totiž mají rádi i kvůli jiným důvodům, než je vzhled. Přesto ale bylo v příběhu spousta zbytečných a vatových scén a postav, které klidně mohly být vynechány. Obecně se autorka vůbec nezaměřovala na vedlejší postavy. Tím pádam fungovali pouze jako poslíčci mezi hlavními hrdiny.
The First Kiss Hypothesis v zásadě není špatní kniha, ale našla jsem v ní mnoho věcí, o kterých jsem buď příliškrát četla, anebo mi neseděly do celkového konceptu příběhu. Ve výsledku se jednalo o průměrnou, ale víceméně příjemnou oddychovku, která vám nedá nic, co byste ještě nečetli. Pluse, však zůstává, že nad příběhem nemusíte moc přemýšlet a autorka vám všechno naservíruje přímo pod nos. A zároveň asi nemusím zmiňovat, že už od začátku víte, jak to celé dopadne. 

Okolo Illuminae se toho hodně namluvilo, především kvůli jeho velice neobvyklé a originální formě vyprávění. Následně ale začalo internet zaplavovat velké množství pozitivnách recenzí, které dokonce slibovaly dobrý příběh. Illuminae jsem měla doma už od dob vydání, nicméně jsem se k němu nemohla dostat. Až do teď. Spoiler alert: Ještě v půlce jsem si běžela pro dvojku.

Píše se rok 2575 a dvě znepřátelené korporace jsou ve válce kvůli planetě, která je stěží něčím víc než obřím kusem kamene pokrytým ledem. Obyvatele před útokem nikdo nevaroval, nikomu na nich nezáleží. Kady je nucená spojit se s bývalým přítelem Ezrou a pod nepřátelskou palbou se snaží dostat k evakuační lodi, která oba dostane do bezpečí. Jenže po celé planetě se šíří zmutovaná epidemie. Úniková flotila se snadno může stát pastí a jejich hrobem. (anotace z GR)

Netradiční forma, krev a akce

Přestože jsem si myslela, že Illuminae bude táhnout akorát netradiční forma, nemohla jsem se více mýlit. Ano, forma je neuvěřitelně originální a chytlavá. Příběh sledujete prostřednictvím chatových konverzací, přepisů kamerových záznamů, e-mailů, ofiicální zpráv, černé skříňky umělé intelgince a mnoho dalšího. Nicméně ten příběh! Příběh! Ach!

Pokud bych měla celou dějovou linku shrnout jedním slovem, bylo by to masakr. Doslova. Nejen, že to byla od začátku do konce parádní akční jízda (pouze s chvilkovými pauzami na vydechnutí), ale bylo tam hodně krve a mrtvých. A když říkám hodně, tak se to počítá v řádu tisíců. Celý děj odstartoval útokem na planetu Kerenza a pak se odehrával v několikaměsíční vesmírné honičce na skokovou stanici. 

Právě díky formě vyprávění má čtenář spoustu prostoru pro fantazírování a domýšlení událostí, které se mohly udát v "mezerách" mezi jednotlivými úryvky. Příběh tak sice může působit poměrně nesouvisle, ale právě tahle "bílá místa" vytváří atmosférů. Střídají se totiž místa i pohledy děje a vám bude trvat téměř celou knihu, než si do detailu postavíte celý obrázek. Stěžejní ale je, že všechno má svůj důvod a všechno do sebe nakonec zapadne. Až moc dobře. 

0001100101 <error>

Příběh sleduje tři hlavní postavy. Hackerku Kady, jejího bývalého přítele a pilota Ezru a porouchanou umělou inteligenci SPIRO. Každá postava byla trochu jiná a rozhodně ne černobílá. Každý měl nějakého kostlivce ve skříni a za svým cílem byl ochotný jít přes mrtvoly, často dokonce i doslovně. Nejlepší vztah jsem si ale udělala právě se SPIRem, protože jeho "způsob vyprávění" byl skvělý - a to především v kontextu toho, že se jedná o stroj.

Trochu mě ale rozčiloval vztah mezi Kady a Ezrou, protože jsem jim ho nedokázala uvěřit. Nepomáhaly tomu ani jejich chatové konverzace, protože v překladu oba používali fakt zvláštní typ psaní, kterými prostě nešel přes oči. A tak trochu i doufám, že si překladatel fakt nemyslí, že takhle dnešní mládež mluví (prosím, ne!). Nicméně jinak bylo vyprávění velice svižné a každý dokument byl psaný trochu jinak. Najdete tam formální e-maily, sarkasmus i dostatečnou dávku metaforičnosti. 

Jak to vidím já

Od Illuminae jsem toho čekala hodně, nicméně nic konkrténího. Právě proto mě strašně překvapila jeho syrovost a bezprostřednost. Autoři se vykašlali na jakékoli příkrasy (jenom tam byla začerněná sprostá slova, nicméně to opět dávalo prostor pro improvizaci) a jak už jsem jednou říkala, udělali z toho absolutní masakr. A právě takové příběhy já ráda. Nikdo nikomu nemazal med kolem pusy, všechno se řeklo přesně tak, jak to bylo a nic víc, nic míň. 

I přes poměrně velký rozsah se kniha čte v podstatě sama a jelikož na stránkách není zas tolik textu, opravdu to ubíhá. Zároveň tam není moc prostoru na nudu, a i když se některé části zdají jako klidnější, vždycky se něco na pozadí  děje. Tohle parádní sci-fi bych tedy doporučila všem, kteří hledají něco neotřelého, akčního a nevadí mu drsnější scény. Slibuji, že vás to dostane do kolen!

Po dočtení Love, Life and the List jsem měla nutkavou potřebu přečíst si od Kasie West nějakou další knihu (jelikož jsem ji do té doby vůbec neznala - shame on me!). Po dlouhém studování goodreads a hodnocení jejích knih (a několika dalších faktorech) jsem se rozhodla právě pro P. S. I Like You. 

Musím říct, že zhruba do poloviny jsem si nebyla jistá, jestli to byla správná volba. Přestože Kasiin styl psaní mi neuvěřitelně sedí, nemohla jsem se ztotožnit s příběhem a hlavní hrdinka mi spíše lezla na nervy, než abych s ní nějak sympatizovala. Pak se to ale zlomilo a začaly se u mě objevovat příznaky toho, že se mi to vážně líbí. Jmenovitě to byly následující: culila jsem se jako měsíček na hnoji, vzdychala a nadávala, měla akutní potřebu číst dál (přestože se tam nedělo nic akčního) a při scénách mezi hlavními hrdiny jsem se málem rozpustila blahem. 

Hlavní hrdinka Lily je milovnicí hudby a asi stejně velkou odpůrkyní chemie. Proto veškeré hodiny místo zapisování prvků tráví sněním a vymýšlením textů písní, které si zapisuje do sešitu. Nicméně její nepozornost nemohla uniknout jejímu profesorovi, a tak má striktní zákaz vytahovat svůj zápisník na hodině. Co ale bude dělat s myšlenkami, které z její hlavy nezmizí, dokud si je nezapíše na papír? A tak najde alternativu - na lavici tužkou naškrábe pár veršů z písničky od své oblíbené kapely.

Tímhle momentem se rozbíhá kolotoč událostí, které Lily tak trochu převrátí život naruby. K jejímu překvapení (a jejímu přesvědčení, že je jedna z mála, co poslouchá indie rock) jí na lavici někdo odepíše. A poté, co si vymění pár krátkých zpráv na lavici, začnou si na místě nechávat dopisy. Kdo je ale ten tajemný, kdo Lily schovává dopisy pod lavicí, svěřuje se jí a vtipkuje? Rozhodně ne ten, koho by čekala.

(Ne)anonymita a postavy do počtu 

Už od prvních stánek mi bylo jasné, kdo je Lilyin dopisovatel. I když mě to čekání trochu frustrovalo, líbilo se mi Lilyino uvažování a hádání, kdo by to být mohl. Ale přestože jsem to tušila, docela mě překvapilo samotné odhalení a to, jak se k tomu postavila. Ale přestože její vztahy s dopisovatelem v realitě nebyly moc růžové, moc jsem v tom neviděla tolik avizovanou nenávist. Teď nevím, jestli není chyba na mé straně, ale podobně jako oni dva se občas bavím se svými dobrými kamarády a rozhodně bych v tom nenávist nehledala. Obecně jsem tedy měla pocit, že se autorce moc nepodařilo ukázat dopisovatele v negativním světle a asi tak do třicáté stránky mi přišel jako slaďouš. 

Trochu mě mrzelo postavení její kamarádky Isabel, která působila čistě jako vyplňující postava, která se tam objevovala ve chvílích, kdy Lily potřebovala s něčím poradit. Obecně tam byla spousta postav, které v příběhu nehrály větší roli a nedostaly moc prostoru, přestože by to příběhu spíše pomohlo. 

Na druhou stranu poměrně velký prostor dostala Lilyina velká (a trochu hippiesácká) rodina, která mě opravdu bavila. Naštěstí se nejednalo o smutné osudy a rodinná dramata. Lilyina rodina prostě byla jenom velká (šest lidí pod jednou střechou) a bláznivá. Často bylo referováno na rozruch, nepořádek, křik a nedostatek soukromí, což takhle na stránkách knih bylo úsměvné, ale v realitě asi dost peklo. 

Dopisy, texty a zase dopisy

Nejúžasnějšími částmi byly dopisy, které si hlavní dvojice vyměňovala. Vystavění jejich vztahu právě skrze ně bylo velice uvěřitelné (přestože to u love-hate vztahů často moc nefunguje) a strašně jsem jim fandila. Nevím, jestli je to tím, že jsem trochu oldschool a dopisy mi stále přijdou hrozně romantické, ale fakt mě tahle část vyprávění chytila za srdce. Oproti tomu mě skládání textů písniček moc nebralo, a tak jsem v nich ani nehledala nějakou větší hloubku, což si teď zpětně říkám, že je možná trochu škoda. 

***

Kasie West je pro mě stále novou autorkou a rozhodně s jejími knihami nekončím. Nalezla jsem v ní svou druhou Jenny Han a její příběhy jsou mi více než sympatické. Přestože jsem tomu ze začátku moc nevěřila, ani P. S. I Like You mě vůbec nezklamalo, naopak mě to velice příjemně překvapilo a já jsem při čtení téhle oddechovky strávila několik příjemných hodin. A znovu si zazoufala nad tím, že knižní hrdinové neexistují ve skutečnosti. 

Autor: Kasie West; Vydáno v originále: 26. 6. 2016 (P. S. I Like You); Vydání u nás: nevyšlo; Počet stran: 330; Hodnocení na goodreads: 4.07 při 22 720 hodnoceních.

Sci-fi série Vesmír u nás vycházela před lety u CooBoo. Kromě českého překladu ale získala mnoho pozornosti už jenom díky nádherným obálkám - a jejich následné změně, kolem čehož byl ještě mnohem větší poprask. Nicméně Beth Revis nevsadila jenom na hezký obal. Zároveň se jí podařilo vytvořit velice originální svět, ve kterém je zasazen podobně neotřelý a dobrodružný příběh. 

Universum je generační vesmírná loď, která byla vyslána na tři sta let dlouhou cestu na novou planetu. Kromě obyvatelů lodi veze vzácný náklad - sto zamražených lidí ze země. A nejen ledajakých. Jsou to největší vojenské a věděcké kapacity. Mezi nimi je i teenagerka Amy, která je na rozdíl od ostatních postradatelná. Alespoň pro zatím. 

Shodou několika událostí se Amy probudí o téměř padesát let dříve, než je plánovaný čas doletu. Najednou se dívka z planety Země ocitá na vesmírné lodi mezi monoetnickými lidmi, kteří jsou poslušně oddaní Otci, vůdci lodě. Ačkoli Amy nevychází se samotným Otcem, sblíží se s jeho nástupcem Synem. A společně zjišťují, že život na lodi není takový, jaký se zdá... Ve skutečnosti vlastně zjišťují, že žijí ve velice dobře promyšlené konspiraci. 

Beth Revs je velice zdatná vypravěčka, který umí vybudovat napětí a udržet čtenáře u příběhu. Zároveň pracuje s nedokonalými hrdiny, kteří dokáží udělat i špatná rozhodnutí a nést za to následky. Přestože je příběh vyprávěný ze dvou pohledů (Amy a Syna), překvapivě dobře to funguje a každý je jiný, dokonce mají i trochu jiný styl vyprávění. Přesto jako postavy nebyly na stejné úrovni a jedna z nich vždy trochu zaostávala. V prvních dvou dílech měl větší prostor Syn, ve třetím potom byl poměrně nedůležitý a hlavní vypravěčskou funkci plnila Amy. 

U trilogií se často stává, že autoři se v určitém bodě začnou vykrádat, anebo některý z dílů působí přebytečně. První díl, Loď mezi hvězdami, byl dostatečným uvedením do příběhu, nastínil pravidla světa a definoval roli každé postavy v příběhu. Druhý, Milion sluncí, sice místy působil pouze jako spojnice mezi prvním a posledním dílem, nicméně čtenář velice brzy zjistí, že události z prostřední části příběhu mají důležitou roli pro nadcházející události. Milion sluncí navíc nabízí úplně jiné vyprávění než jednička, což pro některé čtenáře může být šok. Z jemné narace prvního dílu, která působila velice lehce a vyváženě, se stává poměrně drsný příběh, který nešetří násilím a dějovými zvraty. Třetí díl Všechny barvy země se vrací trochu k původnímu stylu, jelikož se drasticky změnilo prostředí příběhu. I když z něho úplně vyprchala syrovost a bezprostřednost Milionu sluncí, vracíme se k vysvětlování zákonitostí světa a trochu odlehčenému stylu vyprávění. 

Přestože Vesmír působí jako typická YA spíše pro spodní hranici tohoto věkového rozmezí, překvapivě dost se mi líbila. Přestože jsem z jejího maratonování byla poměrně unavená, hlavní hrdinové mi nezačali lézt na nervy, příběh měl logiku a netočil se v kruhu. Navíc se stále udržovalo jisté napětí a přestože jsem většinou uhádla hlavního padoucha, nebyla jsem z vývoje událostí zklamaná. 

Svého času se o Marťanovi mluvilo pořád a jenom v dobrém. Jelikož ale vypadává z konceptu YA, které stále (i ve svém věku) čtu nejvíc, nevěnovala jsem mu příliš pozornosti. Dokonce jsem ani neviděla film! Nicméně jsem si po maratonu dívčích románků a následně skvělého Ready Player One vybrala jako další knihu Marťana. A jako - moje ruka rozhodně vedle nesáhla.

Nikdy jsem moc nestudovala, o čem kniha je. Každopádně jsem tak trochu tušila, že bude bude o nějakém chlápkovi, který uvíznul na Marsu. Taky jsem podvědomě očekávala zelený mužíčky (nepřišli), rodinné drama (nope) anebo tragickou smrt někoho z hrdinova okolí (umřelo mu dost vybavení - počítá se to?). Po tomhle výpisu možná budete očekávat šíleně utahaný příběh o tom, jaká je na Marsu šílená nuda. Jako - nuda tam je, což o to. Ale ten příběh je všechno, jen ne nudný.

Hlavní postava Mark Watney je neunavitelný vtipálek, který nás skrze deníkové záznamy informuje o všech způsobech, jak se ho planeta snaží zabít. A jak on to nechce dovolit, takže neunavitelně opisuje chemické a fyzikální postupy, jak přežít. A přestože se to technickými termíny jenom hemží, autor nenechal nic náhodě a všechno neunavitelně vysvětluje. Obecně je to psáno jako pro vědou nepolíbené idioty (s dovolením), což je jedno z největších plusů. Protože i když jste do teď neuměli přeměnit hydrazin na vodu, s touhle "Příručkou pro přežití na Marsu" to rozhodně zvládnete.

Kromě deníkových záznamů z Marsu jsou v knize i různě dlouhé epizody s hlavouny z NASA a původní Markovou posádkou, která ho svým způsobem nechala na Rudé planetě. Ale jenom svým způsobem, jak to bylo se totiž dozvíte hned na začátku knihy a celkově vás nechci přiravit ani o kousíček tohole dobrodružného, napínavého a správně vtipného příběhu. Takže si běžte pro svůj výtisk, rozhodně totiž nechcete přijtí o tenhle zážitek.

Tak trochu náhodou (asi tak jako vždycky) jsem se setkala s autorkou Kasie West. Autorka má na kontě už docela velkou řádku knih, dvě dokonce vyšly i v češtině, ale mě se stále tak nějak vyhýbala. Až se mi do rukou zcela náhodou dostala kniha Love, Life and the List. A já po přečtení několika stánek zjistila, že jsem nalezla novou Jenny Han (která naštěstí píše knihy jako na běžícím páse a ne jako reálná Jenny Han, u které umíráááám touhou po další knize). Takže pokud autorku ještě neznáte, hned si zapište do svých deníčků následující slova: "Nutně si musím přečíst něco od Kasie West. Hned. Teď."

Kamarád taky rád 

Abby maluje, pracuje v muzeu, má úzkostlivou matku s agorafóbií, otce na vojenské misi, úžasného dědečka a před sebou devět týdnů letních prázdnin, které má strávit se svým nejlepším kamarádem Cooperem, do kterého je jenom tak mimochodem zamilovaná. A navíc se chce přihlásit do podzimního malířského kurzu, ale chybí ji k tomu jediná věc - ještě nikdy své obrazy nevystavovala.

Když ukáže své obrazy kurátorovi v muzeu, odmítne ji. Prý je moc mladá a její obrazy nemají hloubku. Proto si Abby dává letní úkol - má měsíc na to, aby našla své srdce, rozšířila si své obzory a dala do svých obrazu trochu více citu. A tak s pomocí své matky a dědečka vytvoří seznam věcí, které potřebuje zažít, aby došla kýženého závěru. A kdo jiný by ji v tom měl pomoci a podporovat než její kamarád Cooper?

Rodina, přátelé a seznam 

I když je kniha romantická contemporary, Kasie West se do ní podařilo vmísit mnoho dalších prvků. Asi nejvýrazněji se promítalo Abbyino hledání sebe sama a utvrzování sebe sama ve světě. Abby se to dařilo především díky svému seznamu, který ji nutil vystupovat ze své komfortní zóny a starat se i o ostatní lidi. 

Poté to byly rodinné vztahy. Do jejího života se promítala absence otce, který sloužil v armádě (se kterým si psala ty nejbožejší e-maily), kterou nejvíce vnímala její matka. Poměrně často se autorka vracela k její agorafobii, panickým záchvatům a iracionálním strachům. Bohužel to nejdůležitější, co z toho vylezlo, byla skutečnost, že by v takovém případě měl člověk vyhledat lékařskou moc. 

Zároveň byla kniha tak trochu o plnění snů a o lidech v okolí, které by vás v nich měli podporovat. A ne vždy to úplně vyjde. Právě Abbyina touha po malířském programu ji vedla k dělání neobvyklých věcí, kdy jí většinou byl v patách Cooper. A právě chvíle mezi Cooperem a Abby byly nejlepšími částmi knihy. Ať už se na stránkách řešilo cokoli vážného, vždy jsem se těšila na jejich další dobrodružství a jejich sledování východu slunce se stalo jednou z mých nejoblíbenějších scén ever.

Friend-to-love 

Měla jsem velký problém vcítit se do postav. Na Abby mi nijak extra nezáleželo a nedá se říct, že by mi povahově seděla. Cooper byl definicí kluka od vedle, nicméně se mi taktéž nedostal pod kůži. (Každopádně to, že se občas choval jako totální idiot, mu dodávalo na autentičnosti, protože ani v nejmenším nebyl dokonalý.) Přesto mezi nimi fungovala jistá chemie, která mě dokázala přesvědčit o tom, že jsou opravdovými kamarády, rozumí si a znají se. 

Právě to, že se hlavní hrdinové poměrně důvěrně znají, mám nejradši na friends-to-love příbězích. Hlavní hrdinky pak hodně referují k tomu, co už spolu zažili, znají zvyky svého kamaráda, mají určité rituály... Prostě existuje velké množství věcí, o kterých se dá mluvit a které nezahrnují to, jak je ten druhý tajemný/krásný/nedostupný apod.  

Kasie West is my hero 

Contemporary knihy Kasie West se pro mě staly svatým grálem a až překvapivě moc mě začaly bavit. K vlastnímu překvapení jsem si dala tři její knihy v řadě. Mají skvělé postavy, nevynechávají rodiče a co víc, Kasie má jedinečně poutavý styl vyprávění, který vás prostě nutí číst dál. 

Autor: Kasie West; Vydáno v originále: 26. 12. 2017 (Love, Life and the List); Vydání u nás: nevyšlo; Počet stran: 384; Hodnocení na goodreads: 3.86 při 3 327 hodnoceních.

Ready Player One je poměrně dost opěvovanou knihou, která čtenáře dostlala poutavým příběhem, velice propracovaným virtuálním světem a skvělým vyprávěním. Navíc se velice brzy objeví na plátnech kin (a co víc, pod taktovkou Stephena Spielberga). A znáte nějaký lepší důvod, proč se konečně pustit do dlouho odkládaného čtení?

Wede žije v roce 2044 ve světě zužovaném nejrůznějšími krizemi. Proto není divu, že se většina lidí raději uvrtává do pohodlí full-experience virtální reality OASIS. OASIS představuje rozsáhlý svět otevřených možností, ve kterým můžete být kýmkoli a čímkoli chcete. Posledních pět ale OASIS nepředstavuje pouze únik z reality - po smrti tvůce je vyhlášena soutěž, ve které její výherce zdědí veškeré jeho jmění a dostane pod palec samotné OASIS. K výhře jsou potřeba tři klíče a prolomení tří bran. A ten první po pěti letech našel právě Wade. 

Zlatá osmdesátá

Kniha je encyklopedií popkultury a videoherních zážitků osmdesátých let. Odkazy na tuhle dekádu se to jenom hemží a přestože polovinu z toho nebudete znát, stejně vás to bude fascinovat. Zároveň je na tom skvělé to, že autor ani v nejmenším nepředpokládá, že budete stejní znalci jako on, a tak většinu stěžejních věcí neúnavně vysvětluje. Pouští se do dlouhých popisů starých akrádových her a slavnných osmdestákových filmů. A vás to ani v nejmenší nebude nudit, naopak potom po večerech budete pařit Pac-Mana, Joust (strašná hra, nechápu, jak si ji Aech mohl oblíbit) a Galagu.

Právě podobnost s popkulturou osmdesátek může vyvolávat pocit, že autor nepřišel s ničím novým. Opak je ale pravdou. Přestože jsme o většině plavidel, planet a hrách slyšeli, podařilo se mu vytvořit neuvěřitelně propracované a originální universum hry OASIS, virtuální reality, ve které většina lidstva tráví veškerý čas. Ono, co jiného také dělat, když se planeta Země pomalu rozkládá, je hladomor a čím dál tím více lidí končí na ulici?

OASIS a Hallidayvo vejce

Příběh otevírá velice podorobný a rozsáhlý úvod, který zodpovídá veškeré vaše otázky - kdo, kdy, kde, jak a proč. Autor nenechal nic náhodě, a tak nás kromě nastínění současných ekonomických a sociálních podmínek v roce 2044 dopodrobna seznamuje především s Jamesem Hallidayem, tvůrcem nejúžasnější hry na světě, OASIS. Dozvídáme se, kdo byl tvůrce, jak a proč OASIS vzniklo a především, o čem celá kniha bude. 

Po smrti Jamese Hallidaye svět obletí video, ve kterém vyhlašuje soutěž - v OASIS schoval "velikonoční vejce", které je klíčem k jeho nezměrnému bohatství. Hráči z celého světa, tvz. gunteři (zkrácenina z "egg hunter") zasvěcují svůj život hledání prvního ze tří klíčů, který vede k Hallidayovu vejci. Už je to ale pět let a nikomu se jej nepodařilo jej objevit. Až na našeho hlavního hrdinu. 

Vše do puntíku

Devil in Ohio je další knihou z kategorie "naslepo". Opět jsem nevěděla, do čeho jdu, ale kniha měla velice zajímavou obálku a podle nahlédnutí do anotace slibovala mrazivý příběh o podivné holce, která se dostala do normální rodiny. A děly se okolí ní fakt divný věci. A tak jsem si řekla, že do toho půjdu. A úplně jsem neprohloupila. 

Když přijdeš domu a na sedačce sedí cizí holka

Když Jules přijde jednoho dne domu, vidí v obýváku sedět cizí holku v nemocničním oblečení. Její matka vysvětluje, že je její pacientkou a že u nich bude pár dnů bydlet, dokud se nevyřídí opatrovnictví. Nicméně krátce na to Mae dostane Julesin pokoj, nosí její oblečení, pracuje ve školení redakci a tahá se s klukem, který se Jules vždycky líbil. 

A pak se začnou dít divný věci. Přestože se Mae snaží vydávat za normální středoškolačku, nikdy nedokáže úplně skrýt skutečnost, že je odjinud a tam vidí svět úplně jinýma očima než ostatní. Kromě toho, že nezná většinu moderních technologií a trendů, divně reaguje na úplněk, má trochu výpadky a svým způsobem žije ve své hlavě. A co víc, někdo se jim vloupává do domu a snaží se o to, aby to vypadalo jako nehoda. Nosí jim na práh bílé růže a krvelačná štěňata. A to všechno kvůli Mae, té holce, která má na zádech vyrytý pentagram.

Neslané nemastné postavy

Příběh sleduje tři postavy - Jules, její matku a Mae. Největší prostor dostává Jules, která je hlavní vypravěčkou a její kapitoly jsou vyprávěny v ich-formě. Jules je obyčejná středoškolačka, prostřední dítě a trochu šedá myška. Chce se stát fotografkou (což nakonec nehraje moc velkou roli), nemá moc kamarádů a celkově má pocit, že by se životem mohla dělat něco víc. A když se jí to něco začne dařit, objeví se v jejich rodině Mae. 

Matka Jules je klinická psycholožka, které se do rukou dostala Mae. Mae našli u silnice, na zádech má krvavé šrámy ve tvaru pentagramu a rozhodně byla týraná. A ti, kteří ji nechali u silnice, ji chtějí dostat zpátky. Nakonec se zjišťuje, že rodné městečko Mae je pěkně prohnilá díra, která odmítá moderní technologie, nikoho nepouští z dohledu a co víc, uctívá věci, o kterých se mezi normálními lidmi moc nemluví. 

Podle skutečných událostí

Devil in Ohio hned na prvních stranách upozorňuje na skutečnost, že kniha je inspirována příběhem někoho, koho autorka zná. Právě po tomto prohlášení jsem do knihy šla s očekáváním, že by to mohlo být fakt něco. Nicméně jsem si místy nebyla jistá, jestli to není trochu přikrášlené a celkově jsem tomu nedokázala moc věřit. Ano, kniha měla mrazivou atmosféru a nutila mě dost přemýšlet. Na druhou stranu se právě z té mrazivé atmosféry mohlo vytřískat mnohem víc a určitě by knize neuškodilo trochu víc napětí.

Dějově jsme se trochu točili v kruhu. Jules si buď stěžovala na Mae, anebo si užívala pozornost, kterou díky ní dostala. Většina stran popisovala úplně normální středoškolský život, který byl občas trochu okořeněný něčím okolo Mae a její minulosti. Co občas opravdu bylo děsivý byly právě části, které se týkaly Julesiny matky, která se snažila přijít na to, jak zabránit tomu, aby se dalším dětem stávalo to, co Mae. 

Suma sumárum

Obecně je to příběh, který slibuje mrazivé vyprávění o zvláštní dívce s pentagramem na zádech, který si ale nedokáže udržet mrazivou atmosféru, a tak klouže mezi klasickou contemporary a slabším thrillerem. Nicméně to bylo fajn čtení, které jsem měla za chvíli hotové a rozhodně vypadá ze zajetého konceptu YA. 

Autorka: Daria Polatin; Vydáno v originále: 7. 11. 2017 (Devin in Ohio); Vydání u nás: nevyšlo; Počet stran: 327; Hodnocení na goodreads: 3.43 při 136 hodnoceních.

Už dlouho jsem se nepouštěla do fantasy, jejíž universum neznám. Pokud jsem za poslední rok četla nějakou takovou knihu, byl to rereading, spin-off či další díly. Ale už od doby ohlášení mě Na lovu lákalo a já se odhodlala tenhle iracionální strach z nových příběhů překonat. A povedlo se. 

I když Kráska vyrostla mezi šlechtici, zná tajemství lesa lépe než kdokoli jiný. Poté co její otec přijde o majetek, musí se i se sestrami odstěhovat pryč z města. Uleví se jí, protože v lese se už nemusí dál přetvařovat. Jenže při lovu její otec zmizí a Kráska nemá na vybranou. Vydává se ho hledat a stopuje tajemné Zvíře až do jeho království, do světa z pohádek, který ji může zničit, nebo spasit. Ale kdo přežije tento lov: Kráska, nebo Zvíře? Když se Kráska vydá na lov Zvířete... Mrazivé převyprávění oblíbené pohádky. (oficiální anotace, CooBoo)

Nic než pohádka

Příběh je retellingem Krásky a Zvířete, propojené s pohádkou o Ptákovi Ohnivákovi. Kniha toho ale pobrala více z prvního jmenovaného a Ohnivák hrál spíše druhé housle. Pohádku o Ohnivákovi sice moc neznám, nicméně jsem z tohoto elementu měla pocit, že byl vyloženě do počtu, jelikož jej mohlo suplovat téměř cokoli jiného. Ale hlavní myšlenku dokázal dostatečně předat. 

Na lovu je pohádka. Krapet krvavější, něco trochu ve stylu bratří Grimmů, ale stále je to klasická pohádka o krásce a zvířeti, která toho nenabídla moc nového. A co víc, fanoušky Disney filmu nutí neustále očekávat mluvící nábytek. Mělo to za efekt, že dějová linka byla velice předvídatelná a i když si autorka někdy dávala na čas, čtenář měl velice dobrou představu o tom, kam příběh směřuje. 

Jediná věc, která vybočovala ze schématu pohádek bylo určité zasazení příběhu, tentokrát do středověké Rusi. Trochu mě ale mrzí, že právě lokalizace byla jenom tak mimochodem zmíněna asi ve třetině knihy a moc se k ní nevracelo. Ruská atmosféra nejvíce dýchala, když Jeva vyprávěla Zvířeti pohádky o Ivanovi a Vasilise (proč se za nejruštější jména považují právě tahle dvě?).

Ačkoli je to pohádkový příběh, předává poměrně nepohádkovou myšlenku. Ať už v knize budete hledat dobrodružství, lásku či něco jiného, neunikne vám, oč vlastně jde. Jak píše sama autorka v poděkování, Na lovu je příběhem o hledání sebe sama, o hledání vlastního místa ve světě. Přestože k tomu příběh směřoval spíše nepřímo a dělal iluzi, že ve skutečnosti jde o něco úplně jiného, v posledních kapitolách vše zapadne na to správné místo.

Vyprávění, metafory a romance

Kupodivu mě nijak nerušila er-forma, i když mě ze začátku málem odradila. Vyprávění je příjemné a hodně popisné. Autorka často zabředává do popisu lesa, toho, jak na Jevu působí. Zároveň nechybí ani dostatečná metaforičnost, která prohlubuje zážitek z pohádkového textu. Přestože jsou všechny kapitoly psány z pohledu hlavní hrdinky Jevy, před začátkem každé strany je několik řádků věnováno Zvířeti. Vyprávění Zvířete je úplně jiné, velice hluboké a metaforické. Člověka nutí přemýšlet i nad těmi pár slovy a přestože jich není moc (a někdy žádné), čtenář moc dobře ví, co se zrovna děje.

Plusové body patří tomu, že kniha nebyla přehnaně romantická. Vztah Jevy a Zvířete byl vyvážený, pozvolný a uvěřitelný (když opomenete všechny ty pohádkové skutečnosti jako drápy, chlupy, tesáky...). Zároveň nechyběla motivace k Jevinu chování, což rozhodně příběhu přidává k dobru. 

***

Přestože si myslím, že by se z kouzelného světa a ptáka Ohniváka dalo vytěžit mnohem více, knihu hodnotím velice dobře. Dokonce jsem ochotná jí odpustit trochu zmatený začátek a dlouhé popisy, protože i přes to mě příběh bavil a dokázal udržet. Přesto doporučuji ke knize přistupovat s lehkým odstupem, jelikož opravdu nenabídne o moc více, než všichni známe už od Disneyho. 

Autor: Maegan Spooner; Vydáno v originále: 14. 3. 2017 (Queens of Geek); Vydání u nás: 1. 2. 2018 (CooBoo, Na Lovu);  Počet stran: 328; Hodnocení na goodreads: 3.93 při 13 133 hodnoceních.

Jestli dám na názory nějaké bloggerky, bude to Luu. Většinou sice nečtu celé její recenze, ale už jenom to, že napíše recenzi na nějakou knihu, mi zapíná radary, že bych si o ní možná měla zjistit trochu víc. A tahle kniha se nejen objevila na jejím blogu, ale také oplývá dost výraznou obálkou, kterou člověk z hlavy jenom tak nevytěsní. 

Tři kamarádi, dva příběhy, dvě lásky

Příběh sleduje osudy tří kamarádů - Charlie (ta), Taylor (ta) a Jamieho (ten), kteří si plní sen a dostali se na con. Vloggerka Charlie přijíždí na con jako host a propagátorka postapo filmu o zombících, ve kterém byla jednou z hlavních hvězd. Taylor si jede splnit sen a setkat se se svou oblíbenou spisovatelkou Skyler Atkinsovou. A Jamie je spíš do počtu jako doprovod - a trochu jako součást hlavní zápletky.

Na necelých tři sta stranách čtenář sleduje ze dvou pohledů, Charlie a Taylor, dění na conu. Autistická Taylor se pohybuje po place a překonává své hranice. Vystupuje z komfortní zóny a snaží se z víkendu vytěžit naprosté maximum, přestože ji to do morku kostí děsí. Zároveň se snaží vyrovnávat se svými city k nejlepšímu kamarádovi Jamiemu, který je sice pravděpodobně opětuje, ale ani jeden z nich není schopný s tím něco dělat. 

Naopak Charlie je v centru dění, pronásledují ji fanoušci a její herecký partner Reese, se kterými mimo jiné nedávno prodělala ošklivý rozchod. Z Charlieho pohledu sledujeme tlak, který na ni vyvíjí studio i fanoušci ohledně jejího vztahu s Reesem, který ji podváděl. Zároveň se ale Charlie sbližuje s jinou slavnou vloggerkou, do které byla roky platonicky zamilovaná. 

Romantika, autismus a LBGT

Autorka Jen Wilde se nebála zabrousit do stále ještě neobvyklých témat. Taylor je autistka a Charlie bisexuálka. Naštěstí na rozdíl od podobných příběhů nezůstalo jen u tuho a autorka se z toho snažila vytěžit více, než jen slíznout smetanu za to, že se tam nebála zakomponovat tyto prvky. Naopak nám to neotlouká o hlavu téměř na každé stránce a to, že Taylor je autistka, se naplno dozvíme až okolo poloviny knihy. 

Queens of Geek je čistě romantická kniha, která se nesnaží násilně předávat nějaká poselství. Ano, říká nám, že každý má někdy strach, že být jiný je v pořádku a trochu působí i na #bodypossitivity, což jsou části, které zní jako opsané z motivačních citátů na Instagramu. Přesto je to příjemný a uvěřitelný příběh, který vás bude bavit.  

Žádný převratný děj, ale udrží vás to

Jak už bylo řečeno, kniha je romantický příběh. A tím to vlastně začíná i končí. Sice hlavní hrdinky mají vlastní problémy, které řeší a nezapomínají na ně, nicméně romantická linka by dokázala celou knihu utáhnout. Jen Wilde zároveň píše pohodově a jednoduše, příběh krásně utíká, a i když mi občas tekly nervy při popisech toho, jak Taylor otočila láhve kečupu vzhůru nohama a vymačkává si ho na hranolky, dalo se to přežít. 

Skutečnost, že je příběh vyprávěn ze dvou pohledů naprosto odlišných hrdinek způsobuje jednu úžasnou věc - příběh je pro poměrně široké publikum a každý si v tom může najít něco, co jej zajímá. Ať už je to autismus, úzkosti, bisexualita, #bodypossitivity, strach z budoucnosti, posouvání hranic, vyrovnávání se s rozchodem či samotná romantika, tohle všechno tam najdete. 

Autor: Jen Wilde; Vydáno v originále: 14. 3. 2017 (Queens of Geek); Vydání u nás: nevyšlo;  Počet stran: 288; Hodnocení na goodreads: 3.98 při 3 482 hodnoceních.