Žánr: Novela/ Fantasy

Anotace: V další neodolatelné kombinaci nebezpečí, tajemství a romatiky rozehrává Stephenie Meyerová strhující příběh Bree Tannerové, členky armády novorozených, kteří se připravují k útoku na Bellu Swanovou a Cullenovy a na nevyhnutelný střet, jenž přinese tragické vyvrcholení.

Bree Tannerová si život, který žila předtím, než získala dokonalé smysly, nadlidské reflexy, ohromnou sílu a neodolatelnou touhu po krvi, sotva pamatuje. Zato ví, že život, který žije s ostatními novorozenými upíry, má několik jistot a několik pravidel: hlídej si záda, nepřitahuj na sebe pozornost a hlavně to stihni domů do úsvitu, jinak zemřeš.
Bree získává mezi novorozenými nečekaného spojence a přítele v Diegovi, který se stejně jako ona snaží zjistit něco víc o jejich stvořitelce. Jakmile si oba uvědomí, že novorození jsou jen figurky v partii větší, než si vůbec dokázali představit, musí se Bree a Diego rozhodnout, na kterou stranu se postaví a komu budou věřit. Ale když je všechno, co víš o upírech, založeno na lži, jak poznáš pravdu?

Nakladatel: Egmont

Vydání USA: 5. 6. 2010

Vydání u nás: 2010
Hodnocení:  78 % (cbdb), 70,6 % (goodreads)

Můj názor: 3/5 

Bella a Edward mají svatbu, po které - podle dohody - dojde nejprve k sexu, aby Bella nepřišla o nějaký lidský zážitek, a pak ji Edward promění v upíra. No jo... sice došlo k prvnímu bodu dohody, ale Bella se nakonec rozhodla, že ještě nějakou dobu zůstane člověkem, což udělalo Edwardovi obrovskou radost. Jenomže, Edward byl dostatečně nezodpovědný a Bella otěhotněla.

Edward a všichni okolo ji chtějí přemluvit k potratu, ale Bella nachází spojence v Rosalii, která nikdy nebude moct mít své vlastní dítě. Tím končí první část knihy. Druhá část knihy, která je napsaná z pohledu Jacoba je asi 300 stránkový průřez Belliného těhotenství. I on jí to chce vymluvit, ale Bella se nedá. Dítě z ní pomalu vysává život, dokud nepřijdou na to, že to dítě chce krev. Když nešťastnou náhodou dojde k předčasnému porodu, je Bella proměněna v upíra, protože by to jinak nepřežila. Jacob je odhodlaný zabít to dítě - Renesmé, ale když ji uvidí, otiskne se.

Na začátku třetí části knihy, který je opět z pohledu Belly, se znovu můžeme připomenout, jak probíhal porod a ještě k tomu se dozvíme, jak Bella prožívala proměnu. Když se dá dohromady, přežije první lov, nezabije Jacoba a zvykne si na skutečnost, že se do někoho otiskl, přijde na řadu další problém. Volturiovi se rozhodli, že zabijí Cullenovi, protože stvořili 'nesmrtelné dítě', protože netušili, že se může narodit poloupír.

Cullenovi svolají všechny své přátele, aby získali čas a mohli si promluvit s Volturiovými. Když skoro dojde k boji, celou situaci zachrání Alice, protože přijde s dalšímu poloupírem. Nakonec všechno končí tak trochu až moc šťastně.
Čtvrtý, naštěstí poslední - zatím - díl této ságy. A navíc, nejhorší díl. Začátek svatba ještě docela šla. Když byla druhá kniha, kdy to bylo z pohledu Jacoba, tak to také docela šlo, ale když jsem se dostala do té třetí části...

To, jak Bella rozebírala svůj porod a proměnu ještě docela šlo, když začala poznávat Renesmé tak také, ale jakmile se do toho zase začali montovat Volturiovi, přišlo mi to trochu jako už nouze, že už Steph neměla o čem psát. Celé se mi to zdálo zbytečně protahované, protože stejně bylo jasné, že to dobře dopadne.

Nemyslím si, že se mnou budou všichni souhlasit. Asi hodně lidí ne - například moje kámoška se skoro zkroutila, když se dozvěděla, že Bella nebude s Jacob a pak se zase málem zkroutila, když zjistila, že se Jake otiskl do Ness. Pak mi asi hodinu básnila o tom, jak to celý bylo krásný. Já ale musím upřímně uznat, že bych možná měla Rozbřesk rozečtený ještě teď, kdybych neměla angínu a málem se doma neukousala nudou.

Ukázka:

Nikdo se na tebe nedívá, ujišťovala jsem se. Nikdo se na tebe nedívá. Nikdo se na tebe nedívá. Ale protože jsem nedokázala přesvědčivě lhát ani sama sobě, musela jsem se ujistit. Zatímco jsem seděla a čekala, až se na jednom ze tří semaforů ve městě rozsvítí zelená, koukla jsem se doprava - paní Weberová v minivanu ke mně byla otočená celou horní půlkou těla. Upírala na mě oči, až jsem sebou trhla. Udivilo mě, že nesklopila pohled a netváří se rozpačitě. Zírat takhle na lidi je přece hrozná nevychovanost, no ne? Nebo v mém případě už tohle pravidlo neplatí? Pak jsem si vzpomněla, že jsou v oknech kouřová skla, takže ona asi ani netuší, že jsem to já, kdo sedí uvnitř, natož aby tušila, že jsem ji načapala, jak se dívá. Snažila jsem se trochu utěšit tím, že vlastně nezírá na mě, ale na moje auto. Moje auto. Ach jo. Podívala jsem se doleva a zasténala. Dva chodci stáli na chodníku jako přimrazení, takže si ani nevšimli, že by měli přecházet. Za nimi vykukoval pan Marshall skrz výlohu svého obchůdku se suvenýry. Alespoň že neměl nos přitisknutý na sklo. Zatím. Rozsvítila se zelená a já jsem ve snaze uniknout bez přemýšlení dupla na pedál - normálně, jak bych na něj dupla, kdybych chtěla přimět k pohybu svůj starý náklaďáček. Motor zařval jako útočící panter a auto poskočilo dopředu tak rychle, že mě to přitisklo do černého koženého opěradla a žaludek se mi připlácl k páteři. "Kruci!" vyjekla jsem a nohou hmatala po brzdě. Tentokrát už jsem si dala pozor a jen jsem na pedál zlehka ťukla. Auto stejně okamžitě zastavilo. Neodvažovala jsem se podívat, jaká je reakce okolí. Jestli měl dosud někdo pochybnosti o tom, kdo řídí, teď už to věděl na beton. Palcem u nohy jsem zlehka stlačila plynový pedál o půl milimetru dolů a auto zase vyrazilo vpřed. Podařilo se mi dojet k cíli, benzínové pumpě. Kdybych neměla prázdnou nádrž, nejela bych do města vůbec. Poslední dobou jsem se dokázala obejít bez spousty věcí, jako jsou třeba cereálie k snídani nebo tkaničky do bot, jen abych se nemusela ukazovat na veřejnosti.