Autor: Stephenie Meyer
Série: Hostitel/ The Host
Díl: první

Žánr: Román/ Sci-fi

Anotace: Náš svět napadl neviditelný nepřítel. Lidé se pro tyto mimozemšťany mění na pouhé hostitelské tělo; jejich mozek ovládne vetřelec, ale tělo zůstává netknuté a zdánlivě beze změny pokračuje v předchozím životě. Obětí mimozemšťanů se rychle stane drtivá většina lidstva.Když vetřelci dopadnou i Melanii, jednu z hrstky přežívajících „divokých" lidí, dívka vůbec nepochybuje, že nastal její konec. „Poutnice" - její vetřelecká „duše" - která teď ovládla Melaniino tělo, dostala předem varování před problémy existence v člověku: změť pronikavých emocí, příliš mnoho smyslů, vypjatě živé vzpomínky. S jednou potíží však Poutnice nepočítá: předchozí obyvatelka těla se odmítá vzdát vlády nad svou myslí, i když tělo jí už nepatří.

Hodnocení: 87 % (cbdb), 78,2 % (goodreads)

Jedná se sice o fanmade video (postavy neodpovídají oficiálnímu obsazení, ale kdyby odpovídali, tak skáču tři metry vysoko), ale je opravdu vydařené - nepřijde mi, že obsahuje spoilery, ale pusťte si ho pouze na vlastní nebezpečí. :)

Můj názor (obsahuje spoilery): 5/5

Konečně přišlo i na recenzi Hostitele. Tuto knihu jsem dostala loni k Vánocům, i když jsem do té doby vůbec netušila, že taková kniha existuje. Když jsem si poprvé přečetla název, neměla jsem chuť se do toho pouštět, protože jsem si řekla, že to bude nějaká úplná blbost. Nakonec jsem ale neodolala a začala ji číst.

  
Na Zemi zaútočí neviditelný nepřítel - duše -, za účelem vytvořit dokonalou společnost. Tyto 'duše' jsou implantovány do lidských těl, ze kterých se stávají Hostitelé. Duše ovládne lidskou mysl a člověk ztrácí svobodu, až se jednou úplně vytratí.

Stejný osud potká i vzdorující Melanii Stryderovou, kterou v Chicagu, po její neúspěšném pokusu o sebevraždu, která byla jedinou šancí jak uniknout, zajali Hledači. Implantují do ní zkušenou duši Poutnici. Poutnici už předtím varovali před lidskými emocemi, smysly... ale nečekala, že to bude až takové. Po tom, co ji zasáhla první - nejhorší - vzpomínka, si myslela, že už to bude dobré, ale Melanie nepřestala vzdorovat.

Poutnice dostala jednoduchý úkol - zjistit, kde se skrývají další lidé. Poutnice se to snažila zjistit, ale Melanie jí nešla potlačit. Když zjistila několik málo útržků její paměti, a to především ve snech, zjistila, že s Melanií byli ještě dva lidé - muž a chlapec.

Poutnice se po seznámení s Kevinem, který měl se svým Hostitelem stejný problém rozhodla, že se stane 'skokanem' a nechá se reimplantovat do jiného těla. Na cesto do Santiaga ale zjistí, nemůže Hledačce dovolit, aby zajala Jamieho a Jareda - Melaniného bratra a přítele -, protože k oběma začala cítit něco, s čím se doposud nesetkala - lásku.

Melanie řekně Poutnici o svém bláznivém strýčkovi, který prý v poušti vybudoval úkryt. Po několika denní cestě je na prahu smrti zachrání onen blázen - strýček Jeb a odvede do svého 'domu', kterým je rozlehlý jeskynní komplex uprostřed Arizonské pouště.
Víc vám toho k ději nenapíšu. Když se mi tak kniha dostala do ruky, neměla jsem ani chuť to číst. Už jen ten název mě moc neoslovil, a když jsem se konečně prokousala prvními 50 stranami, odložila jsem knihu na dobu neurčitou.

Když jsem ji asi po dvou měsících vzala do ruky, nechtěla jsem ji odložit. Příběh mě absolutně pohltil a nedokázala jsem přestat číst, dokud jsem to nedočetla. Možná vás na první pohled odradí počet stran, ale opravdu se do toho tak ponoříte, že vám to ani nepřijde.

Nejvíc obdivuji to, jak jsou všechny osoby v jeskyních popsány. Každá osoba je úplně jiná - jak vzhledově, tak povahově. A jak to umí jen Stephenie, neměla jsem ráda hlavní mužskou postavu - Jareda. Místo toho jsem si absolutně zamilovala Iana.

O Hostiteli se říká, že je to 'sci-fi pro lidi, kteří nemájí rádi sci-fi'. Nikde ale nebylo varování, že pak budeme mít rádi sci-fi - tak jako já.

Ukázka:

Věděla jsem, že to začne koncem, a ten konec bude těmto očím připadat jako smrt. Byla jsem varovaná.
Ne těmto očím. Mým očím. Tohle jsem teď byla já.
Jazyk, který jsem zjistila, že používám, byl zvláštní, ale dával smysl. Byl kostrbatý, hranatý, zaslepený a plochý. Nemožně chromý v porovnání s těmi ostatními, které jsem používala, ale pořád byl schopný najít ten správný výraz. Někdy byl dokonce hezký. Byl to teď můj jazyk. Moje rodná řeč.
S instinktem našemu druhu vlastním jsem se opatrně ponořila do myšlenkového centra toho těla, připoutala jsem se k jeho každému dechu a reflexu, takže jsme se stali jednou bytostí. Byla jsem to já.
Nebylo to to tělo, bylo to moje tělo.
Cítila jsem, jak sedativa ztrácejí na síle, a všechno se vyjasňuje. Připravila jsem se na nápor své první vzpomínky, která zároveň bude tou poslední - poslední chvíle, které tohle tělo zažilo, vzpomínka na konec. Byla jsem důkladně varována předtím, co se teď stane. Tyto lidské emoce budou silnější, živější než emoce kteréhokoliv druhu, kterým jsem byla. Pokusila jsem se připravit.
Potom přišla vzpomínka. A, přesně jako jsem byla varována, nebylo to něco, na co by se někdy dalo připravit.
Zableskla se ostrá barva a ozval se zvonivý zvuk. Cítila jsem na její kůži chlad, její nohy svírala bolest, spalovala je. V jejích ústech byla cítit kovová pachuť. A pak tu ještě byl nový smysl. Pátý smysl, který jsem nikdy neměla a který zkoumal částečky ve vzduchu a předával je do mozku, který je přeměňoval ve zvláštní zprávy, příjemné i nepříjemné - vůně. Byly pro mě rušivé, mátly mě, ale ne její vzpomínku. Ta vzpomínka neměla čas vnímat vůně. V té vzpomínce byl pouze strach.
Strach jí svíral jako svěrák, hnal otupělé a neobratné nohy dopředu, ale zároveň je brzdil. Utéct, běžet - to bylo všechno, co mohla dělat.