WRAP UP

    

Předurčený je poměrně příjemná urban fantasy pro nenáročné. Zkušenějšímu čtenáři, který už má nějakou tu urbanku za sebou, tenhle příběh nebude úplně stačit a při nejlepším jej bude považovat za relativně lepší průměr. Přesto je Alex Verus velice obstojným úvodem do žánru a tou pravou volbou pro nepříliš náročné a zkušené čtenáře.

Předurčtený vypráví příběh Alexe Veruse, který je věštcem. Dokáže nazírat budoucnosti a přizpůsobovat své činy tomu, aby přežil. A jeho život rozhodně boj o přežití je, protože se dokázal mnoha lidem zprotivit. Rozhodně nepatří mezi mágovskou smetánku a ani nechce - jeho vyvrhelské postavení mu vyhovuje víc než dost. Bohužel ale ve světě mágů začne být povolání věštce dost populární a hned několik dobrých i špatných stran si ho chce najmout. Na téměr určitě sebevražedný úkol.

Benedict Jacka vytvořil především akční a nijak náročný příběh. Psaní je plynulé a jasné, žádné kostrbaté kudrlinky nebo metafory. Největší část je věnovaná akci hned v závěsu s vnitřními monology a úvahami, ve kterých ale občas byl problém se zorientovat. Zápletka je jasná, přímočará a ať už jsme se v příběhu setkali s čímkoli, na devadesát procent to mělo nějakou další roli v příběhu. 

S tím souvisí také skutečnosti, že mi v příběhu chyběl širší worldbuilding. Jako svět se to tvářilo velice zajímavě, ale autor mnoho věcí nechával nevysvětlených a pokud na něco neměl odpověď, velice okatě to odmávl. V neprospěch knihy (a pravděpodobně celé série) také hraje většinová absence nejrůznější havěti. V podstatě se seznamujeme jen s mágy a živly, s ničím víc jsme se nesetkali, což mi při nálepce urbanky přidje jako škoda.

Nicméně autor pracuje s poměrně zajímavým konceptem dělení mágů na světlé a temné. Přístup k dobru a zlu, který si propůjčuje slavný a pravděpodobně nevyřešitelný spor nature vs. narture (a k tomu i některé další antropopsychologické teorie), je poměrně osvěžující, ale opět trochu nedotažený. Hranice dobra a zla působí velice ostře vymezená a prostor pro propustnost je téměř nulový.

Hlavním plusem jsou líbivé charaktery, které už od začátku mají potenciál, abyste si je oblíbili. Záleží víceméně na čtenáři, zda je to pro něj plus nebo mínus. Na mě působili velice uhlazeně a jak již bylo zmíněno, distinkce dobra a zla byla velice ostrá. U žádné postavy jsme ale nezabruslili více do jejich duše, a tak zbylo mnoho otázek. Přesto byly postavy hlavním držákem příběhu, ačkoli se v nich občas trochu špatně orientovalo.

Hlavní překážku pro mě představoval fakt, že mi příběh v mnoha ohledech připomínal Kroniky železného druida. Alex vlastní obchod s věšteckými předměty, kamarádí se s živly, magickou moc si musí někde vypůjčovat a není mezi ostatními zrovna oblíbený. Najede si kamarádku-učednici, lidé ho chtějí zabít nebo využít pro špinavou práci a taky se většinu života skrýval. Díky tomu mi do hlavy neustále lezlo jméno Attica a velice dlouho jsem se nemohla srovnat s tím, že ten příběh je podobný, ale o level níž. 

Pokud to shrnu, Předurčený je skvělým úvodem do seznámení s žánrem urban fantasy. Není nikterak složitý a jako příběh je plynulý a líbivý. Náročnějším čtenářům ale nemusí stačit, je to tradiční odpočinková literatura, která podává velice přímočarný a plynulý příběh bez zbytečných kudrlinek.

Autor: Benedict Jacka; Série: Alex Verus #1; Vydáno v originále: 1. 2. 2012; Vydání u nás: únor 2020 (Předurčený; Fantom print); Počet stran: 320; Hodnocení na goodreads: 3.89 při 20 852 hodnoceních.

Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji nakladatelství Fantom print. Knihu si můžete objednat na jejich eshopu.

Nedávno jsem na Instagram dala fotku, která se týkala velice populární série. Publikovala jsem ji s pocitem, že by se o tom mělo mluvit, na druhou stranu ve mně hlodaly pochybnosti. Není to moc ostré? Nerozcupují mě? A velice paradoxně - přestanou mě pak lidi sledovat? Jsou ale věci, o kterých by se mělo mluvit. 

Když vyšla Nikdynoc, strhla se lavina. Grafické sexuální scény a násilí. Po internetu koloval hashtag #tohleneniYA a Nikdynoc, ačkoli se stala velice populární, bojovala s těžkou kritikou. Tuhle knihu pak velice rychle následovaly Dvory, opět problém s grafickými scénami. A mohli bychom jít dál a dál. Více si o této kauze přečtěte třeba u Tyrkysoveknihy. A právě kauza #tohleneniYA vedla k mnoha otázkám.

Malý exkurz

Termín "young adult literatura" (YA) byl ustanovený v šedesátých letech minulého století organizací YALSA (Young Adult Literature Services Association (http://www.ala.org/yalsa/) spadající pod American Library Association (ALA)). YA bylo vymezeno jako literatura pro mládež ve věku 12-18 let (Cart, 2016), v současnosti se to ale posouvá a cílová skupina není tak jednoznačně ohraničená. Samotní čtenáři YA většinou definují jako literaturu pro čtenáře ve věku 15-20 let (Cart, 2001), výjimkou ale není až do 25 let. (Anebo třeba až k třicátému roku viz Voborníková, 2015.)

YA literatura je literatura, ve které vystupují hlavní hrdinové ve věku cílového čtenáře tak, jak jej původně definovala YALSA. Většině hrdinů je mezi 15-18, zpravidla chodí na střední školu a s tím souvisí také problémy, které se v knize řeší. Hledání identity, první lásky, střední škola, přemýšlení nad univerzitou, často také problematické vztahy s rodiči, v současném YA také čím dál tím častěji psychické problémy, duševní zdraví apod.

Nechci v tomto článku slovíčkařit ani dělat dlouhé rozbory na téma "co je to žánr". Proto přijměte fakt, že young adult není označení žánru, je to jen a pouze věková kategorie, pro kterou jsou knihy určeny. YA se stalo žánrem uměle v rámci marketingových kampaní, nemá však žánrové charakteristiky. Proto o tom, jestli kniha bude YA, rozhodují spíše nakladatelé a knihkupci (Coats, 2010, s. 322).

U nás ale young adult jako věková kategorie oficiálně neexistuje, jsou jenom knihy pro děti a mládež (resp. pro děti a pro děti a mládež nad 10 let), což odpovídá věku cca od tří do 16 let (Čeňková, 2006, s. 12). Proto jsou YA knihy chybně řazeny do literatury pro děti. YA není literatura pro dospělé, alespoň částečně vždy patří pro mládež a reflektuje “nedospělá” témata, proto je k nalezení v literatuře dětské. I když to v některých případech může dětem spíše ublížit. (K této problematice doporučuji diplomovou práci Katky z CooBoo, kterou si dohledejte sami, protože už za to zmínění tady se bojím, že mě zabije :D)

Tři stupně: middle-grade, young adult a new adult. Kdy, jak a co? 

Literatura by pro každou věkovou kategorii měla především reflektovat ta témata, která se v daném věku řeší. V middle-grade bude větší přítomnost rodičů a kamarádů a často se tam bude svádět určitý boj mezi dobrem a zlem. V YA rodiče ustupují do pozadí a zabýváme se intimnějšími vztahy, vlastní identitou a blízkou budoucností, binární opozice dobra a zla se stírá. NA je o stavění se na vlastní nohy, o intimitě a řešení prvních dospělých věcí bez přítomnosti rodičů. No, ale v praxi se to rozlišuje spíše podle sexu. 

Názory na tohle téma se různí, někteří teoretici říkají, že když je v knize sex, není to literatura pro děti, ale pro mládež (Coats, 2010, s. 322). Přesto všichni víme, že praxe takto nefunguje a sama autorka v článku dodává, že ve výsledku je to dáno spíše ideologicky (ibid.), např. jak je zmíněno o odstavec výše. 

Young adult tedy funguje na pomezí middle-grade (aka literatury pro děti do cca 12 let, která nás v tomto bodě příliš nezajímá) a new adult. New adult se definuje jako "nový dospělý" anebo "starší YA" (Sambuchino, 2009), věkově někde mezi 18(20) až 30 lety, a víceméně je o hrdinech, kteří vyšli střední školu a jsou na počátku dospělého života (Pearl, 2005). A teď se vrátíme v kruhu zpátky k tomu, kde jsme začali - NA se většinou od YA odlišuje přístupem k sexu, který se v new adult stává jedním z hlavních bodů děje (Klems, 2013).

Sex v YA překladové (hlavně americké) literatuře není především proto, že ho tam nechtějí nakladatelé (viz Moloney, 2013). Doporučuju k tomu třeba článek Sex in YA (2016) od Jae-Joneosové, která říká, že většinou v YA není sex, protože knihy vychází pod dětskými nakladatelstvími (čímž se zvyšuje riziko, že se kniha dostane do rukou dětem).  Jiné autorky mluví také o tom, že psát sexuální scény pro teenagery je mnohem těžší než pro dospělé, protože od toho  čtenáři očekávají jiné motivace (Desir a Mesrobian, 2016).

(Pokud jste si všimli, Humbook už začal new adult používat, třeba u Mariany Zapaty. Nevím, jestli se nejde s křížkem po funuse a ani nevím, jestli to trochu nemění povahu celé značky. To se uvidí především časem a je na samotném Humbooku, jak se s tím srovná.)

Co jsme se tedy dozvěděli?

Jak jste si mohli všimnout, použitá literatura je někdy děsivě stará. Ale ono o tom napsaného nic nového v zásadě není. YA se vyvíjí hrozně dynamicky společně s naší společností a smýšlením. Před deseti lety se četlo a psalo něco jiného než teď. V současnosti YA trochu přitvrzuje, píší se náročnější témata i styly. Na druhu stranu by to pořád mělo odpovídat cílovému čtenáři, a i když se to věkové rozpětí víceméně zvětšuje, pořád je to literatura primárně pro dospívající a podle toho by měla být prezentována. 

V tomto článku jsme si tedy řekli, že YA není žánr, ale je to věková kategorie. Dozvěděli jsme se, že u nás není YA nijak zakotveno, proto je to spíše jen marketingový nástroj pro knihkupce a nakladatele. Právě proto vznikají rozbroje o tom, co YA je a co YA není. Proto jsou YA knihy v dětské literatuře. A proto se YA dostává do rukou těm, kterým do rukou nepatří. 

Jako nejjednodušší řešení by se mohlo zdát toto: middle-grade základní škola, young adult střední škola a new adult vysoká škola. K tomu můžete zařadit odpovídající věkovou skupinu, protože to tak vychází. Proto třeba After není YA (můžeme se také vrátit k Jae-Jonesové (2016), která píše, že erotika je v YA zcela nepřípustná). Ale nejdůležitější na tom je následující: o cedulce YA rozhodují nakladatelé na základě toho, pro jaké publikum je kniha cílena a/nebo jaké publikum by mohla oslovit. YA nemá žádné žánrové hranice, protože YA není žánr. Proto je natolik abstraktní a problematické. Proto nelze jednoznačně říct, že něco je YA, a to také především také kvůli překrývání cílových čtenářů.

Doufám, že vám tenhle článek k něčemu byl a že vám třeba pomohl osvětlit tuhle problematiku a třeba jste se dozvěděli něco nového. Pravděpodobně toto bude série různých článků - tenhle měl být původně o něčem úplně jiném. Budu ráda za komentáře a nějakou diskusi, protože toto je téma, na které by se nemělo zapomínat. 

Použitá literatura:

[1] CART, Michael. From Insider to Outsider: The Evolution of Young Adult Literature. In: Voices from the Middle, 2001, 9.2: 95-97.

[2] CART, Michael. The Value of Young Adult Literature. In: Young Adult Library Services Association [online]. Chicago: American Library Association, 2016. Dostupné z: http://www.ala.org/yalsa/guidelines/whitepapers/yalit

[3] COATS, Karen. Young Adult Literature: Growing Up, In Theory. In: Handbook of Research on Children’s & Young Adult Literature. Illinois State University: Routledge, 2010. Dostupné z: http://lilt.ilstu.edu/kscoat2/Documents/growing_up_coats.pdf

[4] ČEŇKOVÁ, Jana. Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury: adaptace mýtů, pohádek a pověstí, autorská pohádka, poezie, próza a komiks pro děti a mládež. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-736- 7095-X. 

[5] DESIR, Ch., MESROBIAN, C. Publishing U: How to Write about Sex in Your YA Novel [online]. In: Book List Reader, 2016. Dostupné z: http://bit.ly/2s7n6GR

[6] JAE-JONES, S. Sex in YA [online]. In: Publishing Crawl, 2016. Dostupné z: http://www.publishingcrawl.com/2016/02/08/sex-in-ya/

[7] KRISTOFF, Jay. Nikdynoc. Cooboo, 2019.

[8] KLEMS, B. „New Adult“: The Next Big Thing? [online]. In: Writer‘s Digest, 2013. Dostupné z: http://bit.ly/1CN5NN1

[9] MOLONEY, M. Handling Sex in YA Fiction [online]. In John Hunt Publishing, 2013. Dostupné z: http://www.johnhuntpublishing.com/blogs/childrenya/sexand-violence-in-ya-fiction/

[10] PEARL, M. Young Adult vs. New Adult: What’s the Real Difference. In: Indies Unlimted, 2015. Dostupné z: http://www.indiesunlimited.com/2015/01/23/young-adult-vs-new-adult-whats-the-realdifference/

[11] SAMBUCHINO, Ch. New Genre: ‚New Adult‘… and a Constes! [online]. In: Writer’s Digest, 2009. Dostupné z: http://bit.ly/2tdIhf9

[12] VOBORNÍKOVÁ, Tereza. Fenomén Young Adult: literatura mladá a neklidná. In: Magazín Dobrých knih [online]. Praha, 2015 [cit. 2016-04-15]. Dostupné z: http://magazin.dobre-knihy.cz/literanizajimavosti/fenomen-young-adult/

Poznámka: Do tohoto článku jsem z velké části zrecyklovala vědomosti a části ze své bakalářské (2017) a diplomové (2020) práce. Proto je možné, že některé z odkazů nebudou fungovat. Pokud byste chtěli vědět víc, mám k tomu hromadu další literatury. 

Odměna z pekla je kombinace westernu a temné fantasy s horovými prvky. Přestože v příběhu hraje důležitou roli peklo, nenajdete v něm žádné náboženské konotace a tradiční roli pekelných démonů převzali požírači mrtvol ghúlové. Když si vezmete samotné téma knihy - westernové městečko posedlé létajícím démonem, ve kterém vládne anarchie a hloupí, ale hladoví ghúlové, zní to jako parádní slátanina. A ona to také slátanina je, nicméně to byl účel autorského dua. (Na druhou stranu, mimozemský western naverboval Daniela Craiga, takže...). Jinak by také do věnování nepsali, že je to pro "fanoušky braků". Téma a jeho absurdita je tedy naprosto v pořádku a můžeme se přenést k dalšímu bodu programu. Zpracování.

Pokud absurdní téma odfajvkujeme jako přínos pro příběh a přidáme k tomu povědomí autorů o tom, že možná trochu uletěli, a ani v nejmenším Odměnu z pekla nechtějí vydávat za seriózmí fantasy počin, hlavním kamenem úrazu je samotné zpracování. A to hned z několika důvodů.

Kniha je velice rychlá, má až neuvěřitelný spád a zaměřuje se jen na tři základní věci - popisy prostředí, přímá řeč, popisy akce. Chybí nám zde hlubší motivace postav, jejich charakterové vlastnosti a nějaká filosofie světa. Smutné je, že nejsilnější stránkou jsou popisné části, které jsou často velice grafické a poutavé. Přímá řeč je potom omezena na nadávky, sprostá slova a nezajímavé rychlé výměny instrukcí mezi hlavními hrdiny. Akce už je pak jen velký chumel chaosu.

Skutečnost, že knihu napsalo autorské duo, mě vede k zásadní myšlence - jeden z autorů umí psát a ten druhý ne. Místy je kniha totiž velice chytlavá a čtivá, nutí čtenáře pokračovat a čtení se stává příjemnou a dokonce bych řekla i napínavou záležitostí. To však záhy střídá záplava sprostých slov, neumě vystavěné dialogy a útržkovité konání postav, kterým chybí motivace a širší kontext.

Díky tomu je problém si vytvořit vztah s jakoukoli postavou. Nemluvě o tom, že jich ke konci knihy přibyde obrovské množství a čtenář se v tom ztratí už definitivně - a mám podezření, že se v tom ztratili i autoři samotní. Postavy sledujete za neprůstřelným plexisklem a příběh působí spíše jako groteska, kde je vám jedno, jestli někdo umře, hlavně, že se pobavíte. A pobavit se určitě můžete, knihou proplouvají trefná a vtipná přirovnání a vtípky, bohužel se to zhruba od poloviny začne cyklit a humor začne být ohraný. Díky bohu, alespoň se sprostými slovy se dvojice vyřádila už na začátku, a tak těch nemilých oslovení lehkých dam postupně ubývá.

Když to shrnu, Odměna z pekla má povedenou, originální a absurdní myšlenku, která ale ani v nejmenším nevyužila potenciál. Na místech, kde by se dalo pracovat s výstavbou světa, charaktery postav a pořádnou dějovou linií, vidíme útržkovité konverzace a podivně splácanou akci s hromadou nasproto nedůležitých informací a událostí.

Odměna z pekla je odpočinková kniha, která balancuje někde na průměru až lehkém podpůrměru. Nemá předávat žádnou hlubokou myšlenku, nemusíte u toho moc přemýšlet a ani řešit, kdo je záporák a kdo klaďas - špatní jsou totiž všichni, někteří akorát nakonec stojí na té lepší straně.

Autor: Joe R. Lansdale, John R. Lansdale; Vydáno v originále: 29. 2. 2016; Vydání u nás: 6. 2. 2020 (Odměna z pekla; Fantom print); Počet stran: 256; Hodnocení na goodreads: 3.65 při 177 hodnoceních.

Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji nakladatelství Fantom print. Knihu si můžete objednat na jejich eshopu.

Urban fantasy je žánr, který se mi fakt líbí, ale dostávám se k němu spíše nárazově. Je to fantasy z městského prostředí, ve kterém se mísí nejrůznější bytosti. V YA jsou skvělým příkladem třeba Nástroje smrti. Co jsem časem vypozorovala, urbanky se velice často zaměřují i na trefný smysl pro humor a v těch adult nechybí ani sexuální scény.

Kroniky železného druida aspekt neuvěřitelně chytlavého smyslu pro humor rozhodně splňují. Atticus je výborná postava, která si za léta svého života vytvořila neuvěřitelný nadhled a jen tak něco ho nerozhází (pokud nejde o hormony). Všechno zvládá až se stoickým klidem, což je vzhledem k událostem v jeho životě velice obdivuhodné. Ví, kde jsou jeho limity a ví, že jeho hlava je cenná trofej pro výstavku na zdi nejednoho boha. A přesto zvládá přežívat už nějaké to století. 

Kromě toho jsou knihy velice dobře propojené s mytologií i historií. Informace jsou velice akurátně a stravitelně podané. Dozvíte se hrozně moc informací o nejrůznějších stvořeních, mytologiích a božstvech. Přestože se v tom v prvním díle budete fakt ztrácet, postupně si vytvoříte mentální seznam jmen a jejich postavení a budete si to užívat. A je to fakt jízda. 

Knihy jsou krátké a mají malý formát, proto je spád děje opravdu rychlý. Většina věcí se vysvětluje spíše za pochodu a rozhodně vám neuškodí alespoň lehký přehled, abyste se v tom lépe zorientovali. Na začátku každého dílu máte užitečný slovník, který jsem popravdě ani jednou nevyužila, ale rozhodně k lecčemu dopomůže. 

Kroniky železného druida jsem si zamilovala už před lety, kdy byl první díl Prohnaný žhavou novinkou. Vrátila jsem se k němu až po několika letech a dala si maratorn rovnou tří dílů, které jsem za ty roky doma nastřádala. Přestože byl každý díl něčím výjimečný: Prohnaný byl o keltských bozích, Proklatý o covenu čarodějnic a Praštěný o asgárských bozích a Thórovi, tak za nejlepší jednoznačně považuju právě trojku. A moc se těším, až se dozvím, o čem jsou ty další díly, protože minimálně čtyřka vypadá fakt zajímavě. 

Tuhle sérii doporučuji všem, kteří chtějí svižný a napínavý příběh, ve kterém toho mnoho nevychází podle plánů. Akorát není úplně od věci obrnit se trpělivostí, ze za začátku se v příběhu budete trochu ztrácet, a to především v tom množství cizích slov a jmen různých božtev. Ale když u toho vydržíte, stojí to za to. Fakt. 

Nejsem zvláštní fanoušek feministického čtení a úplně takovou literaturu nevyhledávám. Spíše náhodou jsem se dostala ke dvěma knihám, které hrají na silně feministickou notu a prý se snaží předat nějakou důležitou myšlenku a fakt jim to úplně nevyšlo. Obě knihy mi přišly povrchní a že se danému tématu věnovaly jenom proto, že je to zrovna aktuální téma ve společnosti. Předaná hodnota se blížila nule a povědomí o feminismu rozhodně nerozšiřovaly.

Rules for Being a Girl, Candace Bushnell, Katie Cotugno

O čem chce mluvit: feminismus, rape culture, šikana, rasismus

O čem mluví: Rules for Being a Girl v zásadě balancuje mezi klasickou chic-lit a vážnějšími tématy, ale ani jedno nedělá pořádně. Feminismus je velice lehce naťukáván - opravdu velice lehce. Hlavní hrdinka začne pořádat literární klub, kde čtou feministické knihy - a většinou mluví akorát o tom, jakou knihu čtou. Občas se v příběhu mihla nějaká zajímavá myšlenka, ale velice okrajově a rychle. Ústředním tématem mělo být rape culture, ale ve výsledku to vyznělo trochu jako uměle vytvořená bublina, kdy se dvě holky chtěly pomstít někomu, kdo je buď odmítl nebo na ně něco zkusil. Tahle linie mi nepřišla zrovna uvěřitelná, a i když jsem se v tom snažila najít něco víc, viděla jsem jenom dvě zhrzené slečny (ano, přesně proti těmto předsudkům rape culture bojuje a já je zrovna teď podporuju, ale ta kniha mě o opaku prostě přesvědčit nedokázala). Šikana tam dost souvisela s rape culture, ale jako v ostatních případech mi to nepřišlo zpracováno dostatečně. Hodně za to mohla hlavní hrdinka, která jednala velice impulsivně a bez zjevných důvodů. Její feministické pohnutky byly nepodložené a přišly z čistajasna. Trochu se tam montovala i romantická linka, která nepůsobila ani uvěřitelně ani násilně, nicméně vzhledem k okolnostem mi přišla lehoučce nevhodná.

Diary of a Confused Feminist, Kate Weston

O čem chce mluvit: feminismus, deprese, úzkosti, šikana

O čem mluví: O vagínách. Pořád a neustále a je to hlavní slovo, které si v souvislosti s touto knihou vybavím. Druhé je tampon a třetí menstruační kalíšek. No kidding. Tahle kniha opravdu hloupá, hloupá, hloupá. Hlavní hrdince bylo patnáct, tudíž se dá mnoho omluvit, ale rozhodně se nedá omluvit kniha jako taková a způsob, jakým je feminismus podáván. Ano, kniha z veliké části kopíruje název knihy, hlavní hrdinka je zmatená a neví, kdo je vlastně správná feministka a jak by se měla chovat. V zásadě si celou knihu vyčítá, že o jiné dívce mluví ošklivě nebo chce vypadat hezky kvůli kvůli klukovi. Ale už neřekne, co správně je - jakože na konci je seznam, ale po jeho přečtení si budete chtít vypíchnout oči. A jeden ze zásadních problému... ta kniha mi přišla dost vulgární. Nevadila mi témata, o kterých kniha pojednávala, ale nedokázala jsem se smířit s tím, jak to celé bylo podáno. Stejně jako deprese a úzkosti - vždycky se tam nějaké náznaky objevily jenom, když si na to autorka vzpomněla a když se jí to hodilo. Nebyl tam vývoj a jediné, co úzkostem naznačovalo, bylo to, že hlavní hrdinka měla potřebu třikrát zmáčknout vypínač na světlo, protože jinak by se mohlo stát něco špatného. To mi ale bohužel přišlo jako relativně nedostatečné a velice nárazové.

    

Nejskvělejší umělá intelignce: Vzhůru k obloze (Skyward #1), Brandon Sandreson
Nový Sanderson vzal sociální sítě útokem. Tahle fialová obálka vykukovala na každém rohu, a i když jsem byla skeptická, nakonec jsem se do téhle knihy musela pustit. A pane bože, bylo to to nejlepší, co jsem loni četla. A že jsem ve výsledku četla fakt hodně dobrých knih. Mělo to spád, spoustu technických věcí, kterým nerozumím, ale které miluju. Úžasné a nebojácné postavy. Hrdinku, která se dokázala mýlit. A hlavně to mělo jendu z nejúžasnějších umělých inteligencích, o kterých jsem kdy četla. Pokud chcete nějakou ultimátní a vtipnou sci-fi jízdu, je to Sanderson. A budete ho milovat!

Československá historická fikce: Which way is home?, Maria Kiley
Vždycky je strašně zvláštní číst knihy o místech, které znáte, ale které psali cizinci. Některé věci napsané o Československu byly hrozně roztomile špatně (např. že tu byly postavy Jan a Honza a nikomu úplně nedošlo, že je to stejné jméno, anebo Babicka a Dedecek bez diakritiky). Přesto. Tohle čtení bylo fakt hezký a přímočarý, a i když hlavní protagonisté měli hlavně obrovské štěstí a nebyly tam nijak šílené zvraty, je to důležité čtení. Přestože je to spíš middle grade, rozhodně by tím neměli pohrdnout ani dospělí, protože jsou věci, které je prostě důležité připomínat. A taky se toho snad dočkáme v češtině.

Nejdivnější kniha: Každé srdce je bránou (Wayward children #1), Seanan McGuire
Tohle je fakt divnokniha. Ale je skvělá. Je to taková Alenka v říši divů na jeden a tisíc způsobů. Popisuje, jaké to je, když se dítě vrátí z říše za zrdcadlem a jak je těžké teď existovat v reálném světě. Je to jednohubka, nemá ani 200 stránek, ale dostanete plnohodnotný příběh napsaný strašně zvláštním, ale chytlavým jazykem. Je to kniha, která rozhodně stojí za přečtení, už jenom kvůli tomu, že v ní dostanete několik příběhů v jendom, má to detektivní zápletku, podivně reálné postavy a teda, místy je to docela dost brutální. Ale čtěte to, protože něco takového se vám do rukou ještě nedostalo, to vám garantuju.

Slaďárna pro alergiky: Maybe This Time, Kasie West
Od loňska vždy netrpělivě očekávám další novou Westovou. A přestože Fame, Fate and the First Kiss (česky První opradový polibek) bylo docela zklamání, Maybe This Time byla láska na první stránky. Je to klasicky romantický příběh jaký známe od Westové, jenom tentokrát máme prostředí malého města a slavnostních událostí, kde se hlavní hrdinka stará o květiny a hlavní hrdina spolupracuje na jídle. Je to klasicky Westovsky ňuňu a bez rozmýšlení se řadí k tomu nejlepšímu, co jsem od autorky už četla. A jelikož je možné, že se tahle knížka objeví i česky, vy si ji hezky pěkně nakráčíte koupit, protože tahle, ta za to fakt stojí.

Narkoleptická detektivka: Serious Moonlight, Jenn Bennett

    

České překvapení: Devět dní (Devět dní #1), Zuzana Strachotová
Českou fantastiku ani sci-fi moc nevyhledávám. Neptejte se mě proč, asi prostě předsudky. Ale díky spolupráci s Fantom Printem se mi do rukou dostalo Devět dní a rozhodně toho nelituji. Přestože mě začátek moc nebavil a až děsivě moc mi připomínal sérii Nebe od Veronicy Rossi, vyklubala se z toho pořádná akční a notně krvavá postapo jízda. A to já prostě můžu. Bylo to nabyté akcí a zvraty a ty postavy! Přestože mezi nimi byl fakt divný insta-love vztah, jejich vývoj byl naprosto skvělý, dokonce Seře odpoustím i to, že se ze začátku chovala jako husička.

Čistokrevná utopie: Smrtka (Smrtka #1), Neil Shustersman

Okolo Smrtky byl takový hype, že se mi fakt nechtěla číst. Jakože... těžko to bude tak dobrý, aby to moje vysoký očekávání splnilo. A sakra, ono to moje očekávání předčilo. A Nimbus? Ten mě totálně položil na lopatky. Smrrtka je nefalšováná utopie, která má geniálně vymyšlený svět a i přes svoje morbidní téma morbidně vůbec nepůsobí. Což je fakt dost obivuhodný. Má výborné postavy, spád, a i když je ze začátku trochu utahanější a dlouho nevíte, kam se bude děj ubírat, výsledek stojí za to. A Nimbus je minimálně úplně stejně skvělej, ale taky úplně jinej.

NejNEromantičtější romanťárna: Dopisy ztraceným (Dopisy ztraceným #1), Brigid Kemmerer
Dopisy ztraceným mají všechny atributy pro depresivní knihu. Tragické osudy hlavních hrdinů, smutek, ztráta bližních, okolí, které je tak úplně nechápe.. A přitom depresivní vůbec nejsou. To je asi ten největší a nejlepší paradox, protože knihy, které z vás mají akorát ždímají emoce, bytostně nesnáším. Kemmererová totiž z těch všech depresivních témat vytvořila překvapivě citlivé a uvěřitelné čtení. I když od začátku víte, kdo čte dopisy, a čí osudy se protnou, je to úžasné čtení a rozhodně jedno z nejlepších contemporary, co jsem kdy četla.

Milostný trojúhelník roku: Kroniky pozůstalých, Mary E. Pearson
Kroniky pozůstalých jsem ani číst nechtěla, ale osudem (čti Humbookfestem) si ke mně našly cestu. Hodně jsem se děsila, že to bude echt romantika - což byla -, ale Mary mě dostala svým stylem psaní, světem, snesitelnou hrdinkou a taháním za nos, kdo je Princ a kdo Zabiják. A i když jsem to trefila správně, dost mě tím potrápila. První díl Kronik je hlavně o milostném trohjúhleníku, ve dvojce josu to intriky a trojka je zase více akční. Každý díl nabízí něco nového a jiného, a přestože dokážete trochu odhadnout, jak to bude, cesta k rozuzlení je to více než zajímavá. 

Nejhloupější vagíny: Diary of Confused Feminist, Kate Weston
A jako desátá je tu nejhorší kniha loňského roku, která je prostě hloupá. Mělo to být feministické čtení, ale jinak je to velice hloupá kniha, která tlačí na pilu, je nevkusně vulgární a celý ten feminismus je tak zvláštně překroucený. Tahle kniha se snažila pojmout hrozně moc témat, ale buď to bylo divně zakomponované do příběhu, takže to tam vůbec nesedělo, anebo to bylo podané tak děsivě špatně, až to bylo jen a jen vtipné. Pokud nechcete číst 400 stránek o vagínách, vyhnětěte se tomu, prosím.