Odměna z pekla je kombinace westernu a temné fantasy s horovými prvky. Přestože v příběhu hraje důležitou roli peklo, nenajdete v něm žádné náboženské konotace a tradiční roli pekelných démonů převzali požírači mrtvol ghúlové. Když si vezmete samotné téma knihy - westernové městečko posedlé létajícím démonem, ve kterém vládne anarchie a hloupí, ale hladoví ghúlové, zní to jako parádní slátanina. A ona to také slátanina je, nicméně to byl účel autorského dua. (Na druhou stranu, mimozemský western naverboval Daniela Craiga, takže...). Jinak by také do věnování nepsali, že je to pro "fanoušky braků". Téma a jeho absurdita je tedy naprosto v pořádku a můžeme se přenést k dalšímu bodu programu. Zpracování.

Pokud absurdní téma odfajvkujeme jako přínos pro příběh a přidáme k tomu povědomí autorů o tom, že možná trochu uletěli, a ani v nejmenším Odměnu z pekla nechtějí vydávat za seriózmí fantasy počin, hlavním kamenem úrazu je samotné zpracování. A to hned z několika důvodů.

Kniha je velice rychlá, má až neuvěřitelný spád a zaměřuje se jen na tři základní věci - popisy prostředí, přímá řeč, popisy akce. Chybí nám zde hlubší motivace postav, jejich charakterové vlastnosti a nějaká filosofie světa. Smutné je, že nejsilnější stránkou jsou popisné části, které jsou často velice grafické a poutavé. Přímá řeč je potom omezena na nadávky, sprostá slova a nezajímavé rychlé výměny instrukcí mezi hlavními hrdiny. Akce už je pak jen velký chumel chaosu.

Skutečnost, že knihu napsalo autorské duo, mě vede k zásadní myšlence - jeden z autorů umí psát a ten druhý ne. Místy je kniha totiž velice chytlavá a čtivá, nutí čtenáře pokračovat a čtení se stává příjemnou a dokonce bych řekla i napínavou záležitostí. To však záhy střídá záplava sprostých slov, neumě vystavěné dialogy a útržkovité konání postav, kterým chybí motivace a širší kontext.

Díky tomu je problém si vytvořit vztah s jakoukoli postavou. Nemluvě o tom, že jich ke konci knihy přibyde obrovské množství a čtenář se v tom ztratí už definitivně - a mám podezření, že se v tom ztratili i autoři samotní. Postavy sledujete za neprůstřelným plexisklem a příběh působí spíše jako groteska, kde je vám jedno, jestli někdo umře, hlavně, že se pobavíte. A pobavit se určitě můžete, knihou proplouvají trefná a vtipná přirovnání a vtípky, bohužel se to zhruba od poloviny začne cyklit a humor začne být ohraný. Díky bohu, alespoň se sprostými slovy se dvojice vyřádila už na začátku, a tak těch nemilých oslovení lehkých dam postupně ubývá.

Když to shrnu, Odměna z pekla má povedenou, originální a absurdní myšlenku, která ale ani v nejmenším nevyužila potenciál. Na místech, kde by se dalo pracovat s výstavbou světa, charaktery postav a pořádnou dějovou linií, vidíme útržkovité konverzace a podivně splácanou akci s hromadou nasproto nedůležitých informací a událostí.

Odměna z pekla je odpočinková kniha, která balancuje někde na průměru až lehkém podpůrměru. Nemá předávat žádnou hlubokou myšlenku, nemusíte u toho moc přemýšlet a ani řešit, kdo je záporák a kdo klaďas - špatní jsou totiž všichni, někteří akorát nakonec stojí na té lepší straně.

Autor: Joe R. Lansdale, John R. Lansdale; Vydáno v originále: 29. 2. 2016; Vydání u nás: 6. 2. 2020 (Odměna z pekla; Fantom print); Počet stran: 256; Hodnocení na goodreads: 3.65 při 177 hodnoceních.

Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji nakladatelství Fantom print. Knihu si můžete objednat na jejich eshopu.

Nejsem zvláštní fanoušek feministického čtení a úplně takovou literaturu nevyhledávám. Spíše náhodou jsem se dostala ke dvěma knihám, které hrají na silně feministickou notu a prý se snaží předat nějakou důležitou myšlenku a fakt jim to úplně nevyšlo. Obě knihy mi přišly povrchní a že se danému tématu věnovaly jenom proto, že je to zrovna aktuální téma ve společnosti. Předaná hodnota se blížila nule a povědomí o feminismu rozhodně nerozšiřovaly.

Rules for Being a Girl, Candace Bushnell, Katie Cotugno

O čem chce mluvit: feminismus, rape culture, šikana, rasismus

O čem mluví: Rules for Being a Girl v zásadě balancuje mezi klasickou chic-lit a vážnějšími tématy, ale ani jedno nedělá pořádně. Feminismus je velice lehce naťukáván - opravdu velice lehce. Hlavní hrdinka začne pořádat literární klub, kde čtou feministické knihy - a většinou mluví akorát o tom, jakou knihu čtou. Občas se v příběhu mihla nějaká zajímavá myšlenka, ale velice okrajově a rychle. Ústředním tématem mělo být rape culture, ale ve výsledku to vyznělo trochu jako uměle vytvořená bublina, kdy se dvě holky chtěly pomstít někomu, kdo je buď odmítl nebo na ně něco zkusil. Tahle linie mi nepřišla zrovna uvěřitelná, a i když jsem se v tom snažila najít něco víc, viděla jsem jenom dvě zhrzené slečny (ano, přesně proti těmto předsudkům rape culture bojuje a já je zrovna teď podporuju, ale ta kniha mě o opaku prostě přesvědčit nedokázala). Šikana tam dost souvisela s rape culture, ale jako v ostatních případech mi to nepřišlo zpracováno dostatečně. Hodně za to mohla hlavní hrdinka, která jednala velice impulsivně a bez zjevných důvodů. Její feministické pohnutky byly nepodložené a přišly z čistajasna. Trochu se tam montovala i romantická linka, která nepůsobila ani uvěřitelně ani násilně, nicméně vzhledem k okolnostem mi přišla lehoučce nevhodná.

Diary of a Confused Feminist, Kate Weston

O čem chce mluvit: feminismus, deprese, úzkosti, šikana

O čem mluví: O vagínách. Pořád a neustále a je to hlavní slovo, které si v souvislosti s touto knihou vybavím. Druhé je tampon a třetí menstruační kalíšek. No kidding. Tahle kniha opravdu hloupá, hloupá, hloupá. Hlavní hrdince bylo patnáct, tudíž se dá mnoho omluvit, ale rozhodně se nedá omluvit kniha jako taková a způsob, jakým je feminismus podáván. Ano, kniha z veliké části kopíruje název knihy, hlavní hrdinka je zmatená a neví, kdo je vlastně správná feministka a jak by se měla chovat. V zásadě si celou knihu vyčítá, že o jiné dívce mluví ošklivě nebo chce vypadat hezky kvůli kvůli klukovi. Ale už neřekne, co správně je - jakože na konci je seznam, ale po jeho přečtení si budete chtít vypíchnout oči. A jeden ze zásadních problému... ta kniha mi přišla dost vulgární. Nevadila mi témata, o kterých kniha pojednávala, ale nedokázala jsem se smířit s tím, jak to celé bylo podáno. Stejně jako deprese a úzkosti - vždycky se tam nějaké náznaky objevily jenom, když si na to autorka vzpomněla a když se jí to hodilo. Nebyl tam vývoj a jediné, co úzkostem naznačovalo, bylo to, že hlavní hrdinka měla potřebu třikrát zmáčknout vypínač na světlo, protože jinak by se mohlo stát něco špatného. To mi ale bohužel přišlo jako relativně nedostatečné a velice nárazové.

Víly jsou všeobecně ožehavým tématem. Zatímco upíři a dystopie se uchytili na první dobrou, víly se pořád motají mezi láskou a nenávistí. Pár vílých knih už jsem četla - a málokterou jsem měla ráda. Nechci je ale úplně zatratit, protože třeba v podání Patricie Briggs jsou Fae prostě boží. Ale v YA to pořád tak nějak pokulhává.

Dana má alkoholickou matku a otce, který je vysoce postavený fae. Dana svého otce nikdy nepoznala, ale jelikož ji přestal bavit život se svou neschopnou matkou, rozhodla se za ním vydat do Avalonu. Tou dobou ale ještě vůbec netušila, do jakého přůšvihu se řítí. Zjišťuje, že jakožto kříženec mezi vílou a člověkem podědila velice vzácné schopnosti. A jelikož se blíží volby do avalonské vlády, všichni tři kandidáti do sněmu ji chtěji získat na svou stranu. A královny vílí říše ji dost možná chtějí mrtvou. 

Dana byla typicky hloupá hrdinka bez pudu sebezáchovy. Byla nevděčná a pořád si házela klacky pod nohy. Samozřejmě ani nezapomínala neustále si stěžovat na její těžký život a na to, jak jsou k ní všichni strašně nespravedliví. A co si budeme, podle mě si za většinu věcí prostě mohla sama. Chtějí mě zabít? Skvělý, proto bych se měla vyplížit z domu a jít za svojí opilou madr! Nebudu ani mluvit o tom, jak se jí myšlenky místo toho, jak se udržet naživu, stáčely k velice fešnému vílákovi Ethanovi. Pořád, neustále a rozhodně by vám nikdy nezapomněla připomenout, jak se jí hrozně moc líbí a přitahuje jí. 

Události na sebe navazovaly bez ladu a skladu a náhoda tam hrála až příliš velkou roli. Na jednu stranu byla kniha poměrně akční, takže se člověk nestihl jen tak rychle nudit (pokud ho nenudila knížka jako celek), na druhou stranu tam chyběla jakákoli logika. V podstatě všude, kam se Dana dostala, to zavánělo nějakým pěkným průšvihem a nikoho moc nezajímalo, jak k tomu vlastně mohlo dojít (kromě tedy zvídavého čtenáře, jako jsem já!).

Navíc postavy byly málo rozvinuté a bylo strašně těžké si nějakou oblíbit. A to ani nemluvím o tom, že každá to hrála minimálně na dvě strany, kdo ví, jestl ještě ne na víc, a fakt mi to vadilo. Přišlo mi, že autorka nedokáže příběh pevně uchopit, a tak se snaží udělat to tou nejjednodušší cestou. Každá postava byla tedy hodná nebo zlá podle toho, jak se zrovna hodila do příběhu.

Dlouho trvalo, než se příběh rozjel a navíc tam bylo spousta zbytečně popisných částí. Autorka často zabředávala do popisů oblečení a interiérů, které mě rozčiují i v knihách, které mě baví, natož právě tady. Vůbec jsme nepotřebovali vědět, že si Dana kupovala krajková tanga ve Victoria's Secret, protože je nikdo nikdy neviděl. A ačkoli jsem ten typ člověka, který se snaží číst úplně každé slovo, tady jsem neměla problém přeskakovat celé odstavce. A fakt mi to nevadilo, naopak jsem tím ušetřila spoustu času, za což jsem fakt dost ráda.

Glimmerglass jsem si chtěla přečíst hrozně dlouho, hlavně kvůli tomu, že se mi strašně líbila obálka. Neměla jsem nijak velká očekávání, trochu jsem tušila, o čem to je, a když vezmu, že kniha vyšla téměř před deseti lety, fakt jsem to brala s rezervou. Za těch osm let, co jsem v blogosféře, jsem viděla na vlastní oči, jak rychle a dynamicky se young adult literatura posouvá úplně jiným směrem, a tak mi bylo jasné, že v Glimmerglass najdu spoustu tropů, které mi nesedí. A byly tam. A stejně mě hrozně rozčilovaly.

Moje dvouhvězdičkové hodnocení je možná dost přísné. Ale asi chci na tuhle knihu být zlá, protože jsem na ni byla fakt zvědavá. Alespoň jsem si trochu připomněla, že se knihy nemají soudit dle obalu. Hrozně ráda bych vám tu vypíchla nějaké pozitivum, něco naprosto top, ale bohužel mě nic nenapadá. Kniha nebyla od začátku do konce úplný odpad - jinak bych to ani nedočetla. Ale holt už jsem toho přečetla dost na to, abych věděla, že tohle není můj šálek čaje a měla bych od pokračování dát ruce pryč. 

Autor: Jenna Black; Série: Feariewalker #1; Vydáno v originále: 5. 5. 2010 (Glimmerglass); Vydání u nás: nevyšlo; Počet stran: 294; Hodnocení na goodreads: 3.75 při 19 767 hodnoceních.

Od The First Kiss Hypothesis jsem čekala roztomilý příběh o holce, která má potrhlou představu o lásce na první pusu, nakonec to dá dohormady s neskutečně úžasným hrdinou a já budu jenom achat a ochat. Svým způsobem jsem dostala přesně tohle, ale na druhou stranu to nebylo přesně podle mých představ. 

Babička Noře vždy vyptávěla příběh o tom, jak se s jejím manželem seznámili. A přestože se babičce s alzheimerem trochu motaly okolonosti, podstata byla stejná - po prvním polibku se pohla zem a oni oba věděli, že jsou pro sebe ti praví. Právě na základě tohoto vyprávění se Nora rozhodne najít svou pravou lásku. A to nikoli na první pohled, ale na první polibek. Problém je, že Nora má trochu zálusk na svého nejlepšího kamaráda Eliho. Bohužel, ti dva se políbili už jako děti a nic se nestalo. Nora se tedy snaží tutlat své city. Alespoň do té doby, než se Eli rozhodne, že ji přesvědčí o tom, že její hypotéza vůbec není pravdivá. 

Vědkyně, sportovec a první pusa
Nora vystupovala v roli vědkyně, což je jeden aspektů toho, proč mi tolik nešla do hlavy ta její praštěná teorie. Tím pádem mi kniha přišla velice naivní a celou dobu jsem se potýkala s nelogičností toho, jak by někdo v osmnácti letech mohl věřit takové hlouposti. Přesto byla Nora poměrně sympaticou postavou, přestože měla spoustu chvílí, kdy bych ji nejraději propleskla. Hlavní problém jsem spatřovala v Elim, který se choval spíš jako prvotřídní blbec než nejlepší kamarád.

Eli se totiž rozhodl, že Nořinu teorii vyvrátí tak, že "příměje" Noru, aby se do něho zamilovala (a on zároveň nijak neplánoval opětovat její budoucí city). Přesně tohle mi přijde jako ukázkové chování toho, jak by se kamarádi neměli chovat. Eli v tomhle případě byl jako sobecký a rozmazlený kluk, který nechce, aby jeho kamarádka odešla na jinou školu než on. Zároveň byl Eli sportovec, který spoléhal na sportovní stipendium, aby se dostal na vysokou školu. Bohužel se zranil a jeho vysokoškolská budoucnost je v ohrožení.

Nic nového na obzoru

Autorka nemá nikterak poutavý styl psaní. Kniha se sice čte dobře, ale text ubíhal poměrně pomalu a nedokázala jsem se do příběhu vcítit. To taktéž platilo i o hlavních hrdinech, kteří mi příliš k srdci nepřirostli. Další věcí je to, že autorka využívala spousty různých konceptů, které se v ya vyskytují čím dál častěji. Babička trpí vážnou nemocí (alzheimerem), rozvedení rodiče, Nora nebyla v kontaktu s otcem, její matka všechno táhla sama, autismus, finanční problémy a v neposlední řadě Eliho sportovní zranění, které by mu mohlo zkomplikovat život.

I přes všechny nedostatky ale příběh fungoval. Mezi Norou a Elim fungovala přesně ta chemie, kterou mám na friends-to-love příbězích tolik ráda. Hlavní hrdinové se pak totiž mají rádi i kvůli jiným důvodům, než je vzhled. Přesto ale bylo v příběhu spousta zbytečných a vatových scén a postav, které klidně mohly být vynechány. Obecně se autorka vůbec nezaměřovala na vedlejší postavy. Tím pádam fungovali pouze jako poslíčci mezi hlavními hrdiny.
The First Kiss Hypothesis v zásadě není špatní kniha, ale našla jsem v ní mnoho věcí, o kterých jsem buď příliškrát četla, anebo mi neseděly do celkového konceptu příběhu. Ve výsledku se jednalo o průměrnou, ale víceméně příjemnou oddychovku, která vám nedá nic, co byste ještě nečetli. Pluse, však zůstává, že nad příběhem nemusíte moc přemýšlet a autorka vám všechno naservíruje přímo pod nos. A zároveň asi nemusím zmiňovat, že už od začátku víte, jak to celé dopadne. 

Rupi Kaur je poměrně hodně skloňované jméno. Její kniha Milk and Honey (poprvé self-ublished v roce 2014) se letos stala hitem internetu a na instagramu k dnešnímu dni (v tomto případě 7. 12. 2017) naleznete téměř čtvrt milionu příspěvků s hashtagem #milkandhoney. A to není zrovna málo. 

Většinu čtenářů okouzlila svými krátkými metaforickými básněmi, ve kterých by se poměrně těžko hledaly verše nebo další básnické figury, které se nás snažili naučit na základních a středních školách. Její rozklad básnické formy ale fungoval překvapivě dobře a získala si nesčetně fanoušků, kteří v jejích textech dokázali najít kousek sebe. Našli tam něco ze svého života, něco ze svých názorů, soucítili, plakali, smáli a rozjímali. A nebyl tohle vždy účel básní?

Na druhé straně je ale dostatek kritiky, která říká to, co je snad všem zřejmé - jedná se ještě vůbec o básně? Nejsou to jen náhodně složená slova za sebou oddělená entrem? Literární teorie ve škole nás naučila mnohé už jenom o tom, že básníkům se meze nekladou (co takový dadaismus?) a že téměř cokoliv může být vydáváno za báseň. Přesto tohle není tenhle případ - i když se tam dá najít spousta slabých míst, které působí jistou strojovostí a náhodností, většina básní opravdu předává nějakou myšlenku. A kouzlem je, že si ty texty může každý interpretovat úplně jinak.

Mě osobně si Rupi vůbec nezískala. Ano, některé básně se mi líbily a možná mi i něco daly, ale rozhodně ve mně nezanechaly nějaký hlubší dojem. Mnohem více než básně se mi líbily ty prozaičtější části, které byly ucelenější a dodávaly širší kontext tomu, o čem vlastně autorka mluví, přestože neztrácely svou metaforičnost. Chápu, že básně jsou koncipovány tak, aby v nich každý našel, co potřebuje, nicméně tenhle aspekt jsem postrádala.

V říjnu autorce vyšla další básnická sbírka, The Sun and Her Flowers, která opět zčeřila vody a přinesla s sebou velká očekávání. I přes velké rozčarování z první knihy jsem se rozhodla zkusit i tuto sbírku. Oproti té první mi přišla promyšlenější a ucelenější, nicméně pořád to nebylo to, co bych hledala.

V obou případech jako hlavní problém shledávám to, že autorka spoustu témat nakousne, ale nedokáže to dotáhnout dokonce. Především v The Sun and Her Flowers se mi líbilo, že autorka mluvila o svém dětství a poměrech v Indii a dalších východních zemí a zároveň se věnovala i problematice dívčí infanticity. Přesto tomu ale chyběl kontext, který by dokázal dotvořit atmosféru. Pro někoho, kdo o tom v podstatě nic neví, jsou to naprosto nic neříkající verše.

Rupi Kaur tedy pro mě stále zůstává záhadou. Tak nějak podvědomě tuším, proč si získala tolik čtenářů, na druhou stranu nejsem ten správný vzorek, který by je dokázal ocenit. Přesto nad ní nelámu hůl a s velkou zvědavostí se pustím i do jejích dalších sbírek. 

O Girl Online se mluvilo tak moc, že jsem se rozhodla si ji pořídit. A to jsem si za poslední dobu zrovna moc knih nekoupila. Každopádně se o ní hodně mluvilo a promo bylo taky docela velké. A tak jsem se jí rozhodla dát šanci. Rovnou vám ale říkám, že koupě této knihy rozhodně nebyla dobrá investice.

Průměrná holka, která má sebevědomí na dně Mariánského příkopu se vydá do Velkého Jablka, kde potká lásku svého života a najednou zjistí, že není tak trapná, jak si myslela. Jenomže tahle velká láska má mnohem větší háček než je velká louže mezi kontinenty... A tak trochu se do toho zamotal i internet, bulvár a nevyrovnané kamarádky (a kamarádi). 

Tato kniha přímo volala KLIŠÉ. Přímo z ní sršelo a já chvílemi myslela, že mi začnou krvácet oči. Ano, kniha byla předvídatelná a nevyčítám jí to, protože většina knih tohoto žánru je stejná. Ale v porovnání s Girl Online vypadá i cukrová vata jako chudá příbuzná.

Kdybych to četla tak před pěti lety, možná by se mi to líbilo o něco víc. Možná. Takhle jsem ale jen kroutila hlavou nad nepřeberným množstvím nereálných situací, které byly neskutečně přitažené za vlasy. Většinu času jsem navíc vůbec nechápala chování hlavní hrdinky a tak trochu nemohla uvěřit tomu, jaké haló dělala ze situací, které se jí staly. (Nebo jsem byla celé dospívání neuvěřitelnej flegmouš a ona se chovala naprosto normálně)

Očekávala jsem od toho něco diametrálně jiného. Jenom nevím co. Asi příběh víc na úrovni, ve kterém není zakomponováno každé klišé, o kterém jste v životě slyšeli. A dám ruku do ohně za to, že si nějaké autorka i sama vymyslela. A abych nezapomněla. Když tam zrovna nebylo žádné klišé, byla to jenom vata. Vata vyplňující prázdná místa a říkající informace, které jsme k životu nepotřebovali, protože tam stejně nehrály žádnou roli. A co jsme ještě dál nepotřebovali?

a. Kamaráda gaye. Vatová postava, která tam nesehrála skoro žádnou roli. Dle mého tam byl snad jenom kvůli tomu, aby si Zoella mohla odškrtnout jedno z moc dobře známých klišé. (Jenom na urovnání. Nemám nic proti gayům ani kamarádům gayům ani nevím jakým gayům. Naopak mám LGTB tematiku moc ráda, ale o tom zase jindy. Elliot mi vadil hlavně proto, že byl gayem jenom kvůli tomu, aby se čtenářky nebály, že Noahovi přebral Penny.)
b. Skoro moc dokonalé rodiče, kteří tam byli jenom jako důvod cesty do Ameriky. Stejně se o Penny skoro celou dobu nezajímali. Ruku na srdce - nechali by vás vaši v patnácti (!) procestovat úplně cizí město s úplně cizím osmnáctiletým (!) klukem?
c. Penniny záchvaty paniky. Ale to je možná jenom můj pocit, protože se mi za sebou sešly dvě knihy s tímhle motivy a lezly mi na nervy v obou. Ale tady o dost víc. Bylo to zbytečné a dle mého to s pravými záchvaty nemělo nic společného.
d. Pochodující selfíčko. Protože bych mu zlomila nos hned, co by se na mě promluvil.
e. Bez GRAMLY! (vyjádření o odstavec níž)

Abych si ale nestěžovala jenom na příběh, i překlad tomu docela slušně ubral. Upřímně mi vůbec neseděl. Vadila mi absence slova "mi" ("Pověděla si mně...", "Podáš mně...") - prostě mi to neznělo vůbec česky. Stejně jako mi tam neuvěřitelně překáželo slovo "gramla". Nejen, že jsem si ho musela vygooglovat, abych pochopila Penninu neustálou frázi "Jsem ta největší gramla na světě", ale taky jsem pátrala po známých, jestli někdo to slovo nezná. Ne, nezná (a to jsem pátrala hned v několika věkových kategoriích, aby byl můj výzkum dostatečně přesný). A řekla bych, že 99,99% cílové skupiny, pro kterou je tahle kniha určená, to taky neví. A celkově mi ten překlad zněl až trochu moc uhlazeně. Na druhou stranu je to ideální exemplář toho, jak se někteří překladatelé snaží napodobit mluvu současné mládeže. Jenomže na internetu a všude okolo koluje tolik špatných a přehnaných informací (Pamatujete na takový ten sálodlouhý seznam výrazů, co prý používá dnešní mládež? A taky jste asi tak 99% všech slov nikdy v životě neslyšeli, i když vám tou dobou bylo sotva patnáct?) a pak to dopadá takhle moc špatně.

Abych nebyla tak zlá, tak skutečnost, že mi na téhle knize líbí jenom asi tak obálka a minimum trochu úsměvných momentů (fajn, taky bych si někdy postavila pevnost z dek a ozdobila ji vánočními světýlky - to jednou za čas nikomu neuškodí), svedu na to, že jsem z ní vyrostla. Už nevěřím na prince na bílých koních ani na vánoční zázraky. Taky nevěřím tomu, že by dívka znalá všech sociálních médií nemohla znát největší vycházející americkou hvězdičku a rozhodně nevěřím, že by mohla existovat tak naivní a nesympatická holka jako je Penny.

Knize z nějakého mystického důvodu dávám dvě hvězdičky (asi protože jsem líná si někde dohledávat jednohvězdičkové hodnocení a asi proto, že se nechci cítit jako knižní kat). Kniha se mi nelíbila a byla to pro mě totální ztráta času. Na jednu stranu věřím tomu, že si najde své fanoušky, ale já jím nikdy nebudu. Pokud někdo chce vánoční dárek pro svou mladší sestru (cca 13-15 let? hrubým odhadem), nemusel by to být takový přešlap. A krok vedle by to ani nemusel být v případě, že si libujete v extrémně nenáročných a naivních příbězích se stoprocentně předvídatelným dějem a nesnesitelnou hlavní hrdinkou.

Nakonec takový dodatek. Je mi jedno, jestli tuhle knihu autorka napsala nebo ne. Zoellu neznám, nesleduju a tahle kauza šla mimo mě. Možná bych řekla, že kdyby Zoella tuhle knihu nenapsala, ale stejně se za ni stavěla, tak nemá všechna kolečka v hlavě v pořádku. Ale stále je to můj subjektivní názor a stále se nemůžu vzpamatovat z toho, jak moc se mi to nelíbilo.