Na střední škole to vře. Vedení se rozhodlo, že mít školní tým amerického fotbalu nestačí, a tak se rozhodli vytvořit ještě tým fotbalu evropského. Bohužel nečekali, že se do sebe konkurenční sportovci pustí hlava nehlava a budou si dělat nesmyslné nachvály. Které občas také skončí úrazem. Nicméně nejsou to jen fotbalisti, kdo trpí. Válka se jim začíná motat i do osobních životů - a odnáší to jejich milované přítelkyně. Ty se rozhodnou vzít vše do svých rukou a vyhlásí klukům stávku. Dokud neskončí válká, nebudou žádné intimnosti. 

Dějová linie jako taková nebyla nikterak převratná. Na střední škole panuje válka mezi fotbalisty a hráči amerického fotbalu. A chlapci ji berou tak vážně, že ji staví nad vztah se svými dívkami. Ty už ale přestalo bavit být pořád na druhém místě, a tak se rozhodly válku ukončit. Tím, že klukům odepřou sex, dokud jejich boje neskončí. Ale nejen že se stávka bude vést mnohem déle než čekaly - pro některé to bude mít mnohem větší následky.

Shut out mluví otevřeně o sexu, ale žádný se tam nevyskytuje. Kniha tedy není plná erotických scén a pokud se zdá, že by na nějakou mohlo dojít, autorka se detailním popisům záměrně vyhýbá. Naopak se ale věnuje konverzacím mezi dívkami, které si předávají své sexuální zkušenosti. Důležité je, že se to autorka nesnaží idealizovat a píše to tak, jak to je - každý člověk je jiný a každý se se svojím intimním životem srovnává jinak a jinak na něj pohlíží. A ať už zastává jakékoli stanovisko, nikdy není divným a neměl by se za to stydět. A přesně toto je hlavním poselstvím knihy.

Lissa byla panovačná, pokrytecká a hodně nesnesitelná. V zásadě jsem se s ní dokázala ztotožnit jen ve slabosti ke Cashovi, což mi u hlavní hrdinky knihy zrovna nestačí. Na druhou stranu takhle působila práě kvůli tomu, aby se mohla na konci knihy změnit. Její negativní vlastnosti tedy považuji víceméně za cílené. Přesto pro mě nebyla tahounem knihy, jelikož nedokázala být upřímná k sobě, natož k ostatním. Romantická linka zajímavá, příjemná, ale ve výsledku nic, co by vás mohlo překvapit. 

Čeho jsem si u Kody Keplinger dlouhodobě všimla, je absence matek. Četla jsem od ní tři knihy a všechny spojovala skutečnost, matka hlavní hrdiny někam zmizela (v tomto případě zemřela). K tomu jsou připojeny i problémy, které souvisí s otcem. Lissyn otec je po autonhodě upoután na invalidní vozík a přestože to pro příběh nehrálo nějakou zásadní roli, autorka si neodpustila nám to neustále připomínat. 

Eliza žije online. Už tři roky tvoří internetový komix Monstrous sea, který je velice úspěšný. Proto vyškerý čas tvráví buď kreslením anebo na fórech. Tuhle idylku se jí snaží zkazit přehnaně sportovní rodina, ale ona se zuby nehty brání vystoupit ze své bubliny. Dokud nepřijde Wallace. Nevýrazný kluk s postavou fotbalisty, který nemluví a neustále něco píše. Právě Wallace vytáhne Elizu z ústraní, stane se jejím prvním face-to-face kamarádem a spřízněnou duší. Problém je, že Wallace je jedním z jejích fanoušků, dokonce píše fanfikci na Monstrous Sea... A ona mu nejdříve nechce a poté neví jak říct, kým ve skutečnosti je. 

Příběhová linka není nijak složitá. Eliza kreslí komix, komunikuje s fanoušky a svými online kamarády, školu řeší jenom do té míry, aby prolezla a pak začte trávit čas s Wallacem, který jí obrátí život o sto osmdesát stupňů. Takhle to nezní jako nic extra, nicméně něco extra to opravdu je. Je to obyčejně neobyčejný příběh, který toho pod povrchem nabízí mnohem víc, než čekáte.

Eliza je naprosto ztotožnitelná postava. Pokud tedy opomenete její talent a skutečnost, že vytvořila komix, který čtou miliony lidí (protož s tím se asi ztotožní jen málokdo). Eliza řešila reálné problémy, se který se každý denně setká. Nezapadá do kolektivu, stydí se před lidmi, je introvertní, nespolečenská a bojí se pozornosti. Chce být nevidiětelná, lpí na své anonymitě a rozhodně se lépe cítí online. Všechno tohle ale autorka pouze nepopisuje, ale skrze příběh nás nechává to prožívat s Elizou samotnou. 

U contemporary se mi to stává málokdy, ale tahle kniha ve mě vyvolala velikou řádku emocí. Ukáplo i pár slziček, což se stává ještě výjmečněji. Právě tyhle emoce byly způsobeny tím, jak moc jsem se s Elizou ztotožnila a také tím, jak jednoduše autorka dokázala podat příběh. Její styl psaní je svižný a upřímný, bez eufemismů a metafor. Podává ho prostě tak jak to je a je jenom na čtenáři, jak se s tím dokáže srovnat. 

Autorce se zároveň daří bořit zajeté trendy v YA. Rodiče i rodina obecně hrají v životech hlavních hrdinů velkou roli. Řeší se tu emoční nevyrovnanost a deprese - a to i bez toho, aniž by byly v centru dění a nemluvilo se o ničem jiném. Kniha je také výjimečná tím, že se stále drží svého tématu a neustupuje romantice. 

A jednou z dalších věcí, které na příběhu obdivuju, je samotné Monstrou Sea. Příběh v příběhu a úžasné ilustrace. Kromě vyprávění samotného a chatových konverzací (které jsou absolutně reálné) jsou v příběhu úryvky o Monstrous Sea. Je velice těžké se v nich orientovat, ale mají takový hrozně super metaforický a záhadný nádech, který si musíte zamilovat. A jednou bych ten příběh chtěla vydět napsaný. Nebo nakreslený. Protože rozhodně stojí za to. 

Eliza and Her Monsters bylo jedno velké překvapení, které všem doporučuji. Pokud jste se někdy snažili něco tvořit nebo byli něčeho velkým fanouškem, je to kniha pro vás. Dávám pět z pěti, protože si kniha prostě zaslouží. A rozhodně se nebudu bránit další knize od autorky.

I'm Not Your Manic Pixie Dream Girl se sice honosí velice půvabnou obálkou, ale je to jeden z těch případů, kdy obal je hezčí než vnitřek. Rovnou bych vás tedy měla upozornit na to, že tohle nebude moc pěkná recenze a že v ní asi nenajdete moc pozitivního. A věřte mi, že jsem se tam snažila najít alespoň něco. 

Hlavní hrdinka a její kamarádi jsou ve škole šikanovaní. Beu všichni znají pouze jako Math Girl, umělec Spencer je nevýrazný a Gabe napsal do školní článek o trenérovi fotbalu, za což ho půlka školy nenávidí. A jelikož chtějí mít poslední rok na střední klid, Bea vymyslí matematickou formuli, která nejenom, že je zachrání před šikanou, ale udělá je populárními. Na její kamarády rovnice funguje naprosto skvěle, ale Bee se nějak nedaří. Rozejde se s ní totiž její přítel kvůli nové excentrické dívce Toile. Jenomže Bea chce Jessieho dostat zpátky, a tak se z ní stane Trixie, dokonalá verze manic pixie dream girl. 

Takhle tedy ne

V knize je celá řada věcí, které mi opravdu vadily a nedokážu se přes ně přenést. A přestože nejsem fanoušek matematiky, tahle oblast byla tím lepším, co kniha nabídla. V anotaci i na začátku příběhu se zmiňuje, že jsou hlavní hrdinové šikanovaní. A kromě pár poznámek na tohle téma se o šikaně ani necekne a upřímně, to, že si Beu nikdo nepamatuje a všichni ji znají pouze jako Math Girl, mi nepřijde jako ta tolik avizovaná "brutální šikana". Ano, může to být nepříjemné, ale už jsem četla pár knih, kde opravdu byla brutální šikana. A tohle rozhodně není ono. 

Další věcí je, že přestože se Bea snažila vymyslet formuli na to, jak se vyhnout šikaně, tak nějak vymylsela rovnici na to, jak se stát populární. Což původně nějak nebylo avizované a jejich způsob, jak popularity dosáhnout, byl dost... podivný. Zákaldním aspektem, jak dojít k výsledku, byly stereotypy. Ano, čtete správně. Nejvíc se to projevilo na Beiným kamarádovi Gabeovi, který je gay. A přestože jeho šikanování s tím nemělo nic společného, umocnění veškerých stereotypů o gayích (jako zdrobněliny, zuppa místo super, výstřední oblečení) z něho udělalo nejlepšího kamaráda nejpopulárnější holky na škole. Ze dne na den. A-ha. 

Kdo je 'manic pixie dream girl'?

Původně Bea chtěla použít formuli pouze na své kamarády, ale když ji opustil její přítel Jessie kvůli nové holce Toile, vymyslela skvělý plán, jak se stát MPDG. Manic pixie dream girl je "charakteristický stereotyp: zvláštní a prchlivá dívka, která kráčí v rytmu vlastního bubnu, a vzbuzuje u muže pocit, že změnila jeho svět." V zásadě je to tedy hrdinka, která exitstuje pouze pro to, aby našla smysl života objektu svého zájmu. MPDG hrdinky se vyznačují jako ploché, existující pouze pro potřeby hlavního hrdiny. (Jako jeden z populárních příkladů je Margo z Papírových měst od Johna Greena.) A věřte, že v téhle knize ta plochost fungovala naprosto jedinečně. 

Bea je naprosto nesnesitelná všetečka, která se všem motá do života a je docela jedno, co v něm napáchá. Taky je to poloviční filipínka a zmínky o jejím původu začínají a končí na začátku knihy, kdy je to tam explicitně napsané. Taky chce mít všechno pod kontrolou, údajně je hrozně inteligentní a očividně dobrá herečka. Její MPDG alterego Trixie je ještě nesnesitelnější, absolutně mluví z cesty a jejím poznávacím znamením je to, že nosí každou botu jinou. Haha. Vážně, myslíte, že tohle by ji udělalo populárnější? Podstatné je, že ať už Bea udělala cokoli z jakéhokoli důvodu, nikdy si z toho neodnesla žádné ponaučení, přestože většinou všechno pořádně zbabrala. 

Ponaučení? Mylšenka? Nic?

Jsem zastáncem toho, že by jakákoli kniha měla mít nějakou myšlenku, kterou si čtenář může odnést. Něco do života, nemusí to být ani žádné moudro, ale jednoduše něco, co by v něm mělo zůstat i po přečtení. Tahle kniha to něco sice má, ale dle mého absoutně převrácené. Bea byla příšernou hrdinkou, která se všem motala do života a přestože se možná mohla tvářit, že to děla pro dobro ostatních, vždycky ve výsledku myslela akorát na sebe. A co je nejhorší, všechno se za ni samo vyřešilo a ona se nikdy nemusela vyrovnávat s následky. Druhou věcí, která tahle kniha předává je to, že pokud budete sami sebou, nikdy nebudete oblábení. Nikoho ze tří hrdinů neměli rádi, dokud se neschovali za svou roli a nepředstírali, že jsou někým jiným. 

Knize dávám jednu hvězdičku a výjimečně mi to není líto. Přestože má autorka poměrně dobrý styl psaní, nedokázal zvednout tak špatně vymyšlený a rozvinutý příběh. Události se skládaly bez ladu a skladu a osud zasahoval až moc často. Nejvíce mě ale rozčilovala myšlenka toho, že nemůžete být sami sebou, aby vás lidé měli rádi. To, že se hrdinka z ničeho nepoučila, jenom se vezla a všechno se za ni samo vyřešilo, je jen třešnička na dortu. A že už od začátku víte, jak to dopadne, je to nejmenší, co by vás na knize mohlo rozptylovat.

Před nedávnem Moba vydala knihu Ink: Tajemství kůže. Kniha má neuvěřitelně nádhernou metalickou obálku, která rozhodně lahodí oku. Jako obvykle jsem do knihy šla úplně naslepo a právě obálka byla rozhodujícím faktorem, proč si knihu pořídit (a také to, že jsem v tu chvíli nutně potřebovala něco na čtení, abych neumřela nudou). Později jsem ale zjistila, že kniha podává i poměrně dost zajímavý příběh s neuvěřitelně propracovaným světem. 

Ink se odehrává v městečku Svatoměstí. Na tomto místě žije spořádaná a poslušná společnost, která žije s jediným cílem – prožít dobrý život a ten si prostřednictvím tetování zaznamenat na kůži. Kůže je v tomhle světě posvátná, a právě skrze ni se na lidi vzpomíná – po smrti se člověk stáhne z kůže, ze které se udělá kniha, kterou si pozůstalí mohou prohlížet. Hlavní hrdinka Leora tomu vždy věřila. Dokud nepřišla o otce, o toho nejhodnějšího člověka, kterého znala. Později ale zjišťuje, že nic není černobílé. A že tetovaní nejsou jen dobří… a že obávají Prázdní nemusí být tak zlí, jak o nich mluví pohádky. 

Kniha má tři sta stran, ve kterých je detailně popsaný a rozebraný svět, ve kterém Leora žije. Autorka zabředává hluboko do mytologie (zprostředkované skrze pohádky) a místních zvyků. Mluví o kůži jako o vzácné komoditě tak přesvědčivě, že začnete mít pocit, že opravdu tomu tak je i v našem světě. V první řadě se ale musíte trochu odpoutat od podivnosti toho, že stahování lidské kůže je tam posvátný proces a ne něco barbarského, jako to máme zafixované my.

Nicméně právě tahle hloubková sonda do filosofie prostředí zapříčinila to, že v knize zůstalo žalostně málo prostoru pro samotnou zápletku. Ono, sice během příběhu budete nacházet různá vodítka, ta si ale spojíte dohromady až o mnoho stran později, v podstatě až na samotném konci. Přesto se u čtení nebudete nudit. Alespoň mě právě vyprávění o světě bavilo natolik, že jsem nepotřebovala žádnou akci. Nečekejte ani romantiku, na tu nezbyl už žádný prostor a za mě je to jedině dobře. 

Postavy jsou sympatické, ale nedokázala jsem si s nimi vytvořit žádné silné pouto. Hlavní hrdinka byla v mnoha chvílích velice naivní, nicméně jí to dokážu odpustit. Líbilo se mi, že každá z postav měla svoje tajemství a nebyly pouze dobré nebo špatné. 

Ohledně vyprávění mi dělal velkou radost nejen styl psaní, ale také překlad. Po dlouhé době jsem četla knihu, ve které mi žádné fráze netrhaly oči a dokázala jsem uvěřit jeho autentičnosti. Zároveň velká pochvala patří korektuře, protože si nevybavují žádnou zásadní chybu v textu, což vždy moc oceňuji. 

Na poli YA literatury je velice těžké nalézt něco originálního. Alice Broadway se ale podařilo vytvořit neokoukaný a především propracovaný svět, který toho pravděpodobně má ještě hodně co vyprávět. Žánrově je velice těžké knihu zařadit, proto se o to ani nebudu pokoušet. Přesto bych ji doporučila všem, kteří mají rádi to klasické YA, ale hledají něco neokoukaného a nového. Knize dávám zasloužené čtyři hvězdičky a jsem moc zvědavá, co z příběhu vyleze v pokračování.

Začneme rovnou upřímně. Příběh o kyborgské Popelce, hackerce Zlatovlásce, pilotce Karkulce a princezně Sněhurce (ok, to posledí zní docela v pohodě) může znít jako parádní průšvih. Opak je ale pravdou. Marissa Meyer vytvořila něco neskutečného. Dokázala vytvořit neuvěřitelně komplexní a promyšlený svět, ve kterém se myslelo snad na všechno. Každá postava byla úplně jiná, vyvíjela se, měla stinné i světlé stránky a co víc, chtě nechtě jste si ji museli zamilovat. Přestože se jednalo o stoprocentně sci-fi příběh i prostředí, nějakým záhadným způsobem působil neuvěřitelně realisticky. A tohle všechno se vešlo do čtyř dílů parádní futuristické sci-fi. 

V Měsíčních kronikách s nešetří zápletkami, zvraty ani akcí. Autorka větišnou sleduje několik dějových linek najednou a střídá až deset pohledů (pokud umím dobře počítat, což je velice místná otázka). Přesto pasuje časouvá souslednost, události se neopakují a opravdu příběh jako celek dává smysl. Občas je sice příbeh trochu předvídatelný, ale to vás určitě od čtení neodradí. Protože i přes pár dříve vyzrazených tajemství v příběhu zůstane mnoho věcí, které vás u čtení udrží. 

Kdybych si měla vybrat oblíbenou postavu, bylo by to velice těžké. Kyborgku Cinder jsem si zamilovala hned na prvních stárnkách a nepřestala ji mít ráda ani na konci (přestože opravdu dokázala lézt na nervy - ale což, byla to součást její role v příběhu, tak trochu). Scarlet byla neuvěřitelně odvážná a odhodlaná. Rozhodně se nechcete dotknout koholi, koho má ráda, protože vám to hodně rázně vysvětlí. Ale ani její drsná schránka nemění nic na tom, že ta holka prostě má srdce na správném místě. Cress mám možná o chloupek raději než ostatní, protože jsem strašně odbdivovala její vnitřní sílu. V životě to neměla lehké a rozhodně se nechystala vzdát, i když tušila, že ostatní jsou silnější a zdatnější než ona. Nakonec je tu Winter, bláznivá měsíčňanka, která ale obětovala vlastní příčetnost správné věci. A jako poslední je v knize ještě androidka Iko, kterou prostě budete zbožňovat. Bez výjimky. 

Můžské osazenstvo bylo podobně pestré a různorodé. Máme tu mladého prince/císaře Kaita, kterému na bedrech leží osud celého lidstva. Pak je tu Vlk, který se nechal zlákat chutí rajčat a dezertoval na druhou stranu barikády. Kapitán Carswell Thorne je geniální zlodějíček, který nešetří sarkasmem a láskou pro ženskou posádkou (v nakonec mu připadne i vaše srdce, to vám prostě zaručuju). A pak je tu královský strážce Jacin, který je až příliš oddaný své princezně (a co si budeme, taky mi dost lezl na nervy).

Na jednu stranu mě trochu rozčilovalo, že autorka usoudila, že žádná z dam pravděpodobně nebude schopná přežít bez sévho mužského protějšku. Na druhou stranu knihy nebyly přehnaně romantické a když už byly, bylo to prostě... ách! Nicméně jsem tím vlastně chtěla říct, že každá z hrdinek byla samostatná jednotka a nebyla omezení tím, že nutně potřebuje zahraňovat od muže.

Na počet stran Měsíční kroniky působí jako náročné a zdlouhavé čtení, nicméně pokud vezmeme v úvahu formát, ve kterém jsou, díky širokému řádkování se ten rozsah trochu změnší. Nicméně i tak je to série, ve které je pramálo zbytečného a vy se navíc tolik ponoříte do příběhu, že vám stránky budou ubíhat nadsvětelnou rychlostí. Rozhodně tomu přidává i povedený překlad. 

Pomalu už mi začínají docházet superlativa, takže bych tenhle vychvalovací článek chtěla shrnout tím, že pokud jste na Marissu ještě nenarazili a nebo pokud stále váháte, jestli vám Měsíční kroniky stojí za to, tak odpověď je rozhodně ano. Včera už bylo pozdě, takže byste se do toho měli konečně pusitt!

PS: Měsíční kroniky mají kromě nějakých těch povídek také komixové pokračování, v hlavní roli právě s Iko. A pokud si na ně netroufnete v anglitině, rozhodně nezoufejte - EGMONT se je totiž chystá vydat. 

Od The First Kiss Hypothesis jsem čekala roztomilý příběh o holce, která má potrhlou představu o lásce na první pusu, nakonec to dá dohormady s neskutečně úžasným hrdinou a já budu jenom achat a ochat. Svým způsobem jsem dostala přesně tohle, ale na druhou stranu to nebylo přesně podle mých představ. 

Babička Noře vždy vyptávěla příběh o tom, jak se s jejím manželem seznámili. A přestože se babičce s alzheimerem trochu motaly okolonosti, podstata byla stejná - po prvním polibku se pohla zem a oni oba věděli, že jsou pro sebe ti praví. Právě na základě tohoto vyprávění se Nora rozhodne najít svou pravou lásku. A to nikoli na první pohled, ale na první polibek. Problém je, že Nora má trochu zálusk na svého nejlepšího kamaráda Eliho. Bohužel, ti dva se políbili už jako děti a nic se nestalo. Nora se tedy snaží tutlat své city. Alespoň do té doby, než se Eli rozhodne, že ji přesvědčí o tom, že její hypotéza vůbec není pravdivá. 

Vědkyně, sportovec a první pusa
Nora vystupovala v roli vědkyně, což je jeden aspektů toho, proč mi tolik nešla do hlavy ta její praštěná teorie. Tím pádem mi kniha přišla velice naivní a celou dobu jsem se potýkala s nelogičností toho, jak by někdo v osmnácti letech mohl věřit takové hlouposti. Přesto byla Nora poměrně sympaticou postavou, přestože měla spoustu chvílí, kdy bych ji nejraději propleskla. Hlavní problém jsem spatřovala v Elim, který se choval spíš jako prvotřídní blbec než nejlepší kamarád.

Eli se totiž rozhodl, že Nořinu teorii vyvrátí tak, že "příměje" Noru, aby se do něho zamilovala (a on zároveň nijak neplánoval opětovat její budoucí city). Přesně tohle mi přijde jako ukázkové chování toho, jak by se kamarádi neměli chovat. Eli v tomhle případě byl jako sobecký a rozmazlený kluk, který nechce, aby jeho kamarádka odešla na jinou školu než on. Zároveň byl Eli sportovec, který spoléhal na sportovní stipendium, aby se dostal na vysokou školu. Bohužel se zranil a jeho vysokoškolská budoucnost je v ohrožení.

Nic nového na obzoru

Autorka nemá nikterak poutavý styl psaní. Kniha se sice čte dobře, ale text ubíhal poměrně pomalu a nedokázala jsem se do příběhu vcítit. To taktéž platilo i o hlavních hrdinech, kteří mi příliš k srdci nepřirostli. Další věcí je to, že autorka využívala spousty různých konceptů, které se v ya vyskytují čím dál častěji. Babička trpí vážnou nemocí (alzheimerem), rozvedení rodiče, Nora nebyla v kontaktu s otcem, její matka všechno táhla sama, autismus, finanční problémy a v neposlední řadě Eliho sportovní zranění, které by mu mohlo zkomplikovat život.

I přes všechny nedostatky ale příběh fungoval. Mezi Norou a Elim fungovala přesně ta chemie, kterou mám na friends-to-love příbězích tolik ráda. Hlavní hrdinové se pak totiž mají rádi i kvůli jiným důvodům, než je vzhled. Přesto ale bylo v příběhu spousta zbytečných a vatových scén a postav, které klidně mohly být vynechány. Obecně se autorka vůbec nezaměřovala na vedlejší postavy. Tím pádam fungovali pouze jako poslíčci mezi hlavními hrdiny.
The First Kiss Hypothesis v zásadě není špatní kniha, ale našla jsem v ní mnoho věcí, o kterých jsem buď příliškrát četla, anebo mi neseděly do celkového konceptu příběhu. Ve výsledku se jednalo o průměrnou, ale víceméně příjemnou oddychovku, která vám nedá nic, co byste ještě nečetli. Pluse, však zůstává, že nad příběhem nemusíte moc přemýšlet a autorka vám všechno naservíruje přímo pod nos. A zároveň asi nemusím zmiňovat, že už od začátku víte, jak to celé dopadne.