American Satan je film pro fanoušky corové hudby, Black Veil Brides, Asking Alexandria a vyznavače sexu, drog a rock'n'rollu. Na tenhle film jsem narazila v zásadě náhodou díky skvělému soundtracku, na které se podílela řada mých oblíbených kapel (namítkou Sleeping With Sirens, Asking Alexandria, Nightwish, Parkway Drive). Andy Biersack (zpěvák z Black Veil Brides, který také vystupuje pod jménem Andy Black) v hlavní roli byl jenom třešničkou na dortu. A ta role mu sedla víc než dost. 

Mladá ambiciózní kapela se stěhuje do LA, aby prorazila. Brzy ale zjišťují, že ve městě, kam jedou prorazit všicni, to nebude tak jednoduché. Po pořádném fiasku, které představoval jejich první koncert, se ale rozhodnout kývnout na téměř neodolatelnou nabídku. S ďáblem. Přestože se z toho chtějí vykroutit, smlouva bude stvrzena. A hned druhý den se jim ozve vydavatel, natočí první album a stane se z nich hit. Jejich kariéra je parádně nastartovaná, ale všechno není tak růžové, jak by mělo. Lidé okolo nich začínají umírat, fanoušci v jejich jménu dělají výtržnosti... a jejich divoký život se jim začne vymykat z rukou. 

Tenhle film je opravdu jen o sexu, drogách a rock'n'rollu. Snaží se sice předávat zajímavé myšlenky, ale moc se mu to nedaří. Pracuje ale se skvěle vykresleným dekadentním prostředím, nebojí se kontroverze a přestože místy může působit trochu jako porno, máte pocit, že to do toho filmu prostě patří. Přestože první polovina filmu byla zbytečně moc utahaná, konec to rozhodně dotáhl, dokonce mohl být i o něco delší. 

Co se týče hereckého obsazení, rozhodně to není jen o Andym. Vedlejší roli si tam také střihl Ben Bruce z Asking Alexandria anebo vlčí mládě BooBoo Steward ze Stmívání (z nějakého pochybného důvodu má douhé vlasy... proč?!). V roli ďábla se ukázal Malcolm McDowell a manažera si střihl John Bradley z Hry o trůny.

V zásadě mě tenhle film vzal mnohem víc než jsem čekala. Možná za to mohla trochu skutečnost, že jsem teď hodně začala poslouchat BVB i Andyho Blacka, nicméně to nemohlo být tím hlavním tahounem. Přestože jsem obrovským fandou Andyho hlasu, ve filmu jej zpíval Remington Leith z Palaye Royale (což je zrovna kapela, kterou nemám přímo v oblibě).

Od filmu nesmíte mít ale žádná přehnaná očekávání, není to film roku, ale rozhodně má co nabídnout. Děj je spíš útržkovitý a spoustu věcí si musíte domyslet. Přesto je z toho pěkná koláž, která ukazuje život rockových hvězd. Andyho hraní mě velice překvapilo, ale ostatní postavy by si zasloužily více prostoru. Nicméně si při filmu poslechnete velice dobrou hudbu, občas se zasmějete a rozhodně vás to donutí přemýšlet o hudbě a jejím dopadu na svět. 

O knize Ready Player One se snad vždy mluvilo pouze v superlativech. Ernestu Clineovi se podařilo tímhle futuristickým příběhem z nedaleké budoucnosti dobýt svět, a tak není překvapením, že se příběh dočkal i svého filmovéh zpracování. A dokonce se ho ujalo tak velké jména jako Stephen Spielberg. Jak se ale podařilo snímku obstát v porovnání s knihou? 

Ready Player One se moc nezatěžuje vysvětlováním, takže bych se nedivila, kdyby někomu unikl nějaký poměrně důležitý detail (jakože je tam úvodní sekvence, ale prozrazuje v podstatě jenom to, co je v traileru). Spielberg totiž všechny hodí rovnou do vody, do závodu o první klíč, který rozhodně znáte z trailerů (ale z knihy nikoli). A pak se to jenom hemží dialogy a akcí a neuvěřitelně přitažlivou grafikou, na které se museli tvůrci neuvěřitelně vyřádit. Ale i přes přitažlivý vizuál (dokonce více než přitažlivý) jsem našla věci, které mi vadily.

Zatímco byl můj doprovod naprosto nadšený, já jsem se od třetí scény nemohla oprostit od toho, abych film neporovnávala. Protože hned ze začátku jsem měla pocit, že to je naprosto špatně. A že se to nebude lepšit. V zásadě je ale Ready Player One prvotřídně zpracovaný akční snímek, který je sice cílený na mladší publikum, ale má co dát i dospělým. Zároveň si ale dovoluju říct, že by se mi to líbilo mnohem víc, kdybych nečetla knihu. 

Dost mě mrzelo, že Spielberg okrouhal výzvy. V knize jsou tři klíče ke třem branám - a hrdinové musí všechno najít a splnit určitou výzvu, což celkem dělá šest velice složitých a napínavých úkolů. Tady byly tři a trochu se mi zdálo, že nám chybělo to napětí z luštění. Prostě na to z ničeho nic přišli. A navíc mi přišly docela easy. 

Co mě mrzelo asi nejvíc, byla jenom hrstka referencí na osmedátky. Z celé knihy dýchaly osmdesátá léta, ale tady to prostě nebylo. Na jednu stranu to fakt chápu - je to pro odrostlé publikum a to, že jsem řadu osmdesátkových her znala, bylo jenom mojí osobní posedlostí starými arkádovkami. Odkazů je tam stále opravdu dost, ale spíš od devadesátek výš, aby to oslovilo co nejrozsáhlejší publikum a i mladí pochopili. Co mi ale nejvíc chybělo, byla dokonalá hra Pac-Mana. Protože, víte co... Bylo to docela důležitý.

Posledním bodem je to, že tam chyběl ten civilizační přesah. Ano, v knize taky šlo primárně o Anorakovu výzvu, nicméně se tam trochu poukazovalo na skutečný svět, krize, chudobu, nerovnosti a všechny ty další věci, co jsem psala do recenze. Nicméně tady byly tyhle problémy spíš okrajové. Co ale nesmírně oceňuju, je kontrarast mezi skutečným a virtuálním světem. A ani nechybělo to, kdy si hlavní hrdinové začali uvědomovat, že existuje i svět za vizorem. 

Když už jsme u hlavní hrdinů, film byl tak akční, že nebylo moc prostoru pro vývoj postav. V knize měl každý neuvěřitelnou hloubku, ale tady byly spíš papírovými panáky. Největší pozornost byla samozřejmě věnována Wadeovi/Parzivalovi, ale třeba Art3mis by si zasloužila více své knižní podoby. Protože vždycky byla dost bad-ass. No a nakonec, když jsem u těchhle dvou - film je mnohem zaláskovanější. Což... asi je něco, co bych mohla tvůrcům odpustit, ale už v knize mě to rušilo. 

Suma sumárům, Ready Player One je neuvěřitelně akční a oku lahodící biják, který si své publikum rozhodně najde. Je to neuvěřitelná jízda, pořád se něco děje a vy si ani neuvědomíte, že už je konec. Na druhou stranu si toho z knihy vzalo jenom zlomek (tedy hlavní dějovou linii a několik kulis, hlášek a konceptů) a hlavní hrdinové by si zasloužili víc prostoru na vývoj. Dokonce si dovoluji říct, že by zrovna u tohoto snímku nebylo na škodu, kdyby se rozhodli jej rozložit na dva díly, protože se toho do něho muselo vejít strašně moc. 

Pokud se tedy dokážu odpoutat od toho, že jsem četla knihu a byla jsem z vývoje filmu řádně rozhozená, dala bych tomu všechny hvězdičky, které tomu dát můžu. Na druhou stranu s přihlédnutím k předloze balancuju na třech a čtyřech hvězdách, protože jsem si to představovala o dost jinak. Přesto se dalšímu shlédnutí nebudu bránit a navíc, myslím, že až mě konečně přejdou stále ještě silné pocity z dočtení, rozhodně se mi to bude líbit víc. 

Abych vše uvedla na pravou míru, nejsem úplně seznámena s předešlým dějem a přestože jsem viděla Batman vs. Superman, unikla mi velice důležitá myšlenka, že Superman je mrtvý. To byl asi první a i jediný zádrhel, protože následně jsem neměla moc problém sledovat, kam se děj ubírá a co se děje. Takže ano, i pro nefanoušky je tenhle film přístupný a úplná či částečná neznalost vám nezkazí zážitek (pouze za předpokladu, že se nepídíte po detailech a dokážete se s danou neznalostí smířit).

V zásadě příběh nepřinese nic nového, co bychom nečekali. Batman potřebuje pomoct, a tak hledá nové posily do svého týmu. Tahle skvadra lidí je ale fakt šílená a je to vidět i na jejich přístupu k věci. Trochu mě mrzí, že se filmaři víc nesoustředili na vývoj postav, jejich minulost a osobnosti, ale to může být, předpokládám, i tím, že si to šetří na samostatné filmy. V zásadě je to jedna velká akční jízda, která se táhne od začátku do konce. Sice je tam vyšetřeno pár dramatických a emocionálně vypjatých momentů, ale jsou dobře rozloženy, takže to nijak nenarušuje plynulost děje. Ale hlavně tam není žádná praštěná lovestory!

Nejsem zrovna velký fanda Supermana, takže mi moc nevadilo, že velkou část děje tam vůbec nebyl. Upřímně ani z jeho návratu jsem nebyla nějaká nadšená a skutečnost, že se tam objevil a všechno z fleku zachránil, mi taky nebyla zrovna sympatická. Mnohem zajímavější pro mě byla nová krev v podobě Flashe, kterého oficiálně prohlašuji za nejlepší postavu celého filmu. Aquaman toho má asi taky hodně co nabídnout a o schizofrenním Cyborgovi si ještě budu muset udělat ucelenější obrázek. Jo a abych nezapomněla, Batman je prostě Batman, ten toho nemá už moc co nabídnout, ale od Wonder Woman bychom se toho mohli dočkat ještě hodně. 

Jako největší mínus vidím to, že promítání bylo ve 3D, což rozhodně není problém filmu, ale spíš můj osobní. Při pohledu z boku jsem měla hodně scén rozostřených a chvílemi se mi dělalo špatně. Za sebe bych tedy doporučila spíš klasické 2D, na druhou stranu se musí uznat, že si filmaři dali opravdu práci s tím, aby byl film ve 3D zajímavý (na druhou stranu jsem se špatně smiřovala i s trochu narušenou perspektivou, kterou 3D přineslo). Zároveň je ale na filmu vidět, že se velká část dělala ve studiu na zeleném pozadí a místy to působí trochu uměle a nepřirozeně, což v kombinaci s 3D nepůsobilo úplně nejlépe.

Obecně mají DC filmy stoupající tendenci a film od filmu se mi zamlouvají víc a víc. Liga spravedlnosti se mi určitě z DC filmů, které jsem zatím viděla, líbila nejvíc a očekávám toho dost do budoucna. Určitě patří pochvala i za soundtrack, který sice obsahoval hodně superhrdinské hudby, která toho prozradila až moc, ale pořád byl fakt parádní. Celkově dávám 4/5, odečítám hlavně nějaké ty body za všemocného Supermana a jeho hrozně cool kamenný výraz permanentní naštvanosti (já nevím, ale prostě mi přijde, že se tváří fakt hrozně).

Divergence měla velice těžkou cestu do českých kin a fanouškům se určitě ulevilo, že u druhého dílu to nebyl takový problém. Poměrně překvapující pro mě ale bylo, že okolo Rezistence nebylo takové haló, ale ono je to možná i trochu dobře.

Možná to v tomhle článku tak vypadat nebude, ale Rezistence se mi opravdu líbila, a to možná o kousek víc než Divergence. Přesto má všechno své ale. Druhý díl byl velice akční, místy chaotický a od zhruba poloviny naprosto nekorespondující s knihou.

Celá zápletka se motá okolo podivné krabice, která ukrývá nějakou strašně tajnou a důležitou zprávu, kterou může otevřít jen někdo Divergentní. Jeannine se rozhodne vyrazit na lov a otevřít tuhle zpropadenou schránku. Jejím překvapením ale je, že to není tak úplně jednoduché. V té chvíli se tam připoj Tris, Čtyřka a nějací ti Neohrožení a nakonec přijde na řadu i nějaká ta banda Odpadlíků. A bude to mela.

Učarovaly mě záběry na rozbořené Chicago. Byly naprosto skvěle zpracované, užili jsme si detailní záběry na sutiny a celkově filmaři nezapomněli na to, v jakém stavu to město je. Tris nevypadala většinu filmu na zhroucení tak jako v knize, ale na druhou stranu to pak nakonec bylo tak trochu zazděné. Bohužel mi přijde, že filmaři předpokládali, že je divák seznámen s knihou, tudíž nějaké věci si domyslí, a tak je nemusí vysvětlovat.

Miluju příběhy založené na pravdivých událostech, pokud to tedy není nic katastrofického. Přesto, když šel tenhle film do kin, jsem ho automaticky zařadila do kategorie "to mě nebude bavit". Asi proto jsem se k němu dostala až o neskutečné tři roky později. A nerada to přiznávám, to hlavně kvůli televizi.

Spisovatel Benjamin Mee zůstal sám se svými dvěma dětmi. Všechno mu připomínalo zemřelou manželku a jeho syn se mu začal vzdalovat. Zdálo se, že všechno drží pohromadě akorát jeho dcera... A tak se rozhodl pro změnu - odstěhují se. Nicméně mu do cesty přišel neobvyklý dům. Byl v dárkovém vbalení i se zoologickou zahradou. A Benjamin se ho rozhodl koupit. Mee s naprosto nulovými zkušenostmi a s partou lidí, kteří opečovávají zvířata, se vydal na dlouhou cestu za znovuotevřením. 

Celý film se odehrává pod taktovkou Camerona Crowa, který má na kontě filmy jako je Vanilkové nebe nebo Na pokraji slávy. V hlavních rolích se objevili Matt Damon a Scarlett Johannson. 

Tenhle film jsme si neskutečně zamilovala i přesto, že jsem neviděla začátek! Úvodní příběhová linie mi naprosto unikla, ale přesto jsem se chytila a ponořila do filmu naprosto neskutečně. Nenudil, dojímal a byl příjemný. Je to něco na pomezí rodinného filmu a životopisného dramatu s prvky komedie. Ať chcete nebo ne, vtáhne vás to do děje a vy soucítíte s hlavními hrdiny ve všech směrech. 

V budoucnu je Chicago obehnáno elektrickým plotem. Lidé jsou rozřazeni do pěti Frakcí, které si svévolně zvolí. A pak tam stráví zbytek života. Tris je právě šestnáct a je před ní volba. Když se rozhodne odejít z rodné Odevzdanosti, zvolí si Neohroženost. Frakci plnou odlišných lidí, frakci plnou cvičených vojáků, kteří se ničeho nebojí. 

Divergence je velice opěvovanou knižní sérií, a tak není divu, že se dočkala i svého filmového zpracování. Lidé se báli, fanoušci se třásli strachy, dívky vzdychali na Čtyřkou... A spousta dalších se tvářila, že to jde mimo ně, protože je to jenom další pohádka pro teenagery, kterou bezesporu přirovnávali k Twilight (přestože my víme své)... Možná proto měl tenhle snímek tak složitou cestu do českých a slovenských kin. Nicméně my se nevzdali a nakonec se opravdu dostal na plátna. 

Přiznávám se, že si knihu nepamatuji do detailů. Alespoň tu první, nicméně jsem pár dnů před premiérou dočetla Alianci, a tak jsem si některé skutečnosti vybavila. A také si připomněla, že Tris na začátku je mnohem snesitelnější formou než její nepovedený a protivný klon v dalších dílech. Ale to je jen taková kulturní vsuvka.

Nechyběla akce, napětí a emoce. Všechno bylo vyvážené a krásně to ubíhalo. Děj knihy byl upraven, aby byl zfilmovatelný, ale nechybělo nic stěžejního. Některé věci byly poupraveny, některé scény vynechány a celková souslednost mi místy neseděla. Ale nebylo to nic, s čím by se normální čtenář nedokázal vyrovnat. Celé Chicago bylo vyvedeno téměř podle mých představ a možná ještě lépe. Všechny ty technické vychytávky, séra a kdo ví co ještě byly zachovány jako v předloze. Trochu mě mrzelo, že krajina strachu byla malinko zazděná a poměrně nevysvětlená, tudíž je možné, že někomu, kdo tuto knihu nečetl, to nebude dávat smysl.

Filmové obsazení bylo neskutečné. Tris byla tou Tris, kterou jsem si představovala a Čtyřka byl naprosto k sežrání. Ale ani ostatní postavy nebyly k zahození, přestože se mi někteří pletli - třeba Peter a Will. Neohrožení byli namaskovaní opravdu skvěle a Tori byla neskutečná. Stejně jako Christina a Kate Winslet byla naprosto neskutečnou záporačkou. Jediným silným nedostatkem mi byla absence některých nových Neohrožených a především Uriaha (kterého si z nějakého pochybného důvodu málokdo vybavuje!).

Soundtrack byl výborný. Žánrově je to sice něco, co ani trochu neposlouchám, na druhou stranu písničky jsou opravdu povedené a skvěle podtrhovaly atmosféru. Hudba mohla dokonce vyrovnat fakt, že tam chyběly mé dvě oblíbené scény - ten Čtyřkův kec o Trisině pohřbu, že by tam šel jedině v případě, že by tam byl čokoládový dort, a sestřelování čokoládového muffina z hlavy. (Co mají Neohrožení s tou čokoládou?)

Kniha se mi líbila, opravdu ano. Ale film se mi možná líbil o něco víc. Možná proto, že mi utkvěl o lépe v paměti, nebo proto, že Čtyřka byl neodolatelný, ale v tomto případě filmaři nešlápli vedle. Přesně naopak. Obrovské překvapení, které dokazuje, že filmaři nejsou takoví literární barbaři, kteří z předlohy udělají jedině kýčovitou frašku.

Psal se rok 2010 a Libor se vydal do Ameriky. Rozhodl se následovat svůj obrovský sen, dosáhnout pomyslné nejvyšší mety a stát se Mistrem světa. Za velkou louží se zbavil svého punkového já, nahnal sponzory a zajezdil si s těmi nejlepšími, s chodícími legendami. A sáhl si na dno i na ten největší vrchol. 

Zapomeňte na všechny velké příběhy o plnění snů, které mají na starosti Hollywoodská studia. Zapomeňte i na klasické autory, kteří psali o americkém snu, dokonce zapomeňte i na Velkého Gatsbyho, který je momentálně hodně v kurzu. Protože tenhle kluk z Ostravy si takový sen splnil a nepotřeboval na to pisatelský talent ani nejlepší scénáristy. Protože tenhle vynikající dokument napsal sám život. 

Než vám tu budu tlouct do hlavy veškeré plusy tohohle příběhu, bleskurychle zasvětím všechny neznázlky do tohohle světa. Libor Podmol je český nejlepší jezdec a právě úřadující světová dvojka v FMX, freestyle motocrossu. Extrémní sport mající na světe miliony fanoušků se jednoho krásného dne dostal i do našich zeměpisných šířek a není až takový problém potkat nějakého šílence skákajícího na motorce dělajíc šílené věci a Libora jakožto člena motorkářské rodiny to prostě minout nemohlo. A je to moc dobře... Nicméně, mohla bych o tomhle mluvit hodiny a hodiny, pokud vás to zajímá, hezky si to vygooglete a alespoň tomu porozumíte o něco víc než z nějakého mého lámaného vysvětlování. Zpátky tedy k dokumentu.

Spousta lidí se na dokumenty kouká skepticky, počítají to jako nudné sledování lidí kecající na jedno téma a prostě celkově nic moc. Tady nuda nehrozí. Je to silný příběh, vtipný, akční, odsýpající... Skvělá akční podívaná na přírodních skocích v poušti, ze zákulisí závodů, z arény. A ať chcete nebo ne, i když je to situované do roku 2010 a vy víte, že to všechno Libor přežil a že dokonce získal i to vysněné zlato, tuhne krev v žilách. Protože tohle vám nemaže med kolem pusy. Vidíte všechno. Zranění, bolest, strach... A někdy i někoho, kdo před nedávnem položil svůj život právě za spor, co miloval. (RIP Jim McNeil :( ) Taky ale vidíte neskutečnou jízdu, párty, pravé přátelství a pochopení - kolik lidí si myslíte, že vezme do svého domu cizího člověka a ještě mu bude ve svém vlastním obýváku dávat dohromady motorku?

"Kdybych ho neznal, myslel bych si, že na něčem jede. Že je úplně zkoksovanej."

Podle celorepublikových ohlasů, které jsem četla především na internetu, jsem zjistila něco zajímavého. Tenhle film oceňují i ti, pro které je tenhle sport naprosto cizí a nevědí o něm lautr nic. Já toho vím poměrně hodně, takže nemůžu soudit, ale říká se to. Na druhou stranu, je to hodně jiné kafe než když si pustíte dokument o starověkém Egyptě nebo o vesmíru. 

Důležité je také to, že je to čistě česko-anglicky mluvený dokument, a když si vybíráte jazyk, ve skutečnosti si vlastně vybíráte jazyk titulků. Přeci jenom se většina tohohle filmu odehrává za oceánem a dabing by rozhodně ztratil na významu. 

"Strach je s tebou každý den, kdy jezdíš. Ale není to děsivý. Je to zvláštní. Protože ten strach tě chrání."

Pro mě tohle byla skvělá podívaná a opravdu moc lituju toho, že jsem nešla na tenhle film do kina. A ještě víc mě štve, že tenhle film nebyl zařazen do programu velkých řetězců kin. Protože si to do háje zaslouží! 

Člověk si až někdy říkal, že se Hostitel svého filmového zpracování vůbec nedočká. Čtyři roky se diskutovalo nad skutečností, že se odkoupila práva na zfilmování, nicméně stále bylo ticho po pěšině. Nejčastější zprávy se týkaly neustálých změn režiséra, kdy se tento post změnil z Andrewa Niccola, určité naděje na kvalitu, přes seriálovou režisérku Susannu White zpátky na mistra sci-fi Niccola. Spoustu fanoušků si muselo po této skvělé zprávě pořádně zařvat "aleluja, možná to bude i dobré".

Přesto na internetu budete muset hledat hodně dlouho, abyste našli nějaký ten opravdu pozitivní ohlas. Neustále narážky na plochost a nezajímavost zápletky, mladé herecké hvězdy a rádoby další teen záchrana světa. To v dyspotickém obalu se čtyřmi rohy znázorňujícími milostnou zápletku a dvě ženy v jenom těle nenápadně se podobající pubertální rozpolcenosti mladých (vážně, i tohle jsem se dočetla v recenzích). Otázkou zůstává, kolik z těchto lidí to opravdu četlo, nemluvě o tom, že většina postav je v originálně předloze pár let za teen zenitem.

Nicméně jsem se na vlastní kůži přesvědčila, že i z něčeho, co napsala Meyerová, se dá natočit kvalitní film. Nejde o její kvality jako spisovatelky. Ta své kvality má a, ať už ve větší či menší míře, jsou její knihy čtivé. Na druhou její příběhy nejsou zrovna ideální filmovou předlohou, především kvůli jejich citovosti. No řekněte, jak se dá několik stránek popisu jednoho citu nacpat do filmu? A jak to asi může dopadnout s knihou, která je založená právě na citech? No, řekněme že až překvapivě dobře. 

O Niccolovi se nejenom tak náhodou mluví jako o mistrovi sci-fi. On se svým oborem totiž ani trochu  neminul. Stačí si rozpomenout na jeho filmy jako je Gattaca nebo Vyměřený čas. On tyhle žánry prostě umí. Proto jsem měla neskutečnou radost, že právě on měl režírovat Hostitele. Taková malá jiskřička naděje, že ten film totálně nezmrví. 

Dlouho jsem si lámala hlavu hlavně se dvěma věcmi. Jak nás dokážou uvést do děje a jak se vyrovnají s tím, že Melanie mluví Poutnici v hlavě. První problém se vyřešil ještě před počátečním logem filmu jako jednoduchá vsuvka ála Star Wars, která uváděla věci na pravou míru. Druhá zmiňovaná věc se zase řešila zprvu trochu podivnou promluvou do prázdna během normálního rozhovoru, která mě sice trochu vyděsila, nakonec ale skvěle zapadla do konceptu děje. Důležité  bylo jen si uvědomit, že se jedná jenom o to ve Wandině hlavě.

Nacpat tolik stran do jednoho filmu by bylo těžké, proto se do tohohle dvouhodinového snímku dalo jen to podstatnější a to často dost upravené. Postavy se stáhly na minimum, dvě mi tam opravdu hodně chyběly, a spousta vedlejších dějových linek zmizela. Často také došlo ke zjednodušení událostí, nicméně se stejnými následky. A také přibyla akce. Za což jsem opravdu ráda. Vyjadřovalo to totiž postoj lidí k duším.Co se mi ale opravdu strašně moc líbilo, byly rozhovory Wandy s Melanií, protože ty opravdu pobavily.

A ještě mě tak napadlo, opravdu velké nepopiratelné plus patří za úplný konec. Poslední scéna byla udělána mnohem líp než v knize a celé to bylo zakončené skladnou Radioactive od Imagine Dragons, na což musí mít Meyerová nějaký patent, že nejlepší písnička je vždycky na závěr (u posledního Twilight zase hrali Green Day!).

Nicméně. Ten film není stoprocentní. Byly tam zvláštní a nepochopitelné věci, například taková úhledná příjezdová cesta uprostřed pouště. Anebo jejich časté vycházky ven, když se okolo potulovali Hledači se všemi těmi jejich nablýskanými Lotusy s motorkami (které by se mi fakt líbilo vlastnit...).
Sice se celému filmovému týmu podařilo naprosto zbořit většinu mých představ o tom světe jako takovém, udělat z mé fantazie naprosté nic, protože jsem si skoro všechno představovala úplně jinak. Ono to herecké obsazení také nebylo podle mých představ, nemluvě o tom, že Jareda v podání Maxe Ironse prostě nešlo nesnášet. A spousta dalších věcí by se našly. Ale výsledek? Neskutečný. Hostitel je má oblíbená kniha a tohle by dost dobře mohl  být adept na můj nejoblíbenější film. Sama jsem byla překvapená, že by se mi to mohlo až tak moc líbit, hlavně s tou skutečností, jak moc ráda mám originální předlohu. Ale stalo se neskutečné. Tenhle film jsem si opravdu zamilovala.

Jenomže takovým, kterým se to líbí,  nebude tolik. Ne kvůli kvalitám filmu, ale kvůli neustálému přirovnávání k Twilight a nálepce "tohle napsala Meyerová, vyhněme se tomu velikým obloukem", které se ten film jenom tak nezbaví. Všichni fanoušci se holt budou muset smířit s tím, že tenhle film navždycky zůstane možná někde lehce nad průměrem, ale žádných velkých ocenění se prostě nedočká. 

Americký sci-fi snímek Černá hodina v nenápadné ruské koprodukci často označován jako horor si jednoduše pohrává s tématem apokalypsy a neviditelných emzáků, co se rozhodli spořádat všechny nerostné suroviny a elektřinu na Modré planetě.

Poměrně tuctově začínající film nás nejprve jemně seznámí s hlavními aktéry a jejich důvody, proč se zrovna ocitli v Moskvě. Dál už ale film nabírá rychlý spád a hlavní postavy se rychle seznamují s apokalyptickým světem a neviditelnou hrozbou smrti. Nicméně se naprosto bezdůvodně rozhodnou toulat ulicemi Moskvy a nakonec se i ze zdánlivého bezpečí několikrát pokusit dostat co nejblíže svým americkým soukmenovcům. 

Hlavně ale tenhle snímek nemá moc co dočinění s hororem. Krev nijak nestříká okolo a nějakých lekacích scén se nedočkáme. Občas se stane nějaká akčnější scéna, často rychle vyřešená, na druhou stranu účinná a někomu by opravdu mohla tuhnout krev v žilách, kdyby všechny dobré scény nenacpali už do traileru. Dialogy většinou trochu váznou, postavy mají chytré řeči o Faradayově kleci a mikrovlnách, které znějí spíš jako citace z Wikipedie, a nenápadná chemie mezi dvěma postavami akorát zdržuje běh událostí. Téma emzáků, co chtějí zničit naši planetu, je jako přes kopírák s ostatními filmy typu Válka světů a jediné, co vlastně stojí za řeč, je mimozemský štít, co oranžově světélkuje.

Nicméně, poměrně neznáme obsazení (Emile Hirsch, Olivia Thirlby, Rachael Taylor, Max Minghella, Joel Kinnaman, Veronika Ozerova, Dato Bachtadze, Artur Smoljaninov) a dojem nízkonákladového snímku, kde se, nepočítaje kompars, objeví okolo deseti postav, zvedá film od režiséra průměrných snímků Tylera Batese (Barbar Conan, Sucker Punch, Watchmen, Den, kdy se zastavila Země či seriál Californacion) o stupínek výš. 

Body dolů patří za otevřený konec, který spíš vypadal jakože filmové studio stoplo finance, protože by se jim stejně nikdy nevrátily. Což je možná pravda. Pokud chce něco postaveného na hlavu, u čeho nebudete muset moc přemýšlet a nebude vám vadit, že budete zažívat pocit déja vu, protože vám to bude připadat povědomé, s radostí se do toho pusťte.

Projekt X, tuctový nezáživný film od režiséra reklam na Adidas. 

Opěvovaný film mimo kinodistribuci generačně řazený pro mladé a nevybouřené diváky nebo staré vybouřené diváky, kteří mají domácí párty již za sebou. 

Metoda amatérského videa v rukou podivína Daxe, na kterého hlavní aktéři sem tam promluví, vyšla skvěle. Celých dlouhých 88 minut rozklepané kamery s mizerným příběhem a ještě mizerněji zahranými dialogy opravdu působí amatérsky. Příběh je jednoduchý, jedinou zápletkou je jak uspořádat parádní pařbu a z neviditelných kluků udělat miláčky školy. Taky se tam autoři snažili zakomponovat nějakou romantiku, ale tohle už silně pokulhávalo za zbytkem filmu. 

Projekt X má daleko do jakéhokoliv žánru. Dobrých vtipů je tam pomálu a studentské pařby byly zfilmovány i mnohem líp, i když ne v pozadí tak enormního počtu lidí.

 

Film, který se v originále jmenuje poněkud decentněji Magic Mike, je posledním dílem režiséra Stevena Soderbergha (Nákaza, Dannyho parťáci 2, 3), se skvělou reklamou, obsazením a poněkud nepřesnou synopsí.

Na film jsme se s kamarádkou rozhodly jít kvůli dvěma věcem: Chaning Tatum a Alex Pettyfer. Nedělám si srandu, opravdu to tak bylo. A vlastně... to bylo to jediné, co za to stálo.

Synopse slibovala striptérskou show, která tam sice byla v nejrůznějších formách, ale pro jisté povahy asi nepříliš skvělá, ale bylo tam i spoustu věcí okolo. Upřímně jsem čekala trochu lepší zápletku, protože takhle se šlo jen ode zdi ke zdi a pořád to nějak vázlo. Skvělým překvapením byl Matthew McConaughey, který hrál roli naprosto skvěle a dodával celému filmu na kouzlu. A ano, ničí herecký výkon nebyl špatný. Na Chaningovi bylo vidět, že s tím má jisté zkušenosti a zbytek... jo, sehráli ty role víc než dobře. A vlastně největší achillovou patou filmu byl konec, který byl příliš otevřený. A když říkám příliš, tak opravdu hodně, protože mi to přišlo, jako by režisérovi najednou došly peníze a on ten film musel ukončit. Takže buď to bylo naschvál, nebo se chystá pokračování. A i když bych se vážně nezlobila, nebyl by to dobrý tah.

Přesto jsem byla trochu zklamaná. Filmem se jenom tak proplouvá, striptérské show střídají klidnější, denní scény a režisér se co nejvíc snažil, aby zaujal i mužské publikum. Přesto jsem měla celý film na tváři přiblblý úsměv a děkovala bohu za to, že mě při tom skoro nikdo nevidí. Je to film, který potěší, pobavíte se u něj, ale bude vám ho stačit vidět jednou za čas. Není to film, ze kterého byste byli totálně odvaření, ale neurazí. Rozhodně ale nelituji peněz, co jsem do lístku investovala. 

Režie: Michael Jai White

Žánr: Akční

Stát/ Rok: USA/ 2011

Hrají: Michael Jai White, Alex Meraz,  Todd Duffee, Scottie Epstein, Evan Peters, Dean Geyer

Hodnocení: 64% (csfd); 56% (imdb)

Nejen, že to vypadá jako Béčkový akční film o bandě chlapů, kteří si jenom rozbijí huby, ale on to právě takový film je. A právě tenhle film absolutně miluju.

Alex Meraz, kterého známe jakožto vlkodlaka Paula ze série Stmívání, hraje nadějného boxera Zacha Gomese, který toho musel nechat kvůli zranění. Dean Geyer si zahrál zápasníka a vysokoškoláka Mikea Stokese a Scottie Epstein si zahrál prodavače komixů Justina. Michael Jai White ztvárnil trenéra Case a Todd Duffee představoval jeho žáka Tima Newhouse. Všichni výše zmínění jsou naprosto rozdílní a nakonec mají stejný cíl: nakopat tomu zmetkovi zadek na beatdownu.