Nakladatelství: Alpress
České vydání: 26. 11. 2010
Anotace: Mina vyrůstá ve zdánlivě normální rodině. Její rodiče chodí do práce, na nákupy, platí účty a sledují televizní zprávy jako jiní. Ale přece je na nich něco zvláštního - přejí si, aby byla Mina mrtvá, tedy spíš neživá. Rodiče jsou totiž upíři a Mina dostane měsíc na rozmyšlenou, jestli chce opustit kamarádky z nudné střední školy a přejít na upírskou akademii.

Kimberly Pauley se narodila roku 1973 v Kalifornii a po mnoha násobném stěhování se se svým manželem a synem usadila v Londýně. Pijou mi krev je její prvotina a získala mnoho ocenění.

Možná je to v této době jakýsi trend, ale kniha Pijou mi krev se opět zabývá stále omílaným tématem - upíry. Plusem pro autorku je, že přišla opět s něčím jiným, novým. V této knize se můžete stát upírem dobrovolně, nebudete pouze krvežíznivou příšerou a už vůbec se nebudete třpytit na slunci. Budete mít normální práci, přátele, budete bydlet v obyčejném domě v normálním sousedství a váš život bude jenom trvat o trochu déle.

Mininy rodiče jsou upíři. A chtějí, aby Mina také jedním z nich stala. Mina dostává měsíční lhůtu, aby se rozhodla, jak se svým životem naloží. Stane se upírem? Zůstane člověkem? Přesně touhle otázkou se zabývá celou knihu ještě společně s klasickými problémy dospívajících - kluci, láska, škola, blázniví rodiče, nejlepší kamarádka, které nemůže říct nic o té upíří věci...

Ohlasy na knihu jsou docela pozitivní, takže jsem od toho něco čekala. Nemůžu říct, že by mě to zklamalo, ale možná jsem čekala něco trochu jiného. Rozhodě to je ale dobrá, vtipná a odlehčená kniha, která mě za každou cenu bavila, i když na začátku se mi to ani trochu nelíbilo.

Hlavní postavou je Mina (ano, jako ta postava z Drákuly). Mina mi byla hned od začátku sympatická. Líbilo se mi, jak přemýšlela. Na problémy se dívala z více úhlů a napadaly ji smysluplné otázky, které napadají snad každého dospívajícího (i když se žádný dospívající nemusí rozhodovat, jestli se stane nebo nestane upírem). Byla vtipná, vždycky řekla první věc, která ji napadla, nezáleželo jí jenom na sobě, ale i na ostatních lidech. Možná jsem jí taky trochu záviděla vztah se Serenou, protože to jsou opravdové kamarádky, které by pro sebe byly schopné udělat cokoliv.

Další postavou, kterou jsem si bezmezně oblíbila, byl právě Minin strýc Morty. Získal si mě hlavně svou svéhlavostí, protože dělal, co se mu zrovna zlíbilo, a vůbec neřešil, že někde není vítaný.

Na knize se mi zalíbilo celé pojetí upířího společenství. Nejdřív jsem to nějak moc nechápala, ale pak jsem se dokázala zorientovat v tom, jak to tam chodí. Skvělým doplněním děje byly Mininy zápisky, kdy většinou řešila, proč jí daná věc pije krev, a také chaty s kamarády.

Pijou mi krev je kniha, která se sice nikdy nestane nejlepší knihou desetiletí, ale na druhou stranu je to kniha, která potěší nejednoho čtenáře. Rozhodně se jedná o odpočinkové čtení, u kterého se neskutečně pobavíte, budete přemýšlet spolu s hrdinkou, jak by bylo nejlepší se rozhodnout, a hlavně jí budete držet palce, aby všechny svoje problémy vyřešila co nejlépe.