Pro mě samotnou to bylo poprvé, co jsem četla o nějaké počítačové hře. Nejdřív jsem se s hrou jako takovou nedokázala popasovat, protože se mi, jakožto hráči počítačových her, zdála až moc nereálná a příliš propracovaná. Když jsem si zvykla a přímo pochopila, že v knize žije postava Sariuse svým vlastním životem, tento problém se úplně vytratil a já se do knihy, a hry především, dokázala naplno vžít.

Hra byla naprosto neskutečné vylíčena. Klidně bych si dokázala představit, že někde stojím u ohně a povídám si s ostatními. Ale právě opačný případ to byl v Londýně,  reálném světě. Vžila jsem se tak moc do hry, že jsem měla problém se skutečným světem a měla problém se zorientovat v realitě, té knižní realitě.

Nick mi byl už od první chvíle sympatický. Chápala jsem jeho myšlenkové pochody a líbilo se mi, že se nestará jen o sebe ale i o ostatní. Sice je pravda, že se jeho charakter trochu rozpadl po tom, co se objevila hra, ale stále to byl ten Nick, jaký byl na začátku. Další postavou, kterou jsem si oblíbila byla Emily, dívka, která se Nickovi líbí, a Jamie, Nickův nejlepší kamarád. Oba byli zatvrzelými ne-hráči a snažili se přijít na to, co je ta hra zač a dokázat, že je ta hra špatná.

Téma knihy je v této době víc než aktuální a je dokonalým příkladem, jak daleko může zajít závislost na počítačových hrách. Normální člověk by byl snad ochotný jí někoho fotografovat, nebo snad něco ještě horšího, aby získal novou úrove... Ale Erebos není jen knihou o závislosti. Velký prostor získala i manipulace. V knize jsou velmi patrné ukázky toho, jak je jednoduché manipulovat s masou lidí...

Už jenom tou problematikou je vidět, jak autorka měla knihu promyšlenou. Jediné, co mě na knize trochu zklamalo byl konec, protože jsem si to rozuzlení představovala trochu jinak. Co na druhou stranu opravdu obdivuji, je to, že kniha nebyla vůbec předvídatelná a postupné rozuzlování příběhu a přeběh jako takový jsem četla se zatajeným dechem.

Kniha je napínavá, dokáže zaujmout a čte se téměř sama. Neměla jsem žádný problém s překladem a ni se stylem, jak to bylo psané. Kniha je promyšlená do nejmenšího detailu a všechno podstatné, co by čtenář chtěl vědět, bylo zodpovězeno. A co mi přijde opravdu důležité je to, že ve mně kniha něco zanechala. Dlouho mi ležela v hlavě a dokonce večer po tom, co jsem knihu dočetla jsem si stále přehrávala, kdo byl jakou postavou. To by, podle mně, měl správná kniha udělat. Zanechat ve vás stopu. A Erebosu se to podařilo.