pondělí 6. srpna 2012

Recenze: Pokrevní pouta

 Autor: Richelle Mead
Série: Pokrevní pouta
Díl: první
Originální název: Bloodlines
Žánr: vampýři, dhampýři, alchymisté, magie
Anotace: Vampýrská akademie pokračuje! Mladá královna Lissa Dragomirová si netradiční politikou nadělala u morojského dvora spoustu nepřátel, kteří by ji rádi odstranili. Je ale velmi dobře střežena, a tak se spiklenci zaměří na její nevlastní sestru Jill. Vědí totiž, že kdyby Jill zabili, Lissa by musela odstoupit a přenechat trůn někomu, kdo má alespoň jednoho žijícího příbuzného. Po brutálním útoku na Jill se Morojové a dhampýři rozhodnout uklidit Jill někam do bezpečí. Kam ale? Po dlouhém zvažování dojdou k závěru, že mladou vampýrku by jistě nikdo nehledal ve světě lidí.

Jill má doprovázet a strážit alchymistka Sydney Sageová. Obě dívky se zapíší na lidskou školu, kterou navštěvují i Adrian Ivaškov a Eddie Castile. Kamarádi zpočátku řeší běžné problémy spojené se studiem na lidské škole, ale brzy začnou zjišťovat, že na téhle škole nejsou jediní, kdo potřebuje k životu krev…

Nakladatel: Domino
Vydání u nás: listopad 2011
Vydání USA: 28. 8. 2011
Hodnocení: 4.29 při 24841 hodnoceních (goodreads)

Můj názor:
  Vamprýská akademie je úspěšnou upírskou sérií, založenou na svém vlastním vampýrském světě. Proto asi není překvapením, že po dokončení celé hexalogie jsme se dočkali dalšího pokračování. Někdo se na to díval s nadšením, někdo se na to koukal skepticky skrze prsty. Jak to tedy je? Má tato série stejnou budoucnost jako Vampýská akademie, nebo už to prostě nemá tu šťávu, ale autorka se přesto rozhodla vytlouct ze svého úspěchu co nejvíc? 

Sydney Sageová je alchymistka - člověk, který se má starat o to, aby upíří svět zůstal utajený. Přestože byla od mala vedena k tomu, že vampýři jsou jen temná stvoření, se kterými nemá mít nic společného, pomáhala jedné dhampýrce, obviněné z vraždy, při útěku, čímž padla v nemilost. Nakonec ale dostala možnost vylepšit si reputaci - dostala za úkol chránit morojskou princeznu, nevlastní sestru morojské královny.

Sydney se v kalifornském Palm Springs nemusela vypořádávat jen s vampýry a lidskou školou, ale také se svým alchymistickým kolegou Keithem, se kterým se ani trochu nemají v lásce. Mimo to se na škole začaly dít zvláštní věci a to nemluvě o těch záhadných vraždách vampýrů, které jen vzdáleně odpovídají tradičním postupům Strigojů.

Vampýrskou akademii jsem si zamilovala a po tom, co jsem četla některé reakce těch, co už četli Pokrevní pouta, jsem pevně jsem věřila tomu, že si je taktéž zamiluju. Přesto jsem ale měla pochyby, protože jsem si nebyla jistá, jestli Richelle nebude vykrádat jen sama sebe. K mému štěstí se tak nestalo a já byla z knihy naprosto nadšená.

Palm-trees-we-heart-it1_largeSydney jsem si oblíbila už ve Vampýrské akademii. Líbilo se mi, jak vystupovala, jak měla v hlavě všechno srovnané a dokázala si urovnat všechny priority. Na druhou stranu jsem byla zvyklá na příběh vyprávěný z pohledu temperamentní a trochu ztřeštěné dhampýrky Rose, což je velký rozdíl s usedlou intelektuálkou Sydney. Abych byla upřímná, Sydney mi sedla mnohem víc než Rose. Sydney uvažuje úplně jinak, potřebuje mít všechno srovnané a než něco udělá, opravdu si rozmyslí. Přesto dokáže být vtipná a v kombinaci a Adrianem tvoří dvojku, která opravdu nešetří sarkasmem, a já se opravdu bavila. Také má úplně jiný pohled na celý ten svět. Je tam pro ni mnoho neznámého s čímž se musí vyrovnat a překonat všechno, co jí bylo od mala vtloukané do hlavy. A i přestože byla stále loajální k ostatním alchymistům, měla své vlastní názory. Věděla, že přátelení se s vampýry není dobré a navíc, že by vůbec neměla chtít s nimi mít cokoliv společného, ale prostě si nemohla pomoct.

Přestože jsem neměla se Sydney sebemenší problém, pro mě osobně, byl pravým lákadlem knihy Adrian Ivaškov. Adriana jsem si zamilovala už v původní sérii a teď konečně měl mít mnohem větší prostor. No dalo by se tomu odolat? Hodně lidí, kteří knihu četli, si stěžovalo na to, že už to není ten pravý Adrian. Já s tímhle nesouhlasím. V posledním díle VA utrpěl docela hodně velkou ránu, která ho rozhodně změnit měla, a Richelle to vzala za správný konec. Přestože byl Adrian trochu jiný, pořád to byl Moroj, kterého jsem si opravdu zamilovala a který mi v knize vždycky zvedl náladu v jakékoliv chvíli. 

Když se kouknu na ostatní postavy, Jill je opravdu příjemnou změnou oproti Lisse. Lissu jsem nikdy neměla moc v lásce, ale Jill mi nevadila, a stejně tak to bylo v této knize. Někdy by sice opravdu potřebovala nafackovat, ale kdo ne? Jill je pořád tou nezletilou z Vampýrské akademie, přestože prošla jistou změnou a podle mého ji velká změna ještě čeká. Možná mi i trochu lezlo na nervy, jak na ni všichni brali ohledy a dělali z ní chudinku, které se změnil život, stejně jako to bylo u Lissy. Další významnější postavou byl strážce Eddie, který má docela nahnuté postavení u Dvora kvůli zabití Moroje. Eddie je příjemnou postavou a mám ho opravdu ráda. Přesto nedostal mnoho prostoru, což je vážně škoda.

208667_195822720455124_184853644885365_464127_8075453_n_largeZápletka byla tradičně Meadovská. Postavy žijí svým vlastním životem, který se jim postupně začne komplikovat. Problémy se začnou objevovat postupně, ale shodou náhod nám vše zapadne na správné místo až v té chvíli, co to dojde hlavním hrdinům - nebo alespoň tak to vždy bylo u mě, stejně jako právě v Poutech. Richelle na nás vytáhla lehce detektivní zápletku, která se sice řešila většinu knihy, ale odhalení pachatele bylo možná až moc rychlé, přesto naprosto logické a promyšlené.

Líbilo se mi, jak děj plynul den po dni a opravdu to evokovalo atmosféru normálního života. Hrdinové neřešili jen to, že někdo v okolí vraždí, ale měli své vlastní problémy spojené ať už se sluncem, alkoholem, bolestmi hlavy anebo čímkoliv jiným. Velkým překvapením pro mě byl důvod, proč s nimi do Palm Springs odjel i Adrian (protože on nestuduje s nimi na škole, jak to tvrdí anotace). Popravdě, zprvu jsem nad tím nijak moc nepřemýšlela, hlavní pro mě bylo, že tam je, ale trochu mě to zaskočilo.

Nečekala jsem, že by se mi po Vampýrské akademii mohlo něco tak moc líbit. Příběh mě naprosto dostal a  opravdu jsem si ho zamilovala, stejně jako knihy původní série. Bylo to napínavé, vtipné, zajímavé... Dokázalo mě to chytnout za srdce a vše jsem prožívala s hrdiny, přestože se tam vyskytovalo mnohem méně akčních scén než ve Vampýrské akademii. Sydney je výbornou hrdinkou, se kterou jsem si sedla ještě víc než s Rose, asi protože mi hrdinky intelektuálky sedí víc. Adrian je prostě zlatíčko, na které nedám dopustit, a ostatní postavy byly skvěle propracované, každou se svou vlastní psychologií a minulostí. Richelle má rozhodně co nabídnout do budoucna a já už se nemůžu dočkat dalšího dílu, který by u nás měl vyjít v listopadu.

4 komentáře:

  1. Mně VA přišla strašně předvídatelná a mám pocit, že to tak bude i s Pouty. Ale nevadí mi to. Meadovou miluju a její příběhy jsou úžasné. Na Pouta se chystám, co nejdříve. V pátek bych je měla dostat k narozkám a tvá recenze mě na ně strašně nalákala. Jill mám taky ráda a Lissa mi opravdu krapet lezla na nervy. Hlavně v šestce, kde tvořila vlastně skoro půlku knihy. Vadilo mi, že Rose je pořád v její hlavě, ty momenty jsem nesnášela. :D Adriana mám ráda, ale ne po boku Rose. Ti dva mi nejdou dohromady, ale k Sydney se hodí. :) A co se týče Sydney. Tu mám taky ráda, překvapivě. :D Jen se bojím, abych se s její hlavou nějak ztotožnila. Zamilovala jsem si ty scény, kdy Rose nemyslí a zkrátka jedná. Sydney taková není, nikdy nebyla, tak uvidíme. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně VA ani předvídatelná nepřišla, na druhou stranu jsem nad tím zas tak moc nepřemýšlela (ale něco na předvídatelnosti u knih Meadové bude, protože Sukuba byla průhledná ažaž). :) A s tím s Lissou fakt souhlasím, protože v té šestce jí bylo opravdu moc a lezla mi na nervy naprosto šíleně. A toho, že by mi Sydney nesedla, jsem se taky bála, ale nakonec to bylo zbytečné. Jenom je méně akční a víc přemýšlí. :)

      Vymazat
  2. Úžasná kniha a já se nemohu dočkat Zlaté lilie :)

    OdpovědětVymazat