Recenze: Zemětřas

Autor: Cherie Priestová

Série: Mechanické století

Díl: první

Originální název: Boneshaker

Žánr: steampunk, zombie

Anotace: V době občanské války přilákaly zprávy o zlatě na zamrzlém Klondiku na pacifický severozápad tisíce dobrodruhů. Každý chtěl zbohatnout. Ruští těžaři si dokonce najali vynálezce Levitica Bluea, aby jim zkonstruoval stroj, který dokáže těžit zlato pod ledem. Tak se zrodil Zemětřas. Již při první zkoušce se však stal neovladatelným – zničil několik bloků v centru města a otevřel puklinu, ze které začal stoupat jedovatý plyn. Ti, kdo se ho nadechli, se změnili v živé mrtvoly…

Uplynulo šestnáct let. Zničené a zamořené město dělí od okolí vysoká zeď. Jen kousek za ní žije Blueova vdova se svým patnáctiletým synem Ezekielem. Ten se jednoho dne ve snaze očistit jméno svého otce vydává na výpravu zpět do zničeného města. Do města plného hladových nemrtvých, vzdušných pirátů a ozbrojených zločinců...

Nakladatel: Trifid

Vydání u nás: 14. 11. 2011

Vydání USA: 29. 9. 2009

Hodnocení: 3.57 (goodreads)

Můj názor:

(neobsahuje spoilery!)

Steampunkový počin z rozbořeného Seattlu s prvky hororu. Silný příběh popisující vztah matky se synem. Napínavé čtení, u kterého budete muset sedět, dokud knihu nedočtete, protože se tam vždy objeví naprosto neuvěřitelný zvrat. 

Ezekiel je synem muže, který zpečetil osud města Seattle. Kvůli Leviho šílenému nápadu bylo město zničeno a zůstalo navždy ohrožované tajemným plynem, který mění obyvatele města v hladové zombie. Ezekiel otce nikdy nepoznal a jeho matka by byla raději, kdyby se jejich cesty nikdy nezkřížily.

Zeke se svou matkou Briar žijí na okraji společnosti. Briar se nehlásí ke svému manželovi a Zeke se snaží očistit jeho i dědečkovo jméno, přestože starý Maynard byl hrdinou, který padl v boji. Ezekiel se nakonec odhodlá až ke krajní možnosti, aby získal veškeré informace, které potřebuje k očištění otcova jména. Bohužel se to nebude vyvíjet podle plánu, proto na scénu nastupuje Briar, aby zachránila svého syna. 

Ve skutečnosti jsem neměla tušení, co by mě tak mohlo čekat. Ze žánru stempunk jsem četla jen Leviatan od Scotta Westerfelda, ze kterého jsem byla naprosto nadšená, a proto jsem si nebyla moc jistá, že by se mi mohlo líbit něco trochu rozdílného. A abych pravdu řekla, vůbec mi nešly do hlavy ty zombie. Ale nakonec mi to nějak nevadilo. Spíš vůbec nevadilo.

Ze začátku jsem měla trochu zvláštní pocit. Měla jsem v hlavě zmatek, protože tam byly nové postavy, nová minulost, nová jména... Ale nakonec se to ale ustálilo a já se do toho mohla pořádně začíst. Hodně se mi líbilo, že se tam už od začátku něco dělo. Autorka nechodila okolo horké kaše a hned na nás začala valit akci, nebezpečí a napětí. To se mi vážně líbilo. Nebylo to utahané a ani přehnaně akční. Autorka vás donutila bát se o všechny postavy a modlit se za to, aby se jim hlavně nic nestalo. Další věcí, co se mi vážně líbila, byla ta, že se stále vynořovaly nové a nové pochybnosti, na jejichž vyřešení jsem musela čekat až do posledních stránek knihy.

Celou knihu jsem obdivovala, jak se vyvíjel vztah Briar a Zeka. Bylo opravdu hezké vidět, jak silný je vztah matky a syna, i když ta rodina úplně nefungovala. Strašně jsem obdivovala Briařino odhodlání, když hledala Zeka na tom nejnebezpečnějším místě široko daleko a stále dokázala být silná. Bylo vážně zajímavé sledovat oba pohledy hlavních protagonistů, jak se jim honí hlavou nejrůznější myšlenky, pochybnosti o tom, jestli to přežijí, strach o sebe i o druhé... 

Na celé knize bylo vidět, že ji má autorka skvěle promyšlenou. Dokázala skvěle vypracovat jak svět jako celek, tak i psychologii všech postav, která se postupně rozvíjela. Dokázala zodpovědět téměř všechny otázky, které se mi vyvstaly v hlavě. Říkám, že dokázala zodpovědět skoro všechny otázky, protože jedinou nedokázala. A to tu, jak to nakonec bylo s hlavními hrdiny, protože konec byl opravdu otevřený.

Jedinou věcí, která mi celý prožitek z knihy byl český překlad. Ne vlastně překlad jako takový, protože ten se mi líbil, ale vadilo mi, že tam bylo až příliš chyb v textu. Někdy se mi zdálo, že je na každé stránce alespoň jeden překlep a někdy to bylo vážně docela dost zavádějící, protože překlep utvořil nové slovo a mě to pak mátlo, nebo alespoň rozesmávalo. 

Když to ale vezmu kolem a kolem, je to naprosto skvělá kniha. Celou dobu četby mi neskutečně vyrážela dech, byla jsem napjatá jako struna a neskutečně fandila hlavním hrdinům. Jsem opravdu ráda, že jsem na knihu narazila a moc se těším, až mi přijde pod ruku další díl, který v překladu nedávno vyšel.