pátek 6. května 2011

Recenze: Zkřížené hnáty

Autor: Patricia Briggs
Série: Mercy Thompson
Díl: čtvrtý
Originální název: Bone Crossed

Žánr: Román/ Fantasy

Anotace: Vítejte ve světě Patricie Briggsové, kde „čarodějky, upíři, vlkodlaci a měňavci žijí bok po boku s obyčejnými lidmi“. Jen velmi nezvyklá žena se v něm může cítit jako doma – a Mercy Thompsonová je vskutku jedinečná.

Ve dne pracuje Mercy jako automechanička v rozlehlém Tri-Cities ve Východním Washingtonu. V noci uplatňuje své nadpřirozené schopnosti. Jako měňavec s velmi jedinečným nadáním musí často udržovat nejistou rovnováhu mezi lidmi a nelidmi. Tentokrát toho na ni ale možná bude příliš.

Marsilie, místní upíří královna, totiž zjistila, že Mercy zabila člena jejího klanu – a nyní prahne po její krvi. Ale protože Mercy chrání před přímým útokem vlkodlačí smečka, rozhodne se Marsilie nejít přímo po ní. Nýbrž po krvi jejích přátel...

Nakladatel: Fantom Print
Vydání USA: 5. 2. 2009
Vydání u nás: 31. 1. 2011
Hodnocení: 91 % (cbdb), 85,6 % (goodreads)

Můj názor: 10/10
(obsahuje spoilery)
Mercy je stále otřesená z toho, co se stalo s Timem a ani jí moc nepomáhá to, že byla prohlášena za Adamovu družku a stala se členkou smečky. Vládkyně upírského klanu přišla na to, že Mercy zabila i upíra Andreho, kvůli čemu také mučila upíra Stefana. Stefan se vrátil zpátky do Mercyina života, protože to byla jeho poslední 'ovce', dáli se to tak nazvat.

U Mercy se navíc objeví její bývalá spolužačka, který má problém s duchem a Mercy dojde k názoru, že je to nejlepší způsob, jak ochránit všechny které miluje. Jenomže, nebyla by to Mercy, kdyby nepřitáhla pozornost jediného upíra ve městě, kde bydlí Amanda.
~
Tenhle díl se mi asi líbil ze všech nejvíc. Možná je to tím, že tam nebylo - nebo jsem si toho nevšimla - takovéto to nudné znovu-připomínání předchozích dílů. Ale hodně mě překvapilo vyřešení celého dílu, které tady nebudu rozebírat nejen proto, abych tolik nespoilerovala, ale také proto, že je to hodně složité. 

Krom toho, vydavatelství Fantom Print připravuje 5. díl s názvem Stříbrná relikvie a na stránkách Patricie Briggs se objevila zpráva, že by na jaře roku 2013 měl vyjít sedmý, zatím nepojmenovaný, díl.

Ukázka:
Zírala jsem na tu věc, ale můj zrak a čich mi říkaly naprosto protichůdné věci. Přestože jsem věděla, že jen máloco se dokáže prostě objevit v mém obýváku bez použití dveří, nedokázala jsem hned přijmout skutečnost. Teprve zelené triko, potrhané, špinavé a s obrázkem zadních běhů povědomého hnědého psa, mě přesvědčilo o tom, že ta černá, scvrklá věc je opravdu Stefan.
Klesla jsem vedle něj na kolena a natáhla ruku, ale zase jsem rychle ucukla, abych mu ještě víc neublížila. Byl mrtvý, ale to u upíra nic neznamenalo.
„Stefane?“ řekla jsem.
Nebyla jsem jediná, kdo nadskočil, když mě drapl za zápěstí. Kůži na ruce měl suchou a při dotyku znepokojivě praskala.
Se Stefanem jsem se spřátelila hned první den, co jsem se přistěhovala do Tri-Cities. Byl okouzlující, zábavný a štědrý – přestože se zmýlil, když si myslel, že mu odpustím, že zabil dva nevinné lidi, aby mě ochránil.
Musela jsem vynaložit veškerou vůli, abych neucukla, neotřela si paži a nezbavila se tak pocitu, který ve mně dotyk jeho křehké kůže vyvolal. Fuj. Fuj. Fuj. Strašlivě jsem se bála, že ho bolí držet mě, že mu kůže každým okamžikem popuká a odpadne.
Pootevřel oči a duhovky měl karmínově rudé namísto hnědých. Dvakrát otevřel a zase zavřel ústa, aniž by vydal jediný zvuk. Potom zesílil stisk, takže bych se mu nedokázala vytrhnout, i kdybych chtěla. Nasál do plic vzduch, aby mohl promluvit, ale nedařilo se mu to a já slyšela, jak mu dech uniká mezi žebry na boku, kudy by rozhodně unikat neměl.
„Ona to ví.“ Vůbec jsem nepoznávala jeho hlas. Byl hrubý a suchý. Pomalu si přitahoval moji paži k tváři a posledním zbytkem dechu ze sebe vyrazil: „Uteč.“ A s tím můj přítel zmizel, protože jeho tělo podlehlo hladu, jenž se mu zračil v obličeji.
Při pohledu do jeho šílených očí mě napadlo, že je to moudrá rada – jen škoda, že jsem se mu nemohla vytrhnout a řídit se jí. Pohyboval se pomalu, ale měl mě v hrsti a já nebyla ani vlkodlak, ani upír s nadpřirozenou silou, abych se mu vytrhla.
Uslyšela jsem výrazné cvaknutí náboje zajíždějícího do komory, a když jsem rychle vzhlédla, zjistila jsem, že matka míří na Stefana zákeřně vypadajícím glockem. Pistole byla růžová a černá – jen moje matka se mohla ohánět zbraní panenky Barbie, roztomilou, ale smrtící.

Žádné komentáře:

Okomentovat