Zírala jsem na tu věc, ale můj zrak a čich mi říkaly naprosto protichůdné věci. Přestože jsem věděla, že jen máloco se dokáže prostě objevit v mém obýváku bez použití dveří, nedokázala jsem hned přijmout skutečnost. Teprve zelené triko, potrhané, špinavé a s obrázkem zadních běhů povědomého hnědého psa, mě přesvědčilo o tom, že ta černá, scvrklá věc je opravdu Stefan.
Klesla jsem vedle něj na kolena a natáhla ruku, ale zase jsem rychle ucukla, abych mu ještě víc neublížila. Byl mrtvý, ale to u upíra nic neznamenalo.
„Stefane?“ řekla jsem.
Nebyla jsem jediná, kdo nadskočil, když mě drapl za zápěstí. Kůži na ruce měl suchou a při dotyku znepokojivě praskala.
Se Stefanem jsem se spřátelila hned první den, co jsem se přistěhovala do Tri-Cities. Byl okouzlující, zábavný a štědrý – přestože se zmýlil, když si myslel, že mu odpustím, že zabil dva nevinné lidi, aby mě ochránil.
Musela jsem vynaložit veškerou vůli, abych neucukla, neotřela si paži a nezbavila se tak pocitu, který ve mně dotyk jeho křehké kůže vyvolal. Fuj. Fuj. Fuj. Strašlivě jsem se bála, že ho bolí držet mě, že mu kůže každým okamžikem popuká a odpadne.
Pootevřel oči a duhovky měl karmínově rudé namísto hnědých. Dvakrát otevřel a zase zavřel ústa, aniž by vydal jediný zvuk. Potom zesílil stisk, takže bych se mu nedokázala vytrhnout, i kdybych chtěla. Nasál do plic vzduch, aby mohl promluvit, ale nedařilo se mu to a já slyšela, jak mu dech uniká mezi žebry na boku, kudy by rozhodně unikat neměl.
„Ona to ví.“ Vůbec jsem nepoznávala jeho hlas. Byl hrubý a suchý. Pomalu si přitahoval moji paži k tváři a posledním zbytkem dechu ze sebe vyrazil: „Uteč.“ A s tím můj přítel zmizel, protože jeho tělo podlehlo hladu, jenž se mu zračil v obličeji.
Při pohledu do jeho šílených očí mě napadlo, že je to moudrá rada – jen škoda, že jsem se mu nemohla vytrhnout a řídit se jí. Pohyboval se pomalu, ale měl mě v hrsti a já nebyla ani vlkodlak, ani upír s nadpřirozenou silou, abych se mu vytrhla.
Uslyšela jsem výrazné cvaknutí náboje zajíždějícího do komory, a když jsem rychle vzhlédla, zjistila jsem, že matka míří na Stefana zákeřně vypadajícím glockem. Pistole byla růžová a černá – jen moje matka se mohla ohánět zbraní panenky Barbie, roztomilou, ale smrtící.