úterý 27. prosince 2011

Recenze: Behemót

Autor: Scott Westerfeld
Série: Leviatan
Díl: druhý
Žánr: steampunk
Anotace: Pokračování steampunkového thrilleru Leviatan se odehrává v Osmanské říši. Behemót je nejdravější z umělých tvorů ve službách britského námořnictva. Dokáže jediným hltem spolknout nepřátelské bitevní lodě. Nyní, když se ocitli ve válce s velmocemi industriálů, ho darwinovci nutně potřebují. Deryn je dívka, která slouží převlečená za chlapce v britském letectvu. Alek je dědicem habsburské říše, skrývající se v převleku za prostého člověka. Když se ti dva sejdou na palubě vzducholodi Leviatan, doufají, že se jim podaří zastavit válku. Poté, co mírová mise vzducholodi skončí katastrofou, zjistí, že se ocitli sami na nepřátelském území, kde musí prchat před pronásledovateli. Alek i Deryn musí prokázat téměř nadlidské schopnosti, najít nové spojence a projevit nesmírnou odvahu, aby mohli čelit všemu, co na ně čeká v ulicích Istanbulu.

Nakladatel: Knižní klub
Vydání USA: 5. 10. 201
Vydání u nás: říjen 2011
Hodnocení: 4.24 (goodreads)

Můj názor:
 

(obsahuje spoilery z předešlého dílu)
Od přečtení posledního slova Leviatanu a několikanásobném ujištění se, že je opravdu poslední, jsem netrpělivě čekala na další díl. Když bylo zveřejněno datum, kdy kniha vyjde, neměla jsem daleko k tomu, abych začala odškrtávat dny v kalendáři. A pak tu byl najednou den, kdy jsem jej měla opravdu v ruce.

Po vypořádání se s německým vojskem se posádka Leviatanu mohla nadále věnovat jejich mírové misi v Osmanské říši. Vše se připravovalo na setkání se sultánem, ale někdo hold měl jiné plány. Protože kdyby jste byli následníkem trůnu, asi byste nechtěli zůstávat v rukou nepřátelského státu (a je vcelku jedno, jak dobře se k vám chovali). A i když se přes všechny drobné karamboly zdálo, že je všechno v pořádku a že všechno bude probíhat hladce... No, v německém Istanbulu se asi britské posádce a rakouskému princi nebude zrovna líbit, hlavně když Britové mají něco, co mělo patřit Osmanům...

Byla jsem natěšená jako malé dítě na Vánoce a opravdu jsem měla proč. První díl se mi zdál dobrý, vážně dobrý, ale to jsem ještě neměla tušení, co mě čeká v tomto díle. Byla jsem naprosto očarovaná celou minulostí, kterou Westerfeld vytvořil. Strašně se mi líbilo, jak byl popsaný Istanbul, jaké nové stroje autor vytvořil a hlavně jsem byla překvapená celým vývojem událostí. Ani na okamžik jsem neměla žádné tušení, co se bude dít, jaké věci nastanou. Strašně mě potěšilo, že kvalita knih s přibývajícími díly jen stoupá. Události se začaly ubíhat opravdu zajímavým směrem a celé osazenstvo postav se začalo vyvíjet, vyspívat. 

Když se zaměřím právě na postavy, musím říct, že mě vážně překvapila Deryn. Na to, jak strašně mi v prvním díle lezla na nervy se šíleně vypracovala a opravdu jsem si ji docela oblíbila. Hlavně mě překvapil její přístup k Alekovi, což mi vážně často vykouzlilo úsměv na rtech. Alek na druhou stranu strašně vyspěl. Najednou byl připravený vypořádat se s osudem přes všechny překážky, a i když jsem někdy vážně nechápala, co to provádí, jeho kroky vedly správným směrem. Na jednu stranu, i když je to nefér, mě zamrzelo, že se na nějakou dobu opět rozešly cesty Aleka i Deryn. Na druhou stranu mě překvapilo, že v nějakých chvílích by nebyli schopni dát bez sebe ani ránu. 

S touto recenzí jsem čekala dlouho, než jsem ji napsala, protože jsem chtěla, aby byla co nejvíce objektivní. Nemyslím, že by se mi to povedlo, a tím spíš je to jen nesmyslné plkání o něčem, o čem jsem přesvědčená, že  je naprosto úžasné. Opravdu si nevybavuji, kdy jsem byla z knihy tam moc unesená tak, jako právě z Behemótu. Ještě dlouho po přečtení jsem ji měla v hlavě a stále nad tím občas přemýšlím. 

Žádné komentáře:

Okomentovat