Série: Leviatan

Díl: druhý

Nakladatel: Knižní klub
Vydání USA: 5. 10. 201
Vydání u nás: říjen 2011
Hodnocení: 4.24 (goodreads)

Můj názor: 

Od přečtení posledního slova Leviatanu a několikanásobném ujištění se, že je opravdu poslední, jsem netrpělivě čekala na další díl. Když bylo zveřejněno datum, kdy kniha vyjde, neměla jsem daleko k tomu, abych začala odškrtávat dny v kalendáři. A pak tu byl najednou den, kdy jsem jej měla opravdu v ruce.

Po vypořádání se s německým vojskem se posádka Leviatanu mohla nadále věnovat jejich mírové misi v Osmanské říši. Vše se připravovalo na setkání se sultánem, ale někdo hold měl jiné plány. Protože kdyby jste byli následníkem trůnu, asi byste nechtěli zůstávat v rukou nepřátelského státu (a je vcelku jedno, jak dobře se k vám chovali). A i když se přes všechny drobné karamboly zdálo, že je všechno v pořádku a že všechno bude probíhat hladce... No, v německém Istanbulu se asi britské posádce a rakouskému princi nebude zrovna líbit, hlavně když Britové mají něco, co mělo patřit Osmanům...

Byla jsem natěšená jako malé dítě na Vánoce a opravdu jsem měla proč. První díl se mi zdál dobrý, vážně dobrý, ale to jsem ještě neměla tušení, co mě čeká v tomto díle. Byla jsem naprosto očarovaná celou minulostí, kterou Westerfeld vytvořil. Strašně se mi líbilo, jak byl popsaný Istanbul, jaké nové stroje autor vytvořil a hlavně jsem byla překvapená celým vývojem událostí. Ani na okamžik jsem neměla žádné tušení, co se bude dít, jaké věci nastanou. Strašně mě potěšilo, že kvalita knih s přibývajícími díly jen stoupá. Události se začaly ubíhat opravdu zajímavým směrem a celé osazenstvo postav se začalo vyvíjet, vyspívat. 

Když se zaměřím právě na postavy, musím říct, že mě vážně překvapila Deryn. Na to, jak strašně mi v prvním díle lezla na nervy se šíleně vypracovala a opravdu jsem si ji docela oblíbila. Hlavně mě překvapil její přístup k Alekovi, což mi vážně často vykouzlilo úsměv na rtech. Alek na druhou stranu strašně vyspěl. Najednou byl připravený vypořádat se s osudem přes všechny překážky, a i když jsem někdy vážně nechápala, co to provádí, jeho kroky vedly správným směrem. Na jednu stranu, i když je to nefér, mě zamrzelo, že se na nějakou dobu opět rozešly cesty Aleka i Deryn. Na druhou stranu mě překvapilo, že v nějakých chvílích by nebyli schopni dát bez sebe ani ránu. 

S touto recenzí jsem čekala dlouho, než jsem ji napsala, protože jsem chtěla, aby byla co nejvíce objektivní. Nemyslím, že by se mi to povedlo, a tím spíš je to jen nesmyslné plkání o něčem, o čem jsem přesvědčená, že  je naprosto úžasné. Opravdu si nevybavuji, kdy jsem byla z knihy tam moc unesená tak, jako právě z Behemótu. Ještě dlouho po přečtení jsem ji měla v hlavě a stále nad tím občas přemýšlím.