Další článek do této 'rubriky' jsem chtěla napsat víc než dlouho, ale nedokázala jsem najít žádné téma, na které bych dokázala najít dostatek smysluplných informací. Přenesla jsem se přes vlkodlaky, o kterých až moc nezajímavých informací a minimum zajímavých, démony, kteří v historii až moc souvisí s anděli, a anděli, kteří jsou tak moc nábožensky rozepsané, že jsem na to neměla nervy. Nakonec jsem si tedy vybrala téma, které je nám všem velice blízké. Fantasy literatura. 

Historie fantasy spadá až do počátků lidské literatury, tedy k eposu O Gilgamešovi. Dál jsme se s nimi setkávali ve všemožných mýtech, pověstech a dokonce i pohádkách. Ve skutečnosti historie fantasy, jakožto žánrů, spadá teprve do druhé poloviny 19. století. 

Prvním průkopníkem moderní fantasy je George MacDonald, který se znal s dalším průkopníkem fantasy Williamem Morrisem, jehož dílo The Well at the Worlds End bylo až do vydání Pána Prstenů nejdelší fantasy knihou.

I když jsou oba výše zmínění autoři považování za průkopníky tohoto žánru, za přímé zakladatele je považován až Robert Ervin Howard, který vytvořil postavu barbara Conana, a J. R. R. Tolkien. V roce 1937 vyšel Tolkienův román Hobit, který měl být pouze jen pohádka pro jeho děti, ale po čase se jeho děj spojil s rozsáhlou mytologií, která zaměstnávala Tolkienovu mysl již od studentských let.

Počátkem 50. let začal vydávat Tolkienův přítel  C. S. Lewis vydávat sedmi dílnou sérii Letopisy Narnie. Díky sérii Letopisy Narnie je považován za zakladatele křesťanské fantasy, i když v Tolkienových dílech se křesťanství taktéž odráženo. V letech 1954-1955 ale Lewisovu Narnii předčil Tolkien slavnou trilogií Pán prstenů, jež je i v této době nepřekonaným vzorem fantasy spisovatelů.

Jak je na tom v této době fantasy literatura už víte sami.

Samotné slovo 'upír' má pravděpodobně slovanský původ. Slovo 'vampýr' má původ neslovanský a s nejpravděpodobněji se rozšířil z němčiny, odkud se dostal až k nám. Naší, českou, výjimku je 'y', které se pravděpodobně začalo používat s příbuzností se slovem netopýr. Staročeským názvem však bylo slovo morous, který měl význam ve smyslu noční můry, kdy někdo ve spánku vysával ze spáče život.

První zmínka o upírství prý pochází ze 4. století, kdy neznámy autor napsal:  „Vesnicí proudí strach, jsou tu prý lidé, kteří sají ostatním krev, bojíme se jich, máme strach.“ Další zmínky jsou nejčastěji z Anglie a Japonska.

Upírem se stal člověk, který byl v životě nečestný, zemřel za podivných okolností (např. sebevraždou nebo rukou jiného člověka), nebo byl nakažený od jiného upíra. Upírem také bylo dítě čarodějnice a démona, anebo člověk, který snědl maso zvířete, které bylo napadené upírem. Někde také věřili, že k tomu, aby se z člověka stal upír stačí to, aby jeho mrtvolu přeskočil vzteklý pes. V době křesťanství zase věřili, že se upírem stane člověk, který byl pohřbený bez obřadu (např. nepokřtěné díte). Podle srbských legend se ale mohl upírem stát každý, kdo k tomu měl vrozené předpoklady. Za upíry také byli často považovaní lidé, kteří byli nějakým způsoben postižení.

Se vzhledem upírů je to o něco složitější. Některé legendy popisují upíra takto - husté, nad kořenem nosu srostlé obočí, zašpičatělé uši, uhrančivé oči, velmi bledý obličej s ostrými rysy a hlavně dlouhé, ostré zuby, vyčnívající z úst -, či takto - tento tvor je asi 1,5 metru velký s dlouhými ostrými 6 centimetrovými zuby – špičáky. Jeho pokožka je bledá až bílá. Místo nehtů má sedmicentimetrové drápy. Je většinou malý a hubený. Oči bývají čistě červené a podle některých výpovědí ve tmě svítí -. Jiné prameny zase mluví o stvořeních, vypadajících jako lidé bez kostí nebo i bez nosu, s hnědýma nebo červenýma očima, kovovými zuby a někdy mohli být pokrytí srstí, jako vlkodlaci. Další rysy se měnily podle regionů. Východní Slované tvrdili, že má upír zmijí jazyk a je hluchý, nebo slepý. U Bulharů upíři nabývali zvířecí podoby (rysa, vlka, myši, zmije, kozy nebo bílého koně). Ženy, upírky, zase vynikaly svůdností a neobyčejnou krásou. Avšak, nejčastěji je upír popisován takto - téměř nerozeznatelný od člověka. Má bledou pokožku, je přitažlivý pro sou oběť a má neobyčejně ostré špičáky.

Společnou vlastností upírů je to, že nemohou na sluneční světlo. To  je buď spálí v prach, nebo má jiné zhoubné následky - že by se třpytil? Každopádně, jeho pohyb byl povětšinou omezen na noční dobu, kdy škodili a strašili. Před úsvitem se odebrali - nejčastěji - do svých hrobů, popř. rakví, kde spali až do následující noci, kdy jej opět opouštěli. Také prý neviděli svůj odraz v zrcadle a nevrhali stín na slunečním světle. Živili se lidskou krví, ale posloužili si i krví zvířecí, která je - podle některých legend - oslabovala.

Někdy se přítomnost upírů spojovala se špatným počasím, hladem nebo dokonce i morem.

Stejně tak jako vzhled, odhalení a zničení upíra se region od regionu mění. Jednou z možností, jak odhalit upíra, je sluneční světlo - což je ale v nočních hodinách celkem obtížné. Další možností je probodnutí dřevěným kůlem, nejčastěji osikovým. Dá se provést jen za denního světla, kdy upír odpočívá, ale je to test jen jednorázový a při omylu nezvratný. Dále na seznamu je kontrola chrupu - spolehlivá, ale... obtížná. A na poslední řadě je zrcadlová kontrola. Chceme-li objevit hrob upíra, tak po rozdělání ohně z trnitých rostlin se kouř snese na jeho hrob. Zabití upíra je sporné, ale nejčastěji je uváděno toto - sluneční světlo, kolík do srdce, náboženské symboly nebo stříbro. Nejvíce trestů při obvinění s upírstvím bylo vykonáno ve středověku, kde lidi mučili a upalovali. Většina obvinění ale byla zbytečných.

Hrabě Dracula není jen smyšlenou literární postavou, nýbrž skutečnou historickou postavou Vlada III. Dracula, Valašského knížete z Transylvánie, který žil v 15. století. Přídomek Dracul získal díky členství v uherském rytířské řádu Draka. Dracul ale v rumunštině znamená i ďábel, s nímž byl také ztotožňovaný. Dalším jeho přídomkem byl Tepeš, odvozený od slova tsepesch, což znamená narážeč na kůl, získal díky svým brutálním praktikám v mučení a popravách. 

Jeho oběti umíraly většinou pomalu v hrozných mukách a svou oblíbenou techniku - nabodávání na kůl - stále zdokonaloval a vylepšoval. Vojvodovu lstivost a krutost nám dokládají i výjevy ze středověkých kronik a dobových rytin, kde se například dozvídáme, jak pozval na hostinu žebráky z podhradí, které následně zavřel a nechal upálit zaživa. Jindy zase rozkázal uspořádat mezi kůly velkolepou hostinu, a když prý si někdo z jeho družiny stěžoval na zápach hnijících těl, nechal jej Vlad III. rovněž narazit na kůl nejvyšší s poznámkou, že takhle bude alespoň na čerstvém vzduchu. Své objeti nechával kopat vlastní hroby a museli se účastnit vlastního pohřebního obřadu. Tureckým vyslancům, kteří odmítli smeknout turbany před valašským vojvodou, je nechal přibít k hlavě. Stejně krutě se pak vypořádal i s bojary.Otázkou ale zůstává, kolik je toho pravdy a kolik jen výmyslů kronikářů.