Ze série Paper Gods jsem byla totálně unesená. Japonsko, skvělý styl psaní, úžasně propracovaná mytologie. Byla jsem z toho celá na větvi. Ale nakonec mi trvalo docela dlouho, než jsem celou sérii přečetla. A možná, kdyby mi to netrvalo tak dlouho, bych z toho byla tak odvařená i na konci.

Příběh začíná pozvolně. Katie se přestěhuje z rodné Kanady do Japonska. Na škole je to jediná bílá a blonďatá dívka, která se sotva domluví. Nicméně má dva dobré kamarády a zvláštní talent nachomýtnout se u nepříjemných a nevhodných situací. Tak se potká s Yuu Tomohirem. Školní hvězdou kenda a nadaným umělcem. V jeho umělecké kariéře mu ale brání jedna nepříjemná skutečnost. Jeho obrazy se hýbou... a snaží se ho zabít. Yuu je totiž potomkem japonských šintoistických božstev, tzv. kami. Katie a Toma to k sobě zvláštním způsobem táhne. Ale věci se začnou komplikovat. Toma chce využít Yakuza... A kami je mnohem víc, než si kdo myslel.

Tuto sérii jsem začala číst v roce 2013 a dokončila ji letos krátce před Vánoci. Po přečtení prvního dílu jsem byla nadšená. Zamilovala jsem si Japonské zasazení, úžasnou atmosféru (Japonsko ze stránek přímo dýchalo), svým způsobem i postavy a ze všeho nejvíc dechberoucí ilustrace. 

Kromě výše zmíněného se série vyznačuje příjemným stylem psaní s poměrně jednoduchou angličtinou. Nejproblematičtější místa jsou japonské fráze, ale knihy jsou vybaveny poměrně užitečným slovníčkem na konci. S přibývajícími díly a stránkami mi ale přišla angličtina lehce komplikovanější, možná protože byla autorka už trochu vypsanější. 

Paradoxně s vytříbenějším stylem psaní upadala kvalita příběhu a místy se mi to začínalo zdát poměrně zdlouhavé. Možná mi to jenom přijde, ale oproti dynamickému prvnímu dílu byl ten třetí lehce utahaný. Také mi úplný závěr přišel trochu jako slátanina, protože autorka úplně nevěděla, jak to všechno ukončit. Možná se do toho i trochu zamotala, nebo jsem nedávala moc pozor. 

Celý příběh se točil kolem Katie a Tomohira a ostatní postavy dostaly jen tolik prostoru, kolik potřeboval příběh. Ostatní postavy se mi tedy místy zdály neslané nemastné a hodně z nich jich tam byla pouze jako vata. Na druhou stranu jich nebylo příliš a dalo se v nich lehce vyznat. 

Aby to nevypadalo, že sérii pouze pomlouvám. V knihách najdete romantiku, akci, napětí, mytologii i úsměvné momenty. Mezi všemi postavami to tak nějak funguje a vše působí přirozeně. Nápad je naprosto originální a jestli najdete nějakou knihu s podobným námětem, rozhodně mi ji musíte podstrčit. Ale věřím, že se vám nebude hledat úplně lehce.

Amandě Sun se podařilo vytvořit originální a kouzelné univerzum. Současnost se proplétá s tradičními japonskými mýty a vše harmonicky ladí dohromady. Ink rozhodně stojí za zkoušku. Alespoň první díl. Buď vás to chytne nebo ne.

Autor: Amanda Sun

Série: Paper Gods

Díl: první

Žánr: YA,  fantasy, mytologie

Nakladatel: Harlequin Teen 

S touhle knihou to mám poměrně složité. Nejen, že píšu recenzi hned po dočtení knihy, ale já jsem z nějakého neznámého důvodu věděla, že tuhle knihu si prostě musím přečíst. Nevím, jestli za to mohla obálka, nápad nebo moje sebevražedné sklony v připomínání si našeho dějepisáře, který je blázen do kenda (japonský šerm). Vím jenom, že jsem si to přečíst ne chtěla, ale musela. K té knize mě to totiž nějakým způsobem šíleně táhlo.

Katie Greene se po smrti své matky odstěhuje do Japonska ke své tetě. Z rodné americké půdy se vydá do naprosto neznámého světa, ve kterém se sotva domluví. Snaží se přetrpět její pobyt, než se vydá do Kanady za svými prarodiči. Jenomže nakonec se ukáže, že ne všechno je tak, jak se zdá. Nejen, že má dva skvělé kamarády - Yuki a Tanaku -, ale také si najde někoho, na kom jí bude opravdu záležet. A tím někým je Yuu Tomohiro (pozn. v Japonsku se píše první příjmení, až poté křestní jméno). Potom, co se Katie nachomýtne u Tomohirova rozchodu s jeho přítelkyní, jí tahle hvězda kendo týmu nedá spát. A ani Tomohiro ji také nenechá jenom tak na pokoji. Protože Katie viděla něco, co neměla. Viděla, jak se pohnul obrázek, který nakreslil...

Pokud sledujete můj profil na goodreads, nemohli jste si nevšimnout vyčerpávajících statusů, které jsem psala v průběhu čtení téhle knihy. A rozhodně vám nemohlo ujít ani to, jak se ty názory měnily. Ano, bylo to se mnou jako na houpačce. Co za to ale mohlo? Jednoduše recenze. Tahle kniha sice má hodnocení něco přes 3.5, což není zas tak hrozné, ale na goodreads jsou v popředí spíš ty negativní názory. A to mě začalo mást. 

Normálně to nedělám, ale u téhle knihy jsem si četla recenze už v době, co jsem ji četla. Co mě to popadlo? Nevím. Každopádně jsem si přečetla pár názorů, které opakovaly to samé dokola: je to klasické YA. Katie se přestěhovala po rodinné tragédii do nové země; vyhlídnul si jí ten úžasný a skvělý kluk; strašně se do sebe zamilovali; pak je tu ještě jeden kluk, stejně hezký, ale o něco milejší; a tak dál a tak dál. A víte co? Jsou to kecy. Dobře, nedá se říct, že by ty recenze neměly pravdu, ale hodně záleží na tom, co v té knize hledáte. Jasně, pokud se chcete zaměřovat na to, co všechno je špatně a nereálné, prosím. Ale nebude se vám to líbit. Pokud si ale budete užívat skvěle napsaný originální příběh. No, je tu určitá možnost, že vám to padne do noty.

Svým způsobem bych si nejradši omlátila hlavu o stůl za všechno špatné, co jsem o téhle knize řekla, ale vzít to nejde. Pořád si totiž stojím za tím, co jsem si na začátku myslela. Ano, je to moje chyba, že jsem se nechala zblbnout recenzemi, ale co už. Důležité totiž je se odpoutat od toho, co říkají ostatní, a opravdu si užívat příběh. A v hodně ohledech také nemít přehnaná očekávání. 

Děj začíná hned na začátku. Autorka nám nehraje na city a nepopisuje, jak Katie špatně snáší smrt její matky. Hned v první kapitole se totiž Katie střetne s Tomohirem, takže obrátky nabírá kniha hned od prvních stránek. Bohužel ty první stránky jsou plné těch známých aspektů YA knih, ale jak už jsem se jednou vyjadřovala, je to, jako bychom chtěli, aby v detektivce nebyla vražda. Každopádně, když se člověk přenese přes to, že Katie je jednou z těch holek, co stalkuje někoho jiného, a v hlavě si srovná běh událostí, tak to jde překousnout. Nicméně, není to jenom o stalkování. Je pravda, že někdy průběh opravdu skřípal. Příběh byl někdy až moc plný náhod, ale na druhou stranu to způsobilo to, že děj nebyl předvídatelný. Často mě autorka vodila za nos a nakonec to bylo úplně jinak. 

Postav je v knize minimum, což je jedině dobře, protože japonská jména jsou poměrně oříšek. Musím ale poukázat, že autorka jména podložila i nějakými typickými vzhledovými vlastnosti postav (ruku na srdce, většina asiatů vypadá v podstatě stejně), takže nebylo úplně těžké si někoho někam přiřadit. Když se na to ale kouknu ze stránky vlastností, tak je to trošku horší. Postavy se moc nevyvíjely a nebyly provedeny úplně do hloubky. Ne, že by byly jen jako kostka ledu, ale vzorec jejich chování byl neměnný a vyždímat z nich nějaké emoce bylo trošku složitější. Ale i občasnou plochost postav zachránil vztah Tomohira s Katie.



Bylo už od začátku jasné, jak to skončí. Knihy tohohle žánru jsou v těchto ohledech předvídatelné, ale autorce dlouho trvalo, než se mezi nimi něco pořádného stalo. V recenzích jsem se hodně dočetla o jejich obrovské lásce a jak bez sebe nemůžou žít. Mně to ale nepřišlo. Celou dobu tam je spousta náznaků, jasně, občas tam padlo něco o tom, že kdyby byla Katie bez Toma, tak by svět ztratil na rovnováze, ale nebylo to alespoň na každé stránce. A co víc, nijak často tam ani nebylo, jak je úžasný a skvělý a jak ho hrozně moc miluje. Katie se zabývala i jinými, normálnějšími věcmi a aspekty života a hlavně, Tomo nebyl nacpaný všude. Takže ne, jejich vztah mi nepřišel příliš přehnaný a vyumělkovaný. Je to jeden z těch hodně reálnějších a mě se tahle stránka příběhu zatraceně líbila. (Navíc, nepopiratelné plusové body patří za absenci trojúhelníku, i když se nedá vyloučit, že se tam neobjeví - dobře, většina čtenářů tvrdí, že tam ten trojúhelník je, ale přijde mi, že prostě přehání. Náznaky tam jsou, ale nic víc.)

Podobně se mi líbil nápad. Už bylo hodně upírů a řeckých bohů. Autorka to vzala z úplně jiného konce a zaměřila se na Kami. Že nevíte, co to je? Jsou to tradiční japonští bohové. Ano, hlavní nápad téhle série je zakořenění v japonské mytologii, a přestože si toho autorka zatím nechává hodně pro sebe, je to opravdu hrozně zajímavé. 

A když už jsem mluvila o tom Japonsku... Zasazení příběhu dělá hodně. Atmosféra této země ze stránek doslova dýchá. Amanda se často zabývala popisy okolí a přírody a bylo to jenom dobře. Hodně se také zabývala i jejich kulturou. Velká pozornost byla věnována právě sportu kendo (pozn. chtěla bych vědět, jak se s tímhle sportem vyrovnává někdo, kdo o tom nemá nejmenší tušení. Já jsem absolvovala přednášku, ale jestli to chcete číst, zkuste si pustit alespoň video, hodně to pomůže :)) a třeba i jídlu. Dokázala jsem si to všechno krásně představit. K čemuž také dopomohlo neustálé prolínání přímé řeči i textu japonštinou. Slova sice byla psaná klasickou latinkou, ale hodně mi to dávalo zabrat, přestože v textu byly fráze často převedeny do angličtiny (pozn. na konci je ale slovníček - no, zjistila jsem to hodně pozdě). 

Ink si těch pět hvězdiček nezaslouží. Já to vím, jsou tam jisté nedostatky a ano, uznávám, je tam sem tam nějaké to tradiční YA klišé. Jenomže v téhle době oceňuji originálnost. A tahle kniha je originální ažaž. Ať je to výjimečným stylem psaní autorky, skvělým nápadem s japonskou mytologií, zasazením příběhu nebo dokonalou obálkou s ještě dokonalejšími ilustracemi uvnitř (od české umělkyně Petry Dufkové). Tahle kniha se mi strašně líbila. Probudila ve mně snůšku nejrůznějších emocí, od smíchu až (i když to nerada přiznávám) po pláč.

Nevím, komu bych tuhle knihu doporučila. Je to jeden z těch příběhů, co člověku musí opravdu sednout. Není to pro každého, to je jasné, ale já hrdě můžu tvrdit, že tuhle knihu absolutně miluju. Možná mě to za pár týdnů přejde, co já vím, ale teď je to tak.