Nejsem zvláštní fanoušek feministického čtení a úplně takovou literaturu nevyhledávám. Spíše náhodou jsem se dostala ke dvěma knihám, které hrají na silně feministickou notu a prý se snaží předat nějakou důležitou myšlenku a fakt jim to úplně nevyšlo. Obě knihy mi přišly povrchní a že se danému tématu věnovaly jenom proto, že je to zrovna aktuální téma ve společnosti. Předaná hodnota se blížila nule a povědomí o feminismu rozhodně nerozšiřovaly.

Rules for Being a Girl, Candace Bushnell, Katie Cotugno

O čem chce mluvit: feminismus, rape culture, šikana, rasismus

O čem mluví: Rules for Being a Girl v zásadě balancuje mezi klasickou chic-lit a vážnějšími tématy, ale ani jedno nedělá pořádně. Feminismus je velice lehce naťukáván - opravdu velice lehce. Hlavní hrdinka začne pořádat literární klub, kde čtou feministické knihy - a většinou mluví akorát o tom, jakou knihu čtou. Občas se v příběhu mihla nějaká zajímavá myšlenka, ale velice okrajově a rychle. Ústředním tématem mělo být rape culture, ale ve výsledku to vyznělo trochu jako uměle vytvořená bublina, kdy se dvě holky chtěly pomstít někomu, kdo je buď odmítl nebo na ně něco zkusil. Tahle linie mi nepřišla zrovna uvěřitelná, a i když jsem se v tom snažila najít něco víc, viděla jsem jenom dvě zhrzené slečny (ano, přesně proti těmto předsudkům rape culture bojuje a já je zrovna teď podporuju, ale ta kniha mě o opaku prostě přesvědčit nedokázala). Šikana tam dost souvisela s rape culture, ale jako v ostatních případech mi to nepřišlo zpracováno dostatečně. Hodně za to mohla hlavní hrdinka, která jednala velice impulsivně a bez zjevných důvodů. Její feministické pohnutky byly nepodložené a přišly z čistajasna. Trochu se tam montovala i romantická linka, která nepůsobila ani uvěřitelně ani násilně, nicméně vzhledem k okolnostem mi přišla lehoučce nevhodná.

Diary of a Confused Feminist, Kate Weston

O čem chce mluvit: feminismus, deprese, úzkosti, šikana

O čem mluví: O vagínách. Pořád a neustále a je to hlavní slovo, které si v souvislosti s touto knihou vybavím. Druhé je tampon a třetí menstruační kalíšek. No kidding. Tahle kniha opravdu hloupá, hloupá, hloupá. Hlavní hrdince bylo patnáct, tudíž se dá mnoho omluvit, ale rozhodně se nedá omluvit kniha jako taková a způsob, jakým je feminismus podáván. Ano, kniha z veliké části kopíruje název knihy, hlavní hrdinka je zmatená a neví, kdo je vlastně správná feministka a jak by se měla chovat. V zásadě si celou knihu vyčítá, že o jiné dívce mluví ošklivě nebo chce vypadat hezky kvůli kvůli klukovi. Ale už neřekne, co správně je - jakože na konci je seznam, ale po jeho přečtení si budete chtít vypíchnout oči. A jeden ze zásadních problému... ta kniha mi přišla dost vulgární. Nevadila mi témata, o kterých kniha pojednávala, ale nedokázala jsem se smířit s tím, jak to celé bylo podáno. Stejně jako deprese a úzkosti - vždycky se tam nějaké náznaky objevily jenom, když si na to autorka vzpomněla a když se jí to hodilo. Nebyl tam vývoj a jediné, co úzkostem naznačovalo, bylo to, že hlavní hrdinka měla potřebu třikrát zmáčknout vypínač na světlo, protože jinak by se mohlo stát něco špatného. To mi ale bohužel přišlo jako relativně nedostatečné a velice nárazové.

Drahokamy jsou taková ňuňu série. Pojímají strašně krátký časový interval, ale nejsou utahané. Mají sarkastické a vtipné postavy, které čas od času budete chtít trochu plesknout, ale beztak je budete milovat. A taky budete dost váhat nad tím, kdo je záporák a kdo ne. Celou sérií se proplétá taková milá romantická linka, která se bohužel trochu nevhodně vystupňuje v posledním díle. A musím zkonstatovat, že i když nemusím cestování časem, tady to dohromady zapadlo až podezřele hladce.

Drahokamy jsou venku už nějaký pátek. Je to trilogie od německé autorky, ale zasazená do prostředí Anglie. Je to odpočinková četba psaná naprosto lehkým a čtivým jazykem s moc příjemným překladem. Příběh krásně plyne, text není zbytečně košatý a autorka má navíc moc příjemný a místy dost sarkastický smysl pro humor, který jsem si zamilovala především skrze hlavní hrdinku Gwendolyn.

Ústředním tématem je cestování časem a obrovské tajemství, které ale nikdo pořádně neví, jaké je. Série je takový lehký mix literatury pro dívky (protože romantika), fantasy (protože duchové), sci-fi (protože cestování časem) a detektivky (protože nevíte, kdo je vlastně záporák, a taky protože to tajemství, že jo). Ačkoli se autorce nepodařilo skrýt všechna tajemství až do konce, vůbec to nebylo na škodu. Bylo vidět, že příběh má opravdu dobře rozmyšlený, protože události nakonec zapadaly do sebe a celé to dávalo smysl. Jenom jsem to rozuzlení bylo malililinko kýčovité, ale co už. To se u YA dá čekat, a rozhodně jsem četla už i horší.

Drahokamy jsou čtením na chvilku. Jelikož se série moc nevleče a ani nepopisuje dlouhý děj, všechny díly slupnete mrknutím oka. Dobře se pobavíte, budete se uculovat a místy zadržovat i dech. Přestože mě trochu zklamalo, kam až autorka v příběhu ohledně fantaskních prvků došla a přišlo mi, že finále trochu přepískla, bylo to velice dobré čtení. Přesto knihu doporučuji spíš mladším čtenářkám (okolo 15 let), i když jako oddychovka pro straší je to více než obstojné.

Devět dní je akční sci-fi příběh s post-apo nádechem. Prostředí příběhu je zasazeno do vojensky orientované a nábožensky zfanatizované společnosti, proti které stojí skupina Nevěřících. Děj sleduje elitního vojáka Parkera, který dostane za úkol zajmout Seru, jednu ze členek Povstalců, jenomže se to díky nepřízni počasí zvrtne a oni spolu musí strávit několik dnů v temné jeskyni, kde se chrání před vlivem živlů. 

Příběh začáná vhozením přímo do děje, nenajdete tu moc omáčky a rovnou utíkáte před nebezpečím. Vyprávění je er-formou z několika pohledů, které se střídají většinou po kapitole, anebo jsou vyznačeny větší mezerou mezi odstavci. Vojenská tematika ze stárnek přímo dýchá, je to hlavní téma knihy a autorka jej má překvapivě dobře zmáknuté. Možná bych trochu uvítala podrobnosti o podmínkách mezi obyčejnými obyvateli, ale toho se třeba dočkáme v pokračování. To ale nemění nic na tom, že svět byl vymyšlený velice dobře. 

Ze začátku mi velice silně připomínal sérii Nebe od Verinicy Rossi (dva lidé z neslučitelných společností s jiným světonázorem, obava z chorob, Růžové bouře, jeskyně), naštěstí se ale tyhle podobnosti začaly časem rozcházet a pomalu na ně čtenář pozapomněl. Autorce se navíc dařilo čtenáře překvapovat a nešetřit zvtraty, které se tam objevovaly doslova z čistého nebe. Na druhou stranu z toho alespoň vycházelo, že nic se v knize nedělo náhodou. Přesto už od začátku tuším, kdo je ten hlavní zrádce.

Autorka má zajímavý styl vyprávění, který ale vynikne spíš v popisných částech a vnitřních monolozích postav než v akci a dialozích. Popisy akce byly mnohdy zmatečné a často jsem se musela vracet v textu, abych zachytila, co se vlastně děje. Na druhou stranu tento problém se postupem knihy redukoval a poslední velkou akci jsem zvládla proletět rychlostí blesku a na první pokus.

Dialogů nebylo nijak extra hodně, ale očividně to stačilo postávám k vytvoření vlastních motivací a v tuto chvíli narážím hlavně na velice pevné citové pouto hrdinky na jejího v té době zajímatele. Jsem moc ráda, že se v tomto smyslu zmiňoval Stockholmský syndrom, protože jinak bych si klepala na čelo a bylo by to něco, přes co bych se v knize pravděpodobně nepřenesla. Parkerova motivace je taktéž trochu v mlze, na druhou stranu jeho nábožensky vymytý mozek a vojenské pohnutky nadělaly paseku samy za sebe.

Přesto postavy byly velice dobře vystavěné. Postupem se měnily, a to také proto, že kniha sleduje širší časový horizint několika měsíců. Každá postava měla silné a slabé stránky, kterých si naštěstí byly vědomy. Velké plus patří rozhodně tomu, že ani jedna postava nekopala přímo za jeden tým a nebyla ani dobrá ani špatná - jednoduše byly prostě lidské. Navíc každý jeden jejich čin měl odezvu v podobě nějakých následků, ať už pozitivních či negativních. 

Ačkoli jsme české sci-fi nikdy nevyhledávala, autorka mě přesvědčila o tom, že bych to měla napravit. Hlavní výtka patří podivné insta-love s malou motivací postav a tomu, že se Sera větišnou chovala jako hrdinka YA románů a ne jako dospělá žena. Druhou věcí je občasná zmatečnost akčních scén, které pak navíc působily docela uspěchaně. Tyto nedostatky ale velice obstojně vyrovnává propracovaný, zajímavý a smysluplný svět, propracované postavy, které měly velkou řadu vlastních nedostatků a často si to uvědomovaly, a v neposlední řade samotné vyprávění. Už se těším, až se mi do rukou dostane dvojka. 

Autor: Zuzana Strachotová; Série: Devět dní #1; Vydáno v originále: 1. 11. 2017 (Devět dní; Fantom Print); Počet stran: 320; Hodnocení na goodreads: 3.82 při 82 hodnoceních.

Za poskytnutí výtisku k recenzi mnohokrát děkuji nakladatelství Fantom Print. Knihu si můžete zakoupit rovnou na jejich eshopu. Děkovat mi můžete později.

Virtuální realita je poměrně nové téma. A zároveň je to něco, na co čím dál tím častěji narážíme v běžném životě. Marie Lu se tedy podařilo vytvořit poměrně realistickou vizi budouncosti, kde se virtuální svět stal neoddělitelnou součástí toho skutečného. A ačkoli taková budoucnost vypadá především v prvním díle Warcross spíše utopisticky, autorka se zaměřuje i na tu negativní stránku - ztráta anonymity, hackerství, elektronický panoptikon a zanechávání digitálních stop. 

Warcross sleduje poměrně přímočarý příběh, kdy se hlavní postava Emika nahackuje do světové herní události Warcrossu. Tím na sebe strhne pozornost majitele herní společnosti Hidea Tanaky, který se jí rozhodne nabídnout práci - někdo se snaží překazit Warcrossový turnaj a je právě na Emice, aby toho zločince chytila.  Emika tou dobou ale netušila, že tím sází všanc svůj život i život svých blízkých. A rozhodně netušila, že ne všechno může být takové, jaké se zdá. 

Warcross mě zas tolik nechytl. Má hráčská duše byla popisem virtálního prostředí spíše neuspokojená, příběhová linka mi nepřišla až tak atraktivní a rozčilovala mě víceméně nadbytečná romantika. Přesto to vůbec nebylo špatné čtění. Naopak. Jak už jsem zmiňovala, Marie Lu vytvořila velice zajímavý svět, který by se s velkým nahledem možná dal označit i za poměrně realistickou vizi budoucnosti. Jen pro mě byl málo detailně rozpracovaný a mnoho věcí zůstávalo jen v abstraktní rovině. Ocenila bych více technických detailů, trochu více kódů a hackování. Hrozně mě mrzelo, že tam byla poměrně násilně našroubovaná romantická linka, která spíše rušila. Navíc se ne všechny zvraty povedly na jedničku, protože ten hlavní jsem čekala hned od první možné chvilky. 

Oproti tomu Wildcard byla smršť napětí a akce. Jedna scéna střídala druhou, nebyl nejmenší prostor na nudu a těch zvratů tam bylo tolik, že se vám zatočí hlava. Wildcard bylo stejné a zároveň úplně jiné než Warcross. Všechno se najednou krásně pospojovalo a začalo dávat smysl. Motivace postav, veškeré události, prostě všechno. A dokonce se i autorka rozhodla více nám přiblížit minulost vedlejších postav, což bylo něco, co mi relativně dost chybělo v prvním díle. Zmizela romantika a nahradilo ji něco hlubšího, opravdovějšího a důležitějšího - rodina.

WARCROSS: Autor: Marie Lu; Série: Warcross #1; Vydáno v originále: 12. 9. 2017 (Warcross); Vydání u nás: 1. 10. 2018 (CooBoo); Počet stran: 319; Hodnocení na goodreads: 4.19 při 58 232 hodnoceních.

Okolo Klanu byl hrozný hype. Ono aby ne - je to kniha o vikinzích. A myslím, že nebudu přehánět, když řeknu, že takové knihy se dají spočítat na prstech jedné ruky - alespoň co se oblasti YA týče. Kniha slibovala akční a krvavý příběh, silnou hrdinku, severskou mytologii a určitě ještě něco. A tyhle sliby splnila tak napůl. 

Život sedmnáctileté Eelynin je drsný, ale jednoduchý. Má bojovat za svůj klan proti odvěkému nepříteli – klanu Riki – a přežít. To se jí daří až do okamžiku, kdy na bitevním poli zahlédne svého bratra, kterého viděla na vlastní oči před pěti lety umírat. Teď stojí proti ní na straně nepřítele. Jeho zrada není to jediné, čemu po prohrané bitvě musí čelit. Stala se z ní otrokyně a čeká ji krutá zima v zajetí mezi nepřáteli. Když na vesnici zaútočí krvelačný klan, v jehož skutečnou existenci nikdo nevěřil, vše se změní. Jestli chce Eelyn zachránit sebe i své vlastní lidí, musí začít důvěřovat nepřátelskému válečníkovi Fiskemu. Společně se musí pokusit o nemožné: sjednotit jejich klany proti nebezpečnému protivníkovi. Jen tak mají šanci na přežití. Zůstane Eelyn věrná svému klanu a své rodině, nebo vloží naději do rukou těch, které celý život nenáviděla? (oficiální anotace)

Největší problém mám s hrdiny. Postavy svoje chování hrozně moc měnily a byly takové neslané nemastné. Autorka měla hrzoný problém nějak lépe vystihnout jejich povahové rysy. Eelyn navíc nedokázala udržet jednu stranu, její myšlenky neustále balancovaly na pomezí nenávisti a náklonnosti. Navíc jsem jí nevěřila tu její drsnost válečnice, protože většinou byla hrozně ufňukaná a neustále se litovala. 

Ačkoli si autorka načrtla velice hezké prostředí, neuměla s ním dostatečně pracovat. Vikingové z knihy moc nedýchali, nejvíce jsem je viděla, když mluvili o fjordu, přírodních bozích a o tom, že všichni měli dlouhé vlasy a vousy. A tím to tak trochu končilo. Osobně by mě zajímalo, kde autorka vzala inspiraci pro svou mytologii, na druhou stranu jsem ráda, že nám tento mytologický aspekt neomlacovala o hlavu. 

Trochu si lámu hlavu se žánrovým zasazením. Nejvíce se to podobá na fantasy, nicméně kniha si podle mě hraje na historický román. Nadpřirozené prvky tam nenajdete, mluví se jen o záměrech bohů, ale to v době, do které je příběh zasazen, pravděpodobně nebylo nic neobvyklého. Nicméně kniha není dost historicky akurátní, aby se mohla za historický román vydávat, protože na můj vkus si tam autorka příliš věcí upravila dle svého uvážení. 

Akce v knize bylo tak akorát a byla fajn, i když po třetí bitvě v ní nenajdete nic nového. To, co mě začalo rozčilovat, byla naprosto zbytečná a rušivá romantická linka. Ano, dá se už od prvního okamžiku, kdy se hrdinové střetnou, odhadnout, kam to asi bude směřovat. A autorčina neschopnost popsat nějaké hlubší emoce tento fakt ještě více podpořila. Je třeba ale zdůraznit, že romantická linka byla naprosto off, nebyla důležitá pro příběh a spíše mu uškodila.

Na druhou stranu se to četlo hrozně lehce, stránky krásně ubíhaly a já knížku slupla za tři večery. Psaní je velice jednoduché a přímočaré, což v době při učení na státnice opravdu oceňujete. Je ale hrozná škoda, že české vydání je plné naprosto zbytečných chyb (většinou to byly chybějící si/se, předložky, nebo opakující se slova apod.). Nemluvě o tom, že tam některé věty vůbec nedávaly smysl a často tam docházelo k faktickým chybám, a to hlavně v geografii (zaměňování jmen vesnic) - to, že to autorka geograficky neměla úplně v pohodě je věc druhá. Doplnění: Český překlad je velice okleštěná a upravená verze originálu. 

Neurazí, nenadchne. Oddychovka fajn, prostředí skvělý, i když z toho ti vikingové moc nedýchali. Bonus za mytologii, která čtenáři není nonstop otloukaná o hlavu. Dávám tři hvězdičky a jestli autorka napíše ještě něco, pravděpodobně mě to bude zajímat. Co se týče ještě samotného Klanu, určitě mám v plánu kouknout se do originálu, protože mám pocit, že mu bohužel uškodil i překlad.

Autor: Adrienne Young; Série: Sky in the Deep #1; Vydáno v originále: 24. 4. 2018 (Sky in the Deep); Vydání u nás: 29. 1. 2019 (Fragment); Počet stran: 320; Hodnocení na goodreads: 4.03 při 15 856 hodnoceních.

Jules ani Declan nejsou černobílými postavami. Místy je budete chápat a místy vás budou neuvěřitelně rozčilovat. Knih s těžkými osudy už bylo napsáno více než dost, ale málokdy se autoři dokážou odpoutat od vyvolávání smutku a lítosti ve čtenářích. Dopisy ale nereferují k nespravedlivosti života a nepopisují sebelitování hlavních postav. Ano, kniha je o vyrovnávání se se ztrátami - a postavy se s nimi opravdu vyrovnávají. U obou protagonistů je od začátku vidět neuvěřitelný progress a i když by je čtenář někdy opravdu rád prosplekl, bude jim fandit. 

Pro čtenáře není žádným velkým tajemství, kdo stojí za vzkazy. Je mu to odhaleno hned v prvních kapitolách, a tak jen vyčkává jako tichý pozorovatel a hodnotí interakce mezi protagonisty ve "skutečném světě". Tahle nemožnost udržet tajemství je ale způsobena tím, že se střídají pohledy vyprávění hlavních postav. Není to tedy způsobeno autorčinou neschopností udržet nejzásadnější tajemství celého příběhu.

Pro samotné protagonisty ale identita dopisovatele tajemstvím je. Přijde mi ale, že Jules očividně nečetla Declanovy dopisy moc poctivě, protože jinak by si jeho identitu s tou dopisovatelovou musela spojit už o mnoho dříve. Ale chápu, že autorka potřebovala knihu trochu natáhnout.

Jeden odstaveček rozhodně musím věnovat vedlejším postavám. Velkou roli v příběhu hráli rodiče. Velká část příběhu byla věnována Declanovým rodiným poměrům, jeho nevlastnímu otci a matce. O dost menší část byla věnováva otci Jules. Trochu mě mrzí, že její otec hrál velice pasivní roli, protože osobně by mě zajímalo, jak on sám se vyrovnává se ztrátou a jak se staví ke své dceři. Nakonec je ještě zásadní zmínit Declanova nejlepšího kamaráda Reva, který se jednoznačně stal mou oblíbenou postavou (a je hlavním protagonistou druhého dílu).

Dopisy ztraceným pro mě představovaly spíše jednohubku. Po velice dlouhé době jsem knihu přečetla na tři posezení a neuvěřitelně si ji užila. I když takto lazené příběhy příliš nevyhledávám, Dopisy mi padly přímo do noty i nálady. Autorka má především velice příjemný styl psaní a překladu by se taktéž dalo vytknout jen málo co. Za mě rozhodně palec nahoru a doporočuji knihu všem, kteří si chtějí přečíst nějakou novinku.

Autor: Brigid Kammerer; Série: Letters to the Lost #1 (nezávazné pokračování) Vydáno v originále: 4. 4. 2017 (Letters to the Lost); Vydání u nás: 25. 3. 2019 (CooBoo); Počet stran: 360; Hodnocení na goodreads: 4.36 při 13 915 hodnoceních.

Hlavní postavy, Rowan a Citry byly rozvinuté a zajímavé charaktery. Každá měla vlastní motivy, i když se mi trochu příčila Rowanova obětavost - ale i to mělo svůj vlastní vývoj. Trochu mě mrzelo, že na konci knihy bylo víc kapitol z pohledy Citry na úkor těch Rowanových. Chápu, že její dějová linie měla větší potenciál, ale stejně mě to trochu mrzelo. 

A je fakt, že jsem absolutně netušila, kam autor ten příběh směřuje. Říkala jsem si, že ta zápletka přeci nemůže být tak průhledná, jako se jeví, ale přesto se mi dařilo spolknout všechna autorova vodítka. Obecně se autorovi velice dobře dařilo celý příběh vystavět. Byla tam akce a napětí a vždycky, když jsem se bála, že to bude sklouzávat k nudě, změnil směr a začal se ubírat někam jinam. Zároveň nezapomínal upozorňovat na odlišnosti mezi jeho fikčním světem a tím naším reálným. Proto člověk nezapomínal, že je ve světě řízeném umělou inteligencí a nr v tom našem chaosu. Zároveň nás ale těmi informacemi nezahlcoval, ale nezůstaly ani mezery. 

I když Smrtka popisuje poměrně do hloubky morbidní témata a v zásadě tak nějak zhmotňuje jeden z největších lidských strachů - smrt, nepůsobí vůbec depresivně nebo právě morbidně. Čtenář si uvědomuje, že je to prostě součást lidského života a jinak to nejde, je to přirozený proces a prostě to tak musí být. Tím pádem kniha ani moc nehrála na city, ačkoli dokázala vyvolat dlouhou řádku nejrůznějších emocí. 

Smrtka je pro mě sedmou letošní knihou a zatím rozhodně nejlepší. I když mi trvalo velice dlouho ji dočíst, podala svižný, napínavý a zajímavý  příběh. Hodně mi hrála do noty většinová absence romantiky a zároveň přítomnost akce a nasilí (i když to zní velice, velice hloupě, snad mě chápete). Moc oceňuji, že i když k tomu měla kniha veliký potenciál, autor to udržel v rozumné rovině a příběh nesklouzl k podivnému krvavému masakru. A i když tam smrtí bylo velmi hodně, čtenář dostával prosto, aby si eticky rozmyslel, které z nich byly správné a které ne. 

Hrozně mě ale štve, že nikdy nebylo víc napsáno o tonistickém kultu. Tihle lidé podle mě mají obrovský potenciál a hrozně moc bych chtěla o nich vědět víc. Kdo, proč a jak, jaké mají teoretické zázemí, odkud se ta víra vzala a prostě všechno tohle. Vždycky to bylo jen podivně nakousnuto a následně utnuto. Doufám tedy, že v dalších dílech se o nich dozvíme o něco víc. 

Knize dávám velice zasloužené čtyři hvězdičky a jsem moc zvědavá na pokračování, které by mělo vyjít už teď v dubnu. Knihu doporučuji všem, kteří chtějí trochu jiné YA a nebojí se vážných témat, smrti a trochu toho filosofování. Určitě si knihu zamilujete, protože kromě příběhu autor píše moc příjemně, svižně a překlad je taky na jedničku.

Víly jsou všeobecně ožehavým tématem. Zatímco upíři a dystopie se uchytili na první dobrou, víly se pořád motají mezi láskou a nenávistí. Pár vílých knih už jsem četla - a málokterou jsem měla ráda. Nechci je ale úplně zatratit, protože třeba v podání Patricie Briggs jsou Fae prostě boží. Ale v YA to pořád tak nějak pokulhává.

Dana má alkoholickou matku a otce, který je vysoce postavený fae. Dana svého otce nikdy nepoznala, ale jelikož ji přestal bavit život se svou neschopnou matkou, rozhodla se za ním vydat do Avalonu. Tou dobou ale ještě vůbec netušila, do jakého přůšvihu se řítí. Zjišťuje, že jakožto kříženec mezi vílou a člověkem podědila velice vzácné schopnosti. A jelikož se blíží volby do avalonské vlády, všichni tři kandidáti do sněmu ji chtěji získat na svou stranu. A královny vílí říše ji dost možná chtějí mrtvou. 

Dana byla typicky hloupá hrdinka bez pudu sebezáchovy. Byla nevděčná a pořád si házela klacky pod nohy. Samozřejmě ani nezapomínala neustále si stěžovat na její těžký život a na to, jak jsou k ní všichni strašně nespravedliví. A co si budeme, podle mě si za většinu věcí prostě mohla sama. Chtějí mě zabít? Skvělý, proto bych se měla vyplížit z domu a jít za svojí opilou madr! Nebudu ani mluvit o tom, jak se jí myšlenky místo toho, jak se udržet naživu, stáčely k velice fešnému vílákovi Ethanovi. Pořád, neustále a rozhodně by vám nikdy nezapomněla připomenout, jak se jí hrozně moc líbí a přitahuje jí. 

Události na sebe navazovaly bez ladu a skladu a náhoda tam hrála až příliš velkou roli. Na jednu stranu byla kniha poměrně akční, takže se člověk nestihl jen tak rychle nudit (pokud ho nenudila knížka jako celek), na druhou stranu tam chyběla jakákoli logika. V podstatě všude, kam se Dana dostala, to zavánělo nějakým pěkným průšvihem a nikoho moc nezajímalo, jak k tomu vlastně mohlo dojít (kromě tedy zvídavého čtenáře, jako jsem já!).

Navíc postavy byly málo rozvinuté a bylo strašně těžké si nějakou oblíbit. A to ani nemluvím o tom, že každá to hrála minimálně na dvě strany, kdo ví, jestl ještě ne na víc, a fakt mi to vadilo. Přišlo mi, že autorka nedokáže příběh pevně uchopit, a tak se snaží udělat to tou nejjednodušší cestou. Každá postava byla tedy hodná nebo zlá podle toho, jak se zrovna hodila do příběhu.

Dlouho trvalo, než se příběh rozjel a navíc tam bylo spousta zbytečně popisných částí. Autorka často zabředávala do popisů oblečení a interiérů, které mě rozčiují i v knihách, které mě baví, natož právě tady. Vůbec jsme nepotřebovali vědět, že si Dana kupovala krajková tanga ve Victoria's Secret, protože je nikdo nikdy neviděl. A ačkoli jsem ten typ člověka, který se snaží číst úplně každé slovo, tady jsem neměla problém přeskakovat celé odstavce. A fakt mi to nevadilo, naopak jsem tím ušetřila spoustu času, za což jsem fakt dost ráda.

Glimmerglass jsem si chtěla přečíst hrozně dlouho, hlavně kvůli tomu, že se mi strašně líbila obálka. Neměla jsem nijak velká očekávání, trochu jsem tušila, o čem to je, a když vezmu, že kniha vyšla téměř před deseti lety, fakt jsem to brala s rezervou. Za těch osm let, co jsem v blogosféře, jsem viděla na vlastní oči, jak rychle a dynamicky se young adult literatura posouvá úplně jiným směrem, a tak mi bylo jasné, že v Glimmerglass najdu spoustu tropů, které mi nesedí. A byly tam. A stejně mě hrozně rozčilovaly.

Moje dvouhvězdičkové hodnocení je možná dost přísné. Ale asi chci na tuhle knihu být zlá, protože jsem na ni byla fakt zvědavá. Alespoň jsem si trochu připomněla, že se knihy nemají soudit dle obalu. Hrozně ráda bych vám tu vypíchla nějaké pozitivum, něco naprosto top, ale bohužel mě nic nenapadá. Kniha nebyla od začátku do konce úplný odpad - jinak bych to ani nedočetla. Ale holt už jsem toho přečetla dost na to, abych věděla, že tohle není můj šálek čaje a měla bych od pokračování dát ruce pryč. 

Autor: Jenna Black; Série: Feariewalker #1; Vydáno v originále: 5. 5. 2010 (Glimmerglass); Vydání u nás: nevyšlo; Počet stran: 294; Hodnocení na goodreads: 3.75 při 19 767 hodnoceních.

Loni touto dobou jsem objevila knihy od Kasie West. Autorku jsem si zamilovala hned po pár desítkách stran a právoplatně se zařadila hned vedle Jenny Han na žebříčků mých oblíbených autorek contemporary. Od té doby se mi podařilo přečíst všechny její dívčí románky a netrpělivě vyhlížím každý další. A výjimkou nebylo ani Fame, Fate and the First Kiss. 

Tato kniha je volným pokračováním Love, Life and the List (nedávno vyšla u CooBoo pod názvem Láska a jiné úkoly) a vypráví příběh Lacey, nadějné filmové hvězdy. Děj příběhu je zasazen na natáčení zombie filmu, což je Laceyna první velká filmová role, a ona je pro ni ochotná obětovat úplně všechno - především své středoškolské vzdělání. To se nelíbí jejímu otci, a tak jí zařídí tutora, trochu upjatého, ale fešného Donovana. 

Natáčení ale není jen procházka růžovým sadem. Kromě věčného nosení zombie make-upu je to pěkná dřina, je na ni vyvíjen velký tlak a moc tomu ani nepomáhá její co-star Grant James, velká hvězdička akčních filmů. Navíc se zdá, že se někdo chce Lacey zbavit, a tak sabotuje její práci.

Love, Life and the List bylo mojí první knihou od autorky a hlavní důvod, proč jse si ji vůbec zamilovala. Na Fame, Fate and the First Kiss jsem byla opravdu zvědavá, protože jsem si Lacey v přechozím příběhu opravdu oblíbila. Bohužel muísm zkonstatovat, že opravdu měla zůstat spíše jen vedlejší postavou. Jako hlavní hrdinka mi přišla nesympatická, namyšlená, sobecká a protivná. Nebylo na ní téměř nic, s čím bych se mohla ztotožnit a co více, moc jsem nechápala její chování. Na jednu stranu měla působit jako normální středoškolačka, která má na rozdíl od nás ostatních to štěstí, že si může plnit své sny, na druhou stranu jednala s ostatní lidmi poměrně zvrchu.