American Satan je film pro fanoušky corové hudby, Black Veil Brides, Asking Alexandria a vyznavače sexu, drog a rock'n'rollu. Na tenhle film jsem narazila v zásadě náhodou díky skvělému soundtracku, na které se podílela řada mých oblíbených kapel (namítkou Sleeping With Sirens, Asking Alexandria, Nightwish, Parkway Drive). Andy Biersack (zpěvák z Black Veil Brides, který také vystupuje pod jménem Andy Black) v hlavní roli byl jenom třešničkou na dortu. A ta role mu sedla víc než dost. 

Mladá ambiciózní kapela se stěhuje do LA, aby prorazila. Brzy ale zjišťují, že ve městě, kam jedou prorazit všicni, to nebude tak jednoduché. Po pořádném fiasku, které představoval jejich první koncert, se ale rozhodnout kývnout na téměř neodolatelnou nabídku. S ďáblem. Přestože se z toho chtějí vykroutit, smlouva bude stvrzena. A hned druhý den se jim ozve vydavatel, natočí první album a stane se z nich hit. Jejich kariéra je parádně nastartovaná, ale všechno není tak růžové, jak by mělo. Lidé okolo nich začínají umírat, fanoušci v jejich jménu dělají výtržnosti... a jejich divoký život se jim začne vymykat z rukou. 

Tenhle film je opravdu jen o sexu, drogách a rock'n'rollu. Snaží se sice předávat zajímavé myšlenky, ale moc se mu to nedaří. Pracuje ale se skvěle vykresleným dekadentním prostředím, nebojí se kontroverze a přestože místy může působit trochu jako porno, máte pocit, že to do toho filmu prostě patří. Přestože první polovina filmu byla zbytečně moc utahaná, konec to rozhodně dotáhl, dokonce mohl být i o něco delší. 

Co se týče hereckého obsazení, rozhodně to není jen o Andym. Vedlejší roli si tam také střihl Ben Bruce z Asking Alexandria anebo vlčí mládě BooBoo Steward ze Stmívání (z nějakého pochybného důvodu má douhé vlasy... proč?!). V roli ďábla se ukázal Malcolm McDowell a manažera si střihl John Bradley z Hry o trůny.

V zásadě mě tenhle film vzal mnohem víc než jsem čekala. Možná za to mohla trochu skutečnost, že jsem teď hodně začala poslouchat BVB i Andyho Blacka, nicméně to nemohlo být tím hlavním tahounem. Přestože jsem obrovským fandou Andyho hlasu, ve filmu jej zpíval Remington Leith z Palaye Royale (což je zrovna kapela, kterou nemám přímo v oblibě).

Od filmu nesmíte mít ale žádná přehnaná očekávání, není to film roku, ale rozhodně má co nabídnout. Děj je spíš útržkovitý a spoustu věcí si musíte domyslet. Přesto je z toho pěkná koláž, která ukazuje život rockových hvězd. Andyho hraní mě velice překvapilo, ale ostatní postavy by si zasloužily více prostoru. Nicméně si při filmu poslechnete velice dobrou hudbu, občas se zasmějete a rozhodně vás to donutí přemýšlet o hudbě a jejím dopadu na svět. 

Miluju příběhy založené na pravdivých událostech, pokud to tedy není nic katastrofického. Přesto, když šel tenhle film do kin, jsem ho automaticky zařadila do kategorie "to mě nebude bavit". Asi proto jsem se k němu dostala až o neskutečné tři roky později. A nerada to přiznávám, to hlavně kvůli televizi.

Spisovatel Benjamin Mee zůstal sám se svými dvěma dětmi. Všechno mu připomínalo zemřelou manželku a jeho syn se mu začal vzdalovat. Zdálo se, že všechno drží pohromadě akorát jeho dcera... A tak se rozhodl pro změnu - odstěhují se. Nicméně mu do cesty přišel neobvyklý dům. Byl v dárkovém vbalení i se zoologickou zahradou. A Benjamin se ho rozhodl koupit. Mee s naprosto nulovými zkušenostmi a s partou lidí, kteří opečovávají zvířata, se vydal na dlouhou cestu za znovuotevřením. 

Celý film se odehrává pod taktovkou Camerona Crowa, který má na kontě filmy jako je Vanilkové nebe nebo Na pokraji slávy. V hlavních rolích se objevili Matt Damon a Scarlett Johannson. 

Tenhle film jsme si neskutečně zamilovala i přesto, že jsem neviděla začátek! Úvodní příběhová linie mi naprosto unikla, ale přesto jsem se chytila a ponořila do filmu naprosto neskutečně. Nenudil, dojímal a byl příjemný. Je to něco na pomezí rodinného filmu a životopisného dramatu s prvky komedie. Ať chcete nebo ne, vtáhne vás to do děje a vy soucítíte s hlavními hrdiny ve všech směrech. 

Psal se rok 2010 a Libor se vydal do Ameriky. Rozhodl se následovat svůj obrovský sen, dosáhnout pomyslné nejvyšší mety a stát se Mistrem světa. Za velkou louží se zbavil svého punkového já, nahnal sponzory a zajezdil si s těmi nejlepšími, s chodícími legendami. A sáhl si na dno i na ten největší vrchol. 

Zapomeňte na všechny velké příběhy o plnění snů, které mají na starosti Hollywoodská studia. Zapomeňte i na klasické autory, kteří psali o americkém snu, dokonce zapomeňte i na Velkého Gatsbyho, který je momentálně hodně v kurzu. Protože tenhle kluk z Ostravy si takový sen splnil a nepotřeboval na to pisatelský talent ani nejlepší scénáristy. Protože tenhle vynikající dokument napsal sám život. 

Než vám tu budu tlouct do hlavy veškeré plusy tohohle příběhu, bleskurychle zasvětím všechny neznázlky do tohohle světa. Libor Podmol je český nejlepší jezdec a právě úřadující světová dvojka v FMX, freestyle motocrossu. Extrémní sport mající na světe miliony fanoušků se jednoho krásného dne dostal i do našich zeměpisných šířek a není až takový problém potkat nějakého šílence skákajícího na motorce dělajíc šílené věci a Libora jakožto člena motorkářské rodiny to prostě minout nemohlo. A je to moc dobře... Nicméně, mohla bych o tomhle mluvit hodiny a hodiny, pokud vás to zajímá, hezky si to vygooglete a alespoň tomu porozumíte o něco víc než z nějakého mého lámaného vysvětlování. Zpátky tedy k dokumentu.

Spousta lidí se na dokumenty kouká skepticky, počítají to jako nudné sledování lidí kecající na jedno téma a prostě celkově nic moc. Tady nuda nehrozí. Je to silný příběh, vtipný, akční, odsýpající... Skvělá akční podívaná na přírodních skocích v poušti, ze zákulisí závodů, z arény. A ať chcete nebo ne, i když je to situované do roku 2010 a vy víte, že to všechno Libor přežil a že dokonce získal i to vysněné zlato, tuhne krev v žilách. Protože tohle vám nemaže med kolem pusy. Vidíte všechno. Zranění, bolest, strach... A někdy i někoho, kdo před nedávnem položil svůj život právě za spor, co miloval. (RIP Jim McNeil :( ) Taky ale vidíte neskutečnou jízdu, párty, pravé přátelství a pochopení - kolik lidí si myslíte, že vezme do svého domu cizího člověka a ještě mu bude ve svém vlastním obýváku dávat dohromady motorku?

"Kdybych ho neznal, myslel bych si, že na něčem jede. Že je úplně zkoksovanej."

Podle celorepublikových ohlasů, které jsem četla především na internetu, jsem zjistila něco zajímavého. Tenhle film oceňují i ti, pro které je tenhle sport naprosto cizí a nevědí o něm lautr nic. Já toho vím poměrně hodně, takže nemůžu soudit, ale říká se to. Na druhou stranu, je to hodně jiné kafe než když si pustíte dokument o starověkém Egyptě nebo o vesmíru. 

Důležité je také to, že je to čistě česko-anglicky mluvený dokument, a když si vybíráte jazyk, ve skutečnosti si vlastně vybíráte jazyk titulků. Přeci jenom se většina tohohle filmu odehrává za oceánem a dabing by rozhodně ztratil na významu. 

"Strach je s tebou každý den, kdy jezdíš. Ale není to děsivý. Je to zvláštní. Protože ten strach tě chrání."

Pro mě tohle byla skvělá podívaná a opravdu moc lituju toho, že jsem nešla na tenhle film do kina. A ještě víc mě štve, že tenhle film nebyl zařazen do programu velkých řetězců kin. Protože si to do háje zaslouží! 

Není to tak dávno, co jsem o pánovi, co měl tenhle film na starosti, mluvila v souvislosti s Hostitelem. Ano, opět vám budu vnucovat Andrewa Niccola. Ono není divu. Gattaca je považována za nejlepší film v jeho režisérské kariéře a ono na tom opravdu něco bude. Ve vodách internetu není vůbec těžké narazit na pozitivní ohlasy.

V nepříliš vzdálené budoucnosti se to hemží dokonalými lidmi. Lékaři přišli na způsob, tak si rodiče můžou nadiktovat, jaké dítě chtějí. Jaké bude mí vlastnosti, jestli to bude dívka nebo kluk. Prostě cokoliv. Vincent takový ale není. Vincent se narodil přirozenou cestou a genetické inženýrství se mu úplně vyhnulo. Což mělo za následky, že není zdravotně na takové úrovni, aby si mohl splnit sen a odletět do vesmíru. Proto se rozhodl ke změně svého života. Ukradl identitu. A tak se z Vincent stal Jerome Morrow.

Gattaca je skvělý případ toho, že sci-fi film nepotřebuje žádnou převratnou akci, dokonalé efekty a spoustu hi-tech vychytávek. Gattaca ve své smysluplnosti a komornosti to dokáže natřít nejnovějším sci-fi filmům, které jsou nabité výše zmiňovanými a filmová studia stojí majlant. Inteligentní příběh, který má hlavu a patu, pravděpodobný motiv, příjemné herecké obsazení a skvělou hudbu klidně stačí.

Tenhle film opravdu doporučuju. 

Člověk si až někdy říkal, že se Hostitel svého filmového zpracování vůbec nedočká. Čtyři roky se diskutovalo nad skutečností, že se odkoupila práva na zfilmování, nicméně stále bylo ticho po pěšině. Nejčastější zprávy se týkaly neustálých změn režiséra, kdy se tento post změnil z Andrewa Niccola, určité naděje na kvalitu, přes seriálovou režisérku Susannu White zpátky na mistra sci-fi Niccola. Spoustu fanoušků si muselo po této skvělé zprávě pořádně zařvat "aleluja, možná to bude i dobré".

Přesto na internetu budete muset hledat hodně dlouho, abyste našli nějaký ten opravdu pozitivní ohlas. Neustále narážky na plochost a nezajímavost zápletky, mladé herecké hvězdy a rádoby další teen záchrana světa. To v dyspotickém obalu se čtyřmi rohy znázorňujícími milostnou zápletku a dvě ženy v jenom těle nenápadně se podobající pubertální rozpolcenosti mladých (vážně, i tohle jsem se dočetla v recenzích). Otázkou zůstává, kolik z těchto lidí to opravdu četlo, nemluvě o tom, že většina postav je v originálně předloze pár let za teen zenitem.

Nicméně jsem se na vlastní kůži přesvědčila, že i z něčeho, co napsala Meyerová, se dá natočit kvalitní film. Nejde o její kvality jako spisovatelky. Ta své kvality má a, ať už ve větší či menší míře, jsou její knihy čtivé. Na druhou její příběhy nejsou zrovna ideální filmovou předlohou, především kvůli jejich citovosti. No řekněte, jak se dá několik stránek popisu jednoho citu nacpat do filmu? A jak to asi může dopadnout s knihou, která je založená právě na citech? No, řekněme že až překvapivě dobře. 

O Niccolovi se nejenom tak náhodou mluví jako o mistrovi sci-fi. On se svým oborem totiž ani trochu  neminul. Stačí si rozpomenout na jeho filmy jako je Gattaca nebo Vyměřený čas. On tyhle žánry prostě umí. Proto jsem měla neskutečnou radost, že právě on měl režírovat Hostitele. Taková malá jiskřička naděje, že ten film totálně nezmrví. 

Dlouho jsem si lámala hlavu hlavně se dvěma věcmi. Jak nás dokážou uvést do děje a jak se vyrovnají s tím, že Melanie mluví Poutnici v hlavě. První problém se vyřešil ještě před počátečním logem filmu jako jednoduchá vsuvka ála Star Wars, která uváděla věci na pravou míru. Druhá zmiňovaná věc se zase řešila zprvu trochu podivnou promluvou do prázdna během normálního rozhovoru, která mě sice trochu vyděsila, nakonec ale skvěle zapadla do konceptu děje. Důležité  bylo jen si uvědomit, že se jedná jenom o to ve Wandině hlavě.

Nacpat tolik stran do jednoho filmu by bylo těžké, proto se do tohohle dvouhodinového snímku dalo jen to podstatnější a to často dost upravené. Postavy se stáhly na minimum, dvě mi tam opravdu hodně chyběly, a spousta vedlejších dějových linek zmizela. Často také došlo ke zjednodušení událostí, nicméně se stejnými následky. A také přibyla akce. Za což jsem opravdu ráda. Vyjadřovalo to totiž postoj lidí k duším.Co se mi ale opravdu strašně moc líbilo, byly rozhovory Wandy s Melanií, protože ty opravdu pobavily.

A ještě mě tak napadlo, opravdu velké nepopiratelné plus patří za úplný konec. Poslední scéna byla udělána mnohem líp než v knize a celé to bylo zakončené skladnou Radioactive od Imagine Dragons, na což musí mít Meyerová nějaký patent, že nejlepší písnička je vždycky na závěr (u posledního Twilight zase hrali Green Day!).

Nicméně. Ten film není stoprocentní. Byly tam zvláštní a nepochopitelné věci, například taková úhledná příjezdová cesta uprostřed pouště. Anebo jejich časté vycházky ven, když se okolo potulovali Hledači se všemi těmi jejich nablýskanými Lotusy s motorkami (které by se mi fakt líbilo vlastnit...).
Sice se celému filmovému týmu podařilo naprosto zbořit většinu mých představ o tom světe jako takovém, udělat z mé fantazie naprosté nic, protože jsem si skoro všechno představovala úplně jinak. Ono to herecké obsazení také nebylo podle mých představ, nemluvě o tom, že Jareda v podání Maxe Ironse prostě nešlo nesnášet. A spousta dalších věcí by se našly. Ale výsledek? Neskutečný. Hostitel je má oblíbená kniha a tohle by dost dobře mohl  být adept na můj nejoblíbenější film. Sama jsem byla překvapená, že by se mi to mohlo až tak moc líbit, hlavně s tou skutečností, jak moc ráda mám originální předlohu. Ale stalo se neskutečné. Tenhle film jsem si opravdu zamilovala.

Jenomže takovým, kterým se to líbí,  nebude tolik. Ne kvůli kvalitám filmu, ale kvůli neustálému přirovnávání k Twilight a nálepce "tohle napsala Meyerová, vyhněme se tomu velikým obloukem", které se ten film jenom tak nezbaví. Všichni fanoušci se holt budou muset smířit s tím, že tenhle film navždycky zůstane možná někde lehce nad průměrem, ale žádných velkých ocenění se prostě nedočká. 

Americký sci-fi snímek Černá hodina v nenápadné ruské koprodukci často označován jako horor si jednoduše pohrává s tématem apokalypsy a neviditelných emzáků, co se rozhodli spořádat všechny nerostné suroviny a elektřinu na Modré planetě.

Poměrně tuctově začínající film nás nejprve jemně seznámí s hlavními aktéry a jejich důvody, proč se zrovna ocitli v Moskvě. Dál už ale film nabírá rychlý spád a hlavní postavy se rychle seznamují s apokalyptickým světem a neviditelnou hrozbou smrti. Nicméně se naprosto bezdůvodně rozhodnou toulat ulicemi Moskvy a nakonec se i ze zdánlivého bezpečí několikrát pokusit dostat co nejblíže svým americkým soukmenovcům. 

Hlavně ale tenhle snímek nemá moc co dočinění s hororem. Krev nijak nestříká okolo a nějakých lekacích scén se nedočkáme. Občas se stane nějaká akčnější scéna, často rychle vyřešená, na druhou stranu účinná a někomu by opravdu mohla tuhnout krev v žilách, kdyby všechny dobré scény nenacpali už do traileru. Dialogy většinou trochu váznou, postavy mají chytré řeči o Faradayově kleci a mikrovlnách, které znějí spíš jako citace z Wikipedie, a nenápadná chemie mezi dvěma postavami akorát zdržuje běh událostí. Téma emzáků, co chtějí zničit naši planetu, je jako přes kopírák s ostatními filmy typu Válka světů a jediné, co vlastně stojí za řeč, je mimozemský štít, co oranžově světélkuje.

Nicméně, poměrně neznáme obsazení (Emile Hirsch, Olivia Thirlby, Rachael Taylor, Max Minghella, Joel Kinnaman, Veronika Ozerova, Dato Bachtadze, Artur Smoljaninov) a dojem nízkonákladového snímku, kde se, nepočítaje kompars, objeví okolo deseti postav, zvedá film od režiséra průměrných snímků Tylera Batese (Barbar Conan, Sucker Punch, Watchmen, Den, kdy se zastavila Země či seriál Californacion) o stupínek výš. 

Body dolů patří za otevřený konec, který spíš vypadal jakože filmové studio stoplo finance, protože by se jim stejně nikdy nevrátily. Což je možná pravda. Pokud chce něco postaveného na hlavu, u čeho nebudete muset moc přemýšlet a nebude vám vadit, že budete zažívat pocit déja vu, protože vám to bude připadat povědomé, s radostí se do toho pusťte.

Projekt X, tuctový nezáživný film od režiséra reklam na Adidas. 

Opěvovaný film mimo kinodistribuci generačně řazený pro mladé a nevybouřené diváky nebo staré vybouřené diváky, kteří mají domácí párty již za sebou. 

Metoda amatérského videa v rukou podivína Daxe, na kterého hlavní aktéři sem tam promluví, vyšla skvěle. Celých dlouhých 88 minut rozklepané kamery s mizerným příběhem a ještě mizerněji zahranými dialogy opravdu působí amatérsky. Příběh je jednoduchý, jedinou zápletkou je jak uspořádat parádní pařbu a z neviditelných kluků udělat miláčky školy. Taky se tam autoři snažili zakomponovat nějakou romantiku, ale tohle už silně pokulhávalo za zbytkem filmu. 

Projekt X má daleko do jakéhokoliv žánru. Dobrých vtipů je tam pomálu a studentské pařby byly zfilmovány i mnohem líp, i když ne v pozadí tak enormního počtu lidí.

 

Film, který se v originále jmenuje poněkud decentněji Magic Mike, je posledním dílem režiséra Stevena Soderbergha (Nákaza, Dannyho parťáci 2, 3), se skvělou reklamou, obsazením a poněkud nepřesnou synopsí.

Na film jsme se s kamarádkou rozhodly jít kvůli dvěma věcem: Chaning Tatum a Alex Pettyfer. Nedělám si srandu, opravdu to tak bylo. A vlastně... to bylo to jediné, co za to stálo.

Synopse slibovala striptérskou show, která tam sice byla v nejrůznějších formách, ale pro jisté povahy asi nepříliš skvělá, ale bylo tam i spoustu věcí okolo. Upřímně jsem čekala trochu lepší zápletku, protože takhle se šlo jen ode zdi ke zdi a pořád to nějak vázlo. Skvělým překvapením byl Matthew McConaughey, který hrál roli naprosto skvěle a dodával celému filmu na kouzlu. A ano, ničí herecký výkon nebyl špatný. Na Chaningovi bylo vidět, že s tím má jisté zkušenosti a zbytek... jo, sehráli ty role víc než dobře. A vlastně největší achillovou patou filmu byl konec, který byl příliš otevřený. A když říkám příliš, tak opravdu hodně, protože mi to přišlo, jako by režisérovi najednou došly peníze a on ten film musel ukončit. Takže buď to bylo naschvál, nebo se chystá pokračování. A i když bych se vážně nezlobila, nebyl by to dobrý tah.

Přesto jsem byla trochu zklamaná. Filmem se jenom tak proplouvá, striptérské show střídají klidnější, denní scény a režisér se co nejvíc snažil, aby zaujal i mužské publikum. Přesto jsem měla celý film na tváři přiblblý úsměv a děkovala bohu za to, že mě při tom skoro nikdo nevidí. Je to film, který potěší, pobavíte se u něj, ale bude vám ho stačit vidět jednou za čas. Není to film, ze kterého byste byli totálně odvaření, ale neurazí. Rozhodně ale nelituji peněz, co jsem do lístku investovala.