Zach je alkoholik. A nějakým způsobem se ocitl v protialkoholní léčebně. Skoro nic si nepamatuje, pouze útržky ze svého ne úplně šťastného života a dětství. Vzpomínal si na svého otce, který pil, na matku s depresemi, drogově závislého bratra Santiaga a láhve alkoholu, které byly jeho nejlepšími přáteli. A ze všeho nejvíc se Zach bojí vzpomínání. Ví, že se muselo stát něco hrozného. Něco, co ho v osmnácti letech dostalo do léčebny. Zach se ale hrozně moc bojí, co to mohlo být...
Kniha je zasazena do neobvyklého prostředí rehabilitačního centra. Jsou v ní scény ze soukromí Zacha, jeho sezení s terapeutem i různé skupiny, kdy spolu mají komunikovat její účastníci. Drtivá většina příběhu se ale odehrává v Zachově hlavě. Zabývá se svými pocity a tím, že nechce mít pocity a nechce si na nic vzpomenout. Především vás ale nutí přemýšlet o sobě. Může se to zdát jako příběh, který je pouze o hlavním hrdinovi. který se bojí světa, ale ve skutečnosti je to sonda do duše každého z nás.
Some people have dogs. Not me. I have a therapist. His name is Adam.I’d rather have a dog.
Kniha nemá nějakou zásadní zápletku a už od začátku tušíte, jak to vlastně dopadne. Přesto je to emocionální horská dráha. Budete hltat jedno slovo za druhým a budete fandit všem hrdinům. I těm, kteří tam jsou jen okrajově. Protože hned po pár stránkách vám na všech začne záležet. Budete jim fandit a prožívat všechny vzestupy a pády. Protože Sáenz dokáže popsat postavy do hloubky. Dokáže z nich udělat opravdové lidské bytosti, které mají city a rozhodně nejsou dokonalé. Naopak jsou ztracené ve svém životě i ve své hlavě a snaží se najít smysl své existence.
Kromě Zachova příběhu jsou vyprávěny i příběhy jeho spolubydlících. Sedmadvacetiletého Sharkeyho z bohaté rodiny a třiapadesátiletého Rafaela, který má své vlastní příšery. Nejúžasnějšími a nejhlubšími momenty celého vyprávění jsou právě ty scény s Rafaelem. Místy jsem měla pocit, že autor vypráví spíš osud Rafaela. To ale bylo jedině dobře, protože Rafael je jedna z nejúžasnějších, nejhlubších a nejinspirativnějších postav, o kterých jsem kdy četla.
„Rafael?”“Yeah?”“Do we all have monsters?”“Yes.”“Why does God give us so many monsters?”“You want to know my theory?”“Sure.”“I think it’s other people who give us monsters. Maybe God doesn’t have anything to do with it.”
Last Night I Sang to the Monster mě ještě více přesvědčila o genialitě autora a o tom, že je jeho styl nejen zvláštním způsobem vytříbený, ale také neuvěřitelně jedinečný. Celé jeho knihy jsou hodny citování. Sází tam jednu hlubokou myšlenku za druhou a čtenáře opravdu donutí přemýšlet. Nejen nad příběhem, ale také na sebou samým. Je to, jako by vám viděl přímo do duše, přestože vás nezná. A právě tohle by měly dobré knihy dělat. Být nám vlastními terapeuty, donutit nás vnímat sebe samé, zaměřit se na vlastní nitro a pomoci nám porozumět. Sobě, ostatním, světu.
Tento příběh mě dostal do kolen. Do poloviny jsem si hrála na drsňáka a dělala, že mě to nemůže rozházet. Nakonec se tam ale udělal ten emocionální předěl, kdy se zbortily všechny mé zábrany a já už nemohla předstírat, že se mě příběh nedotýká. Dotýkal. Během čtení jsem si prošla snad všemi fázemi - hněvem, lítostí, radostí, soucitem, úlevou, napětím, dojetím, smutkem i radostí. A to u mě dokáže jen málo knih.
I have it in my head that when we're born, God writes things down on our hearts. See, on some people's hearts he writes Happy and on some people's hearts he writes Sad and on some people's hearts he writes Crazy on some people's hearts he writes Genius and on some people's hearts he writes Angry and on some people's hearts he writes Winner and on some people's hearts he writes Loser. It's all like a game to him. Him.God. And it's all pretty much random. He takes out his pen and starts writing on our blank hearts. When it came to my turn, he wrote Sad. I don't like God very much. Apparently he doesn't like me very much either.
Hodnocení mi balancuje mezi pěti a čtyřmi hvězdičkami. Celá kniha byla naprosto úžasná a geniální. Nicméně to někde kolem poloviny začalo stagnovat na nějakém neurčitém bodě a mohlo to trochu nudit. Také jsem si musela uvědomit, že musím číst názvy kapitol (což běžně vůbec nedělám), protože jinak mi vyprávění nebude dávat smysl. Dávám tedy čtyři hvězdičky a knihu doporučuji všem. Úplně všem. A až to dočtete, zapřemýšlejte nad tím, co Bůh napsal na vaše srdce.
Autor: Bejamin Alire Sáenz; Vydáno v originále: 1. 9. 2009 (Last Night I Sang To The Monster); Vydání u nás: nevyšlo, ale fakt by mělo!; Počet stran: 239; Hodnocení na goodreads: 4.18 při 3 634 hodnoceních.
